Happy Birthday NASA 
40 let Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku 
John Glenn u vás doma 
Kosmický útok na kreditní karty
 
 
 Kresba NASA 
  
Happy Birthday NASA 
 
Historické kořeny vzniku nejvýznamnější civilní kosmické agentury na světě musíme hledat na počátku první světové války, kdy se ukázalo, že téměř veškerá vojenská letecká technika pochází z Evropy. Ve snaze zajistit v této oblasti americký náskok zřídil Kongres Spojených států roku 1915 Národní poradní výbor pro otázky letectví NACA (National Advisory Committee for Aeronautics). 
V krátké době byly vyzkoušeny ukořistěné letecké německé motory a roku 1917 bylo založeno zkušební středisko Langley v Hamptonu, Virginia, kde byl později, roku 1931, vybudován velký aerodynamický tunel sloužící až do konce října 1995. Roku 1940 NACA zřídila v Clevelandu (Ohio) další laboratoř -- Aircraft Engine Research Laboratory, dnes známé Lewis Research Center, a roku 1942 Moffett Field Laboratory při námořní letecké základně v Mountain View, Kalifornie, z nichž je nyní Ames Research Center
Poněkud komplikovanější situace nastala v oblasti raketové techniky. Ve třicátých letech se jimi okrajově zabývala Guggenheim Aeronautical Laboratory při California Institute of Technology. Roku 1944 založil Theodor von Kármán spolu s Frankem J. Malinou (Čechoameričan, jak jinak!) proslulou Jet Propulsion Laboratory -- JPL, v níž vznikly za finanční podpory armády první moderní americké rakety Privat a Corporal. 
Když se na sklonku druhé světové války potvrdilo, že rakety mohou být nástrojem ničení i vědy, začala jim věnovat pozornost také NACA, ovšem rovněž všechny vojenské složky, tedy pozemní armáda, letectvo i námořnictvo. V roce 1955 oznámily Spojené státy, že v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku (1. července 1957 -- 31. prosince 1958) vypustí první geofyzikální družice. Ačkoli německý vývojový tým v Army Balistic Neuspesny start sondy Vanguard (foto NASA)Missile Agency (spadající pod pozemní armádu) dokazoval, že tento úkol zvládne upravenou raketou Redstone, padla nakonec volba na Naval Research Laboratory. Důvodem bylo, že jejich raketa Vanguard byla odvozena z civilních sondážních raket Viking a Aerobee -- prezident Eisenhower se snažil, aby Amerika vstoupila do vesmíru mírovými dveřmi. 
Jenže křehká raketa katastrofálně zklamala. Na oběžné dráze byly už dvě sovětské družice, když Vanguard při své opožděné a přece stále ještě technicky předčasné premiéře klesal 6. prosince 1957 do svých vlastních hořících trosek. K dovršení ostudy to malá družice přečkala kdesi v křoví a výsměšně odtamtud pípala signály, potvrzující americký debakl. 
Na naléhání Kongresu upustil Eisenhower (aspoň na čas) od své koncepce, takže v té době už von Braunův tým mohl připravovat odpověď Rusům -- a výsledek jsme si připomněli letos 1. února, kdy jsme vzpomínali na první americkou družici Explorer 1. 
Bylo zřejmé, že Achillovou patou Ameriky není nedostatek vědecké a výrobní kapacity, nýbrž roztříštěnost a partikulárnost zájmů. Na jaře 1958 byl proto schválen zákon o letectví a kosmickém prostoru, podepsaný prezidentem USA Eisenhowerem 29. července 1958, jímž se od 1. října 1958 zřizovala nová vládní organizace NASA (National Aeronautics and Space Administration) -- Národní úřad pro letectví a vesmír. V plné šíři nahradila NACA, do vínku dostala její tři laboratoře a za situace téměř panického strachu veřejnosti z "komunistických raket" široké počáteční pravomoce. Do čela NASA Eisenhower jmenoval Keitha Glennana (1905-1995), erudovaného technika se značnými řídicími zkušenostmi. V situaci pro Spojené státy téměř krizové byla jakákoliv aktivita dobrá -- a Glennanova strategie byla vynikající. Vytvořil takovou organizační strukturu, v níž všechny jednotlivé oblasti komplexního průmyslového programu mohly spolupracovat a rozvíjet se. To bylo zřejmě jeho největším úspěchem, který později pomohl americké kosmické technice získat převahu nad Sovětským svazem. 
Glennan byl ve funkci od 19. dubna 1958 do 20. ledna 1961. K jeho prvním činům patřilo převedení Wernhera von Brauna a celého jeho týmu včetně raketového průkopníka Hermanna Obertha z armádního střediska pro balistické rakety pod pravomoc NASA s platností od července 1960. To byl základ nynějšího George C. Marshall Space Flight Center NASA v Hunstville, Alabama. Také původní kontrakty JPL s armádou byly převedeny na NASA. JPL dodnes pracuje jako ojedinělé zařízení, které patří státu, ale je provozováno kontraktorem. Od námořnictva bylo převzato zařízení v Beltsville, Maryland, kde vznikl Space Projects Center, brzy přejmenovaný na Goddard Space Flight Center NASA. 
Zkusebni raketoplan Endeavour (foto NASA)Počátkem 1961 tu byl vytvořena Space Task Group pro pilotované lety. Zpočátku sídlila v Langley, koncem roku 1961 byla osamostatněna jako Manned Spacecraft Center a roku 1963 přesídlila do Clear Lake City poblíž texaského Houstonu. Od roku 1976 nese jméno bývalého prezidenta Johnsona -- Lyndon B. Johnson Space Center NASA. 
