Štěstí přeje připraveným 
 
Nedlouho před nejtěsnějším průletem sondy Voyager 1 kolem Jupiteru "vybuchla bomba". Čtvrtého března 1979 v 19.13 světového času, tedy přibližně v okamžiku, kdy sonda prolétla rovinou rovníku planety, byl ukončen snímek s nezvykle dlouhou expoziční dobou: 672 sekund. Záběr byl nasměrován vedle disku planety, mezi Jupiter a nejvnitřnější malou družici Amaltheiu. Do zorného pole úzkoúhlé kamery se tak dostala otevřená hvězdokupa M 44 v souhvězdí Raka, známá pod jménem Praesepe. Snímek měl posloužit ke zpřesnění polohy sondy, stal se však slavným z jiného důvodu. Během dlouhé jedenáctiminutové expozice se zvolna natáčela za hvězdami i celá plošina s kamerami. V tu dobu však nepracoval automatický kontrolní systém polohy plošiny; byla to chyba, ale nebýt jí, kdoví, jak by se vše dál vyvíjelo. Když se snímek přehrál na Zem a technici se snažili "vytáhnout" ze záběru maximum detailů, objevil se tu vedle roztřesených stop hvězd i rozmazaný světlý pás čehosi, co tu být nemělo. 
Taková je tedy historie objevu Jupiterova prstence. Fantastický objev! Vždyť až donedávna se mělo za to, že prstence jsou výsadou jen Saturnu! Teprve před dvěma roky -- v březnu 1977 -- se při pozorování zákrytu hvězdy SAO 158 687 Uranem podařilo prokázat přítomnost úzkých prstenců i kolem této planety. Nyní se situace rázem mění: prstenec má také Jupiter, což by mohlo znamenat, že prstence patří k těmto vzdáleným planetám stejně nerozlučně jako noc ke dni. 
"Nebudete mi asi věřit, ale pořízení tohoto snímku bylo naplánováno už roky dopředu," sdělil se šibalským úsměvem novinářům na tiskovce Brad Smith. "Samozřejmě jsme neočekávali objev prstenců, chtěli jsme jen zkompletovat snímkování okolí planety." 
Přitom existence prstenců byla svým způsobem dopředu avizována, to když v prosinci 1974 prolétala kolem Jupiteru sonda Pioneer 11. Z měření množství nabitých částic v radiačních pásech Jupiteru vyplynulo, že jejich počet se ve vzdálenosti 50 až 55 tisíc kilometrů od horní hranice atmosféry neočekávaně zmenšuje. "Částice tu něco pohlcuje," uvažovali Mario Acuňa a Norman Ness z Goddardova střediska kosmických letů v Greenbeltu. "Může to být buďto dosud neznámá družice, nebo systém prstenců." 
Jupiterovy prstence jsou jen slabým odvarem toho, co si většina z nás, navyklá na prstence Saturnovy, pod tímto pojmem představuje. Nejnápadnější část -- ta, jež byla vidět na prvním snímku -- tvoří jasný pruh asi 6000 kilometrů široký, rozprostírající se ve vzdálenosti 54 000 kilometrů nad oblaky Jupiteru. Vnější okraj prstence je zřetelně ohraničen, zatímco vnitřní okraj je méně výrazný. Pokračováním hlavního jasného prstence je řídký vnější prstenec. 
Na hranicích jasného prstence byly objeveny dvě malé družice, odhadem 40 a 20 kilometrů velké. Později dostaly i svá jména: Metis a Adrastea. Není vyloučeno, že uvnitř prstenců se nacházejí ještě další maličké družice, do velikosti tak asi jednoho kilometru. Taková tělesa, jak se dnes zdá, zřejmě souvisejí se samou existencí prstenců. 
Boční pohled na jasný prstenec přesvědčivě ukázal, jak je tenký: jeho tloušťka nepřesahuje ani 30 kilometrů. Je však vnořen do velmi řídkého prachového obalu, který astronomové pojmenovali "halo". To už nijak tenké není, naopak: jeho svislý rozměr (mohli bychom říci "tloušťka") dosahuje až 20 000 kilometrů. 
Všechny snímky Jupiterových prstenců dokazují, že jsou to objekty neobyčejně řídké, a proto i velice nevýrazné. Vždyť i onen "jasný" prstenec je schopen pohltit či rozptýlit pouhou jednu tisícinu procenta slunečního světla procházejícího prstencem! Není divu, že pro pozorovatele na Zemi jsou tyto prstence takřka neviditelné. 
Pro úplnost ale dodejme, že krátce po objevu Jupiterových prstenců na snímcích Voyageru 1 se je podařilo zaznamenat i ze Země. Pátralo se po nich na vysokohorské observatoři Mauna Kea na Havajských ostrovech a za použití špičkové techniky je astronomové skutečně zaregistrovali. Jenže -- pídil by se po nich někdo, kdyby tu nebyly snímky z kosmu, které jejich přítomnost prokazovaly nade vší pochybnost? 
 
Úryvek z knihy Zdeňka Pokorného "Příběh nesmrtelných poutníků" (Rovnost, Brno 1995).