Kyslík na nule! 
 
"Kyslík na nule," opakoval Lousma. 
Jako by tento vývoj událostí nebyl sám o sobě dost špatný, musel se Lovell potýkat s dalším problémem. Více než deset minut po prvotní ráně se jeho kosmická loď stále ještě kolébala a chvěla. Pokaždé, když se těleso velitelské a pomocné sekce s připojeným měsíčním modulem pohnulo, automaticky se zapnuly trysky, aby pohyb vyrovnaly a pokusily se loď stabilizovat. Ale pokaždé, když už se zdálo, že se jim to podařilo, začala se loď zase odklánět a trysky se znovu zapínaly. 
Lovell se nyní ujal manuálního ovladače polohy zabudovaného do pultu napravo od jeho sedadla. Jestliže nedokáží loď vyrovnat automatické systémy, snad se to podaří pilotovi. Leovell si nedělal starosti o ovládání lodi pouze z estetických důvodů. Lodě Apollo při své cestě k Měsíci nelétaly jednoduše přímo, s nosem velitelského modulu správně namířeným vpřed a LEMem připojeným k němu jako nějaký velký, neohrabaný okrasný čepec. Spíše pomalu rotovaly rychlostí jedné otáčky za minutu. Říkalo se tomu pozice pasivní termální kontroly -- PTC. Jejím účelem bylo, aby se loď opékala rovnoměrně ze všech stran, což mělo zabránit přehřátí jednoho boku ve výhni ničím nefiltrovaného Slunce a zamrznutí opačné strany v hlubokém mrazu vesmírného stínu. Záškuby trysek Apolla 13 rozmetaly ladnou choreografii PTC napadrť a dokud se Lovellovi nepodaří dostat loď znovu pod kontrolu, budou vystaveni reálnému nebezpečí mimořádně vysokých a mimořádně nízkých teplot, jež budou pronikat obalem lodi a poškodí její citlivá zařízení. Ale ať se Lovell s manuálními tryskami potýkal sebevíc, nezdálo se, že by se mu dařilo loď uklidnit. Jakmile Odysseu stabilizoval, hned se zase začala vychylovat. 
Pro pilota, který se předtím vydal do vesmíru třikrát a nikdy neměl s vybavením větší problémy, už tohle začínalo být nesnesitelné. Elektrické systémy v Lovellově hladce fungující lodi vyplivly, bezpečný domovský přístav se za ním zmenšoval rychlostí více než 3 200 kilometrů za hodinu a nyní musí čelit ještě většímu nebezpečí, protože něco -- bůhví co -- neustále smýkalo jeho lodí sem tam. 
Velitel pustil ovladač polohy, prudce uvolnil přezku svého bezpečnostního pásu a vznesl se vzhůru k okénku na levé straně, aby se podíval, zda se mu nepodaří určit, co se tam venku děje. Tohle je nestarší instinkt lodivoda, jaký svět zná. Dokonce i když byl téměř 320 000 kilometrů od domova, v hermeticky uzavřené kosmické lodi obklopené vražedným vesmírným vakuem, Lovell doopravdy zatoužil po tom, kdyby si tak mohl udělat obyčejnou obchůzku a měl šanci pomalu kolem dokola obejít loď, důkladně si ji prohlédnout zvenku. Pomyslně si kopnout do pneumatik, podívat se na poškození, čichnout si, zda někde něco neuniká, a potom říct lidem na Zemi, zda je něco opravdu v nepořádku a co je třeba udělat, aby se to dalo dohromady. 
Musel se ovšem spokojit s pohledem z bočního okénka, v naději, že ať už má Odyssea jakýkoli problém, nějak to vyjde najevo. Šance, že se mu tímto způsobem podaří určit diagnózu nemoci lodi, byla mizivá, ale jak se ukázalo, okamžitě se vyplnila. Jakmile Lovell přitiskl nos ke sklu, uviděl tenký, bílý plynový oblak obklopující jeho loď, který v kontaktu s kosmickým prostředím krystalizoval a vytvářel aureolu hrající duhovými barvami, jež se nezřetelně táhla na kilometry daleko všemi směry. Lovell zadržel dech a zmocnila se ho předtucha, že se asi ocitl v pořádné šlamastice. 
Pokud velitel kosmické lodi při pohledu z okna o něco skutečně nestojí, pak je to poznání, že z lodi něco uniká. Stejně jako se pilot dopravního letadla obává dýmu na křídle, kosmičtí piloti se děsí úniku plynu. Když dojde k úniku, nemůžete nad tím mávnout rukou, že jde o chybu v přístrojích, nemůžete říct, že to jsou rozhašená data. Unikání plynu znamená, že cosi poškodilo integritu vaší lodi a ta nyní pomalu, možná smrtelně krvácí do kosmu. 
Lovell zíral na zvětšující se plynový oblak. Pokud snad jeho sny o přistání na Měsíci dosud nerozmetaly palivové články, tohle určitě ano. V jistém smyslu to pociťoval až podivně filozoficky -- riziko podnikání, pravidla hry a tak dále. V jistém smyslu to, že přistání na Měsíci nemá nikdy jisté, dokud se nohy LEMu nezaboří do měsíčního prachu, a teď to vypadalo, že k tomu skutečně nikdy nedojde. Lovell tušil, že jdou bude nad touhle skutečností truchlit, ale nyní na to nebyla vhodná chvíle. Teď musel říct Houstonu -- kde stále překontrolovávali přístrojové vybavení a mořili se s analyzováním údajů, že odpověď nelze hledat v datech, ale v zářícím oblaku obklopujícím poškozenou loď. 
"Vypadá to", svěřil Lovell Zemi bezvýrazným hlasem, "že z nás něco uniká." Pak, aby to zdůraznil, a snad aby přesvědčil sám sebe, opakoval: "Něco nám uchází do kosmu." 
 
Jim Lovell, Jeffrey Kluger
 
Apollo 13, BB art, Praha 1996, překlad L. a S. Jindrovi