Logicky bylo zapotřebí mít i raketovou základnu. První raketové zkoušky s V-2 se prováděly ve White Sands v Novém Mexiku, avšak výhodnější se ukázalo východní pobřeží Floridy poblíž Titusville, odkud modifikovaná V-2 poprvé vzlétla 24. července 1950. Roku 1951 tady, na Cape Canaveral, založila armáda Experimental Missiles Firing Branch. Její severní část převzala NASA: nejprve byla pod pravomocí Marshallova střediska a roku 1962 bylo vytvořeno středisko samostatné: Launch Operations Center. Po zavraždění prezidenta Kennedyho se v letech 1963-72 celá geografická oblast jmenovala Cape Kennedy, avšak na přání místních obyvatel jí byl posléze navrácen původní název. Po bývalém prezidentovi zůstalo pojmenováno středisko NASA -- Kennedy Space Center
Menším kosmodromem byla základna na ostrově Wallops při atlantském pobřeží Virginie, kde se od konce čtyřicátých let zkoušely malé rakety a letadla, poháněná raketovými motory. Startovala odtud řada družic raketami Scout, avšak nyní význam základny poklesl a má statut "Flight Facility". Další střediska NASA jsou uvedena na konci článku -- Stennisovo kosmické středisko slouží zejména pro testování raketových motorů, Drydenovo středisko na vojenské letecké základně Edwards v Kalifornii bylo vybráno pro zkoušky nových transportních kosmických prostředků, White Sands v Novém Mexiku zejména pro sondážní rakety atd. 
Rámcovým úkolem NASA je dohlížet na všechny oblasti amerického civilního kosmického programu, které byly koncem padesátých let roztříštěny mezi vojenské složky -- pozemní armádu, letectvo a námořnictvo. Amerika tak získala pevné základy nevojenského výzkumu vesmíru. 
Poznamenejme však po pravdě, že NASA, jakkoliv je a zůstává dominantní, není a nikdy nebyla centrální kosmickou agenturou. Ještě několik dalších federálních institucí má totiž co do činění s kosmonautikou, takže kupříkladu nyní jsou celková vydání na lety do vesmíru dvojnásobkem rozpočtu NASA pro tuto oblast. Největším rivalem je tradičně Ministerstvo obrany, především při soupeření o finanční prostředky. Pentagon zcela separátně řídí vojenskou kosmonautiku a i když v mnoha případech dochází k rozumné spolupráci s civilní, občas to tu jiskří. Poněkud méně konkurenční vztahy panují mezi NASA a ministerstvem obchodu, ministerstvem dopravy nebo úřadem pro energetiku. Mezi prezidentem a těmito vládními úřady stojí ještě Kancelář pro správu a rozpočet. A samozřejmě volené orgány Kongresu -- Směnovna reprezentantů a Senát -- které ovládají to nejdůležitější: peníze
Foto NASAGenerální ředitelství NASA sídlí ve Washingtonu D.C. poblíž National Air and Space Museum. Organizační struktura vychází z dvojúrovňového řízení. V čele NASA stojí ředitel (Administrator) se svým týmem, v němž jsou především zastupující náměstek, vědecký vedoucí, asistenti a další vysocí představitelé. O stupeň níže jsou "associate administrators", řídící jednotlivé odbory: Kosmické lety, Kosmický výzkum, Letecká a kosmická technika, Kosmické aplikace atd. NASA spravuje rovněž síť dálkového kosmického spojení (Deep Space Network). Struktura se samozřejmě v detailech průběžně mění (např. nedávno byl reorganizován odbor "Výprava k planetě Zemi"), avšak základní schéma zůstává bez podstatných změn. 
V čele NASA se zatím vystřídalo osm ředitelů. Těžké začátky byly svěřeny technikovi s managerskými zkušenostmi -- Keith Glennan (1905-1995) byl ve funkci od 19. dubna 1958 do 20. ledna 1961. Po něm přišel skvělý právník James Webb, jmenovaný prezidentem Kennedym (1961-1968). Avšak plody jeho práce sklidil Thomas O. Paine, původním vzděláním fyzikální metalurg (1968-71). Nevydržel dlouho zákulisní politické boje a odstoupil. V letech 1971-77 byla vedoucí role svěřena Jamesu Fletcherovi, fyziku a obchodníkovi. V období 1977-81 byl ředitelem Robert Frosch, specialista na oceánografii. Po něm přišel profesionální manager James Beggs (1981-86), který odstoupil krátce po tragické havárii Challengeru. Na krátké období nejhorší krize NASA se prezidentem Reaganem nechal znovu přemluvit James Fletcher -- a když raketoplán začal zase létat, odešel definitivně. Na jeho místo postoupil viceadmirál Robert Truly, bývalý vojenský letec a sám pilot raketoplánu se dvěma starty do vesmíru. Jeho postavení v politické palbě se však stále zhoršovalo, až byl v únoru 1992 prezidentem Bushem "hozen přes palubu". Tehdejší vicepresident Quayle navrhl na nejvyšší post svého přítele a tak a od 1. dubna 1992 až dosud drží vlajku nyní 57letý Daniel Goldin, který po prvních zkušenostech v NASA celé čtvrtstoletí pracoval na vedoucích managerských postech koncernu TRW v oblasti vojenských kosmických programů. 
Rozpočet NASA procházel samozřejmě během čtyřiceti let značnými výkyvy. Několik dat v milionech dolarů uvádím pro srovnání, přičemž v prvním sloupci jsou tehdy platné dolary, v dalších přepočtené na inflaci pro rok 1993. 
 
