Dosud zodpovězené otázky:  Tyto otázky najdete na další stránce:    
 
Martin Gembec: Chtel bych dodat k dotazu Jana Kociana velice pozoruhodnou informaci. V ucebnici zemepisu pro ZS me totiz take prekvapila veta: "Planetky jsou pozustatkem telesa obihajiciho mezi drahami Marsu a Jupitera." Predpokladam tedy, ze nase deti se uci nesmysly.
 
Pokud je tam toto uvedeno, tak je to opravdu špatná informace. Planetky podle všeho vznikly tak, že v době vzniku sluneční soustavy se v oblasti mezi drahami formujících se planet Mars a Jupiter začala formovat další planeta. Tento proces došel do stádia, kdy již bylo vytvořeno několik těles o velikostech kolem 1000 km (z nich dnes zbyla již jen Ceres) a velké spousty drobnějších těles. Jejich dalšímu spojování do jednoho velkého tělesa (planety) bylo ale zabráněno gravitačními poruchami dříve zformovaného Jupiteru. Jeho přitažlivost způsobila, že se zvětšily relativní rychlosti těchto těles a ta se při vzájemných kolizích nadále již nespojovala, ale rozbíjela. Výsledkem těchto srážek je pás planetek jak jej známe dnes.
 
Petr Pravec
 
Ales Kastner: Prosim, nedalo by se jeste zamyslet nad problemem narazu vetsi planetky do Zeme? Takovym zpusobem, ze by osa samozrejme dal ukazovala k Polarce, jeji poloha by se tedy nezmenila, ale zmenila by se mista na povrchu Zeme, kde je zemepisny S a J pol. Je to takhle mozne, tj. geoid se otaci kolem stejne osy, ale energie dodana planetkou ho presmykne do jine polohy? Uvazuje o tom take dr. Soucek v jednom z Tuseni, proto neverim, ze by to byl zase takovy nesmysl.
 
Kazdy vi, ze Soucek tusi, ale vi pendrek. Planetka, ktera by jakkoliv ovlivnila rotaci Zeme by musela mit pres 1000 km, co by to udelalo s oceany, ovzdusim, kontinentalnimi krami presahuje veskere scenare katastrofickych filmu cca o 5 radu nejmin. Kdy se zacne brat do uvahy, ze se ze sci-fi to sci vytratilo a ze autori obvykle uz nicemu nerozumeji a nic nevedi? Je snutne, kdyz autori jen tusi...; tam, kde veda davno vi....
 
Vladimír Znojil
 
Frantisek Stastny: 
Predkladam Vam dotaz, ktery na mne nekdo klade a nevim si z nim rady. Snad o tomhle budete vedet vic. Mohli byste mi napsat, poslat drahy druzic a vesm.stanice atd? Popripade kde je ziskat? 
 
Jednak existuje stránka Visual Satellite Observer's Home Page,  jednak přelety jasných družic předpovídá služba German Space Operations Centre
 
Jiří Dušek
 
 

24. 9. 1998
Vojtech Skolnik: 
Zajimalo by mne jak moc narocne by bylo pritahnout nejakou mensi planetku do blizkosti Zeme za ucelem ziskani nejakych surovin. Je to uz ted realizovatelne? jestli ne, jak moc narocne by to bylo a co v tom brani? 
 
Hmotnost typické blízkozemní planetky o průměru 1 km je 1x1012 kg, tedy jedna miliarda tun. Tato hmota přitom letí meziplanetárním prostorem rychlostí několik desítek km/s. Impuls potřebný k tomu, aby byla její dráha změněna tak razantně, aby se pak již trvale pohybovala v okolí Země, je daleko za možnostmi jakýchkoli známých technologií. 
Ovšem k využití surovin z planetek není potřeba celou planetku  dopravit do blízkosti Země. Schůdná a vlastně jediná rozumná varianta je těžit potřebné suroviny přímo na povrchu planetky a teprve ty pak  dopravit k Zemi. Takovýto postup bude pravděpodobně již v příštím století použit, vzhledem k tomu, že zdroje některých surovin budou na Zemi vyčerpány. 
  
Radek Ryvola: 
V odpovedich na predesle dotazy tykajici se planetek bylo obcas zminovano, ze nejaka planetka je v rezonanci s nekterou planetou,  vetsinou Jupiterem, v urcitem pomeru. Zajimalo by mne, co to znamena, kdyz je planetka s nejakou planetou v rezonanci. 
 
