Prstence povstaly z měsíců 
Severní Korea (ne)vypustila umělou družici Země II. 
Phobos na dosah ruky 
Kosmický déšť není dostatečně šílený
 
 
  
Zdroj Cornell UniversityPrstence povstaly z měsíců 
 
Jupiterův spletitý systém prstenců pravděpodobně sestává z prachových zrnek, vymrštěných při nárazech mikrometeorických tělísek na povrch čtyř malých družic, jež obíhají nejblíže k planetě. To je závěr, k němuž dospěli odborníci z Cornellovy univerzity a Národní optické astronomické observatoře v Tucsonu na základě rozboru snímků, které pořídila sonda Galileo. "Nyní již známe zdroj částic Jupiterova systému prstenců a víme, jak to vlastně funguje," sdělil Joseph Burns z Cornellovy univerzity, když na tiskové konferenci 15. září prezentoval tyto výsledky. "Prstence jsou důležitou dynamickou laboratoří, která umožňuje poznat procesy, k nimž docházelo před miliardami let, když se z plynnoprachového disku utvářela sluneční soustava. Předpokládám, že podobné procesy zaznamenáme také u Saturnu a dalších obřích planet," doplnil Burns. 
Strukturu Jupiterových prstenců poprvé studovaly koncem 70. let kosmické sondy Voyager (v dnešním čtivu se dozvíte, jak byly prstence objeveny a jak vlastně vypadají). Snímky ze sondy Galileo, jež jsou podrobnější než ty z doby před dvaceti lety, kromě dvou již dříve známých prstenců (tzv. "vnitřní" prstenec a "halo") ukázaly i třetí jeho součást. Podle svého vzhledu dostal název "pavučinový". Skládá se vlastně ze dvou dílů, jeden prstenec je vnořen do druhého, a oba pak sestávají z mikroskopických trosek dvou malých satelitů -- Amalthei a Thebe. Hlavní prstenec je pak zásobován částicemi z dalších dvou malých družic -- Adrastei a Metise. "Struktura pavučinového prstence nás zcela zaskočila," komentoval snímky astronom Michael Belton. "Je to nejdůležitější objev za celé dosavadní období snímkování sondou Galileo." 
Sonda Galileo pořídila během tří obletů v letech 1996 a 1997 na tucet záběrů prstenců a malých měsíců v jejich okolí. Tyto družice představují "bizarní povrchy nezjištěného složení, jež vyhlížejí velmi tmavě, načervenale a jsou hustě pokryty impaktními krátery," poznamenal astronom Joseph Veverka. Prstence obsahují droboučké částečky, připomínající tmavé, poněkud do červena zabarvené saze. Na rozdíl od Saturnových prstenců zde nenacházíme žádné známky toho, že by je tvořil vodní led. Je tedy zřejmé, že Jupiterův systém prstenců za svou existenci vděčí právě těmto malým satelitům, které se nalézají velmi blízko u obřího Jupiteru. 
 
Zdeněk Pokorný
Podle zpráv JPL
 
Jupiterovy prstence: 
Jsou velmi řídké, obsahují částice mikroskopických rozměrů. Skládají se ze tří částí: 
halo: tato část Jupiterova systému prstenců tvoří toroidální útvar, rozkládající se v radiálním směru od asi 92 000 km do 122 500 km (měřeno od středu Jupiteru, který má rovníkový poloměr 71 490 km). Jas klesá s rostoucí výškou nad rovinou rovníku; 
hlavní prstenec: nejjasnější část soustavy Jupiterových prstenců. Sahá až do vzdálenosti 128 940 km od středu Jupiteru, kde se právě nachází družice Adrastea (128 980 km). Ve své vnější části, v pruhu šířky asi tisíce kilometrů, je prstenec nejjasnější. Jas prstence znatelně klesá ve vzdálenosti 127 850 km, tedy v místech, kde obíhá další satelit Metis. Přesný tvar a ohraničení vnější části prstence se mění snímek od snímku. 
pavučinový prstenec: jsou to vlastně dva stejnoměrně jasné prstence, spletené dohromady. Jsou pozorovatelné od vnějšího okraje hlavního prstence až do vzdálenosti 221 000 km od centra planety, kde se nalézá družice Thebe. Hustší prstenec najdeme poblíž dráhy satelitu Amaltheia (ve vzdálenosti asi 181 000 km od středu Jupiteru), řidší se váže zase na družici Thebe (ta obíhá ve vzdálenosti 222 000 km). V místech, kde hustší pavučinový prstenec kříží dráhu Amalthei, jeho jas klesá na pětinu, zatímco v případě řidšího prstence, křížícího dráhu satelitu Thebe, klesá jeho jas až o faktor tři (tedy tisíckrát!).
 Zdroj Cornell University
  
