Zase nás čeká podzimní rovnodennost 
Uplivne si Drak? 
Seznamte se s Leonidami
 
 
  
Slunce 20. 9. 1998 (foto The Big Bear Solar Observatory)Zase nás čeká podzimní rovnodennost 
 
Stačí nahlédnout do kterékoli astronomické ročenky a je to jasné: ve středu 23. září v 7 hodin 37 minut letního času nastává podzimní rovnodennost a začíná astronomický podzim. Možná, že by někteří z vás rádi věděli, co tento okamžik doopravdy znamená, zejména jak je to s onou dobou (na minuty přesně uváděnou), kdy začíná podzim. Nezřídka totiž tato doba spadá do noci a Slunce v tu dobu samozřejmě není vidět. Inu -- začátky astronomických ročních období jsou okamžiky, kdy tzv. ekliptikální délka Slunce dosahuje přesně 0 stupňů (jarní rovnodennost), 90 stupňů (letní slunovrat), 180 stupňů (podzimní rovnodennost) či 270 stupňů (zimní slunovrat). Ten okamžik nastane bez ohledu na to, zda u nás nebo někde jinde na světě je Slunce právě pozorovatelné či nikoli. Navíc vzhledem k proměnnému počtu dní v roce (máme přece i přestupné roky!) nemusí k začátku jara, léta, podzimu a zimy dojít přesně ve dny, které si každý školák najde v učebnici přírodopisu. Tak například letošní astronomická zima, která by podle učebnic měla nastat 21. prosince, se ve skutečnosti dostaví až o den později ve 2 hodiny a 56 minut našeho středoevropského času. 
 
Zdeněk Pokorný
 
 
  
Drakonidy 9. 10. 1933 (zdroj Larousse Encyclopedia of Astronomy)Uplivne si Drak? 
 
Pondělní večer devátého října 1933 byl jako každý jiný: bylo zataženo a dokonce to vypadalo na déšť. Noční chodci se možná občas divili tichým bleskům, jež tu a tam ozářily oblaka, ale jinak se nic zvláštního nestalo. Skutečně? "Kolem dvacáté hodiny mne zavolali sousedé a uviděl jsem nejkrásnější přírodní divadlo svého života: nádherný meteorický déšť. Bezprostřední dojem byl, že se všechny hvězdy uvolnily a padají k zemi. Uklidnil mne až pohled na souhvězdí klidně zářící v pozadí. Na všech stranách neustále padaly létavice: oko se snažilo sledovat některé, zatímco jiné se objevovaly po desítkách. Padaly jednotlivě, po dvojicích, v celých sprškách..." Tak popsal netradiční úkaz jeden astronom ve francouzských Pyrenejích. 
Prakticky v celé západní Evropě bylo jasno a tak víme, že na prostého člověka tehdy déšť meteorů zapůsobil obzvlášť silně; po ulicích měst i všude na venkově stáli lidé s hlavou obrácenou ke hvězdám a udiveně sledovali nečekané a neznámé divadlo. Věřící utíkali do kostelů -- nastává konec světa, nebe se řítí na zemi... 
Astronomové však na první pohled poznali, že se o žádný armagedon nejedná. Meteory vylétající ze souhvězdí Draka představovaly "jen" nečekaně bohatý návrat roje Drakonid. Letos, osmého října večer, se přitom toto báječné představení může zopakovat. 
 
