Příliš levný přístroj 
 
Od samotných počátků programu Viking se intenzivně pracovalo na problému s přistáním. To bylo nyní úspěšně provedeno. Když to vezmeme kolem a kolem, při přípravě expedice bylo přistání tím nejmenším problémem. Jednalo se pouze o to, aby se správně namontoval jednotlivé součástky a vše se rozfázovalo do termínů srozumitelných pro specifické senzory. Jaká bude výška nad povrchem? To je písmeno X, určené radarem. Jaká bude průměrná rychlost sestupu? To je Y, vypočtené z časového rozdílu radarových údajů. Jaký bude brzdící tah rakety? To je Z, získané z údajů teplot a tlaku raketových motorů. X, Y a Z mohly být stanoveny jako hodnoty jednoduché algebraické rovnice, vložené do řídícího počítače. 
Nejdůležitější je, že Neil Herman a jeho kolegové v JPL v Pasadeně při vypracovávání navigačních systému přesně věděli, jak převést tento úkol do digitální formy. Biologové si mohli o něčem takovém pouze nechat zdát. Už v listopadu 1971 ředitel JPL Bruce Murray vydal krátký dokument, věnovaný hlavním cílům programu Viking. Všichni je samozřejmě znali, ale když je viděli černé na bílém, připadaly jim o mnoho reálnější: "Primárním cílem celé mise bude přímé pátrání po jakémkoli mikrobiologickém životě na Marsu." 
Jak mohl někdo kvantifikovat a vypracovat tento problém v termínech, které by vyhovovaly elektronickému systému Vikingu? Jaké exotické (a velice malé a lehké) nové přístroje a jaký druh údajů z nich získaných by mohl tvořit vhodné hodnoty X, Y a Z pro detekci mimozemského života? Bylo například nemožné uhodnout, jestli život na Marsu bude mít shodné vlastnosti s živými organismy tady na Zemi. Pokud tomu tak nebude, neměly by testy prováděné Vikingem smysl, protože by neexistovaly žádné praktické styčné body, jež by bylo možné srovnávat. 
Takže s čím začít? Zcela nerealistickým se zdál být hon za zvířaty, rostlinami či jakýmikoli mnohobuněčnými organismy. Od systému vikingských kamer nebylo možno očekávat, že budou schopné udělat snímky marsovských forem života, které se budou hemžit z místa na místo. Už při zrodu programu Mariner nikdo vážně nepočítal s tím, že by se na Marsu vyskytovaly vyšší formy života než jednobuněčné organismy. V takto nepatrném měřítku bylo lepší zaměřit se na určitý druh měřitelné chemické aktivity, kterou by mohly marsovské mikroby vykazovat, čímž by se také nepřímo potvrdila jejich přítomnost. Když však došlo k tomu, že bylo třeba přesně předpovědět, po jakých stopách se poohlédnout, vyžádalo si to ještě velké dohadování. 
Jen se podívejte na problémy analýzy, s kterými se setkáváme na naší planetě. I na Zemi je velké množství mikroorganismů, které při svých chemických pochodech nepoužívají ani rostlinnou fotosyntézu, ani živočišné kyslíkové dýchání. Další komplikaci tvoří viry. Jako všechny živé organismy obsahují nukleové kyseliny, které řídí jejich reprodukci. Rozmnožují se za určitých podmínek (jako parazité v organismu), ale nedýchají, nepřijímají potravu ani nic nevyměšují. V důsledku toho si nikdo není úplně jistý, jestli je možné brát viry jako živé tvory. Co když Viking objeví na Marsu něco podobného virům, co nebude ani úplně živé ani zcela inertní? Může nějaký přístroj objevit takové věci, když nevypouštějí žádné chemické zplodiny? A abychom zarovnali seznam problémů, je tu dost značná možnost, že na Marsu mohou existovat formy života naprosto se vymykající lidskému poznání. Něco nám úplně cizího. 
Přesto se něčím muselo začít. Tým vědců se soustředil na jeden zcela jistý ukazatel všeho živého na Zemi: na chemické pochody spojené s organickým uhlíkem. Živé organismy absorbují, vyrábějí a vylučují sloučeniny organického uhlíku. Dokonce i viry jsou ve svém složení a reprodukci organické. Viking by se měl držet tohoto základního faktu a zkoumat veškerou chemickou činnost na Marsu, při níž je přítomen uhlík. Dá se říct, že to bylo odvážné rozhodnutí, ale mnozí biologové sdílejí intuitivní víru, že organická chemie je pravděpodobným základem pro vesmír jako celek. Carl Sagan v roce 1975 připustil, že je těžké nebýt "uhlíkovým šovinistou". 
Jeden z význačných vědců programu Viking, Gerald Soffen, vysvětlil, že "uhlíkové sloučeniny jsou neuvěřitelně rozmanité. Atomy uhlíku se mohou spojovat do dlouhých řetězců a mohou vytvářet s jinými atomy nesčíslné množství konfigurací. Pouze uhlík může vytvořit neuvěřitelně rozmanité molekuly, potřebné pro každý myslitelný živý organismus." 
