Nové přírůstky v rodině 
Hypermagnet 
Co je to VLA? 
Mir jako kosmodrom
 
 
  
Keckuv dalekohled (foto Keck Observatory)Nové přírůstky v rodině  
 
Počet planet mimo sluneční soustavu se v minulých dnech rozrostl o dva nové přírůstky. Lví podíl na tom má mezinárodní tým "prospektorů", jenž využívá jeden ze dvou desetimetrových Keckových dalekohledů na Havajských ostrovech. 
"První z  planet se pohybuje kolem své mateřské hvězdy mnohem blíže než Země obíhá okolo Slunce, druhá naopak dále," řekl Geoffrey Marcy z San Francisco State University, který spolu s Paulem Butlerem z Anglo-American Observatory nalezl devět z deseti dosud pozorovaných těles u hvězd podobných Slunci (viz níže přiložený seznam). 
První planeta obíhá kolem stálice označené HD 187123. Najdete ji v souhvězdí Labutě, je ve vzdálenosti 154 světelných let. Vzhled jejího spektra, stáří i hmotnost přitom ukazuje, že jde o hvězdu velmi podobnou našemu Slunci. Přesná měření jejích radiálních rychlostí, tj. rychlosti hvězdy ve směru spojnice Slunce-stálice, pak ukázala, že se k nám HD 187123 pravidelně přibližuje a zase vzdaluje s periodou 3,1 dne. 
Toto "kmitání" je možné vysvětlit přítomností neviditelného průvodce; gravitační vazba totiž nutí obě tělesa obíhat kolem společného těžiště. (Ovšem zatímco lehký průvodce sviští po dráze s velkým poloměrem, těžká stálice se pohybuje jen v těsné blízkosti středu hmotnosti soustavy.) "Cloumání" způsobené planetou se projevuje na světle hvězdy: když se přibližuje směrem k nám, posunou se její spektrální čáry mírně ke krátkovlnnější části spektra, tj. k modré oblasti, naopak když se vzdaluje, sledujeme posuv světlých i tmavých čar k červené oblasti, k dlouhým vlnám. Tedy nic jiného než známý Dopplerův jev. 
V případě HD 187123 lze změny radiálních rychlostí, pozorované mezi prosincem 1997 a červencem 1998, zdůvodnit přítomností planety s hmotností mezi 0,6 a 1,5 hmotnosti Jupiteru. Pohybuje se ve vzdálenosti pouze 0,042 astronomické jednotky,  tedy dvacetpětkrát blíže než Země kolem Slunce, resp. devětkrát blíže než Merkur. V měřítcích této planetární soustavy pak jenom čtyři průměry hvězdy nad povrchem. Z dosud známých podobných těles se jedná o rekordně malou vzdálenost. 
Zajímavý je i druhý případ u stálice sedmé velikosti HD 210277. V jejím "harému" existuje planeta opět Geoffrey Marcy, Paul Butlersrovnatelná svou hmotností s Jupiterem. Pohybuje se však v průměrné vzdálenosti jen o patnáct procent větší než Země u Slunce. Jeden „rok“ tak v jejím případě trvá 437 pozemských dní. Mateřskou hvězdu najdete ve vzdálenosti 68 světelných let ve směru souhvězdí Vodnáře. 
Ve výzkumném programu "Keck Planet Survey", jenž začal v červenci 1996, najdete 420 hvězd podobných Slunci. Po prvních dvou letech studia jsou astronomové schopni odhalit planetu o hmotnosti Jupiteru či Saturnu, která se kolem mateřské hvězdy pohybuje do vzdálenosti asi jedné astronomické jednotky (150 milionů kilometrů). S podobnou přesností pracuje i druhá "konkurenční" prohlídka "Lick Planet Survey". V jejím seznamu je 107 stálic, u kterých jsou schopni zachytit "Jupiter" do vzdálenosti dvou astronomických jednotek. Další objevy na sebe tudíž nenechají dlouho čekat. 
 