Historie meteorického roje Drakonid není nijak rozsáhlá. Vše začalo v prvním roce tohoto století: dvacátého prosince 1900 si francouzský astronom Michel Giacobini všiml nenápadné mlhavé skvrnky -- nové komety. Pozoroval ji však pouhé dva měsíce a tak se nepodařilo spolehlivě určit její dráhu v prostoru. Naštěstí byla znovu objevena o třináct let později na bamberské hvězdárně Němcem Ernstem Zinnerem. Tehdy se už neztratila a tak se od té doby kometa nazývá Giacobini--Zinner. Při pouti kolem Slunce, jenž Zdroj Minor Planet Centervykoná jednou za 6,6 roku, se vzdaluje až k dráze Jupiteru (jeho gravitační pole již několikrát značně ovlivnilo trajektorii vlasatice) a naopak přibližuje k dráze Země (viz obrázek). 
Kometární jádra nemají příliš radostný úděl. Miliardy roků se choulí v hlubokém chladu a tmě někde na okraji sluneční soustavy. Když se jim náhodou podaří vydat se směrem ke Slunci, kam doputují za několik desítek milionů roků, následuje rychlý konec. Při každém průletu kolem mateřské hvězdy projdou "odtučňovací kůrou" a nenávratně ztratí velké množství materiálu. Většina prachových částic se přitom rozprostře podél trajektorie vlasatice. Časem v okolí kometárního jádra vznikne meteorický oblak, jež se může časem roztáhnout podél celé dráhy vlasatice. 
Komety jsou rodu ženského a tak mají jako skutečné ženy připraveno ještě jedno překvapení -- příjemné. Jestliže se dráha vlasatice přiblíží k dráze Země, může se naše planeta setkat s proudem částic uvolněných při minulých průletech z jádra komety -- toto roztroušené "smetí" totiž vytváří tzv. meteorický roj. Částečky roje při kontaktu se vzdušným obalem naší planety vidíme jako meteory. (Roje ale kupodivu nemají jména podle svých mateřských komet, nýbrž podle souhvězdí, kde se nachází tzv. radiant -- místo, odkud meteory roje vylétají.) Přes některé meteorické proudy přitom Země prochází mnoho týdnů (např. Perseidy), přes jiné jen několik dní (lednové Kvadrantidy), některé prolétne za několik hodin (Leonidy, Drakonidy) nebo dokonce jen desítek minut. 
Mezi vlasatice, které se přibližují k dráze Země, patří i kometa Giacobini-Zinner. To, že by mohla být zdrojem meteorického roje, si první všiml roku 1915 reverend M. Davidson. Určil, že nejblíže si obě dráhy budou kolem 10. října 1915 a že by se radiant roje měl nacházet v souhvězdí Draka. Tuto noc ovšem nikdo nic zvláštního nespatřil. 
Pozorovatelé se ale nevzdali. První úspěch zaznamenal William F. Denning: mezi šestým a devátým říjnem 1920 spatřil pět Drakonid. Další pozorování ukázala, že je tento roj aktivní pouze v době, kdy Giacobini-Zinner prolétá kolem Slunce, je v tzv. přísluní. Uvolněné prachové částice se totiž dosud příliš nevzdálily od jádra vlasatice. 
Nejbližší takový průchod se uskutečnil roku 1926. Dráhy Země a komety byly vzdáleny pouhých 75 tisíc kilometrů! Naše planeta však prošla "místem setkání" sedmdesát dní před kometou. (Škoda, kdyby se obě tělesa nacházela blízko u sebe, měli by naši dědečkové o jeden astronomický zážitek navíc.). Britští pozorovatelé tehdy zaznamenali několik desítek meteorů. Tím největším překvapením byl ale nádherný bolid (velmi jasný meteor), jenž pomalu letěl oblohou a zanechal za sebou stopu, která byla viditelná ještě po půl hodině! Lidé popisovali, jak různě měnila tvar a pomalu se stěhovala mezi hvězdami... (ještě že tenkrát nikdo nehovořil o UFO!). 
Bolid nad Kalifornii 27. 7. 1894 (W. Meyer, Weltgebande)O dalších šest a půl roku později byla vzdálenost trajektorie Země a Giacobini-Zinner 810 tisíc kilometrů a my jsme kolem proletěli celých osmdesát dní po vlasatici. Nikdo tudíž nečekal něco mimořádného. Večer devátého října se ale Evropa stala svědkem nádherného meteorického deště. Ještě krátce před osmou hodinou se nic nedělo. Pak se ale začala obloha zaplňovat meteory. O hodinu později sněžilo: během jedné minuty bylo možné spatřit až několik stovek padajících hvězd. Nebyly nijak nápadné, ty nejjasnější se jevily namodralé a zanechávaly za sebou zlatavé stopy. Ve Francii k tomu všemu pozorovali bolid, jenž vypadal jako ohnivá koule o průměru čtvrtiny úplňku a který za sebou nechal dvacet minut světélkující stopu. 
V roce 1939 prošla Země "místem setkání" 136 dní před kometou -- a nic se nestalo. Na nebi nezazářila snad jediná Drakonida. Rok po konci druhé světové války jsme se ale opět dočkali bohaté nadílky. Tehdy naše planeta prošla jen patnáct dní po Giacobini-Zinner a vzdálenost jejich trajektorií činila jen 220 tisíc kilometrů. Sice poněkud rušil Měsíc, ale i tak bylo na co se koukat: meteorický déšť v plné parádě. Na Skalnatém Plese ve Slovenských Tatrách tehdy astronomové viděli kolem sedmi tisíc meteorů. A to bylo kouřmo, svítil Měsíc a svítalo! "Slábnoucí světlo úplňku a rostoucí světlo nového dne se kompensovaly v konstantní světlo oblohy, na  níž se daly rozeznat hvězdy třetí velikosti a jež pohltila všechny slabší meteory; snad právě to dodalo zvláštní kouzlo meteorickému roji, zdánlivě složenému ze samých skvělých kusů... Jako rakety nebeského ohňostroje vyšlehovaly vějířovitě z nízko položeného radiantu, jeden krásnější druhého, jednotlivě i v celých trsech... Nejkrásnější exemplář letěl plných sedm sekund přes dvě třetiny oblohy," popisuje pozorování Antonín Bečvář, kterého světová astronomická komunita zná jako autora skvělých hvězdných atlasů. 
Další léta byla opět hubená. Určitě se na tom podepsal i obří Jupiter. Roku 1958 se totiž jádro komety natolik přiblížilo k planetě, že došlo k drobné změně dráhy, jenž se tak vzdálila od dráhy Země. Naštěstí o deset let později -- v září 1969 -- došlo k další úpravě, tentokrát pro nás pozemšťany výhodné. Naše planeta se opět přiblížila k proudu částic uvolněných z Giacobini-Zinner a my jsme se mohli těšit na další Drakonidy. 
Bohužel, příroda již nebyla tak milosrdná jako při minulých návratech komety. O meteorickém roji bylo možné mluvit pouze v roce 1972 a 1985. Návrat před třinácti roky však nebyl špatný. Trajektorie Země a komety tehdy byly sice vzdáleny celých pět milionů kilometrů, naše rodná hrouda však místem setkání prošla jen 26 a půl dne po vlasatici. V pravý čas na pravém místě tehdy byli Japonci. Osmého října se na ještě nesetmělé obloze dočkali během dvou hodin několika stovek meteorů. Kdyby se radiant Drakonid nacházel přesně v zenitu a na nebi by byly vidět hvězdy slabé 6,5 magnitudy, pak by jich za hodinu mohli napočítat šest až osm stovek! 
 