 
fisk. rok  NASA cel. NASA cel. NASA kosm. USA kosm. celkem
1959
331
1720
1357
4080
1960
524
2660
2345
5411
1965
5250
24585
24060
32574
1970
3746
14334
13572
20433
1980
5240
9832
8781
16303
1990
12324
14450
13437
32200
1995
13854
14130
12793
24148
 
Spektrum činností NASA je velmi rozsáhlé. Zahrnuje především výzkum problematiky letu v zemské atmosféře a mimo ni, vývoj technických prostředků pro lety v zemské atmosféře i mimo ni, efektivní využívání vědeckotechnického potenciálu USA v těchto oblastech a podpora perspektivních směrů vývoje tak, aby byla zajištěna vedoucí úloha Spojených států, podpora amerického letecko-kosmického průmyslu, spolupráce s jinými zeměmi, šíření informací o získaných výsledcích a možnostech aplikací apod. 
Administrativní aparát je přitom maximálně omezen (navzdory obvyklé americké byrokracii) a většina úkolů je plněna na základě kontraktů. Mezi největší kontraktory patří už tradičně letecko-kosmické koncerny -- Boeing, Lockheed Martin, Rockwell International, United Space Alliance, Thiokol, McDonnell Douglas (teď také fúzovaný), TRW, Hughes atd. V praxi se nyní nejčastěji uplatňují smlouvy s limitovanými náklady, u nichž část vývojových prací hradí průmyslový partner (investice "předem" se mu vrátí, až když je úspěšný při realizací). Roste také počet smluv, při nichž výrobce ve své režii hradí celý vývoj a NASA kupuje až výslednou práci, pokud odpovídá záměrům. 
Mezi hlavní úspěchy patří pilotované lety, zejména program Apollo -- přistání prvních lidí na Měsíci, stavba velkých raket a vývoj vícenásobně využitelných raketoplánů, výzkum vzdáleného kosmického prostoru a jiných planet bezpilotními prostředky a roboty. V současnosti patří mezi kmenové programy, o jejichž financování se vede často urputný boj, stavba mezinárodní kosmické stanice ISS. V současnosti roste pozornost věnovaná Marsu a dosud oficiálně nevyhlášeným strategickým cílem jsou pilotované lety na tuto planetu (i když objev vody na Měsíci může tuto koncepci v dohledné době změnit). Mezi hlavní neúspěchy musíme zařadit katastrofy při pilotovaných letech -- požár kabiny Apollo a havárii raketoplánu Challenger. 
Do příštích desetiletí přejme pracovníkům NASA (a tím i celému světu) hodně dalších úspěchů. 
 
Marcel Grün
 
Pro informaci uvádím abecední seznam adres jednotlivých hlavních středisek NASA, kam se lze eventuálně obrátit o podrobnější údaje (všude mají "public relations", i když ne vždy bývají všude stejně ochotní poskytovat materiály mimo okruh profesionálů).
NASA Headquarters 
Washington, DC 2054&0001, tel. 202-358-0000 
(D. Goldin tel: 202-358-1010, fax: 202-358-2810)
ARC: Ames Research Center NASA 
Mofffett Field, CA 94035-1000
DFRC: Dryden Flight Research Center NASA 
P.O.Box 273 Edwards, CA 93523-0273
GSFC: Goddard Space Flight Center NASA 
Greenbelt Road, Greenbelt, MD 20771-0001
JPL: Jet Propulsion Laboratory NASA 
4800 Oak Grove Drive, Pasadena, CA 91109-8099
JSC: Lyndon B. Johnson Space Center NASA 
Houston, TX 770058-3696
KSC: John F. Kennedy Space Center NASA 
Kennedy Space Center, FL 32899-0001
LaRC: Langley Research Center NASA 
Hampton, VA 23681-0001
LeRC: Lewis Research Center NASA 
21000 Brookpark Road, Cleveland, OH 44135-3191
MSFC: George C. Marshall Space Flight Center NASA 
Marshall Space Flight Center, AL 35812-0001
MAF: Michoud Assembly Facility NASA 
P.O.Box 29300, New Orleans, LA 70189
SSC: John C. Stennis Space Center NASA 
Stennis Space Center, MS 39529-6000
WFF: Wallops Flight Facility GSFC NASA 
Wallops Island, VA 23337-5099
WSTF: JSC White Sands Test Facility 
P.O. Drawer MM, Las Cruces, NM 88004-0020
Evropská kancelář: 
NASA European Representative 
US Embassy Paris, PSC 116 APO AE 09777 
(Mr. James V. Zimmerman, 
 tel: 011-33-14265-8762, fax: 011-33-14265-8768)
 
Informace najdeme samozřejmě i na internetu. Homepage NASA je:
http://www.nasa.gov/index.html
Přehledné seznamy:
http://www.nasa.gov/hqpao/nasa_subjectpage.htm
Každodenní aktuality:
http://space.mit.edu/nasanews.html
Další informace o vzniku NASA jsou na slavnostní stránce ke 40. výročí:
http://www.hq.nasa.gov/office/pao/History/40thann/40home.htm
 
 
  