Věc je jednoduchá. O rezonanci mezi planetkou a nějakou planetou mluvíme tehdy, jsou-li jejich oběžné doby v poměru (nebo blízko poměru) malých celých čísel. Například, je-li planetka v rezonanci 2:1 s Jupiterem, je její oběžná doba kolem Slunce blízká 11,86/2 = 5,93 roku. Gravitační působení Jupitera na dráhu takovéto planetky se pak rezonančním efektem velmi zesiluje, což má značný vliv na vývoj její dráhy. 
Pro úplnost ještě musím uvést, že toto je jen jeden typ rezonance, takzvaná rezonance středního pohybu. Mimo tohoto typu ještě existují  tzv. sekulární rezonance, ale o těch jsme v předchozích odpovědích nemluvili a jejich vysvětlení je složitější. 
 
Petr Pravec
  
Randy Bowley: 
Zajimalo by me, jestli maji telesa meziplanetarniho prostoru tzn. komety, asteroidy magneticke pole. 
 
O magnetickém poli malých těles se vlastně nic neví (nevědělo se ani o lokálních polích na Měsíci). Nepředpokládá se, protože tato tělesa mají příliš málo energie na to, aby si nějaké pole udržela (snad z výjimkou slabých zbytkových polí v  horninách od jejich vzniku). Rozhodně však nic snadno měřitelného. 
 
Vladimír Znojil
 
 

6. 8. 1998
Veronika Grymova: 
Zajimaly by me podrobnosti o meteoritu Hoba West v jizni Africe, ktery ma byt udajne nejvetsim znamym meteoritem. Je pravda, ze pri jeho dopadu nevznikl zadny impaktni krater? Pokud ano, jak je to mozne? 
 
Meteorit Hoba leží na farmě Hoba West v severní Namibii, 20 km západně od města Grootfontein, na místě kam dopadl před desítkami tisíc let. Je to největší známý meteorit na světě, váží 55 tun. Je železný s příměsí niklu. Přesněji řečeno patří k typu ataxitů, což jsou železné meteority s největším obsahem niklu. Dnes leží v mělké prohlubině, ale je pravděpodobné, že při dopadu vytvořil menší kráter, který však byl od té doby erozí setřen. 
 
Jiri Borovicka
 
 

13. 7. 1998
Martin Lojkasek:  
Co jsou to libracni body? Kolik jich celkem je? Kde jsou umisteny? 
 
Lagrangeovy librační body jsou rovnovážnými body v soustavě Slunce-planeta (nebo jakékoli podobné soustavě těles). Přesná rovnováha je v nich dosažena jen pokud je dráha planety kolem Slunce kruhová, ale i pro reálné, mírně eliptické dráhy planet jsou tyto body ještě dobře definovány. Nachází-li se nějaké těleso přesně v libračním bodě, pak se síly působící na těleso (gravitace Slunce, planety a odstředivá síla) kompenzují právě tak, že těleso obíhá kolem Slunce přesně stejnou úhlovou rychlostí (a tedy má i stejnou oběžnou dobu) jako planeta, a vzdálenosti tělesa od Slunce i od planety zůstávají konstantní. Těleso stále zůstává v libračním bodě, nebo (v reálu) poblíž něj, takzvaně kolem něj libruje. 
Těchto libračních bodů je celkem pět. Označují se L1 až L5. První tři body leží na přímce procházející Sluncem a planetou, vždy jeden mezi tělesy a další dva na opačných stranách úsečky vymezené na této přímce Sluncem a planetou. Body L4 a L5 pak leží ve vrcholech rovnostranných trojúhelníků, v jejichž dalších vrcholech leží Slunce a planeta, přičemž tyto trojúhelníky leží v rovině dráhy oběhu planety kolem Slunce. 
 
Michal Haltuf: 
Zajimalo by mne, jak se vlastne z nekolika desitek urcenych pozic komety muze vypocitat jeji draha. Prejde v lidsky dohledne dobe (do 50let) nejaka znama kratkoperiodicka kometa na tesne zemni drahu a stane se tak meterskou kometou nejakeho roje jako na zacatku stoleti Giacobiny-Zinner? 
 
