Po uzávěrce: Podívejte se na prstencové zatmění Slunce! 
Donahueův gorilák a světlá budoucnost vesmíru 
Největší díra ve sluneční soustavě 
SPAM -- South Pole-Aitken Basin Mission 
Krab pod drobnohledem 
Deep Space 1 na startovní čáře
   
 
Kliknutim se prenesete do Maleho pruvodce letni oblohou
 

Po uzávěrce 20. 8. 1998, 22:00: 
  
Repro Malaysian Nature Society Astronomy GroupPodívejte se na prstencové zatmění Slunce! 
  
Při přípravě tohoto čísla Instantních astronomických novin jsme úplně zapomněli, že se 22. srpna odehraje prstencové zatmění Slunce. Z našeho území bude samozřejmě nepozorovatelné, prostřednictvím přímých přenosů na Internetu se však na něj podívat můžete. 
Prstencová fáze zatmění začíná při východu Slunce v rovníkové oblasti Indického oceánu, pokračuje pak k východu podél rovníku. Prochází přes Sumatru, Borneo a Novou Guineu, sestoupí na jih od rovníku a končí při západu Slunce asi 1100 km jižně od Cookových ostrovů. Jako částečné je toto zatmění viditelné z Indického oceánu, jižní a jihovýchodní Asie, Austrálie, Tasmánie, Nového Zélandu a ze západní i jihozápadní oblasti Tichého oceánu. 
Podle časopisu Sky and Telescope máte nejméně tři možnosti, kde se na přímý přenos podívat:  Zatmění začíná 22. srpna po druhé hodině našeho času (tj. dvě hodiny po půlnoci z 21./22. srpna, v 0 hodin světového času). Hodně štěstí, dostatek kávy a volné linky při sledování přeje 
  
Jiří Dušek
 
  
Donahueův gorilák a světlá budoucnost vesmíru 

Každý z pravověrných lovců pachtících se africkou divočinou sní o tom, že se jim jednoho dne poštěstí ulovit i legendární čtyřmetrákového samce gorily -- tvora, který by měl být tím největšího lidoopem naší planety. Něco podobného se nedávno podařilo astronomu Meganu Donahueovi, který při práci s Hubblovým kosmickým dalekohledem odhalil extrémně hmotnou kupu galaxií. Na tom by ještě nebylo nic tak neobvyklého, kdyby šlo o objekt nacházející se v naší blízkosti. Donahueův kosmický gorilák je však natolik vzdálený, že světlo, které nyní registrujeme, k nám vyslal v době, kdy měl vesmír poloviční stáří, než má dnes. 
Nečekaný objev této prehistorické soustavy galaxií o hmotnosti několika tisíc Galaxií posloužil jako pádný argument ve prospěch představy, že žijeme ve vesmíru, jehož hustota je nižší než je hustota kritická. Jinými slovy, náš vesmír je natolik řídký, že gravitace hmoty v něm obsažené nikdy rozpínání vesmíru nedokáže zastavit. Vesmír se tak bude rozpínat stále, do nekonečna, žádný "Velký křach" mu v budoucnu nehrozí. 
I když objev masivní vzdálené kupy galaxií, oficiálně označované jako MS 1054-0321, byl učiněn pomocí Hubblova kosmického dalekohledu, další informace o této soustavě byly získány spíše jinými přístroji -- ať už to byly různé rentgenové družice nebo dalekohledy umístěnými na zemském povrchu. Kupa obsahuje nejméně tisíc galaxií, které mají dohromady mnoho trilionů hvězd. Její vzdálenost činí cca osm miliard světelných let. MS 1054-0321, spadající do katastru souhvězdí Lva, tak patří nejen k nejhmotnějším známým kupám galaxií, ale současně je to i kupa nejteplejší. Teplotou kupy je míněna teplota tamního mezigalaktického plynu, který vyplňuje prostor mezi členy kupy. Z povahy měkkého rentgenového záření této gravitačně vázané soustavy vyplývá, že průměrná teplota plynu dosahuje rekordních 170 milionů kelvinů! 