Giacobini-Zinner 26. 10. 1959 (foto E. Roemer, U.S. Naval Observatory) Giacobini-Zinner, mateřská kometa meteorického roje Drakonid, či také "Giacobinid". Takto vypadala při jednom ze svých minulých návratů (26. 10. 1959). Letos se nejvíce přiblíží ke Slunci 21. listopadu. Jako mlhavá skvrnka deváté velikosti proto bude viditelná koncem roku, nad jihozápadním obzorem v souhvězdích Orla, Kozoroha a Vodnáře. Giacobini-Zinner drží jedno zajímavé prvenství. Jedenáctého září 1985 byla jako vůbec první kometa poctěna návštěvou kosmické sondy. Americká sonda ISEE-3/ICE (International Sun-Earth Explorer/International Cometary Explorer) kolem ní proletěla ve vzdálenosti 170 tisíc kilometrů. Jelikož byla původně určena ke studiu vlastností kosmického prostoru ve velkých vzdálenostech od Země, neměla na palubě kameru. U komety studovala sluneční výtr, složení iontů a magnetického pole. Sonda je dosud v provozu.
 
Osmého října 1998, tedy za necelé tři týdny, se opět ocitneme v blízkosti dráhy Giacobini-Zinner. Vlasatice přitom proletí kolem Slunci 21. listopadu. Dočkáme se meteorického deště? Na to vám nikdo jistou odpověď nedá. Vzdálenost obou trajektorií bude téměř šest milionů kilometrů (podobně jako v roce 1985). Bohužel Země projde místem setkání 49 a půl dne před kometou. Nelze tudíž říci, co uvidíme: možná všechno a možná taky vůbec nic. 
Každopádně by bylo škoda nepodívat se na oblohu. Nejlepší výhled totiž budeme mít právě my, Evropané. Země projde rovinou oběhu Giacobini-Zinner přesně v deset hodin našeho času ve čtvrtek osmého října. Meteory se však mohou objevit i o několik hodin dříve. Nejlepší tedy bude, když začnete pozorovat ihned po setmění. (Bohužel, už po deváté hodině vyjde nad obzor Měsíc krátce po úplňku.) Radiant roje najdete poblíž hlavy Draka nad severozápadním obzorem. Velmi výhodné také bude, když si připravíte magnetofon či diktafon, kam si můžete nahrávat své pozorování. 
Jak jsem už napsal, "Giacobini-Zinneridy" nás v minulosti několikrát překvapily velkolepým představením. Jestli na nás letos Drak zaútočí v plné síle, či si ani neuplivne, nikdo neví. Byla by však velká škoda nepřesvědčit se ve čtvrtek osmého října večer na vlastní oči. Já to rozhodně udělám. A kdyby to náhodu nevyšlo, nezoufejte. Koncem listopadu dostaneme druhou šanci. 
 