Jiří Dušek
Podle časopisu PASP a tiskové zprávy San Francisco State University
 
Planety u hvězd podobných Slunci
označení hvězdy
Msini (MJup)
perioda 
(dny)
velká poloosa
(astr. jednotky)
výstřednost 
dráhy
K (m/s)
51 Peg 0,44 4,2308 0,051 0,01 56, 
tau Bootis 3,64 3,3126 0,042 0,00  469 
1 55 Cancri 0,85 14,656 0,12 0,03  75,8 
ný And 0,63 4,621 0,053 0,03  70, 
47 Ursae Majoris 2,42 1093 2,08 0,09  47,2 
70 Virginis 6,84 116,7 0,47 0,40  316,8 
16 Cygni B 1,74 802,8 1,70 0,68  52,2 
ró Corona Borealis 1,1 39,6 0,23 0,05  67, 
Gliese 876 2,1 60,9 0,21 0,27  239, 
Gliese 614 4 ~2000 ~3 ~0,35  80 
HD 187123 0,52 3,097 0,042 0,00  72 
HD 210277 1,36 437 1,15 0,45  41 
V první kolonce tabulky najdete označení hvězdy. Ve druhé odhad hmotnosti planety. (Jelikož neznáme sklon dráhy tělesa, vůči spojnici Slunce-stálice, nemůžeme hmotnost planety určit. Udává se tudíž součin M.sini, kde M je hmotnost objektu a i neznámý sklon dráhy.) Ve třetím sloupci je perioda oběhu planety ve dnech a ve čtvrtém pak velká poloosa v astronomických jednotkách (1 AU=průměrná vzdálenost Země-Slunce). V předposlední kolonce je výstřednost dráhy a v poslední amplituda pozorovaných změn radiální rychlosti. (Stav ke dni 28. 9. 1998, zdroj Geoffrey Marcy, Paul Butler, San Francisco State University, Anglo-American Observatory)
 
 
  
Kresba NASAHypermagnet 
 
Také vás fascinují názvy velkých obchodních domů? Nejdříve jsme přijali za své "markety". Poté se tu a tam objevily větší "supermarkety" a dnes jim konkurují "hypermarkety". Obdobně je tomu i ve světě hvězd: někteří astronomové se totiž zabývají hypermagnety. A stejně jako obřích nákupních domů je i hypermagnetů jen poskrovnu. 
Je známo, že velmi hmotné hvězdy, s hmotností větší než řekněme jedenáct Sluncí, končí svoji životní pouť ohromnou explozí supernovy. Na jejich místě zůstane superhustý zbytek, tzv. neutronová hvězda, a do okolí se pomalu rozpíná obálka -- zbytek po supernově. Pozorování přitom naznačují, že některé velmi mladé neutronové hvězdy -- tzv. magnetary, jsou obklopeny nesmírně silným magnetickým polem, miliardkrát silnějším než jaké známe ze Země. Pro srovnání: magnetické pole naší planety má indukci 0,00006 tesla. Obyčejný magnet, který běžně používáme, má indukci 0,01 tesla, v laboratořích jsme schopni vyrobit pole o indukci sto teslů. Což je všem pořád zoufale málo oproti normálním radiovým pulsarům, jejichž magnetická indukce dosahuje kolem stovek milionů teslů. Magnetary jsou však ještě lepší, obklopuje je totiž pole o indukci 80 miliard teslů. (Kousíček železa by byl na povrchu přidržován silou asi 150milionkrát větší než gravitací na Zemi.) Teplota hvězdy se za těchto podmínek udrží na hodnotě kolem deseti milionů stupňů Celsia a povrch může být intenzivním zdrojem rentgenového záření. 
Zdroj NRAO/NASA/ESANesmírně silné magnetické pole u magnetarů občas způsobuje mírné zvrásnění (a snad i praskání) kůry neutronové hvězdy. Takové "hvězdotřesení" pak doslova napumpuje energii do tenké atmosféry obklopující hvězdu, kde dojde k prudkému urychlení nabitých částic (elektronů, protonů apod.) až k rychlostem blízkých rychlosti světla. Tyto částice poté krouží kolem magnetických siločar a velmi intenzivně září ve všech oborech elektromagnetického spektra, především pak v radiovém, rentgenovém a gama oboru. 
Většina běžně pozorovaných záblesků záření gama je jedinečných a přichází z kosmologických vzdáleností. Souborně se označují jako "gamma-ray bursts", zkráceně GRB. Záblesky od magnetarů se však nepravidelně opakují, nejsou tak "tvrdé" (energetické) a během dohasínání se u nich pozorují cyklické změny intenzity s periodou až deset sekund. Označují se proto jako tzv. "měkké gama opakovače" (angl. Soft Gamma Repeaters, zkr. SGR). Průběh jednoho takového zjasnění si můžete prohlédnout na přiloženém obrázku. Jsou však nesmírně vzácné, ke spočítání dosud známých SGR vám postačí prsty na rukou. 
Na jeden takový zdroj v souhvězdí Lyry, označený SGR 1900+14, se v minulých měsících podívali i radioastronomové National Radio Observatory, kteří pracují se sítí radioteleskopů "Very Large Array" v Socorro v Novém Mexiku. 
Rozplyvajici se radiova mlhovina (Zdroj NRAO)SGR 1900+14 se poprvé ocitl v zorném poli hvězdářů v roce 1979, kdy na nás několikrát zablikal na vlnách gama záření. Totéž se opakovalo o čtrnáct let později. Pomocí sítě několika družic bylo možné určit jeho alespoň přibližnou polohu. Radiová pozorování ukázala, že se v těchto místech nachází zbytek po supernově, která explodovala zhruba před deseti tisíci roky. Její vzdálenost odhadli astronomové na patnáct tisíc světelných let. Na okraji zbytku přitom nalezli zdroj měkkého rentgenového záření. 
Naštěstí pro astronomy koncem května a srpna se SGR 1900+14 opět ozval. Bylo pozorováno několik velmi intenzivních gama záblesků, z nichž ten z 27. srpna dokonce zahltil detektory většiny kosmických observatoří (viz obrázek). 
Krátce po tomto zjasnění se na neutronovou hvězdu podívali i radioastronomové Very Large Array. Kromě nového radiového zdroje, jehož poloha souhlasí s dříve známým rentgenovým tělesem, zaznamenali začátkem září i rychle se rozplývající mlhovinu (viz animace). Podle pravidla "kde je kouř, musí být i oheň" se jedná o částice urychlené magnetickým polem téměř na rychlost světla, které se předtím staly zdrojem gama zjasnění. 
 