40 let Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku
1957-1958 
Šok z ruských úspěchů
Explorer 1Čtvrtého října 1957 vypouští Sovětský svaz Sputnik 1. O měsíc později na palubě Sputniku 2 letí do vesmíru první živý tvor. Poslední lednový den roku 1958 se, po neúspěchu se sondou Vanguard (900 kB, mov) 6. prosince 1957, týmu německého konstruktéra Wernhera von Brauna podaří navést na oběžnou dráhu první americkou družici Explorer 1 (viz obrázek). Tentýž rok, 1. října, oficiálně zahájil svoji činnost Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (National Aeronautics and Space Administration, NASA). Jen několik dní poté je oznámeno zahájení projektu Mercury.
1959-1960
 Přípravy k letu člověka
Od 12. srpna 1960 létá první pasivní komunikační družici Echo 1, balon z plastické pohliníkované folie o průměru třicet metrů. Pokusy s odrazem radiových signálů mezi stanicemi v USA a později mezi USA, Francií a Anglií byly úspěšné. Po několika měsících však přestal být tvar družice kulový. Ve stejném roce byly v Sovětském svazu zahájeny zkoušky kosmických lodí Vostok a výcvik první skupiny kosmonautů.
1961-1962
 Kennedyho sen
TelstarDvanáctého dubna 1961 se J. A. Gagarin stal prvním kosmonautem světa. Necelý měsíc poté se Alan B. Shepard vydává na patnáctiminutový balistický let do vesmíru (840 kB, mov). Američanu Johnu Glenovi se podaří obletět naši planetu až 20. února 1962. Nicméně 21. května 1961 vyhlásil prezident (1,2 MB, mov) John F. Kennedy ambiciózní projekt letu člověka na Měsíc; je to národní cíl USA na šedesátá léta. Desátého července 1962 je v provozu první soukromně postavená telekomunikační družice Telstar 1, zprostředkující spojení mezi Amerikou a Evropou (viz snímek). 14. prosince Mariner 2 proletěl jen 35 tisíc kilometrů nad Venuší (první výzkum planety).
1963-1964
 Zázrak techniky
Valné shromáždění OSN schválilo deklaraci o zákazu vypuštění zbraní hromadného ničení do kosmického prostoru. 19. ledna 1964 byla úspěšně vyzkoušena část nosiče Saturn SA-5. Koncem srpna zahájila provoz první geostacionární družice Syncom 3, jenž byla v říjnu použita k přenosu olympijských her v Tokiu pro americké televizní diváky.
1965-1966
 Přípravy na dobytí Měsíce
Prvni americky vystup do kosmickeho prostoru28. března 1965 A. A. Leonov uskutečnil první výstup člověka do volného prostoru (840 kB, mov). Totéž se podařilo Ed Whitovi začátkem července. 15. prosince 1965 se uskutečnilo první setkání dvou pilotovaných kosmických lodí (Gemini 6 a 7). Obě lodi se pohybovaly ve vzdálenosti pouhého jednoho až dvou metrů. Druhého června 1966 úspěšně přistál na Měsíci v Oceánu bouří Surveyor 1 (první americké přistání, Luna 9 to zvládla o pět měsíců dřív) a na Zemi poslala více než deset tisíc velmi kvalitních snímků (i barevných).
1967-1968
 Tragedie i úspěchy
Pohreb posadky Apollo 127. ledna 1967 došlo během tréninku k požáru na palubě Apolla 1. Tři kosmonauti Gus Grissom, Ed White a Roger Chaffee se udusili. Důsledkem byly zásadní úpravy kosmické lodi. Na vánoce 1968 Frank Borman, James A.Lovell Jr. and William A. Anders úspěšně několikrát obletěli ve vzdálenosti sto kilometrů Měsíc. Kromě snímkování poslali kosmonauti "vánoční poselství“ všemu lidstvu (1,2 MB, wav).
1969-1970
 Malý krok pro člověka