Jupiterovy družice: 
Od roku 1610 až do současnosti bylo objeveno 16 měsíců této obří planety. Ke čtyřem největším (Ió, Europa, Ganymed a Kallisto), tzv. galileovským, musíme přidat dvě skupiny tzv. malých družic. Osm z nich obíhá za drahou Kallisto, čtyři pak uvnitř dráhy Ió. Ty jsou právě ve vztahu k Jupiterovým prstencům nejzajímavější. 
Metis: družici objevila sonda Voyager 1. Je vnořena do hlavního prstence, největší její rozměr činí 60 km. 
Adrastea: také objevena Voyagerem 1; nejmenší ze čtveřice vnitřních družic (největší rozměr dosahuje pouze 20 km). Najdeme ji poblíž vnějšího okraje hlavního prstence. 
Amaltheia: tu objevil v roce 1892 Edward Barnard. Je největší z těchto čtyř měsíců (maximální rozměr 247 km). Na jejím povrchu nalezneme i relativně velký kráter Pan (má průměr 90 km) a světlou skvrnu u jižního pólu, přiléhající k menšímu kráteru Gaea. S družicí souvisí jasnější část tzv. pavučinového prstence. 
Thebe: družice se nachází poblíž vnějšího okraje řidšího pavučinového prstence. Na snímcích ze sondy Galileo jsou na povrchu satelitu patrné jasné skvrny u valu jednoho většího kráteru. Thebe má největší rozměr 116 km.
Foto NASA
 
 
  
Taepo Dong 1 (foto CNN)Severní Korea (ne)vypustila umělou družici Země II. 
  
Připomeňme si událost, která v pondělí 31. srpna znepokojila celý svět: Severní Korea vystřelila směrem na Japonské ostrovy balistickou raketu Taepo Dong 1. Podle odhadů analytiků je schopna dopravit na vzdálenost více než dva tisíce kilometrů hlavici s jadernou, biologickou či chemickou náplní. První stupeň nosiče spadl do Japonského moře, druhý přeletěl nad ostrovem Honšú a zřítil se asi 450 kilometrů od něj v Tichém oceánu. Po několika dnech debat se ale Severní Korea vysmála světové veřejnosti: jednalo se prý o mírový start malé umělé družice Země s názvem "Kwangmyongsong 1", v překladu "Jasná hvězda". Létá na nízké oběžné dráze a vysílá melodie revolučních písní "Zpěv generála Kim Ir-sena", "Zpěv generála Kim Čon-gila" a signály v morseovce "Korea na výši". Start ale nebyl potvrzen žádnou ze sledovacích stanic, především pak americkým velitelstvím NORAD, jenž je schopné registrovat v okolí naší planety tělesa o velikosti pouhého tenisáku. 
S odstupem několika týdnů se však zdá, že komunistický režim úplně nelhal. Dle sdělení představitelů vlády Spojených států se Severní Korea přinejmenším pokusila umělou družici vypustit. Zcela jistě však nefunguje. Mezitím toto pondělí oficiální tisková agentura Lidově demokratické republiky Korea oznámila, že satelit dokončil již svůj stý oblet Země. Žádné vysílání však zachyceno nebylo. S velkou pravděpodobností se tedy jednalo o vojenský start kamuflovaný vypuštěním umělé družice. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv CNN
 
 
  
Phobos na dosah ruky 
 
Líbí se vám tento svět? Maličký Marsův satelit Phobos je vlastně nepravidelné skalisko asi 28 krát 22 krát 18 kilometrů velké. Dominuje mu desetikilometrový kráter Stickney, jenž s ohledem na rozměry Phobose představuje velkou jámu. Phobos je družice, jak nám prozrazují báječně detailní snímky ze sondy Mars Global Surveyor, která určitě bude zajímat mnohé planetární geology. Na záběrech s rozlišením pouhých několik metrů jsou patrny například jednotlivé balvany (ty největší na okraji kráteru Stickney jsou až 50 metrů velké). Nepřehlédnutelné jsou i stopy sypkého materiálu na úbočí kráteru, svědčící o tom, že i malá gravitační síla na Phobosu je schopna stahovat ke dnu kaménky a prachová zrnka. Různé zabarvení materiálu (světlé i tmavší) ve stěnách kráteru i v brázdách (ty jsou pro tuto družici dosti typické) svědčí zase o tom, že tento Marsův satelit není zcela stejnorodý. 
 
 
 
 
 
Foto Malin Space Science Systems/NASA  
 
 
 
 
Zajímavá jsou i měření teploty: ta se pochopitelně mění v závislosti na tom, jak je daná plocha natočena ke Slunci či zda je třeba ve stínu. Sonda naměřila teploty v rozmezí od -4 stupňů Celsia (na nejvíce osvětlených místech) do -112 stupňů Celsia (ve stínu). Skutečnost, že tu existují tak velké teplotní rozdíly (a navíc v místech docela blízko u sebe) svědčí o tom, že povrchová vrstva je složena z malých prachových částeček, které jsou výborným tepelným izolátorem. 
 