Foto STSCI/NASA
Donahue se pustil do průzkumu soustavy, kterou poměřoval s jinými čtyřmi méně vzdálenými kupami galaxií podobné hmotnosti. Brzy dospěl k závěru, že v dávné minulosti byla aktivita srovnatelně hmotných kup galaxií zřejmě výrazně větší, než je v současnosti. Po kvalitativní stránce to není nic překvapujícího. Galaktické kupy jsou jakýmisi kosmickými Bumbrlíčky. Neustále tloustnou, bytní a zvětšují se tím, že na sebe svým gravitačním účinkem vážou stále další a další okolojdoucí galaxie i mezigalaktický plyn. Tempo tloustnutí kup pochopitelně silně závisí na dostupnosti jejich potravy, čili na hustotě okolního materiálu, neboli na momentální hustotě vesmíru. V důsledku rozpínání vesmíru tato hustota postupně klesá, galaktické potravy ubývá. 
Pokud si zvolíte správný model vesmíru, budete jistě schopni vypočítat, jak se v minulosti střední hustota vesmíru měnila. Víte-li přitom, jak vypadají kupy galaxií v současnosti, můžete i odhadnout, jak takové kupy galaxií vyhlížely ve více či méně vzdálené minulosti. Většina takovýchto vývojových scénářů galaktických kup vycházela z předpokladu, že žijeme ve vesmíru, jehož hustota je rovna hustotě kritické. Tempo rozpínání takového vesmíru stále klesá, a to v důsledku gravitace, kterou na sebe jednotlivé součásti vesmíru působí. V kritickém vesmíru to pak v nedohledné budoucnosti povede k tomu, že se rozpínání prakticky úplně zastaví. Modely vývoje kup pak ukazovaly, že tyto soustavy přibíraly na váze postupně, takže ve vzdálené minulosti musely být o hodně menší než jsou dnes. 
Archeologický nález dobře definované a vyvinuté kupy galaxií pocházející z doby, kdy byl vesmír ještě mladý, byl proto i pro samotného objevitele velkým překvapením. Bylo zřejmé, že tu mámo co do činění se soustavou, která si nic nezadá ani s těmi nejmohutnějšími kupami ze současnosti. Kdybychom takové monstrum nechali vyvíjet dál podle standardního scénáře, velmi brzy by se změnilo v galaktickou kupu rozměrů takových, jež současné kupy nedosahují ani náhodou. Něco tu tedy nehraje. Zřejmě to bude sám model vesmíru. 
Jak to nyní udělat tak, aby se kupy galaxií do své dnešní podobě zformovaly již před takovými pěti až sedmi miliardami let a pak už se prakticky neměnily? Není to tak těžké. Stačí připustit, že skutečná hustota vesmíru je nižší než ona kritická. Brzdění rozpínání bude pak menší. Až o polovinu se oproti kritickému  modelu se prodlouží stáří vesmíru. Kupy zde budou mít více času na to, aby tloustly i v počátcích svého vývoje. Scénář vývoje kup galaxií se pak výrazně mění. Valnou většinu své hmoty získávají kupy galaxie v prvních fázích svého vývoje. Poté se zklidní a začnou se ve své konzumaci okolního materiálu stále více omezovat. A to je přesně ta situace, s níž se při pozorování galaktických kup v okolního i velmi vzdáleného vesmíru setkáváme. 
Myšlenka, že žijeme ve vesmíru, který má právě kritickou hustotu, byla v minulosti velice populární. Takový vesmír vyhlížel elegantně, ba přímo šlechticky. Nicméně, v současnosti, pod tlakem řady přímých i nepřímých pozorovacích argumentů se začíná stále více astronomů přiklánět k myšlence, že žijeme v řídkém vesmíru, který bude expandovat stále. Je to sice smutné, ale má to i své výhody: Ono žít ve vesmíru se zaručeně nekonečným objemem a nijak neomezenou budoucností není tak úplně k zahození. 
 
Zdeněk Mikulášek
Zdroj STSCI
 
 
  
