14. číslo, pondělí 24. listopadu 1997 16:35 

 

 

Obsah zpráv:
Astronauti na Columbii připravují náročný výstup
HST: Exhibice sedmé planety
Jaké byly Leonidy 1997?
Nejobsáhlejší hvězdný katalog
 
Rubriky:
Recenze: Kontakt
Čtivo: George Gamow, Pulsující vesmír
 
Zvláštní příloha:
Vítejte na Marsu (M. Grün, P. Jakeš)
Co oči nevidí (J. Grygar, M. Grün)
 
 
 
Foto NASAPo uzávěrce (25. 11. 12:23): Dvě hodiny a sedm minut po začátku výstupu dnes v noci Winston Scott a Takao Doi úspěšně vlastníma rukama chytili satelit Spartan 201.  Astronauté asi hodinu pozorně sledovali pomalu rotující satelit, teprve pak se rozhodli k akci. Nyní je Spartan bezpečně uložen nákladovém prostoru. Jeho zachycení se ukázalo mnohem jednodušší než se původně předpokládalo. Celá výprava do volného prostoru trvala téměř osm hodin.

 
 

Astronauti na Columbii připravují náročný výstup
Spartan jeste v uloznem prostoru Columbie (foto NASA).
Dnes, tj. v pondělí, se začala posádka raketoplánu Columbia připravovat k původně neplánovanému náročnému výstupu do kosmického prostoru. Pokusí se ručně zachytit satelit SPARTAN, který se po neúspěšném pátečním vypuštění pohybuje v blízkosti lodi.
Malý satelit SPARTAN 201 určený ke studiu Slunce, se v pátek krátce po svém odpoutání pomalu rozrotoval a nemohl tak splnit své poslání. Jelikož se jej nepodařilo zachytit robotickou rukou, rozhodlo se v neděli, že jej vlastníma rukama chytí astronauti. Vědecký program již byl zrušen, nicméně činitelé NASA chtějí družici o váze přes jednu tunu a v ceně asi deset milionů dolarů využít při některém z budoucích letů raketoplánu. Výstup do vesmíru by se měl uskutečnit během této noci a provedou jej Winston Scott a Takao DoiSpartan kratce po svem patecnim vypusteni (foto NASA)..
 

– jd –
 
 
 
Několik informací o satelitu Spartan:
Váha: 1136 kilogramů, délka 2,3 metru, cena asi 10 milionů dolarů
Zařízení: Dva dalekohledy pracující v ultrafialovém a viditelném světle. Jejich úkolem mělo být detailní studium svrchní části horké atmosfery Slunce (tzv. korony).
Spartan byl vypuštěn a aktivován tento pátek. Bohužel nefungoval zcela normálně. Proto se astronauti pokusí pomalu rotující satelit tuto noc zachytit ručně.
 
 
obsah
 
 
 
 
 

Uran v modrem a cervenem svetle (foto NASA)HST: Exhibice sedmé planety
 
Dvacátého listopadu byly zveřejněny nové snímky Uranu pořízené Hubblovým kosmickým dalekohledem. Tento unikátní přístroj nejen zřetelně zaznamenal šest nápadných oblaků v atmosféře, ale odkryl také pohled na dosud nikdy nespatřenou severní polokouli planety.
V pořadí sedmou planetu sluneční soustavy najdete tři miliardy kilometrů daleko od Slunce, téměř dvacetkrát dál než je Země. Přestože má Uran průměř dvaapůlkrát, je na pokraji viditelnosti bez dalekohledu a na jeho pohodlné spatření musíte použít alespoň lovecký triedr. Dokonce i když si vezmete na pomoc větší dalekohled, uvidíte jen modrozelený kotouček o průměru čtyři úhlové vteřiny. Pod takovým úhlem spatříte korunovou minci ze vzdálenosti jeden kilometr. Ani to však nezabránilo Hubblovu kosmickému dalekohledu (angl. Hubble Space Telesope) podívat se na některé zajímavé podrobnosti v atmosféře planety a v jejím těsném okolí.
Uran na jednom ze snimku sondy Voyager 2Ve viditelném světle není planeta příliš zajímavá. Jak ukázala sonda Voyager 2 v roce 1986, je přímo fádní, téměř bez jakýchkoli podrobností. Uranova atmosféra je však bohatá na metan, plyn který velmi dobře pohlcuje červené světlo. Právě v této části spektra ukázaly nejnovější snímky z HST pořízené 31. července a 1. srpna zřetelnou pásovou strukturu a velká oblaka.
Uranova rotační osa je vůči ekliptice, rovině v níž se pohybuje Země kolem Slunce, skloněna o devadesát stupňů. Rok na této planetě trvá 84 pozemských let – zima na severní polokouli pak téměř dvacet let! Tak, jak se Uran pohybuje kolem Slunce, přivrátí nejdříve k mateřské hvězdě svoji jižní polokouli. Po dvaceti letech je nasvícen přesně z boku a obě části planety jsou ohřívány stejným dílem. Poté se role vymění. Jižní část se ukryje ve stínu, nastane zde zima, naopak pro severní začne mnoholeté léto. V době návštěvy sondy Voyager 2 byl ve stínu právě severní část planety.
Dnes na severní polokouli přichází jaro. Dva snímky, jež si můžete prohlédnout na začátku článku, byly pořízeny na vlnové délce 547 (modrý) a 619 nanometrů (červený). První tudíž ukazuje planetu tak, jak ji někdy v budoucnosti z bezprostřední blízkosti uvidí na vlastní oči kosmonauti. Na "červeném" obrázku jsou ale zřetelně vidět pásy podél rovníku a malý oblak u severního okraje kotoučku. Tato sekvence umožní odborníkům odhadnout, jak rychle se pohybuje atmosféra na severní polokouly.
 