Zdeněk Pokorný
Podle zpráv JPL
 
 
  
Sonda Polar a řetěz minikomet (montaz IAN)Kosmický déšť není dostatečně šílený 
 
"Vaše teorie je šílená. Nezdá se mi ale dostatečně šílená, aby mohla být pravdivá." Tak z ní jedno z pravidel vědeckých disputací. 
Když se prvního dubna 1986 objevil v časopisu Geophysical Research Letters článek Louis A. Franka a John B. Sigwartha (University of Iowa) o nepřetržitém proudu ledových těles, které bombardují naší planetu, považovali jej čtenáři za dobrý aprílový žert. Ve skutečnosti se jednalo o seriózní teorii, založenou na pozorování sondy Dynamics Explorer 1. Alespoň na první pohled. Od té doby se vede debata, zda je tato teorie dostatečně šílená a tudíž pravdivá či nikoli. 
O jedenáct let později získali američtí vědci další pádné argumenty -- snímky pořízené americkou sondou Polar. Ta od roku 1996 studuje aktivitu zemské magnetosféry a její interakci s okolím. Vybavena je soustavou kamer, jež pracují v ultrafialovém a viditelném oboru spektra: jejich nejčastějšími úlovky jsou polární záře v okolí jižního a severního magnetického pólu. Louis A. Frank ale upozornil, že na snímcích existují i zvláštní nenápadné skvrnky -- oblasti, kde v ultrafialovém oboru září atomy vodíku a radikálu OH, jež vznikají rozpadem molekul vody H2O. 
Dle teorie "ledového deště" se jedná o pozůstatky po setkání minikomety se Zemí. Takových srážek se přitom uskuteční pět až třicet za minutu(!). Má se jednat o minikomety s hmotností kolem třiceti tun a o průměru deset Jak by se mely rozpadat minikomety (kresba L. A. Frank)až dvacet metrů (tj. zhruba o velikosti rodinného domku), které jsou složeny převážně z vodního ledu. Tělesa však nejsou příliš soudržná a tak se rozpadají ještě před vlétnutím do zemské atmosféry, ve výšce 24 tisíc až 8 tisíc kilometrů, do které vstupují ve formě rozsáhlého oblaku vodní páry. Ta později zkondenzuje a obohatí pozemské oceány. 
Je poněkud zvláštní, že se minikomety dosud nepodařilo spatřit přímo. Rozbory přitom ukazují, že by to neměl být problém: ve vzdálenosti 150 tisíc kilometrů (což je zhruba polovina vzdálenosti Země-Měsíc) by měly být slabé jen třináct magnitud. Běžně jsme přitom schopni zachytit těleso o průměru pět metrů ve vzdálenosti až půl milionu kilometrů. James V. Scoti ze známého projektu Spacewatch, který se zabývá hledáním blízkozemních těles, prohlásil, že by jich každou noc museli pozorovat nejméně několik desítek. 
Jestliže je četnost setkání naší planety s ledovými tělesy tak velká, jak udává Frank, statisticky také vychází, že každou minutu alespoň jedna kometa narazí i do našeho Měsíce. Lunotřesení by přitom měly spolehlivě zaznamenat seismometry umístěné na povrchu našeho souseda posádkami Apollo. Nic takového však pozorováno nebylo. (Na obranu Frank uvádí, že se jedná o velmi málo soudržná tělesa, s hustotou jen tři až pět procent vodního ledu, která vyvolají jen minimální otřesy.) 
Foto sonda PolarPrvní zásadní argumenty proti věrohodnosti snímků sondy Polar přinesl minulý rok George Parks (University of Washington) a jeho kolegové. Když opět zpracovali pořízené obrázky, zjistili, že skvrnky zaznamenané v ultrafialovém světle jsou podobné flíčkům na předletových kalibračních snímcích. Mimo to se družice Polar různě neplánovaně na své dráze kýve. Proto se bodové detaily exponované déle než šest sekund protáhnou a vypadají jako čárky. A nakonec: některé "kometární řetízky" vědci připsali na vrub částicím kosmického záření, jež se srazily s detektorem na sondě. 
Další "proti" přišlo v těchto dnech: Odborníci z Universtity of California zjistili, že nenápadné tmavé skvrnky -- důkaz o existenci minikomet -- jsou výtvorem šumu, jenž vzniká přímo v kamerách. Podobné kazy jsou běžné i u jiných detektorů, například Hubblova kosmického dalekohledu. (Snímky, které se k nám dostanou, jsou na hony vzdálené původně pořízenému obrázku.) Zdá se tedy, že ledová tělesa, neustále bombardující naši planetu, odešla do "říše fantazie". Frankova a Sigwarthova teorie měla prostě smůlu -- nebyla dostatečně šílená! 
 
Jiří Dušek
Podle zprávy American Geophysical Union a jiných