Je možný život na Zemi? 
Část úvodního referátu na sympóziu pořádaném Marťanskou akademií věd 
 
Celá staletí zkoumají astronomové Zemi, která patří k nejzajímavějším objektům na obloze; někdy ji pozorujeme jako jitřenku, jindy je pro nás večernicí. Poněvadž Země patří mezi vnitřní planety, můžeme ji sledovat pouze před východem nebo po západu Slunce a nikdy ne vysoko na noční obloze, kdy by její světlo procházelo minimální vrstvou naší atmosféry. 
Hlavní problém spojený s pozorováním Země však netkví v marťanské atmosféře, ale v samotné této planetě. Větší část Země je většinou zakryta bílými mraky, které zabraňují pozorování jejího povrchu. Jestliže však pozorujeme někdy mezeru mezi oblaky, můžeme vidět, že většina povrchu Země je pokryta modrozelenou látkou, která odráží mnohem méně světla než mraky. Malá část povrchu je pokryta méně tmavým materiálem, jehož barva se někdy mění s ročními obdobími, neboť když přichází jako, stává se tento materiál zelenějším. 
V atmosféře této planety je mnohem méně životodárného oxidu uhličitého než v naše ovzduší a naproti tomu je na Zemi kyslík (ve formě O2 a O3), který je pro nás smrtelně nebezpečný. Země má polární čepičky podobně jako Mars, a jejich rozměry se během roku mění. Tyto čepičky jsou pravděpodobně obrovským rezervoárem kysličníku uhličitého ve formě ledu (zmrzlý CO2). Někteří vědci, jichž je však menšina, vyslovili názor, že polární čepičky jsou možná částečně tvořeny zmrzlým oxidem vodným, který známe jako "mokrý led" (zmrzlý H2O). Jsou plánovány další výzkumy, aby tato možnost byla seriózně posouzena. 
Během posledních několika let bylo k Zemi vysláno několik kosmických sond typu Terra, z nichž byla úspěšná až Terra 3, jež se přiblížila k Zemi na vzdálenost 8 miliard ramů (i ve zracionalizované soustavě jednotek se připouští tato jednotka, která je definována jako délka levého tykadla královny Schrip, která panovala v létech 15391-99). Této sondě se podařilo získat řadu unikátních fotografií Země i jejího měsíce Selene. Snímky ukázaly, že temné plochy na Zemi mohou být tzv. maria a z radarových pozorování vyplynulo, že tato maria jsou tvořena tekutým oxidem vodným. 
Stanice Terra 4 se stala první umělou družicí Země a během aktivní činnosti trvající desetinu selenonu (selenon, který je roven přibližně 100 phobonům, je doba oběhu družice Selene; tato jednotka se tradičně užívá při studiu Země) se podařilo vybrat několik míst vhodných pro přistání následující sondy série Terra. Prokázalo se nade vši pochybnost, že maria nejsou vhodná pro přistání. Zpočátku byla zvolena místa v tzv. desertech, které odrážejí více slunečního záření a navíc nevykazují sezónní změny. 
Prvé výzkumy přistávacího modulu stanice Terra 5 nepotvrdily náznaky ze stanice Terra 4 o možnosti hojného výskytu oxidu vodného na Zemi. Naopak se ukázalo, že zemský povrch je v místě přistání tvořen sypkými horninami ne nepodobnými tomu, co známe z Marsu. V rozporu s těmito výsledky jsou měření orbitální sekce a měření během přistávání, které svědčí o hojném výskytu oxidu vodného v mracích. 
Pokud jde o otázku života na Zemi, můžeme říci, že dosud nejsme schopni učinit definitivní závěr. Tím více předčasné jsou úvahy některých vědců o existenci inteligentních bytostí na Zemi. Bylo by zejména vhodné, kdyby se naše sympózium soustředilo na sporné argumenty, které tito pracovníci vyslovili: 
(a) Linie procházející přes celé kontinenty svědčí podle nich o uvědomělé činnosti (tyto linie by měly být tzv. silnice; domnívám se, že i v případě existence inteligentních bytostí by spíš šlo o potrubí přivádějící nedostatkový oxid uhličitý k ostrovům života vzdáleným od polárních čepiček). 
(b) Velmi rozsáhlé změny světlezelené látky jsou údajně projevy zemědělské činnosti. 
(c) Pravidelně sestavené kameny (grady) jsou prý velká sídliště inteligentních pozemšťanů.
Všechny tyto názory vyžadují podrobný výzkum a za nejnadějnější můžeme považovat tento postup: Pokud na Zemi život existuje, můžeme jej nejspíš hledat buď v oblasti polárních čepiček (jež jsou jak z hlediska teplot, tak vzhledem k výskytu CO2 pro život nejpřijatelnější), nebo pod povrchem tzv. desertů, které rovněž odrážejí značnou část slunečního záření, takže živé organismy by se mohly i v oblastech blízkých k zemskému rovníku chránit před kyslíkem a před slunečním žárem, jaký na Zemi panuje. 
 
Jay M. Pasachoff
 
Z časopisu Mercury 7, 1978, č. 2 volně přeložil Pavel Andrle (překlad byl zveřejněn v časopise Říše hvězd, 1979, 69-70).