 
Ještě nápadnější jsou mračna na snímcích z 28. července 1997, které pořídil Hubblův dalekohled pomocí kamery pracující v blízké infračervené oblasti spektra a speciálního spektrometru. Obrázek vpravo byl pořízen o devadesát minut později než obrázek vlevo. Všimněte si, jak se změnily polohy jednotlivých detailů. Snímky jsou uměle zabarveny tak, aby vynikly všechny detaily. (Modrá, zelená a červená barva odpovídají vlnovým délkám 1,1, 1,6 a 1,9 mikrometru.)
Viditelné a infračervené sluneční světlo se odráží od útvarů v atmosféře. V blízkém infračerveném světle je však Uranova atmosféra poměrně neprůhledná, přítomný metan totiž právě na těchto vlnových délkách nejlépe absorbuje. Čím hlouběji do útrob planety vidíme, tím modřejší je daná oblast. Tato barva nám tudíž ukazuje, kde je atmosféra čistá, průhledná. Naopak zelené zabarvení značí místa s vyšším obsahem methanu – například v okolí pólů. Červená barva pak odpovídá oblastem, kde nejvíce zeslabuje světlo vodík, jenž tvoří hlavní součást Uranovy atmosféry. Nachází se především ve vnějších vrstvách atmosféry. Z tohoto důvodu jsou okraje disku planety načervenalé (zde se díváme podél vnějšího okraje planety.)
Na pravé straně kotoučku si můžete všimnout pěti nápadných mračen, která se s odstupem hodiny a půl posunula ve směru hodinových ručiček. Jejich načervenalá barva naznačuje, že zasahují vysoko do atmosféry. Pro srovnání jsou asi stejně veliké jako Evropa. Jiný oblak najdete ve středních šířkách (je označen šipkou).
Devet hlavnich Uranových prstenu dle snimku z Voyageru 2Také Uran je obklopen prsteny. Ve viditelném světle jsou sice neobyčejně slabé, v infračerveném světle však vynikají. Nejnápadnější prsten epsílon, jak si můžete všimnout, nemá všude stejnou šířku. Jeho nejšírší a nejjasnější část leží v horní části snímku. Zřetelné jsou i dva další, slabší vnitřní prsteny.
V okolí planety objevila v roce 1986 sonda Voyager 2 deset nových měsíců. Jejich velikost se pohybuje mezi čtyřiceti (Bianca) a sto padesáti kilometry (Puck). Všechny kolem planety oběhnou za méně než jeden den. Uranovy měsíce jsou pojmenovány podle postav z děl Williama Shakespeara a Alexandra Popeho.
 