20. července 1969 přistáli Američané na Měsíci (1,7 MB, wav). Neil A. Armstrong a Edwin E. Aldrin na jeho povrchu strávili 21 hodin 36 minut. Armstron se jako vůbec první člověk dotkl (2,3 MB, mov) měsíčního prachu 21. 7. ve 4.56 našeho času, následován za 18 minut Aldrinem. Kosmonauti vztyčili americkou vlajku, odebrali 22 kg vzorků a instalovali vědecká zařízení. Průběh jejich výstupu byl přenášen TV kamerami. Kosmoauti museli být po návratu tři týdny v karanténě. Za rok a měsíc se za dramatických okolností zachránila posádka Apolla 13, která málem ztroskotala v důsledku exploze jedné z nádrží se stlačeným kyslíkem.
1971-1972
 Co dál?
vozidlo Rover26. července až 7. srpna 1971 se uskutečnila čtvrtá měsíční expedice Apollo 15, první s rozšířeným vědeckým programem. Lunárníci měli k dispozici elektrické vozítko Rover (2,0 MB. mpg), se kterým urazili několik desítek kilometrů. Tentýž rok Sovětský svaz vypustil první orbitální stanici Saljut 1. 30. května 1971 se na svoji cestu vydala první umělá družice Marsu -- Mariner 9 (listopad téhož roku). Třetího března 1972 odlétá Pioneer 10 na průzkum Jupiteru. Koncem roku je předčasně ukončen projekt Apollo. S Měsícem se jako poslední rozloučili E. Cernan a H. Schmitt (1,4 MB, mov).
1973-1974
 Orbitální stanice
Rok 1973 byl ve znamení provozu americké orbitální stanice Skylab. 14. května byla poškozena během startu (890 kB, mov)-- přišla o jeden sluneční panel a tepelný štít, druhý sluneční panel se otevřel jen zčásti. 25. května až 22. června jej první posádka uvedla do provozuschopného stavu. Tentýž rok následovaly ještě další dvě výpravy. 1. září prolétl Pioneer 11 (start 5. 4. 1973) kolem Jupiteru a vydal se dál k Saturnu. 15. až 24. července se uskutečnil společný let Apollo-Sojuz.
1975-1976
 Ať žijí planety!
Zkouska raketoplanu Enterprise20. července 1976 v oblasti Chryse Planitia úspěšně přistál Viking 1. Jeho hlavní program -- hledání stop života -- skončil s rozporuplnými výsledky v listopadu 1976. Nicméně sonda pracovala ještě následujících šest let. V témž roku byl dokončen první prototyp amerického kosmického raketoplánu Enterprise, který se ale používal pouze při testech v zemské atmosféře. Na cestu se vydala  úspěšná dvojice sond Voyager, jež postupně proletěla kolem Jupiteru (1979) a Saturnu (1981), "dvojka" pak ještě kolem Uranu (1986) a Neptunu (1989).
1977-1978
 Krize?
Nic zajímavého se nestalo.
1979-1980
 Zkáza Skylabu
V roce 1979 proletěl Voyager 1 a 2 kolem Jupiteru, Pioneer Venus 2 poslal pět oddělených sond do atmosféry Venuše a Pioneer 11 se setkal se Saturnem. 11. července 1979 zanikl v zemské atmosféře Skylab, jehož některé části spadly do západní Austrálie a Tichého oceánu. 29. prosince 1980 byl na odpalovací rampu dovezen první zcela funkční raketoplán Columbia.
1981-1982
 Kosmický letoun
Saturn v podani Voyageru12. až 14. dubna 1981 posádka J. W. Young a R. L. Crippen uskutečnila první zkušební let raketoplánu Columbia (670 kB, mov). 25. srpna prolétl Voyager 2 101 tisíc kilometrů nad oblačným povrchem Saturnu a vydal se směrem k Uranu. Koncem roku 1982 je během letu raketoplánu vypuštěna první komerční telekomunikační družice.
1983-1984
 Reganův sen