Jsou to vlastně dvě otázky. Na první z nich odpovím jen obecně. Dráha komety (a vlastně každého tělesa ve sluneční soustavě) se v prvním přiblížení řídí Keplerovými zákony. Jejich dráhy jsou tedy kuželosečky a rychlost v každém bodě dráhy je přesně určena. Každá dráha je popsána šesti tzv. oskulačními elementy: vzdálenost perihelu od Slunce (nebo se místo něj může brát velká poloosa), excentricita, sklon, délka výstupního uzlu, argument perihelu a okamžik průchodu tělesa perihelem (nebo se místo něj může brát hodnota střední anomálie v určitém časovém okamžiku). Pro určení těchto šesti elementů dráhy se používají tzv. astrometrická měření, tedy měření úhlových souřadnic tělesa na obloze při pozorování ze Země. Protože každé z těchto měření dává dvě souřadnice, stačí teoreticky k výpočtu dráhy (určení šesti parametrů dráhy) tři astrometrická měření (tedy šest souřadnic tělesa) ve třech různých časových okamžicích. Protože však jako každá měření jsou i astrometrická měření zatížena chybami, je třeba použít větší počet těchto měření. Dráha pak musí být vypočtena tak, aby co nejlépe vystihovala provedená měření, tedy aby se souřadnice vypočtené z dráhy co nejvíce blížily skutečně změřeným souřadnicím. K tomu, jak měření co nejlépe daným modelem (v našem případě vypočtenou drahou tělesa) vystihnout v případě, že počet měřených hodnot je větší než počet určovaných parametrů modelu (což je náš případ), máme teorii vyrovnání chyb měření. Stručně řečeno, v této terii se předpokládá určité rozdělení chyb pořízených měření a parametry modelu (v našem případě elementy dráhy) jsou pak určeny tak, aby odchylky měřených souřadnic od souřadnic vypočtených byly "v průměru" co nejmenší. To "v průměru" znamená, že některá měření budou vždy vystižena vypočtenou drahou lépe a některá hůře, ale pro všechny jiné elementy toto vystižení měření vypočtenou drahou musí být horší. To, jak určit tyto elementy, pro něž dráha nejlépe vystihuje provedená měření, je v principu jednoduchý úkol, vyžadující ale jisté předpoklady a zkušenosti. Předpokládá se tzv. normální rozdělení chyb (taky se mu říká Gaussovské rozdělení), což znamená, že většina měření má chyby poměrně malé a leží tedy blízko skutečné dráhy a jen malý počet měření má chyby velké a odchyluje se od dráhy více. Za tohoto předpokladu normálního rozdělení lze použít k určení nejlepší dráhy tzv. metodu nejmenších čtverců. Při této metodě se pro daný soubor parametrů modelu (v našem případě elementů dráhy) vypočtou rozdíly mezi měřenými souřadnicemi a souřadnicemi, které by kometa měla v případě dráhy s danými parametry, sečtou se kvadráty těchto odchylek a pak se vhodnou iterační metodou tyto parametry (elementy dráhy) upřesňují tak, až je součet čtverců odchylek nejmenší. Nalezneme-li takovou dráhu, pro niž je suma čtverců odchylek měření od dráhy menší než pro jakoukoli jinou dráhu, je toto právě ta dráha, která měření vystihuje co nejlépe a vezmeme ji pak jako dráhu, která se nejvíce podobá skutečné dráze. Je zřejmé, že čím větší počet měření k výpočtu dráhy použijeme, tím lepší bude náš odhad dráhy (jinými slovy, tím lépe bude vypočtená dráha odpovídat dráze skutečné). V tomto postupu je ještě spousta nuancí, pro které v tomto stručném výkladu již není místo (např. způsob iterace k té nejlepší dráze, zahrnutí perturbací od planet, rozpoznání špatných měření a jejich vypuštění z řešení, atd.) Pokud budete mít zájem o některé podrobnosti kolem tohoto, rád vám je zodpovím. Vypadá to sice trochu složitě, ale principy jsou jednoduché. 
Ke druhé otázce. Problém vzniku meteorického roje z komety je poměrně komplikovaný, ale obecně platí, že na vytvoření "pořádného" roje, který by byl aktivní každý rok, jsou potřeba tisíce let. Za dobu padesáti let se nestačí z jádra komety uvolněné částice od ní příliš vzdálit. 
Změní-li se tedy dráha komety a ta se dostane na dráhu přibližující se těsně ke dráze Země, začne kometa v nové dráze vytvářet nový roj. Během 50ti let se však z komety uvolněné částice vzdálí od ní jen málo (kolik, to závisí na více parametrech), a šanci tento nově vznikající roj pozorovat máme jen tehdy, pokud projde Země právě tímto shlukem, tedy nepříliš daleko od samotné komety, nebo přesněji řečeno nepříliš daleko od místa, kde kometa byla, když ty meteoroidy produkovala, což může být místo odlišné od okamžité polohy komety, neboť její dráha se mezitím mohla opět změnit. (Důsledkem takovéhoto vývoje je existence nepravidelných rojů, jako je např. i roj komety 21P/Giacobini-Zinner.) 
Proto pro odhad toho, jestli bychom od některé známé komety nemohli v nejbližších 50ti letech pozorovat nový roj, se musíme podívat nejen na to, které komety změní vhodným způsobem dráhu, ale také na to, jestli skutečně dojde k těsným přiblížením těchto komet k Zemi. Bohužel jsem nenašel žádnou práci, v níž by byly změny drah komet analyzovány z hlediska možnosti vzniku nového meteorického roje. (Vladimír Znojil by k tomu možná mohl podat další informace, až na to bude mít čas.) Můžeme se ale podívat alespoň na to, které komety projdou v nejbližších 33 letech do vzdálenosti 0,2 a.j. od Země. Tyto údaje jsou k dispozici na stránce http://cfa-www.harvard.edu/iau/lists/CloseApp.html. Komet s dobře známými drahami, které projdou kolem Země, je pět: 41P/Tuttle-Giacobini-Kresák (min. vzdálenost 0,14 a.j.), 45P/Honda-Mrkos-Pajdušáková (0,06 a.j.), 46P/Wirtanen (0,10 a.j.), 73P/Schwassmann-Wachmann 3 (0,08 a.j.) a 103P/Hartley 2 (0,12 a.j.). 
Žádná z nich tedy neprojde kolem Země nějak mimořádně blízko, takže i pokud by se jejich dráha do té doby změnila tak, že by začaly vytvářet nový roj, tak se to alespoň v nejbližších 33 letech ještě pravděpodobně neprojeví, se Zemí se takovýto případný nově vznikající roj nejspíše nepotká. To ovšem neznamená, že se žádné nové roje neprojeví. Pravděpodobně se nové roje (nepravidelné ovšem) objeví, ale budou to nejspíše nějaké už existující, dříve vytvořené proudy meteoroidů, s nimiž se Země dosud z různých důvodů nepotkala, nebo jsme to dosud nezaznamenali. 
 
