Uskutečnilo se prstencové zatmění Slunce 
Soutěž o CD ROM Astro 2001! 
Žijeme v žaludku vodíkového upíra! 
Nové stopy skryté hmoty 
Metají po nás hvězdy kameny? 
Má Měsíc atmosféru?
 
Kliknutim se prenesete do Maleho pruvodce letni oblohou
 
 
 
Bonnie u brehu Spojenych statu (25. 8. 16:30, GOES)Po uzávěrce 25. 8., 17:15: 
  
Podívejte se na Bonnie 
  
Jak určitě víte, jihovýchodní část Spojených států v současnosti ohrožuje silný uragán Bonnie. Dle posledních zpráv byl na Kennedyho kosmickém středisku na Floridě dokonce odložen dlouho očekávaný start nové verze kosmické rakety Boeing Delta s telekomunikačním satelitem Galaxy 10. Jestliže se chcete podívat na takříkajíc "živý" přenos z pohybu uragánu, doporučujeme kliknout na stránky amerického Global Hydrology and Climate Center, kde jsou interaktivní mapy z geostacionárních meteorologických satelitů.
 
 
  
Uskutečnilo se prstencové zatmění Slunce 
 
V minulém čísle jsme vás upozornili na prstencové zatmění Slunce, které se z pátku 21. srpna na sobotu 22. srpna uskutečnilo v jihovýchodní Asii a západní části Tichého oceánu. Prstencová fáze zatmění začala při východu Slunce v rovníkové oblasti Indického oceánu, pokračovala pak k východu podél rovníku, přešla přes Sumatru, Borneo a Novou Guineu, sestoupila na jih od rovníku a skončila při západu Slunce asi 1100 km jižně od Cookových ostrovů. Jako částečné bylo toto zatmění viditelné z Indického oceánu, jižní a jihovýchodní Asie, Austrálie, Tasmánie, Nového Zélandu a ze západní i jihozápadní oblasti Tichého oceánu. 
Foto LIVE! ECLIPSE 98
Zásluhou akce LIVE! ECLIPSE 98, kterou zorganizovalo několik desítek jednotlivců, společností i organizací, jste mohli být přitom -- dokonce v přímém přenosu. Kamery byly umístěny na malém ostrůvku Pulau Dayang při východním pobřeží Malajsie, asi sto kilometrů severovýchodně od Singapuru. Tři snímky na ukázku přikládáme. 
Na další, tentokráte jen částečné zatmění Slunce, si musíte počkat do 16. února 1999. Bude pozorovatelné z Indického oceánu a Austrálie. Mnohem zajímavější úkaz je však přichystán na jedenáctého srpna 1999, kdy úplné sluneční zatmění uvidíme přímo z Evropy. 
 
Jiří Dušek
  
Soutěž o CD ROM Astro 2001! 
  
Zatmění Slunce, jak vědí všichni (zvídaví) školáci, nastává pouze v době, kdy je Měsíc v novu. Nastává ale někde na zeměkouli při každém měsíčním novu nějaké zatmění Slunce? Zde nestačí odpověď "ano" nebo "ne", musíte uvést v jedné větě stručné vysvětlení. 
Tentokráte hrajeme o zkrácenou verzi prvního dílu edice Astro 2001: Báječný vesmír. Cenu do soutěže laskavě darovala firma D-Data. Své odpovědi posílejte na adresu redakce nejpozději do pondělí 7. září 10 hodin ráno. Vylosovaný výherce bude zveřejněn tentýž den večer v novém vydání IAN. 
  
redakce
 
 
  
Kresba D. Parr, CSIROŽijeme v žaludku vodíkového upíra! 