Lidska umela druzice ZemeV dubnu 1983 je uveden do provozu druhý z raketoplánů Challenger. Téhož roku se do vesmíru dostává první Američanky Sally Ride a první černoch Guion S. Bluford. Na začátku dalšího roku přichází prezident Ronald Regan s plánem stavby dlouhodobě obývané orbitální stanice, hlavním úkolem americké kosmonautiky v následujícím desetiletí. 3. až 10. února 1984 během letu raketoplánu se Bruce McCandless stane první "lidskou umělou družicí Země". Na speciální sedačce se pohybuje nepřipoután několik desítek metrů od raketoplánu.
1985-1986
 Smrt Challengeru
V lednu 1986 prolétá Voyager 2 kolem Uranu a mimo jiné objevuje hned 14 dosud neznámých měsíců planety. Jen o pár dní později, 28. ledna, exploduje (890 kB, mpeg) vzhledem k závadě na pomocných raketách kosmický letoun Challenger. Všech sedm kosmonautů -- Scobee, Smith, Resnik, McNair, Onizuka, Jarvis a McAuliffe -- zahynulo. 15. srpna prezident Regan oznamuje, že se NASA již nebude až na výjimky zabývat komerčními lety.
1987-1988
 Mezinárodní kosmická stanice
Začátkem roku 1987 se ke stavbě mezinárodní kosmické stanice připojuje Evropská kosmická agentura, Japonsko a Kanada. 29. září až 3. října 1988 se po dlouhé přestávce uskutečnil další let amerického raketoplánu.
1989-1990
 Hubblův dalekohled
4. května 1989 se z paluby letounu Atlantis vydává na cestu k Venuši úspěšná sonda Magellan. 20. července prezident Bush vyhlašuje návrat člověka na Měsíc a výpravu k Marsu. 25. srpna Voyager 2 navštívil Neptun. 28. října odlétl Galileo k Jupiteru. 24. dubna 1990 byl vypuštěna dosud nejdokonalejší vesmírná observatoř -- Hubblův kosmický dalekohled, která nás až do roku 2010 zaplaví nesmírným množstvím pěkných snímků.
1991-1992
 Další úspěchy
V první polovině roku 1991 je uvedena do provozu Gamma Ray Observatory, určená ke studiu mysteriózních záblesků gamma. 2. až 16. května 1992 se během letu raketoplánu Endeavour vydávají do volného vesmírného prostoru hned tři kosmonauti. Během vycházky zachytí jeden soukromý satelit, opraví jej a znovu uvedou na oběžnou dráhu.
1993-1994
 Spolupráce s Ruskem
Neuspesny Mars Observer21. srpna 1993 dojde k závadě na sondě Mars Observer, spojení se již nepodaří navázat a unikátní družice určená ke studiu rudé planety je ztracena. 3. až 11. února 1994 se Sergej Krikalev stal prvním Rusem pobývajícím na palubě amerického raketoplánu Discovery. Spolupráce těchto dvou astronomických velmocí se rozjíždí.
1995-1996
 Historické setkání
Dvacet let po letu Apollo-Sojuz, dojde po ukončení "studené války“ ke spojení raketoplánu Atlantis (1,0 MB, mpg) se stanicí Mir. Stane se tak mezi 27. červnem a 7. červencem 1995. Koncem března 1996 Atlantis dopraví na Mir Shannon Lucid, která zde stráví pět měsíců. 7. srpna 1996 oznamuje tým vědců NASA, že nalezl stopy po mikroskopickém životě na Marsu. Jejich objev je ale později vyvrácen. Koncem září přiváží raketoplán na Mir Američana Johna Blahu, který s pobytem dlouhým 181 dní ustaví nový americký rekord.
1997-1998
 Současnost
Ledovy povrch EuropyMezi 11. a 21. únorem 1997 provedou astronauti unikátní opravu Hubblova kosmického dalekohledu. Ve stejné době objevuje Galileo na povrchu Jupiterova měsíce Europy rozsáhlé ledovce a stopy po možné existenci tekuté vody pod ledovým příkrovem. 4. července 1997 přistává na Marsu (1,5 MB, mov) sonda Pathfinder s malým vozítkem Sojourner. Celý svět se na to dívá v přímém přenosu. 15. října 1997 se na cestu vydává Cassini, jenž bude v příštím století studovat planetu Saturn.
 