Největší díra ve sluneční soustavě 

Podle Guinessovy knihy rekordů je na Zemi největší proláklinou Bentleyova podledovcová deprese v Antarktidě s hloubkou dva tisíce pět set metrů. Nejrozlehlejší je pak úmoří Kaspického moře, které má plochu 518 tisíc kilometrů čtverečních a zasahuje hned do pěti států: Kazachstánu, Ruska, Ázerbajdžánu, Iránu a Turkmenistánu. Zdá se to hodně. Ve skutečnosti ale musíte největší "díru" ve sluneční soustavě hledat mimo naši planetu. Podle současných poznatků však není nutné chodit nijak daleko. Největší známá proláklina se totiž nachází na odvrácené straně Měsíce -- sahá od jižního pólu až téměř k rovníku (přesněji ke kráteru Aitken). 
První náznaky existence tohoto zvláštního útvaru se objevily na začátku roku 1962. O šest let později stereoskopické snímky z ruské družice Zond 6 ukázaly, že na odvrácené straně Měsíce, v její jižní části, skutečně existuje poměrně rozsáhlá prohlubeň. Definitivní potvrzení přítomnosti pánve Jižní pól-Aitken, jak je také nazývána, jsme však získali až v roce 1992. Tehdy kolem Země i našeho nejbližšího vesmírného souseda proletěla sonda Galileo, dnes studující planetu Jupiter. Její snímky potvrdily, že na odvrácené straně Luny existuje nápadně velká tmavá skvrna, která je bohatá na sloučeniny železa. 
Mnohem více konkrétních poznatků přinesla v roce 1994 pokusná sonda Clementine, jenž pořídila detailní mapu Měsíce v jedenácti oborech elektromagnetického spektra a také provedla velmi přesná výšková měření prakticky celého povrchu. Ukázalo se, že pánev Jižní pól-Aitken není jenom výjimečně široká -- dva tisíce pět set kilometrů, ale i hluboká -- dvanáct kilometrů pod okolní krajinou. Ve světě planet přitom známe pouze jednu obdobně velikou pánev: je jí Chryse na Marsu (průměr 2000 km). V porovnání s úmořím Kaspického moře má téměř čtyřicetkrát větší plochu. 
 

Pánev Jižní pól-Aitken je nápadně tmavší než okolní povrch Měsíce. Tato anomálie byla poprvé pozorována sondou Galileo. Vědci tehdy navrhli, že se jedná o oblast, která je bohatší na železo než okolní měsíční pevniny. Černobílý snímek vlevo pořídila sonda Clementine. Tato pokusná umělá družice měla na palubě i laserový výškoměr, pomocí něhož velmi přesně měřila profil terénu pod sebou. Výsledky jsou na obrázku vpravo. Červená barva odpovídá nejvýše položeným oblastem, purpurová nejnižším. Ostatní barvy vyznačují skoky po pěti stech metrech relativní výšky.
 
Možná se zeptáte, jak mohla taková velká jáma vzniknout. Jednoduše: jedná se o stopu po srážce s planetkou či velkým kometárním jádrem. Někdy před čtyřmi miliardami roků se na Měsíc z boku -- pod malým úhlem a relativně malou rychlostí, zřítila asi stokilometrové těleso. Došlo ke katastrofě. Při pádu byla vyvrhnuta nejen měsíční kůra, ale dokonce i část pláště. Planetka explodovala a velké množství těch největších úlomků spolu s měsíční horninou odlétlo zpět do vesmíru. Dost možná se ale mnohé z nich po čase vrátily a daly za vznik dalším, již poněkud menším lunárním pánvím. 
Pánev Jižní pól-Aitken však není pouhou kuriozitou. Pro geology je skutečným pokladem – je oknem, kterým můžeme nahlédnout do spodních částí měsíční kůry a svrchního pláště. Lunární kůra je tlustá typicky několik desítek kilometrů (na odvrácené straně se udává asi sto kilometrů) a bohužel o chemickém složení našeho souseda nám toho příliš neříká. Zato plášť obklopující jádro lze považovat za klíč nejen k pochopení skladby Měsíce, ale i způsobu a místa jeho vzniku. 
Detailní chemické rozbory přitom naznačují, že pánev tvoří z poloviny materiál kůry a z poloviny materiál pláště. Jelikož ani jedna z výprav Apollo nedovezla na Zemi jediný vzorek z měsíčního pláště, určitě se v blízké budoucnosti dočkáme výpravy právě do největší "díry" ve sluneční soustavě. 
 