Ve snaze získat jakékoli pozitivní nápady byla vypracována krátká přípravná zpráva a poté mohl začít dlouhý proces vybírání správných otázek. Tým biologů z kalifornského výzkumného střediska NASA, vedený Haroldem Kleinem, uvážil, kam směrovat další výzkum: 
1. Vyměňuje si nějaká látka v půdě Marsu plyny s atmosférou? 
2. Uvolňuje něco v půdě Marsu uhlík? 
3. Asimiluje něco uhlík?
Samozřejmě že organismy nepřijímají ani neuvolňují čistý uhlík. Tyto otázky se ve skutečnosti týkají uhlíku vázaného v organických sloučeninách nebo v jednoduchých metabolických odpadních produktech, čehož nejznámějším příkladem je oxid uhličitý (CO2). Ale jak už jsme řekli, mnohé pozemské mikroorganismy, zvlášť anaerobní bakterie, vylučují jiné prvky. První otázka uvažuje o této možnosti i na Marsu a zahrnuje širší pátrání po odpadních produktech bakterií, což je mimo oxidu uhličitého vodík, kyslík, dusík a metan (CH4). 
Na všechny tyto otázky měla být hledána odpověď při zkoumání marsovské půdy v přirozeném stavu, ale také při zkoumání této pudy obohacené o výživné látky, které s sebou přivezl Viking. Může se zdát divné, že by NASA posílala na Mars potravu. Konec konců pokud by byl na Marsu život, určitě by si našel i svůj způsob, jak ji získávat. Proč by měl Viking s sebou vozit speciální výživu, která by se vší pravděpodobností nebyla podle vkusu marsovských organismů? Proč by se měly testy komplikovat kontaminací vzorků nějakými prvky ze Země? 
Pro dopravu výživy na Mars existovaly dva dobré důvody. Za prvé by se vědci o vzorku mohli hodně dozvědět, kdyby pozorovali, jak reaguje s cizorodými prvky známého původu. A za druhé, biologům připadalo pravděpodobné, že by organismy na Marsu mohly být díky drsným podmínkám své domoviny zcela nebo částečně inertní. Mnohé mikroorganismy na Zemi mohou při nedostatku potravy na desítky, stovky, ba i tisíce let hibernovat, ale rychle ožívají, když se životní podmínky zlepší. Možná že by se něco podobného dalo použít i na Marsu. Třeba by tamní organismy mohly být probuzeny jako spící princezna po dotyku vikingského chemického polibku…? 
Stálo to za vyzkoušení, ale pokud měly být latentní marsovské mikroby vylákány ze svého netečného stavu, výživa z Vikingu musela být opravdu bohatá. Každý myslitelný organický prvek, po němž by mohly mimozemské mikroorganismy prospívat, se objevil na seznamu plném vitamínů, sacharózy, laktózy, cukrů a aminokyselin, což všechno bylo rozpuštěno v malém množství vody. ("I my bychom z toho byli živi," poznamenal Gerald Soffen.) 
Takže kdyby marsovská půda na tento roztok nějakým způsobem reagovala, dokazovalo by to přítomnost života na této planetě? Nutně ne. Dokonce i mnohé anorganické sloučeniny mohou při kontaktu s organickými látkami reagovat velice podobně. 
Pokud by se objevila nějaká reakce po přidání výživy do marsovské půdy, bylo by třeba formulovat přesvědčivou otázku: 
4. Obsahuje půda Marsu vlastní organické látky?
V případě, že by si marsovská půda brala uhlík z výživy dodané Vikingem nebo z vlastní atmosféry, nebo vylučovala odpadní produkty uhlíkového charakteru a přitom bylo zjištěno, že obsahuje vlastní organické sloučeniny, pak by to mohlo potvrzovat přítomnost živých organismů. S ohledem na neznámé chování a předpoklady života na Marsu i na nezbytné nepřesnosti testovacích procedur, bylo by případně možné přijmout teorii života, pokud by na otázky 1, 2 a 3 zazněla jedna nebo dvě kladné odpovědi. Otázka číslo 4 by však nemohla být v žádném případě negativní. Dokonce i kdyby odpovědi na otázky 1, 2 a 3 zněly "ano", nemohli by vědci pracující na programu Vikingu uznat přítomnost života na Marsu, pokud by odpověď na otázku číslo 4 zněla "ne". V půdě musí být obsaženy organické látky, jinak není o čem diskutovat. 
Po tomto zdůvodnění bylo pátrání po životě na Marsu okleštěno na takový druh výzkumu, jaký byla schopná na povrchu Marsu provést automatická laboratoř. Pátralo se nikoli po kvalitativních nebo ne zcela jasných "známkách života", ale po specifických, měřitelných chemických údajích týkajících se organického uhlíku: X, Y a Z. Avšak Wolf Vishniac, jeden z vědců pracujících na programu Vikingu, byl toho názoru, že tyto údaje, i když zcela logické, jsou zároveň i nebezpečně specifické. Navrhl čtvrtý experiment, který nazval "Vlčí past", při němž se neprováděly vůbec žádné chemické analýzy. 