Jiří Dušek
Podle tiskové zprávy NRAO
  
Foto NRAOCo je to VLA? 

"Velmi velká síť", anglicky Very Large Array (zkr. VLA), je jedním z největších rádiových dalekohledů na světě. Tvoří ji 27 radioteleskopů poskládaných do tvaru písmene Y o délce třicet šest kilometrů. Každá z antén má průměr 25 metrů a váhu 230 tun. Dle požadavků, zpravidla jednou za čtyři měsíce, lze přitom změnit jejich postavení do jedné ze čtyř konfigurací. Celá síť dosahuje rozlišení srovnatelné s jednou anténou o průměru až třicet šest kilometrů a citlivostí stejnou jako by měl radioteleskop o průměru 130 metrů. Na nejvyšší používané frekvenci (43 GHz) lze dosáhnout úhlového rozlišení až 0,04 vteřiny -- pod tak nepatrným úhlem uvidíte golfový míček ze vzdálenosti 150 kilometrů (ovšem jen málo golfových míčků září na patřičné vlnové délce). 
Stavba této unikátní soustavy začala v dubnu 1973. O dva roky později byla instalována první anténa a v lednu roku 1981 byla do provozu uvedena soustava celá. Cena radioteleskopu nepřesáhla osmdesát milionů dolarů. 
Very Large Array najdete v americkém státě Nové Mexiko, nedaleko města Socorro. 
Používají ji především astronomové z celého světa. Výjimečně se však zabývá i studiem zemské atmosféry, sledováním některých satelitů a jinými netradičními experimenty. 

 
 
  
Foto NASAMir jako kosmodrom 
 
Dosluhující stanice Mir dost možná poslouží jako netradiční kosmodrom. Rusko chce totiž v příštím roce z orbitálního komplexu vyslat vědeckou sondu určenou ke studiu našeho Slunce. Současně se tak provede zajímavý experiment, jehož výsledky mohou posloužit při budoucí výpravě člověka k planetě Mars. 
Sergej Gromov, mluvčí sdružení Energija, minulý týden oznámil, že součástí nákladu dopravní lodě Progress M-40, která se s Mirem spojí na podzim, bude i sonda Modul-M. 
"Sluneční" výprava bude zhruba následující: Kosmonauti dopraví sondu o váze několik set kilogramů mimo stanici Mir. Poté se zapálí malý raketový motor, který ji vyšle na plánovanou dráhu. Celá akce je však ohrožena -- jak jinak -- nedostatkem financí. Ruská kosmická agentura totiž dosud nesehnala peníze nutné k zaplacení nosné rakety Sojuz, jejíž prostřednictvím má být Progres M-40 vynesen na oběžnou dráhu. Kromě sondy s sebou ponese i vodu, jídlo a náhradní díly. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv na Internetu