Mapy měsíčních kvadrantů podruhé 
 
V posledním zářijovém čísle IAN mne zaujala informace o mapách Měsíce, na kterou bych rád  navázal několika poznámkami. Mapy vyvolávají vzpomínky na šedesátá léta, kdy v období "závodu o Měsíc" doznalo mapování našeho nejbližšího nebeského souseda nevídaného rozvoje. 
Čtveřice map, známá jako Lunar Quadrant Maps (dále LQM), byla původně publikovaná v letech 1963 až 1966 v podobě příloh ke katalogu "The System of Lunar Craters, Quadrants I - IV", otiskovanému ve sbornících "Communications of the Lunar and Planetary Laboratory, The University of Arizona", čísla 30, 40, 50 a 70. Lunární a planetární laboratoři v Tucsonu tehdy řediteloval Gerard P. Kuiper a pod jeho vedením vznikala série významných selenografických děl, fotografických atlasů a katalogů, jež byly podkladem pro následné podrobné mapování Měsíce ve větších měřítkách. 
"System of Lunar Craters" plně nahradil a v mnoha směrech překonal klasický katalog  s mapou měsíčního názvosloví  "Named Lunar Formations" (M.A. Blagg, K. Müller, 1935), přijatý za normu Mezinárodní astronomickou unií (IAU). Arizonský katalog obsahuje všechny krátery o průměru nad 3,5 km, bezpečně rozeznatelné na tehdejších (ze Země pořizovaných) fotografiích přivrácené strany Měsíce. Jsou tu udány přibližné polohy, průměry a charakteristiky asi 17 000 kráterů. Mimořádná péče byla věnována názvosloví, které vždy patřilo k problémovým stránkám selenografie. Autorům díla se podařilo odstranit spoustu přetrvávajících nejasností a chyb v názvosloví a podle jejich návrhů pak přijala IAU celý opravený systém , doplněný o řadu nových názvů (především v librační oblasti). 
Velmi významnou součástí díla byly právě mapy LQM, které umožňují jednoznačně přiřadit útvary na povrchu Měsíce jednotlivým položkám v katalogu. 
K takto vymezenému účelu ovšem postačuje zcela schematické znázornění měsíčního povrchu. Mapa LQM tedy přirozeně nejde do všech topografických podrobností, ale přesto je spolehlivější a přesnější než dřívější klasické mapy (Schmidtova, Wilkinsova aj.), přeplněné detaily bez skutečných protějšků na povrchu Měsíce. Na druhé straně však sami autoři upozorňovali na určitou nehomogenitu díla, které vznikalo řadu let podle stále dokonalejších podkladů. Takže zejména čtvrtý kvadrant je z hlediska úplnosti a kvality zpracován lépe než první kvadrant. 
Mapy LQM byly původně, tj. jako přílohy čtyř dílů katalogu, rozděleny na 44 sekcí, každý kvadrant na 11 sekcí. Po dokončení díla bylo rozhodnuto vydat mapy také v upravené formě na čtyřech listech. K původní pérové kresbě byly doplněny barevné plochy, schématicky vyznačující tmavší albedové oblasti (mare, lacus apod) a v této podobě byly mapy vydány v roce 1969. Od té doby se ovšem vývoj měsíční nomenklatury nezastavil a současný uživatel LQM s tím musí počítat. Co přibylo a co ubylo? 
Přibylo kolem dvou set nových názvů nejen pro krátery, ale také pro tmavé mořské oblasti (mare, lacus), brázdy (rima, rimae) a nové kategorie názvů pro útvary dříve nepojmenovávané (mořské hřbety -- dorsum, dorsa). Na mapách LQM k novým názvům proto mnohdy chybí protějšek. Nejsou tam systematicky zakreslené mořské hřbety, ale pouze některé jejich části, pokládané za pozůstatky někdejších kráterů. Nejsou tam pochopitelně ani úzké brázdy, identifikované a pojmenované později. 
Na druhé straně se změnil přístup IAU k označování tzv. přidružených kráterů velkými písmeny latinské abecedy, označování hor a kopců malými písmeny řecké abecedy a značení jednotlivých brázd římskými čísly. Tyto kategorie názvů byly kontroverzním rozhodnutím IAU v r. 1973 zrušeny s tím, že písmena budou postupně nahrazována vlastními jmény. Vycházelo se přitom z projektu mapování Měsíce v měřítku 1:250000 a z požadavku, aby na každém listu nových map byl alespoň jeden kráter s vlastním jménem. Nešlo o maličkost, protože těch písmenek bylo na přivrácené straně přes 5000. Po delších diskuzích o smyslu či nesmyslu takové reformy mají dnes "písmenka" neoficiální charakter a je doporučováno uvádět je v závorkách za novými jmény. 
Mapy LQM by ovšem nebylo dobré hodnotit s dnešního hlediska podle toho, co na nich není. Vysoké hodnocení si zaslouží právě to, co na nich je, tj. spolehlivé zmapování kráterů nad 3,5 km v průměru a jednoznačně definovaná nomenklatura. Použité názvosloví ovšem odpovídá stavu ze šedesátých let, což může být pro některého uživatele zavádějící, ale pro jiného to bude neocenitelný pramen ke studiu měsíční nomenklatury. V dějinách selenografie mají mapy LQM jedno z nejvýznamnějších míst a dodnes slouží jako nepostradatelné pojítko mezi současnou a historickou selenografickou literaturou. 
 