Petr Pravec
 
 
7. 7. 1998
V. Maly: 
O lonskych letnich prazdninach jsme putovali pres Oravu a na vecerni obloze jsme zahledli zlutozeleny bolid, ktery se jednou zjasnil. Bylo to 3. 8. 1997 v 22:15 LSEC s presnosti +/- 30 s. Preletel mezi souhvezdimi Cas a Cyg. Nachazeli jsme se tehdy na slovenske Orave u obce Malatina. Prelet trval radove sekundu a osvetlil okolni krajinu asi jako mesic v uplnku. Meli jsme rozdelany ohen. Zare bolidu presto vrhala stiny.  Zajimalo by me take, jak se pozna, ze meteor dopadl na zem a jaka je sance takovyto ukaz spatrit. Nas bolid totiz nezaletel za obzor. 
 
Bolidy pohasinaji vysoko nad zemskym povrchem a to z jednoho ze dvoumoznych duvodu. Bud se veskera hmota meteoroidu odpari nebo nejaka hmota sice zustane ale zabrzdi se natolik, ze uz se odparovat prestane a tudiz bolid prestane svitit. K odparovani dochazi jen pri rychlostech vyssich nez 
asi 3 km/s. Z presnych fotografickych mereni rychlosti a zbrzdeni bolidu na konci drahy se da urcit, zda nejaky meteorit spadl a jak byl asi hmotny.Jednoduchy odhad se da udelat i z proste vysky pohasnuti. I tu lze  vsak urcit jen z dvojstanicnich, nejlepe fotografickych, pozorovani. 
Pokud je vyska nizsi nez 30 km, lze pad meteoritu predpokladat. Naznakem padu meteoritu mohou byt tez zvukove jevy spojene s bolidem (duneni), ktere mohou byt slysitelne na vzdalenost 100 km i vice. Bolidu jasnejsich nez -10 mag lze z jenoho mista videt za jasneho pocasi v noci nejvyse nekolik do roka. 
 
Jiri Borovicka
 
Petr Krcmar: 
Nedavno jsem shledl film Drtivy Dopad a tak me zajima, do jake miry byla realna situace, kdy po pristani na komete se zacal slunecni horizont priblizovat k lodi a ihned po te, co na urcite misto dopadlo svetlo, zacal se povrch rozehrivat natolik, ze z nej vyletavali gejziry plynu. Podle me by nejakou dobu trvalo nez by se povrch rozehral na takovou teplotu, ale ve filmu (vim ze to byl jen film) to bylo okamzite. Je to realne??? 
 