U Vlčí pasti se vloží malý vzorek půdy do průhledné misky a přidá se k ní průsvitná výživná tekutina. Provádí se pouze jeden druh měření, předtím než byla přidána tekutina, poté co byla přidána a dále potom v pravidelných intervalech. Jak průsvitná zůstane tato výživná tekutina? Je k tomu třeba pouze kalibrovaný paprsek světla probíhající od jedné stěny misky ke druhé. Vishniae tvrdil, že pokud se v jakémkoli stadiu tekutina zakalí, mělo by to ukazovat na nějaký druh mikrobiologického růstu ve výživě. Nepovažoval za nutné, a ani si to nepřál, aby se Viking snažil vyzkoumat přesné chemické podrobnosti. 
Vishniacovi kolegové si mysleli, že by se případní marsovští hosté mohli v průhledném výživném roztoku utopit. Argumentovali tím, že jakékoli organismy, které by přežily na Marsu, by nyní musely být adaptovány na naprostý nedostatek vody. Výživné misky na Vikingu byly proto zkonstruovány tak, aby vzorky marsovské půdy pouze navlhčily, ale nepotopily. Při samotné přípravě zrušily škrty v rozpočtu vývoj Vlčí pasti dřív, než mohla být vtělena do balíčku experimentů na Vikingu. Vishniac byl hořce rozčarován, ale domníval se, že týmu Vikingu by přesto přese všechno mohly být užitečné některé srovnávací údaje ze Země. V listopadu 1973 se rozhodl vyzkoušet svou past na takovém místě na Zemi, které by se přiblížilo, jak jen je to na naší planetě možné, drsným podmínkám Marsu, tj. v Antarktidě. Vishniac si vybral velice chladné a suché údolí Asgardského pohoří blízko Mount Balder na západě tohoto ledového kontinentu. Zde uložil vybrané vzorky svých pastí do země. Namíchal "nízkokalorickou" výživu, o níž se domníval, že bude vyhovovat tak drsnému prostředí. Dne 10. prosince se rozhodl své vzorky vyzvednout. Bohužel to bylo naposled, kdy lidé viděli Wolfa Vishniaca živého. V nějakém místě své osamělé procházky musel ztratit pevnou půdu pod nohama. Později toho dne se vypravila z výzkumné stanice McMurdo pátrací skupina, aby se po něm podívala. Jeho tělo bylo nalezeno na úpatí jednoho ledového útesu. 
Vishniacovi truchlící kolegové se rozhodli, že jeho vzorky přinesou sami. Výsledky byly překvapující. Výživné látky byly zcela zamlženy mikroby, získanými ze zdánlivě sterilní antarktické oblasti, o níž se vůbec nepředpokládalo, že by byla vhodná k životu. Vishniacova vdova, Helen Simpsonová, v nich identifikovala nový druh kvasinek, vyskytujících se pouze v oblasti Mount Balder. Vishniac nevycházel z žádných předpokladů o antarktické biologii kromě toho, že odhadl kaloričnost výživy podle nedostatku živin na sledovaném místě. Prostě provedl experiment, aby nějaké mikroorganismy našel. Pokud by nebyla po ruce Helen Simpsonová, aby identifikovala kvasinky, zaznamenal by vhodný paprskový senzor zakalení tekutiny a dálkovým signálem by vyslal zpět zprávu: "Je tu život." 
Celkem se dá říct, že řídící pracovníci NASA mají sklon navrhovat složité projekty. Je v tom určitá taktická tvrdohlavost. Jednoduché experimenty a levné kosmické lodi nepřitáhnou dostatečný počet vědců ani výrobců. Z toho vyplývá, že je obtížné získat finanční krytí pro malé průzkumné mise. Tím, že NASA vypracuje drahé a složité programy a použije tomu odpovídající technické vybavení, nabude zároveň jistoty, že z těchto vesmírných podniků budou mít užitek mnohé organizace, ať už jim jde o vědecké cíle nebo obchodní kontrakty. Tímto způsobem lze také získat dostatečně široké spektrum politické podpory pro kosmické fondy. Taková logika by mohla přinést částečné vysvětlení toho, proč Vishniacův okouzlující a jednoduchý experiment byl v důsledku finančních škrtů zrušen. Vlčí past byla příliš levná. Možná že by to také nebudilo příznivý dojem na veřejnosti. Vládní vedoucí projektu Viking by nejspíš špatně vysvětlovali, že nechali na Marsu probíhat testy, jejichž výsledek by při nejlepším zněl: "Ano, je tu nějaká forma života. Výživné roztoky se zakalily." Rozsáhlé společenství vědců všech oborů by chtělo slyšet mnohem přesnější údaje, aby mohli hýčkat své milované teorie X, Y a Z. 
 
P. Bizony
 
Řeky na Marsu (Hledání vesmírných zdrojů života), Dodatek k českému vydání napsal M. Grün, Práh, Praha 1998