– jd –
 
obsah
 
Seznamte se s největšími Uranovými měsíci:
Miranda 
Z pěti největších Uranových měsíců je právě Miranda geologicky nejzajímavější. Její průměr je asi pět set kilometrů, z velkých satelitů je nejblíže k planetě. Její povrch je slepenec různých typů terénů. Některé části jsou pokryty kopci a údolími o výšce až deset kilometrů jako na Marsu, jinde jsou oblasti podobné Měsíci. Nejzajímavějším dosud známým útvarem je struktura v podobě písmene V (viz obrázek, vpravo nahoru od středu). Předpokládá se, že předek Mirandy byl v minulosti následkem srážky rozbit na na množství úlomků, které časem "slepily" nový měsíc. To, že o Mirandě víme tolik podrobností, je dílem náhody. Během průletu Voyageru 2 byla vybrána jako orientační bod.
Ariel 
Ariel má průměr přes tisíc kilometrů. Na povrchu je pokryt ledem s množstvím různých prasklin, z nichž některé jsou hluboké až deset kilometrů s délkou několik set kilometrů. Existují zde celé sítě klikatících se a navzájem prostupujích údolí. Na rozdíl od Mirandy je Ariel pokryt krátery všeho druhu. Předpokládá se, že na něm dochází k aktivním změnám povrchu. Světlá skvrna u levého okraje kotoučku je okolím jednoho novějšího kráteru. Většina z čerstvých kráterů je natolik malá, že je na přiloženém snímku nerozlišíte. Ariel nalezl v roce 1851 William Lassell.
Umbriel 
I když je dle názvu sourozenec Ariela a Titanie, je Umbriel neobyčejně tmavým světem. Jeho povrch odráží pouze 10 až 15 procent dopadlého slunečního světla (o polovinu méně jako třeba Ariel). Proč je tak tmavý, je záhadou. Umbriel byl pojmenován podle postavy z Popeho básně Uloupená kadeř. Jeho průměr je asi 550 kilometrů a kolem planety obíhá ve vzdálenosti 250 tisíc kilometrů.
Titania 
Největší Uranův měsíc (průměr asi 1600 kilometrů), na kterém se nachází jen málo velikých kráterů. Ty byly zřejmě "smazány" vlivem vulkanické aktivity krátce po vzniku tělesa. "Láva" – směs vody a dalších přísad, se vylila na povrch a ihned utuhla. Na Titánii jsou také několik set kilometrů dlouhá údolí, která naznačují, že když nitro měsíce zmrzlo, mírně se rozepnulo a kůra měsíce tak popraskala. Měsíc, stejně jako Oberon, nalezl roku 1787 William Herschel. Pojmenovány jsou podle Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské.
Oberon 
Uranův vnější měsíc je opět pokrytý ledem a množstvím kráterů. Uprostřed přiloženého snímku si můžete všimnout tmavé skvrnky. Kapalina bohatá na uhlík zde zaplnila dno kráteru a zamrzla v podobě hnědočerného jezírka. Světlý led kolem pak roztál díky ohřátí povrchu při dopadu asteroidu. Je jen o několik desítek kilometrů menší než Titania. Stejně jako ostatní Uranovy měsíce jej tvoří z 40 až 50 procent vodní led. Zbytek je skála.
 
obsah
 
 
 
 

Jaké byly Leonidy 1997?

Tak tedy Leonidy letos byly – a docela slušné. Od nás ovšem nikdo neviděl skoro nic. Ten, kdo měl trochu štěstí, spatřil trhlinami mezi mraky pár jasných meteorů (těch mají Leonidy požehnaně). Náhoda nejvíc asi přálai Romanu Maňákovi, jenž z Veselí nad  Moravou ráno 16. listopadu (víc než den před maximem) viděl čtyři jasné meteory – nejslabší z nich byl 0 mag. Nejjasnější v 02:13:54 UT (3 s) byla Leonida –8 mag se stopou 32 sekund dlouhou, viděná mezi mraky. Nebyla to však jen smůla na počasí (nebo spíš málo štěstí – škaredě je v této době skoro vždycky), ale i to, že se celkem slušně splnila předpověď polohy maxima na odpoledne sedmnáctého našeho času.
Trochu víc jasných Leonid viděli pozorovatelé na severozápadě Evropy – tam bylo počasí lepší než u nás. Několik jich bylo mezi –3 a –6 mag. Frekvence přepočtená na radiant v zenitu byla ráno 17. listopadu kolem padesáti meteorů za hodinu, o den později asi čtyřicet. Také evropské radary vyšly naprázdno: kolem 12. hodiny světového času začala výrazněji růst frekvence – ale současně zapadat radiant. Zdá se, že vedlejší maximum nastalo mezi 10–11:30 UT.
Leonidy 17. 11. 1966 (Foto A. S. Murrell)Takže letošní Leonidy byly pozorovatelné z Ameriky. Zatím nejpodrobnější výsledky poskytují hodinové frekvence kolem 150 meteorů za hodinu. Pozorovací podmínky (rušivý Měsíc) velmi komplikují korekce pozorovacích údajů, je však pravděpodobné, že po shrnutí dalších dostupných pozorování zůstanou frekvence vyšší než sto meteorů v hodině. Také v poloze maxima není zatím úplná shoda, je však zřejmé že nastalo mezi 17,51 a 17,63 světového času. Než bylo možné začít roj sledovat v Japonsku, byl skoro konec. Zdá se ale, že Japonci měli přece jen trochu víc štěstí než my: kolem 17,78 asi nastalo vedlejší maximum s frekvencí kolem 80 meteorů v hodině.
Jak budou vypadat Leonidy v dalších letech? V příštím roce bude úzký srpek Měsíce krátce před novem v Panně, maximum by mělo nastat ve večerních hodinách sedmnáctého, bohužel dříve, než radiant vyjde nad obzor. V roce 1999 (asi jeden a půl roku za kometou je největší pravděpodobnost meteorického deště) bude Měsíc těsně po první čtvrti a maximum by mělo nastat po půlnoci 18. listopadu.
Z předpovědí maxim mladých Perseid ale už také víte, že všechno může být úplně jinak. Jinak by to vlastně nebylo ani moc zajímavé.
 