Podle různých zdrojů sestavil Jiří Dušek
 
 
  
Zivy John Glenn (foto NASA)John Glenn u vás doma 
 
Již za několik dní se v amerických obchodech objeví další komplet ze série "Hot Wheels" firmy Mattel. Každý si tak bude moci koupit dvě figurky prvního amerického kosmonauta senátora Johna Glenna, spolu s lodí Friendship 7 a raketoplánem Discovery. První z nich představuje dopravní prostředek, se kterým v roce 1962 jako první Američan obletěl naši planetu. Celý výlet do vesmíru trval necelých pět hodin a Glenn vykonal tři oblety. Discovery je pak kosmickým letounem, na němž se Glenn teprve proletí. 
Kosmický veterán John Glenn se vydá na devět dní do vesmíru koncem tohoto měsíce. Není již nejmladší -- táhne mu na osmdesátku -- a tak poslouží jako "pokusný objekt", na kterém se má studovat vliv beztížného stavu na tak starého člověka. Pomineme-li reklamní pozadí celé akce, je zajímavé, že NASA má k dispozici velmi detailní přehled o zdravotním stavu tohoto Američana za posledních 42 let. Stavebnice série "Hot Wheels" má stát pět dolarů a k dispozici bude jen omezený počet kusů. 
 