Jiří Dušek
Podle Sky and Telescope 10/1998 a materiálů G. Kronka
  
Seznamte se s Leonidami 

Nejslavnější meteorické deště bezesporu souvisejí s kometou P/Tempel-Tuttle (čti templ-tatl). Ta sama je sice velmi malá, přitom však zcela výjimečná. Její oběžná doba je přibližně 33 let, což samo o sobě je dost netypické (známe jen tři další komety s oběžnými dobami v rozmezí 25 až 60 let). Přestože se jedná o velmi slabou kometu, je po kometách Halley a Swift-Tuttle třetí nejstarší zaznamenanou krátkoperiodickou kometou, právě díky tomu, že se její dráha velmi přibližuje zemské. Poprvé byla pozorována v Číně, Japonsku a Koreji od 25. do 30. října roku 1366 při těsném střetnutí se Zemí (prošla ve vzdálenosti 0,023 astronomické jednotky, což je druhý nejtěsnější průlet komety kolem Země v tomto tisíciletí). Podruhé ji sledoval přesně o 333 let později, jedinou noc 26. října 1699, Gottfried Kirch v Berlíně, rovněž bez dalekohledu. Své jméno dostala kometa až při dalším příznivém návratu na přelomu let 1865/66, kdy ji objevili slavní lovci komet Ernst Tempel v Marseille a Horace Tuttle na Harvardově observatoři v USA. Zajímavé je, že předtím roku 1833 nastaly ještě příznivější podmínky k nalezení komety než v roce 1866, ale ta přesto nebyla pozorována. Další průchody přísluním proběhly v letech 1899 a 1932, ale vzájemná poloha komety a Země byla nepříznivá a kometu nikdo nenalezl (a snad ani nehledal). Teprve počtvrté v rozmezí celých šesti století kometu pozorovali astronomové v roce 1965, ačkoli podmínky návratu byly geometricky ještě horší než v letech 1899 a 1932; jednak došlo ke zlepšení pozorovací techniky, jednak byl pohyb komety podroben přesnějšímu rozboru. Kometa však byla velmi slabá. 
Proslavily ji však zejména její meteory -- listopadové Leonidy, jejichž mohutné deště byly pozorovány v letech 1799, 1833, 1866 a 1966. První z nich v roce 1799 zaznamenal cestovatel Alexander Humboldt ve Venezuele, o půlnoci z 11. na 12. listopadu 1799. "Tisíce ohnivých koulí a létavic padalo po čtyři hodiny... Hned na počátku zjevu nebylo na nebi místa, většího než trojnásobná plocha Měsíce, které by se neustále nehemžilo ohnivými koulemi a létavicemi. Všechny meteory za sebou nechávaly 8 až 10 stupňů dlouhý pruh světla, jehož záření trvalo 7 až 8 vteřin. Mnohé létavice měly velmi zřetelné jádro, velké jako Jupiterův kotouč. Z jádra sršely pronikavě žhavé jiskry. Ohnivé koule praskaly jako explozí, ale ty největší mizely bez jisker. Světlo meteorů bylo bílé, nikoli červenavé." Indiáni vyprávěli, že stejný úkaz probíhal už roku 1766.Leonidy v roce 1833 (zdroj Sky and Telescope) 
Zprávy o pozorování meteorického deště, v němž byly odhaleny Leonidy, však pocházejí z mnohem dřívější doby. Již v roce 1768 před n. l. pozorovali v Číně déšť meteorů, který by mohl být Leonidami. Jisto jistě byly Leonidy sledovány v roce 902 a zaznamenány v arabských pramenech. Vystrašení panovníci v japonské říši při příležitosti Leonid v 11.století dokonce vyhlašovali rozsáhlou amnestii. 