Antonín Rükl
 
 
Málokdy se člověku naskytne možnost vidět dva filmy s podobnou tématickou krátce za sebou. Mě se to povedlo. Oba filmy se točí kolem katastrofického dopadu asteroidu na Zemi. Takže se nechejte unášet tajemnými dálavami kosmu a čekejte, co nám příroda připraví. 
 
Armageddon 
 
Film začal moc pěkně a zajímavě a já prožil svůj první velký šok. Na oběžné dráze operuje raketoplán Atlantis a jeden z astronautů, už silně nervózní, opravuje elektroniku na nějaké družici (jen po zajímavost, vytáhl z ní čip z patice navlas podobné té, co v ní mám doma ve svém počítači hlavní procesor). Náhle co se nestane? Astronaut je zasažen sprškou meteoroidů a stejně tak raketoplán, což vede k absolutní zkáze. Že by se při výbuchu na chvilku zřejmě objevily plameny mi došlo, protože na palubě raketoplánu nějaký ten vzduch je, ale že trosky budou hořet ještě minutu poté, to jsem opravdu nečekal. "Šoking" však stále pokračoval. Větší meteoroidy pokračují směrem k Zemi a déšť zasáhne pás od Finska po Severní Ameriku. Důsledkem je naprostá zkáza: Jen tak pro pobavení spadne jeden meteorit asi metr od jakéhosi chlápka, který venčí psa -- terčem je prodavač, jemuž se pes sápe po noze. Po výbuchu lítají vzduchem auta stojící sto metrů dokola, pouze náš hrdina vše přežije a světe div se, pes visí za krk v díře na vodítku a očividně se mu to nelíbí. Ale jinak se mu nic nestane. 
Jistý astronom objeví daleko za hranicemi dráhy Marsu obrovskou kometu, která se blíží k Zemi. Dopad za osmnáct dní a za tu dobu nejenže NASA připraví speciální vybavení a připraví dvě sedmičlenné posádky amatérů k letu, ale i let provede a úspěšně dokončí. 
Hrdinou následujících minut se stává těžař Harry Stamper, který v té době ostřeluje ekology protestující kolem těžní plošiny golfovými míčky. A samozřejmě jen tak mezi řečí narazí další vrt. Jeho dcera se mezitím muchluje s jedním z jeho podřízených, což má za následek honičku a přestřelku na vrtné plošině. Odborníci z NASA se rozhodnou, že nemá cenu provést s asteroidem nic jiného, než jej navrtat, dovnitř nacpat atomovku a rozdělit jej na dva kusy. Jednomyslně je zvolen Harry, který navrtá úplně všechno. 
Harry po svém příjezdu do Johnsonova střediska nejen překope celou administrativu a vybavení pro let, ale do obou posádek si dosadí své lidi, profesionální naftaře. Vláda USA je musí ale nejdřív sehnat po celých státech ve všech možných putykách. Samozřejmě že zachránit svět chtějí všichni. Jakoby pro podobnou příležitost má NASA přichystané dva zbrusu nové raketoplány nové konstrukce, Intependence a Freedom, oba stroje jsou typu X-71. Je sice fakt, že po celý zbytek filmu člověk nabývá čím dál tím větší dojem, že celý raketoplán není nic jiného než nákladový prostor a ještě kromě toho má dveře všude, kde si člověk pomyslí. 
Po několika dalších bezvýznamných historkách a zápletkách se oba raketoplány vydávají na cestu. Startují téměř současně z ramp vzdálených navzájem tak sto metrů. Velice zajímavý je okamžik, kdy zcela normálně dochází k oddělení postranních pomocných motorů, tzn. boosterů, a raketoplán pak pokračuje v letu pouze svými vlastními motory, ale nadále čerpá palivo z obrovské nádrže. Tak u nového typu raketoplánu se prozíravě oddělí nejen boostery, ale i hlavní nádrž, přičemž hlavní motory jedou stále naplno. Těžko se to vysvětluje. 