Astronomové z australské observatoře Mount Stromlo zjistili, že naše Galaxie -- hvězdný ostrov, do kterého patří Slunce, všechny pouhýma očima viditelné hvězdy a většina objektů denní i noční oblohy -- není nic jiného než velký upír. Doslova na kusy totiž trhá a vysává dvojici malých galaxií Velké a Malé Magellanovo mračno, jež mají tu smůlu, že se nachází příliš blízko. Toto nepěkné chování naší Galaxie odhalili radioastronomové v posledním čísle časopisu Nature a současně také na mezinárodní konferenci Australské akademie věd v Canberre. 
Z našich zeměpisných šířek je dvojice galaxií Velký a Malý Magellanův oblak bohužel nepozorovatelná. Když se ale vydáte někam pod rovník, spatříte je snadno. Na bezměsíčné obloze vypadají jako odtrhnuté části Mléčné dráhy. Velký Magellanův oblak se nachází v souhvězdí Mečouna a jeví se jako oválná skvrna o průměru šest stupňů. Malý oblak leží asi dvacet stupňů od velkého. Je polovičních rozměrů a spadá do katastru souhvězdí Tukana. Vzdálenost Velkého mračna je 160 tisíc světelných let (asi 1,5 milionu milionu milionu kilometrů), malé mračno je pak ještě o třicet tisíc světelných let dál. V porovnání s rozměry naší Galaxie jsou tudíž nesmírně blízko: jen dvakrát dál než je průměr našeho hvězdného ostrova. Jejich hmotnost je také velmi nízká, zhruba desetina hmotnosti Galaxie. 
Není tedy divu, že jsou zcela v gravitačním zajetí naší Galaxie: nejen, že kolem ní obíhají, ona je dokonce cupuje na jednotlivé kousky a aniž by s tím souhlasily, vysává z nich vodíková oblaka. Naše Galaxie je prostě vodíkovým upírem. 

  
  
  
  
  
  
  
Tento na první pohled zvláštní obrázek pořídili astronomové pomocí radioteleskopu v australském Parkesu. Zachycuje rozložení vodíkových mračen na více než 2400 čtverečních stupňů oblohy. Ve spodní části je naše Galaxie, nahoře pak Velký a Malý Magellanův oblak. Mezi dvojicí menších galaxií a tou naší je zřetelně vidět proud plynu, jenž vysává právě naše mnohem větší Galaxie. (Zdroj M. E. Putman, CSIRO's Parkes radio telescope)
Stopy plynu, který za sebou zanechávají Magellanova oblaka (viz kresba na začátku článku), jsou známy již od roku 1973, kdy je na stejné australské observatoři objevil Don Matthewson. Délka tohoto tzv. Magellanova proudu je dvakrát větší než průměr naší Galaxie. Astronomové od té doby diskutovali o původu tohoto zvláštního útvaru. Nakonec měli na výběr ze dvou možností: 
Buď se je jedná o proces nazývaný "propasírování" (anglicky "ram-pressure stripping"), kdy je plyn vyháněn ven z Magellanových oblaků při jejich oběhu v těsné blízkosti Galaxie. Nebo je tu druhá možnost: proud vzniká důsledkem slapového působení Galaxie. V tom případě by ovšem musel existovat proud plynu, který přichází z čelních částí oblaků směrem k nám. A právě ten se australským astronomům podařilo zaznamenat. 
  
  
  
  
Jestli chcete vidět, jak se v čase měnila poloha obou Magellanových oblaků, stačí kliknout na obrázek. Animace ve formátu Quicktime (6,3 MB!) začíná jednu miliardu roků v minulosti a končí za 250 milionů roků v budoucnosti. "Současnost" je vyznačena krátkou pauzou. (Zdroj P. S. Li, University of Wyoming, H. A. Thronson, NASA.)
Naše Galaxie tudíž není jen kanibalem -- spapala už několik svých méně hmotnějších kolegyň, ale současně je podloudný ničitel. Nebohým Magellanovým oblakům prostě a jednoduše vysává mezihvězdný plyn. Jak je vidět, ve světě galaxií je možné ledacos. 
 
Jiří Dušek
Podle tiskové zprávy Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation (CSIRO)
 
 
  
