Obří rádiové uši 
 
Když opustíme dálnici číslo 60, vedoucí podél řeky Rio Grande, a prosmýkneme se malým městečkem Socorro směrem na západ, zavede nás silnice rovná jako pravítko do polostepní náhorní oblasti. Zde, 64 kilometrů od Socorra, v nadmořské výšce 2100 metrů najdeme v kotlině obklopené ze všech stran horami pozoruhodný komplex radioteleskopů. Dvacet sedm sněhobílých anténních číší, rozestavených do tvaru obřího písmene Y, jehož ramena se natahují až 20 kilometrů daleko. Na ploše 30 krát 30 kilometrů nejsou žádné obytné budovy, na okraji jen pár farem. Tady, na území dobře chráněném před rušivými pozemními rádiovými signály, se nachází nejcitlivější rádiová observatoř světa. 
Každá z 27 parabolických antén má průměr 25 metrů a je umístěna na plně pohyblivé montáži, 28. anténa je jako záložní připravena ve velké hale k výměně, kdyby toho bylo zapotřebí. Jsou to obrovské kolosy rozměrů osmipodlažních domů, 200 tun těžké, a přesto přemístitelné. Montáže jsou usazeny na železničních kolejnicích a mohou se přesunovat až na kilometry daleko. 
Odrazná plocha antén má tvar paraboloidu s přesností na půl milimetru (!). Ohnisko, kde se zachycené signály scházejí, je poněkud mimo osu antény; jeho natáčením lze docílit toho, že záření dopadá do jednoho z šesti přijímačů, naladěných na různé frekvence. Jeden z těchto přijímačů dodala NASA speciálně ke sledování Voyagerů. 
Zesílené mikrovlnné signály putují vlnovody, zabudovanými v zemi podél kolejnic, až do centrální budovy. Zde je srdce i mozek celého zařízení. Výkonný počítač stomilionkrát za sekundu porovná signály pro každou dvojici antén -- těch kombinací je celkem 351 -- a ze vzniklých interferenčních záznamů postupně vytvoří obraz rádiového zdroje. Elektromagnetické záření může ovšem proudit vlnovody i směrem opačným, celé zařízení lze využít také k předávání povelů sondě. 
Vysoká výkonnost celého souboru antén spočívá v tom, že antény se vůči sobě mohou přemisťovat; vždy devět antén je v jednom ze tří směrů. Celý komplex může zachytit natolik slabé signály a rozlišit úhlově tak blízké zdroje, jak by toho byl schopen jediný obrovský radioteleskop. Takový -- o průměru mnoha kilometrů -- však nikdo z technologických příčin postavit nedokáže. 
Velká anténní soustava poblíž Soccora se používá převážně k radioastronomickým pozorováním. Při nich je často zapotřebí dosáhnout co největšího rozlišení dvou rádiových zdrojů, které jsou na obloze těsně vedle sebe, a proto se jednotlivé antény přesouvají co nejdále, až 21 kilometrů od středu. Při sledování Voyagerů, což je vlastně pro osádku rádiové observatoře jen příležitostnou prací, není třeba hnát se za velkým úhlovým rozlišením. Antény se naopak sešikují co nejtěsněji k sobě. Šlo by je naskládat tak hustě, že by ta devátá, nejvzdálenější v každé řadě, byla jen 640 metrů od středu onoho písmene "Y". Jenže pak by se navzájem "rádiově" stínily. Observatoř se nachází v zeměpisné šířce 34 stupňů a zde Uran i Neptun nevystoupí nijak vysoko nad obzor. 
Je třeba zvolit kompromis. Antény se rozestaví do poněkud rozevřenějšího tvaru, aby jedna druhé nebránila ve výhledu na sondu, kterou budou společně sledovat. Poslední v každé řadě bude asi 1600 metrů od středu. Těchto dvacet sedm velkých bílých parabol, ostře kontrastujících se zelení náhorní plošiny a ocelově modravými horami v pozadí, míří jedním směrem nevysoko nad obzor. Z ptačí perspektivy je to až neskutečný pohled. Přiznejme také, že v tomto seskupení antén je to pohled nadmíru fotogenický. 
 
Z knihy Zdeňka Pokorného "Příběh nesmrtelných poutníků", věnované legendárnímu projektu průzkumu vzdálených těles sluneční soustavy pomocí kosmických sond Voyager (Rovnost, Brno 1995).