Dalším bodem programu je čerpání paliva na ruské orbitální stanici, kde vládne už osmnáct měsíců jediný kosmonaut s velmi podivným chováním. Zajímavá je myšlenka doplňování paliva vnitřkem, tedy průchozími chodbami. Samozřejmě potrubí netěsní, na stanici se vyskytne oheň a posádky se včetně ruského kosmonauta zachrání na raketoplánech, provádějíc v ohnivém pekle vysokou pilotáž. Po kosmickém smyku kolem Měsíce nastává slavný okamžik příletu k asteroidu. Za poněkud nedopracovanou považuji myšlenku, kdy se oba raketoplány proplétají rychlostí 36000 km/h (tento údaj byl ve filmu zmíněn) úzkými kaňony na asteroidu pomocí čísel, za která by se nemusel stydět kdejaký akrobatický pilot. Není proto divu, že Independence havaruje a z jejích trosek se vysoukají pouze tři muži. Ze zcela zničeného raketoplánu vyjedou pomocí zcela nepoškozeného vozítka - Pásovce, přičemž k výjezdu si prostřílejí ven cestu těžkým kulometem, který je zcela nezbytnou součástí každého vozítka, určeného pro výsadek na cizí planetě. Pak se vydávají hledat posádku druhého raketoplánu. A aby se lidé na Zemi nenudili, autor předlohy jim posílá jen tak pro pobavení pár meteoritů, aby nezapomněli. 
Freedom mezitím přistává metodou lyžového podvozku na povrchu planetky, cestou však přerazí několik kráterů, a její posádka v čele s Harrym začne vrtat. Zlomí však několik vrtáků, až narazí na plynovou kapsu, ze které exploduje plyn, jenž odhodí Pásovce i s obsluhou daleko do vesmíru. Zajímavé je, že stejná síla o několik okamžiků později vymrští do prostoru i Harryho spolupracovníka, kterého ovšem Harry udrží zcela pohodlně na požárnické hadici. Jako na zavolanou přijíždí druhý Pásovec, musí však na cestě za druhým týmem ještě přeskočit několik kilometrů hlubokou propast, což je neklamným znamením, že na asteroidu se nacházela proměnlivá gravitace, která lidské postavy jistila stejně dobře jako gravitace zemská, ale strojům těžkým čtyři tuny dávala možnost létat. Atd. atd. až do konce ještě několik podobných seků, jako třeba krápníky všude na povrchu a ke konci celé operace bylo dokonce možno nachytat dešťovou vodu. Samozřejmostí je, že všechny důležité operace se provádějí s časovou rezervou několika málo vteřin, jinými slovy na poslední chvíli. Ale s tím se už musí počítat. 
Měl jsem chvílemi pocit, že mě asi z kina vynesou nohama napřed. Nejdříve mě dostaly hořící trosky ve vzduchoprázdnu, pak pes přeživší přímý zásah meteoritem. Dodělala mě letecká akrobacie a proměnlivá gravitace. Ale film měl i jeden velmi dobrý sek a to v okamžiku, kdy při zpětné startu z povrchu asteroidu raketoplánu samozřejmě nelze nastartovat motory. V tom okamžiku přichází na scénu ruský kosmonaut, který s montážním klíčem v ruce a se slovy: "Takhle u nás opravujeme ruské stanice" začne do motoru třískat tak, až naskočí. To byl asi jediný správný postřeh tvůrců filmu, protože všichni dobře víme, jako to teď vypadá na MIRu a už se není čemu divit. Ovšem z astronomického a vůbec vědeckého hlediska byl scénárista zcela evidentně těžař a myslím, že by se měl k této činnosti vrátit a přestat se pokoušet natáčet filmy. 
 