Jiří Dušek
Podle informací na Internetu
 
 
  
Kosmický útok na kreditní karty  
 
Ne, nebojte se, že by vaše kreditní karty byly v akutním nebezpečí. Nemusíte se ani bát o staré nahrávky bigbítu šedesátých let, máte-li je na stařičkých magnetofonových páskách. Pokud vás ale zajímá, co by je snad mohlo ohrozit, čtěte směle dál. 
V minulém čísle IAN jste si možná přečetli článek o magnetarech -- neutronových hvězdách, jejichž magnetické pole svou intenzitou až stokrát převyšuje ostatní známé zdroje ve vesmíru. Večer dvacátého sedmého srpna tohoto roku se jeden takový magnetar ozval až zde na Zemi. Profesor Stanfordské univerzity -- Umran Inan -- zachytil nenadálý záblesk gama záření, který způsobil ionizaci horních vrstev atmosféry v oblasti nad Tichým oceánem. Všechny detektory, které se nyní nacházejí poblíž Země či poletují sluneční soustavou na kosmických sondách, byly zahlceny, v mnoha případech dokonce přesyceny dávkou záření gama, které k nám vyslal magnetar v souhvězdí Orla, vzdálený přibližně dvacet tisíc světelných let od Země. Jak sám profesor Inan říká, "jde o nejsilnější signál, který jsme kdy vůbec zachytili. Obvykle jsou SGR ("soft gamma-ray repeaters") velmi slabé a pozorují se jen velmi těžko. Událost, která k tomuto záblesku vedla, však byla zřejmě výjimečná." Soudí se, že podobně intenzivní záblesky vysoce energetického záření má na svědomí praskání či prohýbání kůry neutronové hvězdy, jež je důsledkem existence silného magnetického pole. Tomuto jevu se říká "hvězdotřesení". Při něm se kůra neutronové hvězdy prohýbá o nepatrné zlomky milimetru a tím se uvolňuje obrovské množství energie. Kolem pulsaru existuje tenká atmosféra, ze které jsou vyraženy částice, jež se posléze pohybují kolem degenerované hvězdy tak, jak velí siločáry magnetického pole. Při tomto pohybu se vyzařují velmi energetické gama fotony, které pak pozorujeme. 
Nová pozorování těchto neklidných objektů dávají odpověď na otázku, která trápí astronomy již celá desetiletí. Jak je možné, že u některých zbytků supernov (ty někdy pozorujeme jako rozličné a krásné mlhoviny, příkladem jsou Řasy v Labuti na přiloženém obrázku) nejsme schopni detekovat také zdegenerovanou hvězdu? Ukazuje se, že životnost takového magnetaru je relativně krátká. Po čtyřiceti tisíci letech hvězda přestane být aktivní a putuje vesmírem jako nenápadná černá kulička o průměru kolem dvaceti kilometrů. Takové objekty se hledají věru špatně. Je tedy pravděpodobné, že v mnoha případech je už prostě magnetar neaktivní a sviští z mlhoviny pryč. 
A jak je to s těmi kreditními kartami? To je vlastně tak... kdyby byl magnetar někde v půlce mezi Měsícem a Zemí, určitě by došlo k vážnému ohrožení celé naší elektronické civilizace (a to ještě ponechejme stranou důsledky, jež by natropil samotný záblesk záření gama). Naštěstí víme s naprostou jistotou, že tak blízko žádný magnetar není. Takže si klidně jděte do banky založit účet a pořiďte si třeba i kreditní kartu s magnetickým proužkem, nebo si dnes pusťte z magnetofonu dobrý bigbít na dobrou noc. Jediné, co vám v takovém případě hrozí, je přetržení pásky, ale "nebesa" vám ji určitě nevymažou. Jenže to už je jiný příběh... 
 
Rudolf Novák
Podle informací na Internetu