Zjasneni zpusobene gravitacni mikrocockou (zdroj MACHO)Nové stopy skryté hmoty 

Pravidelní čtenáři Instantních astronomických novin už skrytou hmotu ve vesmíru znají: Od třicátých let tohoto století je zřejmé, že galaxie a jejich kupy jsou mnohem hmotnější, než jak vyplývá z pozorování ve viditelném světle i dalších oborech elektromagnetického spektra. Situace je přímo zoufalá. Devět ku jedné -- takový je poměr ve prospěch neviditelné složky galaxií, o které nevíme prakticky vůbec nic, snad jen to, že se projevuje svými gravitačními účinky. Samozřejmě existuje bezpočet teorií, jež nám na otázku "Co je to sakra ta skrytá hmota?" odpovídají. Zřejmě se bude jednat hned o několik druhů. Ve hře jsou objekty všech možných typů -- počínaje elementárními částicemi (neutrina s nenulovou hmotností) a konče chladnými tělesy o velikosti hvězd (hnědí trpaslíci, černé díry). 
Astronomové jsou však trpěliví a tak se mozaika "skrytá hmota" začíná pomalu skládat. Velkým dílem k tomu v posledních dnech přispěly výsledky z ambiciózního projektu MACHO. 
Co je to vlastně MACHO? Samozřejmě zkratka anglických slov: MAssive Compact Halo Objects. Náplní tohoto pozorovacího programu je hledání gravitačních mikročoček. Asi před deseti roky americký astronom Bohdan Paczynski z Princetonské univerzity navrhl způsob, jak "spatřit" velké, ale chladné objekty na základě jejich gravitačních účinků. Teoreticky se totiž může stát, že se přesně na spojnici vzdálené hvězdy a nás, pozorovatelů, ocitne hnědý trpaslík, velmi hmotná planeta či černá díra. V gravitačním poli takového objektu dojde k ohybu světla a mi pak můžeme sledovat obraz čočkovaného objektu -- v ideálním případě prstenec, jinak dva či více různě deformovaných obrazů. Takové jevy se dnes běžně vídávají u hodně vzdálených kvasarů. Ostatně i na stránkách IAN jsme na toto téma napsali několik desítek kilobajtů textu. Paczynski však navrhl hledat takové čočky v naší či nejbližších galaxií. Jelikož ovšem takový hnědý trpaslík nemá příliš silné gravitační pole, zobrazí hvězdu jako "kotouček" velký jen mikrovteřiny, tedy hluboce pod rozlišovací mezí všech existujících přístrojů. Jeden efekt však můžeme pozorovat docela snadno: hvězda se při čočkování pomalu zjasní a zase zeslabí. 
Paczynski spočítal, že takové jevy lze skutečně sledovat. Problém je jediný: kdybychom si vzali jednu hvězdu a čekali, až před ní náhodou projde hmotný objekt, musíme počítat s pravděpodobností jedna ku milionu, že se něco takového stane. Celý jev přitom trvá jen desítky dní a hvězda změní svoji jasnost o několik desetin magnitudy. 

Kresba Sky and Telescope
Na takový projekt vám ale žádná agentura peníze nedá. Paczynski však přišel s originálním návrhem: samozřejmě nemá smysl pozorovat jedinou hvězdu! Když se každý den podíváme hned na několik milionů hvězd a zjistíme, zda se některá z nich nezjasnila, šance, že zachytíte gravitační mikročočku značně vzrostou. Zní to bláznivě, ale ono to skutečně jde! Od roku 1992 běží právě zmíněný projekt MACHO (a také další dva: OGLE -- Optical Gravitational Lensing Experiment, EROS -- Expérience de Recherche d'Object Sombres). Teď je určitě jasné, že tyto programy kladou extrémní nároky na přístrojové i výpočetní vybavení. Projekt MACHO používá speciální CCD kameru o velikosti 2048x2048 pixelů, jež je umístěna v ohnisku dalekohledu o průměru zrcadla 1,3 metru na hoře Mount Stromlo. Při každé expozici zaznamenají vzhled části Velkého Magellanova oblaku o průměru půl stupně (průměr měsíčního disku) vždy v červeném a modrém světle. Výsledkem je 77 megabajtů dat o pěti až osmi milionech stálic. Ty jsou ihned zpracovávány na výkonných počítačích se speciálním softwarem. 
V rámci projektu MACHO se za pět let tímto způsobem podařilo zachytit patnáct gravitačních zjasněních (viz animace). Jejich rozbor, spolu s výsledky dalších týmů, přitom ukazuje, že objekty, jež způsobují tento efekt, mohou tvořit až padesát procent skryté hmoty Galaxie. Hypotetická tělesa byla pojmenována "macho" a zatím se o nich ví pouze to, že mají asi polovinu hmotnosti Slunce. Doktor Charles Alcock, který výše uvedené výsledky prezentoval na mezinárodní konferenci Australské akademie věd v Canberre, uvádí, že by se mohlo jednat o bílé trpaslíky -- bývalá jádra zaniklých hvězd podobných Slunci. Pozorování však ukazují, že by jich v Galaxii nemělo být tak velké množství. Druhou možností jsou miniaturní černé díry, které nevznikly gravitačním hroucením hvězd, ale krátce po zrození vesmíru. O jejich počtu a povaze však nevíme vůbec nic. Jak vidíte, skrytá hmota přestává být skrytá. Tajemná však bude ještě hodně dlouho. 
 