Ne, není to reálné. Povrch komety je z velké části pokryt izolujícím materiálem a těkavé látky jsou pod ním skryty. Musí tedy trvat určitou dobu, než se teplo dostane skrz tu izolující vrstvu k těm těkavým látkám, a pak teprve tyto začnou sublimovat a výtrysky, jak byly zobrazeny ve filmu, mohou začít. Jak dlouho po dopadu prvních slunečních paprsků při východu Slunce nad daným místem komety by to trvalo, to záleží na mnoha okolnostech, ale určitě by to byly alespoň minuty a pravděpodobně desítky minut a možná i hodina či pár hodin, v závislosti na tloušťce a izolačních schopnostech té vrstvy, vzdálenosti od Slunce, složení těkavých látek pod ní a dalších parametrech. Takováto zpoždění začátku výtrysků vůči okamžiku východu Slunce jsou skutečně pozorována. 
Jediná možnost, jak by aktivita mohla začít okamžitě po dopadu prvních slunečních paprsků, je ta, že by ta izolující vrstva na daném místě povrchu jádra komety chyběla. To se může stát, například tím, že se při prudkém výtrysku v předchozí otočce (předchozím kometárním dnu) odvrhne ta izolující vrstva na daném místě, případně dojde k jejímu propadu do dutiny pod ní a  podobně. V takovém případě by ovšem tato aktivita z tohoto volného těkavého povrchu nebyla ve formě tak prudkých výtrysků, ale měla by mírnější, plošný charakter. U některých komet je i takovýto charakter aktivity pozorován, ale je spíše výjimkou. 
Závěr tedy je: Filmaři Deep Impaktu to přehnali a ve skutečnosti by ty výtrysky z povrchu kometárního jádra začaly až za určitou dobu po východu Slunce nad daným místem komety. 
 
Petr Pravec
 

8. 6. 1998
Pavel Vrba: 
S autorem clanku http://svet.namodro.cz/w-kpufo/historie/nibiru.htm (podrobnosti tamtez i v jinych materialech) polemizuji o tom, zda naraz asteroidu mohl zpusobit v nedavne historii vychyleni osy Zeme (presun geogr. polu) o zhruba 20 stupnu. Ruzne hist. nalezy nejake katastrofe nasvedcuji, mne by zajimalo jak by takove teleso muselo byt velike a kam by asi muselo dopadnout. A neslo by v takovem pripade o katastrofu mnohem nicivejsi, ktera se rozhodne nemohla pred temi pouze 10000 lety udat? 
 
Zmena rotacni osy narazem asteroidu je naprosty nesmysl, svedcici jen o tom, ze kdo to vymyslel nema vubec zadne poneti o fyzice. Staci si spocist (treba za domaci ulohu) rotacni moment Zeme a odvodit, jak velkou hmotnost by vuci Zemi musel mit asteroid pri kolizni rychlosti rekneme 20 km/s a to i pri tecnem narazu. Muselo by jit o teleso mnoho set km. Navic -- vsechna energie by se musela absorbovat v Zemi a ne vytvorit fontany bombardujici Mesic. A k takove katastrofe od prahor nedoslo. 
 
Vladimír Znojil
  
Michal Haltuf:  
Zajimal by mne, zda byl pozorovan roj meteoru komety Hyakutake. Tato kometa preci proletla jen nedaleko (asi 5 mil. km) od Zeme.  
 
Nebyl. Meteorické roje se vyskytují především u komet s nepříliš dlouhou periodou oběhu. Meteoroidy se z komety uvolňují v době, kdy kometa je blízko Slunci a potom se postupně rozšiřují podél dráhy komety. Meteory, které pozorujeme, jsou většinou způsobeny meteoroidy, které se z komety uvolnily již před několika (nebo mnoha) oběhy. Kometa Hyakutake má oběžnou dobu více než 10 tisíc let což je příliš mnoho na to, aby vytvořila rozsáhlý meteorický proud. Pokud se nějaký menší oblak meteoridů v její blízkosti vyskytuje, tak Zemi minul. 
  
Ludek Vasta  
Na diskusni strance IAN se postupne objevily nasledujici vyroky:  
Miroslav Broz:  
Tlakova vlna pri explozi nalozi se nemuze sirit vakuem meziplanetarniho prostoru.  
Petr Pravec:  
Jiste, tlakova vlna se nesiri ve vakuu. To je obvykly problem techto filmu, snad nikde jsem to nevidel dobre, bez tlakove vlny a bez zvuku vybuchu.  
Petr Pravec:  
Dodam jiz jen to, ze ackoli zadna technologie zatim vyzkousena kolem toho neni, k odchyleni planetky by mohly poslouzit opravdu spise vybuchy nad povrchem, nez pod nim. "Postrk" komety temito vybuchy by se ale del neprimo (ve vakuu se samozrejme zadna tlakova vlna nesiri, takze ta by "tlacit" nemohla). Doslo by ale k tomu, ze vybuchem by byla prudce zahrata a roztavena privracena strana telesa, ten material by expandoval smerem od stredu planetky a planetka by se tak reaktivne posunula opacnym smerem (dostala by impuls opacnym smerem, takze by doslo ke zmene jejiho vektoru rychlosti).  
Rosta Stork:  
Potesilo me, ze tvurci filmu neprecenovali nicivou silu jadernych zbrani a byli si vedomi,  ze zareni komete neublizi a tlakova vlne ve vakuu nebude.  
Jiri Borovicka:  
Jeste k predchozi diskusi o komete Bied.-Wolf. Razova vlna ve vakuu: v principu proc ne, po vybuchu supernovy taky je.  
  