Drtivý dopad 
 
Drtivý dopad je do jisté míry opakem Armageddonu. I když téma je podobné, zpracování je neporovnatelné. 
Při pozorování Alcora-Mizara v kroužku astronomů-amatérů objeví mladý astronom Leo Biederman podivnou hvězdu. Rozhodne se tedy poslat svoji fotografii doktoru Wolfovi, který ihned zadá do počítače příkaz k propočítání dráhy a s úděsem zjistí, že jde o takzvaného křížiče Země. Pokusí se svůj objev poslat dále, ale k mailboxu se nelze připojit, a tak ve snaze doručit svou zprávu co nejrychleji zahyne při autohavárii ve svém džípu. 
Na začátku všeho vření ve společnosti je jistá pídivá novinářka, která se ze svého zdroje dozví o jakési Ellie, která byla příčinou odchodu ministra financí. V domnění, že jde o milenku, se jde optat přímo exministra a vmžiku má na krku FBI. O čtyřicet osm hodin později se na tiskové konferenci svět dozvídá o E.L.E., kometě dlouhé 11 kilometrů, která 16. srpna následujícího roku dopadne na Zemi. Už osm měsíců se na oběžné dráze Země, na stanici MIR, staví rusko-americká loď, která má na kometu umístit osm jaderných hlavic a vychýlit ji tak z kurzu. Tato loď se jmenuje Mesiáš. Upřímně řečeno je Mesiáš jakousi stavebnicí dílů pro raketoplány a nového ruského pohonu, ale i to je na tom hezké. Mise na kometě je poněkud neúspěšná. Zajímavé je, že i tentokrát se navrtávala kometa, ale nebylo nutné vyslat tam bandu těžařů. Operace je neúspěšná, kometa se pouze roztrhne na dvě části o rozměrech 2 a 9 kilometrů a Mesiáš je silně poškozen. Na Zemi mezitím vzniká panika, každý stát se má postarat o své lidi tak, jak umí. 
Spojené státy zatím vybudovaly v Missouri obrovské podzemní město, kam se vyjde milion vybraných Američanů, jako nová Archa. Předpovědi dopadu obou těles jsou katastrofální. Na poslední chvíli se pokusí Spojené státy odstřelit kometu ze své trajektorie pomocí raket Titan, ale jsou neúspěšné. O několik hodin později dopadne menší kus, pojmenovaný Biederman. 
Obrovské přílivové vlny zpustoší půlku světa. Mezitím se ozve Mesiáš. Zbyly mu ještě čtyři jaderné hlavice a kromě toho se ve větší kometě, ve Wolfovi, utvořila dva a půl kilometru hluboká trhlina. Rozhodnou se prakticky ihned. Při sebevražedném letu do nitra odpálí nádrže a rozmetají Wolfa na tisíc kousků. Na Zemi je pak pozorovatelný ne meteorický déšť, ale přímo meteorický liják. Země je zachráněna... 
Tolik k ději. Musím konstatovat, že jde o film více než realistický. Je velmi znát, že si tvůrci přizvali ke spolupráci i spoustu odborných poradců (na rozdíl od poradců odporných u Armageddonu), počítačové animace dopadu a letu vůbec lze považovat přímo za reálné a opírají se o výpočty na supermašinách, včetně takových drobností, jako jsou zvukové efekty. Simulace faktu, kam až by se dostala tisíc metrů vysoká vlna tsunami, je více než pravdivá a zarážející. Kosmická loď Mesiáš je postavena z toho, co bylo možno na Zemi nalézt, panuje na ní stav beztíže a jsou na ní stísněné prostory. Na její palubě operuje opravdový vědecký tým, který má největší šanci splnit svůj úkol. V okamžiku, kdy se vše provalí, nastává na Zemi panika, když je oznámeno místo dopadu, nastává hromadná migrace. I toto je zpracováno jako z reportáže. 
Pokud pominu taková ta filmová klišé, jako například obětavost všech hlavních hrdinů, kteří ochotně nabízejí svá místa v Arše jiným, to že kosmonauti se obětují ve prospěch lidstva a například, že si astronomický kroužek svítí při pozorování bílou halogenkou, můžu film jen a jen doporučovat. 
Krátce shrnuto: pokud chcete viděl film se spoustou přehnaných, ale dobře udělaných počítačových efektů, se spoustou nesmyslů a filmových napínáků, jděte na Armageddon. Pokud se ovšem chcete podívat, jak by vypadal dopad planetky o průměru dva kilometry, jak na to bude reagovat lidstvo a že není zdaleka taková sranda zabránit střetu se Zemí, běžte na Drtivý dopad. Pokud jste astronomové, Drtivý dopad určitě přežijete a ještě se vám bude asi líbit, na Armageddon si však s sebou vezměte kapačku a pytlíček na zvracení. 
 
Michal Švanda