Jiří Dušek
Podle tiskové zprávy Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation (CSIRO)
 
 
  
Foto Tycho Brahe PlanetariumMetají po nás hvězdy kameny? 
 
Meteorit, který se v prosinci minulého roku zřítil na jih Grónska, dost možná nepochází ze sluneční soustavy. První rozbory totiž naznačují, že by mohl přiletět z mezihvězdného prostoru. 
Devátého prosince 1997 spatřilo v ranních hodinách našeho času několik desítek svědků velmi zajímavý úkaz. Po obloze proletělo neobyčejně jasné těleso, v okruhu jednoho sta kilometrů bylo na několik sekund stejné světlo jako ve dne. Průlet přímo sledovaly posádky několika lodí v blízkosti pobřeží a dokonce se podařilo pořídit i krátký videozáznam pádu. Právě ten se stal, spolu s dalšími údaji od očitých svědků a dat z amerického vojenského satelitu, klíčovým materiálem pro rozbor dráhy. Ukázalo se, že původní těleso vlétlo do atmosféry rychlostí větší než padesát kilometrů za sekundu. Tak velké rychlosti přitom mají právě mezihvězdné meteory. Z teorií však také vyplývá, že při rychlostech vyšších než 30 kilometrů za sekundu těleso průlet atmosférou nemůže přežít: buď se rozpráší nebo vybuchne vysoko nad zemí. 
Grónský meteorit zřejmě patří do první kategorie. V minulých dnech skončila čtyřtýdenní expedice do jihozápadní části ostrova, která s sebou přivezla asi dvě stě vzorků sesbíraného prachu. Nyní začala jejich podrobná analýza. Jedním z klíčů k určení původu meteoritu bude datování stáří vzorků. V případě, že budou starší více než čtyři a půl miliardy let, tedy více než sluneční soustava, pak je jejich mezihvězdný původ téměř dokázán. 
V pozemských sbírkách a odborných ústav najdete kolem dvaceti tisíc meteoritů. Prach z Grónska by však mezi nimi mohl mít zcela unikátní postavení -- jednalo by se o první případ mezihvězdného kamení. 
 
Jiří Dušek
Podle ABC a NBC News
Na snímku Hans H. Olsen, jeden z členů grónské výpravy, jak s pomocí magnetu sbírá vzorky prachových částic (foto Tycho Brahe Planetarium).
 
 
  
Sonda Wind a Mesic v uplnku (zdroj Sky and Telescope)Má Měsíc atmosféru? 
 
Měsíc má atmosféru. Nemusíte se ale bát, že teď bude nutné přepisovat učebnice. Plynný obal našeho vesmírného souseda je totiž nesmírně řídký. Množství částic je natolik malé, že o atmosféře vlastně ani mluvit nemůžeme, spíše je jedná o tzv. exosféru, v níž jednotlivé částice (atomy nebo ionty) v podstatě volně létají po svých dráhách v gravitačním poli. 
Nejlehčí složkou exosféry je samozřejmě vodík, jenž se sem dostává prostřednictvím slunečního větru. Výpravy Apollo pak identifikovaly přítomnost helia a argonu, pozemská pozorování v dalších letech dokázala existenci sodíku a draslíku. Rozsáhlé studium plynného obalu z měsíčního povrchu, umělých družic i Země však ukázaly, že čtyři zmíněné elementy tvoří pouze deset procent exosféry. V listopadu 1997 se však v blízkosti našeho souseda pohybovala americká sonda Wind, která pomocí speciálního zařízení, tzv. supratermálního iontového detektoru, odhalila několik dalších prvků: kyslík, křemík a hliník, samozřejmě vždy jen v nepatrném množství. 
Studie odhadují, že v okolí Měsíce není v kteroukoli dobu více než jeden kilogram volného neutrálního vodíku, xenonu pak ne více než jedna tuna. To všechno je však zanedbatelně málo ve srovnání s množstvím plynu, jenž se dostal do okolí Měsíce v nedávných letech díky člověku. Během šesti let v rámci výprav Apollo bylo například vypuštěno více než 160 tun plynu. Ten však byl rychle absorbován látkami v měsíční kůře. Lunární exosféra tedy existuje, ale prakticky vůbec nestojí za řeč. 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů American Geophysical Union