K temto nazorum na diskusni strance mam dotaz do virtualniho seminare:  
1) Je razova vlna (Borovicka) totez, co tlakova vlna (Broz, Pravec, Stork)?  
2a) V pripade, ze ano: Tak jak to tedy je?  
2b) V pripade, ze ne: Tak jak to tedy je?  

To jsem se dotkl něčeho, čemu zase tak úplně do hloubky nerozumím. Vysvětlím ale, co jsem měl na mysli. Při explozi (např. supernovy) je do vakua velkou rychlostí vyvržena hmota a šíří se dál. Může narazit na jinou hmotu (např. oblak mezihvězdného plynu) vůči níž se pohybuje rychlostí vyšší než je rychlost zvuku v daném prostředí. Vytvoří se rázová vlna, což je něco jiného než tlaková vlna ve vzduchu, ale může mít podobné následky. Po jaderném výbuchu na kometě by také byla hmota (plyn, plazma) vyvržena značnou rychlostí do prostoru, zasáhla by kosmickou loď a asi by mohla vyvolat problémy znázorněné ve 
filmu. To by samozřejmě záviselo na množství vyvržené hmoty, její rychlosti, vzdálenosti a hmotnosti lodi atd. 
Po dopadu komety na Zemi by vznikla klasická tlaková vlna v atmosféře. Ta ve filmu nebyla. Vlna tsunami by však zřejmě byla rychlejší a přišla dřív. 
 

Jiří Borovička 
 

1. 6. 1998
Jiří Dušek:  
Jak vlastně vypadá taková pozorovací noc u Vás na hvězdárně na Kleti? 
 