Meteorický déšť z roku 1833 je jedním z prvních dobře dokumentovaných; frekvence tehdy činily asi 600 meteorů za minutu a byl pozorovatelný v Americe. Protože tehdy ještě prakticky neexistovala meteorická astronomie (tento déšť bývá pokládán za její zrod), jsou odhady počtu meteorů velmi nepřesné. Jisté je, že trval déle než pozdější deště Drakonid a že byl ještě vydatnější. Někteří pozorovatelé hlásili, že chvílemi viděli při krátkodobém zvýšení frekvencí asi 20 meteorů během jediné vteřiny. Za hodinu mohl jediný pozorovatel spatřit asi 6000 meteorů. Meteory byly rychlé a jasné, s četnými výbuchy; záblesky světla prý byly tak silné, že se lidé probouzeli v postelích. Asi deset pozorovatelů podalo zprávu, že meteory vyletovaly z jednoho bodu, který se nacházel v souhvězdí Lva. Olmsted už v roce 1834 vyslovil domněnku, že déšť z roku 1833 měl v sobě "něco kometového": byl způsobem shlukem těles pohybujících se v rovnoběžných drahách, a tento shluk meteorů přišel z vesmíru. Americký astronom Hubert Newton zjistil, že podobné deště se v minulosti pravidelně opakovaly v pevných intervalech s periodou asi 33 let, a předpověděl další úkaz na 14. listopad 1866. 
V listopadu roku 1866 se přesně podle předpovědi Newtona i dalších astronomů dostavil velkolepý déšť meteorů z radiantu v souhvězdí Lva; jednalo se o první předpověděný meteorický déšť. Trval asi 3 hodiny a frekvence byly podobné jako v roce 1833. V mnohem menší míře byla činnost roje zjištěna i v roce 1867. 
Další bohatý návrat Leonid byl očekáván v roce 1899 nebo 1900. Astronomové připravili rozsáhlé pozorovací akce, byly podniknuty výpravy na příznivě položená místa a balonové výstupy do atmosféry. A roj se - nedostavil. Lépe řečeno, počty meteorů byly mnohem a mnohem nižší, než při velkých deštích z let 1799, 1833 a 1866. Země tentokrát nepotkala hustý oblak meteorických částic. "Ukázalo se, že se vším, co souvisí s větrnými kometami, nutno zachovat největší opatrnost, neboť se ukážou neposlušny, kdy toho nejméně očekáváme," poznamenal výstižně o neúspěchu předpovědi jeden z pamětníků. Ačkoli v letech 1899, 1900, 1901 a 1903 byla pozorována zvýšená aktivita Leonid (asi 60 met./hod), frekvence zůstaly daleko za minulými dešti. Angličané Downing a Johnstone-Stoney vypočetli, že hustý oblak Leonid, pozorovaný v roce 1866, se přiblížil roku 1898 výrazněji k Jupiteru, který dráhu meteorických těles pozměnil natolik, že se přestala křížit s drahou zemskou. A ani roku 1932 se déšť nedostavil (maximální frekvence asi 70 meteorů za hodinu). Hustý oblak byl k Zemi navrácen až během následujícího oběhu komety. 
Zatím poslední déšť Leonid v roce 1966 byl však ještě mohutnější než všechny předchozí a stal se dosud vůbec nejsilnějším zaznamenaným meteorickým deštěm; v důsledku 3krát vyšší rychlosti vstupu meteorů do atmosféry převýšil zdánlivým počtem i Drakonidy z let 1933 a 1946. Průchod přes hustý oblak trval jen zhruba 30 minut, maximum nastalo 17. listopadu 1966 asi ve 13 hodin našeho času a nebylo tedy z Evropy pozorovatelné. V západních oblastech Ameriky a v Tichomoří spatřili pozorovatelé za 10 minut asi 20 000 meteorů, takže frekvence ve velmi krátkém maximu (několik desítek minut) dosáhly hodnoty kolem 2 500 meteorů za minutu -- neboli 40 meteorů za jedinou sekundu! Velká část meteorů přitom měla vysoké jasnosti, frekvence bolidů (meteorů jasnějších než -4 mag) byla asi 15 za minutu -- to musela být panečku podívaná! Ale nevěšme hlavu -- třeba se dočkáme i my. Nejhustší část oblaku se nachází asi rok za kometou a vydatný déšť je očekáván znovu v roce 1998 (Země projde křižovatkou drah 257 dní po kometě). 
  

Jan Kyselý
Převzato z rukopisu připravované knihy o kometách, redakčně upraveno.