Vladimír Znojil
 
K obrázku: Meteorický roj Leonid zaplnil nad ránem 17. listopadu 1966 celou oblohu. Několik desítek nejjasnějších meteorů obyčejným fotoaparátem na obyčejný film tehdy zachytil například A. Scott Murrell v New Mexico State University Observatory během asi destiminutové expozice. Meteorický déšť Leonid přitom můžeme čekat i v nejbližších létech. (Foto Sky and Telescope)
 
obsah
 
 
 
 
 
Nejobsáhlejší hvězdný katalog

Americká námořní observatoř (USNO) koncem minulého roku dokončila a počátkem letošního roku začala poskytovat katalog, který se může pyšnit tím, že je to v dnešní době nejobsáhlejší hvězdný katalog na světě – obsahuje totiž údaje pro 488 006 860 objektů. Katalog nese označení USNO A1.0 a je založen na snímcích známé Palomarské přehlídky oblohy a jejího jižního (ESO) rozšíření. Pro jeho zhotovení bylo nutno vymyslet a zhotovit zcela nový scanovací přistroj PMM (Precision Measuring Machine) pracující ne s jedním paprskem či lineárním CCD snímačem, ale s plošnou CCD maticí. Katalog obsahuje údaje o poloze (rektascenze, deklinace pro ekvinokcium 2000), jasnosti ve dvou barvách a doplňkové informace pro objekty až 22 magnitudy.
Katalog má i své mouchy – vyskytují se v něm chyby, některé hvězdy chybí, jsou tam i "bílá" místa (okolo jasných hvězd a v mlhovinách), ale "nikdo není dokonalý". Vzhledem k množství dat je katalog distribuován jako sada 10 CD-ROM disků pro vědecké účely zdarma (informace najdete na http://psyche.usno.navy.mil/pmm/). Pro příležitostné uživatele je dostupný na WWW na přinejmenším 3 místech

Pro astrometrické účely byl z tohoto obsáhlého katalogu proveden výběr hvězd v rozmezí jasností 15-19 mag, který obsahuje asi desetinu z celkového množství objektů (přesněji 54 787 624), nese označení USNO SA1.0 a je pouze na jednom CD disku. Protože součástí katalogu USNO A1.0 není žádný obslužný program (pouze popis struktury dat) je nutno si obslužný program napsat vlastnoručně anebo použít nekterý z programů již napsaných a daných vědecké veřejnosti k dispozici zdarma (viz. http://psyche.usno.navy.mil/pmm/ a ftp://klubovna.sci.muni.cz/astro).
Autoří katalogu uvádějí, že po zvěřejnění dat z mise HIPPARCOS bude provedena nová redukce, aby polohy byly co nejpřesnější, je ale otázka kdy to bude provedeno. Na jiných místech světa totiž již běží tvorba katalogu GSC 2.0, který má být kompletní do 18 magnitudy, má obsahovat vlastní pohyby a mám být dokončen roku 1999!
 
Jan Mánek
obsah

Instantní astronomické noviny vycházejí, pokud nám to naše linka dovolí, každé pondělí a čtvrtek do 18. hodiny. V případě nutnosti i častěji. Archivujeme vždy posledních deset čísel.
Redakce: Jiří Dušek (jd, dj), Rudolf Novák (rkn), Zdeněk Pokorný (zp),
Jiří Grygar (jg), Marcel Grün (mg), Tomáš Gráf (tg).
Vzkaz redakci můžete zaslat na tuto adresu ibt@sci.muni.cz