Kdysi jsem si přečetla, že většinou už není pravda, že astronomové v noci pozorují a ve dne spí. Ale alespoň v mém případě to neplatí. Protože moderní technika umožňuje napozorovaná data zároveň zpracovávat, v jasných nocích se nejen pozoruje, ale zároveň se vyhodnocují napozorovaná data, diskutuje se o nich po e-mailu aj. A ve dne -- ve dne si v dnešní ekonomické situaci spát nemůžu dovolit, protože jsou vzhůru nadřízené úřady (natož případní sponzoři). A protože o úplňku si astronomové (alespoň na Kleti) také neberou dovolenou, ale pozorují jasnější objekty, na něž je škody tmavých nocí, tak mi zbývá spát jen v nocích v nichž je zataženo. Ale to jen na okraj "oblíbených astronomických omylů". 
Jedna pozorovací noc na Kleti (např. loni jich bylo 191) je vlastně jen malou součástí celého našeho planetkového programu 
    a) hledání dosud neznámých planetek a určování jejich drah 
    b) astrometrie NEOs a dalších planetek s neobvyklými typy drah
Body a) a b) se občas prolínají, neboť i mezi kleťskými objevy jsou a mohou dále přibývat tělesa s neobvyklými dráhami, včetně jednoho potenciálně nebezpečného asteroidu (1990 HA, jehož fotografická pozorování jsme nedávno přeměřovali pro příznivější vyhledání ve druhé opozici). 
Předpokladem každé pozorovací noci je (kromě jasného počasí, samozřejmě) výběr jednotlivých objektů na pozorování a hledacích polí. K výběru jednotlivých planetek slouží jednak katalog všech kleťských planetek od roku 1977, z něhož se vybírají automaticky dle zadaných podmínek ty, které dosud nemají spolehlivě určenou dráhu a jsou v dané noci pozorovatelné, a řadí se podle rostoucí rektascense. Dále se z katalogu všech známých planetek s alespoň předběžně spočtenou dráhou (je jich cca 39 tisíc) vybírají NEOs aj. s nedostatečně určenou dráhou opět pozorovatelné v dané noci. Katalog kleťských planetek je naším neustále doplňovaným dílem, dosahuje téměř 4000 položek a obsahuje buď naše vlastnoruční elementy nebo dráhy z Minor Planet Center (Marsden, Williams), "všeplanetkový" katalog kombinuje jako zdroj elementy MPC a E. Bowella z Lowell Observatory. Software pro výběr z katalogů a výpočet efemerid je výtvorem mých kolegů Z. Moravce a M. Tichého. Třetím zdrojem objektů je The NEO Confirmation Page MPC, kde jsou uveřejňovány nově objevené rychle se pohybující objekty, většinou produkty projektů LINEAR, Spacewatch a NEAT. 
K přesné následné astrometrii se používá na Kleti 0,57-m reflektor v současnosti vybavený CCD kamerou SBIG ST-8, která nahradila starší kameru ST-6. Pozorovací noc začíná s nautickým soumrakem. Montáž dalekohledu je vybavena optoelektronickou indikací polohy dalekohledu, takže pouze na první objekt se navádí dalekohled od "kalibrační" jasné hvězdy a pak už dle optoelektronické indikace. Na projektu se v současnosti podílíme tři -- tj. kromě mně už zmínění kolegové Miloš Tichý a Zdeněk Moravec. Na Kleti jsme většinou dva, někdy jen jeden. Je-li přítomen pozorovací tým v počtu dvou, rozdělí si sesíťované počítače tak, že jeden ovládá kameru a dalekohled, a druhý má za úkol  zpracování snímků poloautomatickým (opět kleťským) software, tj. měření přesných pozic, magnitud a u kleťských objevů také výpočty elementů dráhy. Výpočty elementů drah planetek se v Čechách nikdo léta systematicky nezabýval a tak je to od mých kolegů dost užitečná snaha. Pokud Vám někdo bude tvrdit, že na to stačí jakýsi "automatický" software, kde zadáte jakési pozice a vypadne Vám nejlepší řešení dráhy, tak mu nevěřte, protože to dotyčný zřejmě nikdy nedělal (ale to by bylo na samostatnou otázku). Je-li přítomen pouze pozorovací tým v počtu jeden, nezbývá mu, než dělat všechno, jen o to výsledně jde o něco pomaleji. Pokud jsou tam dva, koukají si navzájem na monitory, zda tam uvidí kromě pozorovaného objektu i další "novou" planetku, a tak u CCD objevů uvádíme občas dva objevitele. 
Tohle se může jevit nezúčastněnému  člověku jako rutinní práce. Ale není. Jednak i u snímků pořízených pro astrometrii známých objektů se nacházejí "nové" planetky, občas v počtu tří až čtyř na jednom snímku. Dále během noci přibývají na WWW kandidáti na nová NEOs, které je třeba ověřit, změřit přesné pozice a okamžitě odeslal do Minor Planet Center. To se dá za příznivé konstelace hvězd stihnout za cca 20 minut. V prehistorických dobách, kdy CCD i e-mail byl (nejen) na Kleti novinkou  (a WWW stránky patřily do říše sci-fi) jsme pozorování nově objevených NEO a komet ve skororeálném čase provozovali jaksi pro radost a recesi (a jak říká kolega Tichý, "Marsden si na to zvykl a teď si myslí, že se to tak má dělat", ale kolega Tichý jako inventář Kleti od roku 1984 (!) ještě pamatuje tištěné cirkuláře posílané leteckou poštou, "pravé" kódované astronomické telegramy posílané dálnopisem a jiné legendy). Občas jsou nově objevení kandidáti na NEOs kvůli nepřesným objevovým pozicím dost vedle od udané efemeridy a je třeba je hledat (napadá mne případ letošního xinglongského objevu potenciálně nebezpečného asteroidu 1998 CS1, který jsme hledali na několika polích a vlastně znovuobjevili ). Někdy si vybereme na pozorování "lahůdku" k níž je třeba se během noci několikrát vracet - to se ani tak netýká NEOs, která se většinou rychle pohybují v zorném poli -- jako Kentaurů (třeba 1995 GO) či dokonce transneptunického tělesa (naše přesné pozice 1996 TL66 s magnitudou 20,4 publikované v MPEC byly zřejmě pozorováním transneptunického objektu s pomocí zatím nejmenšího dalekohledu na světě vůbec a první pozorování tohoto typu těles v České republice). Nadto se objevují žádosti o ověřování zajímavých nově nalezených objektů přímo od jejich objevitelů (NEAT, Japonsko aj.), či Brian Marsden pak  potřebuje ověřit hlášení o objevu údajné nové komety (takto jsme třeba získali první evropské snímky komety Hale-Bopp, spousta těchto hlášení je ovšem mylných a jeden žasne, jak jsou někteří "takypozorovatelé" suverénní). Mezi našimi novými objevy se občas vylíhne perlička u níž nám vycházejí tak podezřele vypadající elementy dráhy, že vyvstane potřeba je s někým konzultovat. Brian Marsden pak spočítá naprosto brilantní variantu dráhy, která se po dalších pozorováních ukáže jako reálná, ba přímo nejlepší ze všech možností -- viz třeba letošní 1998 HZ7 s  excentricitou 0,44 a zároveň v rezonancí 2:1 s Jupiterem. 
Pozorovatel tudíž vlastně většinu noci zírá na monitor počítače, a ne na oblohu, jak si představuje většina veřejnosti. Má to ovšem tu výhodu, že sedí v teple (jednou se mne Jeník Hollan ptal, proč jako "známá pozorovatelka planetek" nejsem zvyklá na to, že je v noci zima). Má to jistou nevýhodu, že se nekochá krásou nočního nebe (ale od toho tam profesionální astronom není). 
Druhým kleťským přístrojem je zatím velká 0,63-m fotografická  Maksutovova komora o průměru zorného pole 5 stupňů. Práce s ní prakticky představuje výběr vhodného pole a pak dvě dvacetiminutové pointované expozice s posunutím v deklinaci, vyvolání desky a první vizuální kontrola např. pro jasnou kometu či rychlou planetku ještě během noci. Většinu času ovšem trvají dlouhé expozice, takže člověk sedí v kopuli, vzhledem ke kvalitní a dobře ustavené montáži nemusí pořád zírat do pointeru, ale může žasnout nad krásnou tmavou oblohou. To je ještě taková dost romantická astronomie z doby, kdy "lodě byly dřevěné a muži železní" (před pár lety, v roce 1993, žasla Carolyn Shoemakerová nad tím že ještě někdo tak mladý jako Tichý umí pracovat s klasickou fotografickou komorou -- ale to už jsme stejně čekali na dodání našeho prvního CCD). Dneska už se Maksutov používá jen občas kolem novu pro hledací pole, z nichž u vybraných nových objevů se další noc již provádí astrometrie s CCD a pro velkoškálové snímky jasných komet, jako byla C/1996 B2 (Hyakutake) a C/1995 O1 (Hale-Bopp). Ony už se také skoro nevyrábějí kvalitní fotografické desky. Komety se samozřejmě pečlivě pointovaly dle pohybu komety, mělo to ovšem tu výhodu že v "pointeru" o průměru 25 cm i tak krátkozraká osoba jako já nádherně  viděla spoustu detailů v kometě (ten pointer má nejen vynikající optickou kvalitu, ale docela poutavou historii : ve dvacátých letech jej koupil u Zeissů profesor V. V. Heinrich, který se zabýval nebeskou mechanikou a počítal např. dráhu planetky Eros,  po létech se tak v jakési časové smyčce tradice zájmu o asteroidy v blízkosti Země po Heinrichovi opět protnula na Kleti -- ale to se omlouvám za historické úlety). 
Fotografická éra skončí na Kleti už letos se zprovozněním nového 1,02-m dalekohledu vybaveného dusíkem chlazeným výkonným CCD detektorem. Pak nabudou pozorovací noci zase úplně jiných dimenzí, nejen s ohledem na hardware, ale i na připravovaný software, ale o tom už jsme se jednou v IAN zmiňovala. 
Na závěr si dovolím jeden odstavec poněkud nevědecký. K průběhu pozorovací noci patří nejen obligátní vaření kafe, čaje či instantních polívek, ale též při cestě z jedné kopule do druhé kličkování mezi ropuchami (v létě) či klouzání po ledě (v zimě), setkání s kuňáky (kuny skalní i lesní žijí kdesi v okolí hvězdárny, rády se cpou piškoty, a zabývají se pozorováním astronomů), lovení myší do pastiček (jinak by ožíraly kabely) či letní zápolení s můrami, které využijí každé pootevření okna k tomu, aby vlétly dovnitř a kroužily okolo monitoru, či třeba se světluškami (už jste někdy vyháněli světlušku z tubusu fotografické komory, kde si spokojeně světélkovala ?!). Nehledě na technické katastrofy, v jejichž řešení vyniká hlavně kolega Tichý (zatímco já a Zdeněk Moravec je spíše zapříčiňujeme). Zkuste třeba ve tři v noci vzbudit pracovníka Správy dálkových kabelů a donutit jej zkontrolovat a zprovoznit linku jejíž číslo neznáte (a není vaše), ale záviselo na ní tehdy vaše internetové spojení. Dnes už máme několik nezávislých providerů. Na kopci čnícím nad jihočeskou kotlinou a vyzdobeným navíc stosedmdesátimetrovým TV vysílačem jsou také dosti zajímavé rychle se blížící bouřky. Ale tohle nebezpečí jsme už také snad vyřešili. Takže suma sumárum nám zbývá k obavám jen srážka s planetkou (snad nebudu vypadat jako cynik, ale pokud možno objevenou na Kleti). 
 
Jana Tichá
 
P.S. Další informace o našem výzkumném programu naleznete na našich českých a anglických webovských stránkách http://www.ipex.cz/HaP a http://www.ipex.cz/klet (část informací tam zatím není, protože pokud je jasno, tak je tam webmaster nestačí dávat)