Jiří Dušek
 
  
SPAM -- South Pole-Aitken Basin Mission 

O výpravě do největší "díry" ve sluneční soustavě se skutečně, i když dosud jenom teoreticky, uvažuje. Za cíl byla vybrána malá pánev Apollo o průměru pět set kilometrů. Součástí přistávacího modulu by mělo být i malé vozítko. 
Jelikož je vytipované místo na odvrácené straně Měsíce, bude se s modulem i vozítkem komunikovat nepřímo, prostřednictvím orbitální části. Ta má být současně vybavena multispektrální kamerou, s níž by se pořídila detailní mapa pánve Jižní pól-Aitken.  Během sestupu má přistávací modul snímkovat okolí, aby bylo možné zjistit jeho přesnou polohu a provést geologickou analýzu místa přistání. Poté bude vozítko v blízkém i vzdáleném okolí sbírat vzorky měsíčních hornin -- k tomu bude vybaveno dvoumetrovou "rukou", bude provádět stereoskopické panoramatické snímky a chemický rozbor hornin. Vzorky pravidelně sveze k modulu. Po dokončení mise modul odstartuje a horniny přiveze zpět na Zemi k důkladnému rozboru. 
Délka mise se plánuje na jeden lunární den (asi třicet pozemských dní). Je však pravděpodobné, že orbitální část s multispetrální kamerou bude pracovat delší dobu. Vozítko, vzhledem k tomu, že nebude vybaveno žádným zdrojem energie, však pravděpodobně nepřežije chladnou měsíční noc. 
Mise SPAM zatím odsouhlasena nebyla, navrhovatelé však předpokládají, že by mohla být jakousi generální zkouškou pro projekt mnohem odvážnější -- odběr vzorků z Marsu. 
  

Jiří Dušek
 
 
 
  
Krabi mlhovina v různých oborech elmag. spektraKrab pod drobnohledem 
 
Rok tisící padesátý čtvrtý byl bouřlivý. V Evropě došlo k otevřené roztržce mezi církví východořímskou a západořímskou. Římský papež prohlásil cařihradského patriarchu za kacíře, a ten jej na oplátku za služebníka ďábla. V téže době vládla v Číně mocná dynastie císařů Sun, kteří si drželi své dvorní astrology. Jejich úkolem bylo nejen sestavovat horoskopy, ale i sledovat oblohu. K ránu dne čtvrtého července 1054 objevili v souhvězdí Býka hvězdu, která tam ještě v minulé noci nebyla. Nazvali ji "hvězda-host" a napjatě ji sledovali. Jasnost hostující hvězdy rostla den ode dne. Brzy svítila tak silně, že ji bylo možné spatřit i ve dne. Pak však začala slábnout, až 17. dubna 1056 lidským zrakům zmizela nadobro. 
Dnes víme, že se nejednalo o hvězdu, která si na naši oblohu "odskočila" zazářit, aby se opět vrátila někam jinam -- s tím, že se třeba někdy objeví znovu. Ve skutečnosti se jednalo o zánik velmi hmotné hvězdy, jenž zakončila svoji krátkou životní dráhu jako supernova a dala tak za vznik tzv. Krabí mlhovině. 
Tato mlhavá skvrnka, kterou lze během zimních měsíců pohodlně sledovat dalekohledy o průměru objektivu kolem deseti centimetrů, je pro astrofyziky skutečným pokladem. V jejím středu leží nejmladší známá neutronová hvězda -- pulsar, jenž na nás 33krát za sekundu mrkne v radiovém oboru. Jedná se o zkolabované jádro hvězdy s původní hmotností osm až dvanáct Sluncí, která právě v roce 1054 explodovala jako supernova. Pulsar se vyznačuje nesmírně silným magnetickým polem a také neuvěřitelně vysokou hustotou -- špendlíková hlavička materiálu neutronové hvězdy má stejnou hmotnost jako letadlová loď. 
Neutronové hvězdy jsou skutečnými laboratořemi, které astronomům umožňují testovat různé efekty. Není tedy divu, že se Krabí mlhovina stane jedním z prvních cílů nové vesmírné observatoře NASA Advanced X-Ray Astrophysics Facility (AXAF), jenž bude na oběžnou dráhu vypuštěna na podzim tohoto roku. Její rozlišovací schopnost má být přímo fantastická. Představte si, že se díváte z oběžné dráhy na velké město a chcete studovat jednotlivé lampy pouličního osvětlení. Krabí mlhovina (rozpínající se zbytky supernovy) má průměr zhruba sedm světelných let. "Pouliční lampa" v ní má tudíž velikost asi dvacet kilometrů. Právě tak ostré oči bude mít i AXAF. 
Observatoř je vybavena speciální kamerou s vysokým rozlišením, která v rentgenovém oboru elektromagnetického spektra umožní pořídit nejen snímek, ale i spektrum. Najednou je schopna sledovat oblast o velikosti měsíčního disku, tedy asi půl stupně. Nejmenší detaily přitom budou mít úhlový průměr pouze 0,5 vteřiny. (Hubblův kosmický dalekohled je ve viditelném světle jen pětkrát lepší.) Expoziční doba pak činí 0,0000016 sekundy (teoreticky tedy kamera může pořídit 62 500 snímků za sekundu). 
Skvělé vlastnosti rentgenové observatoře AXAF slibují skutečně netradiční pohled na Krabí mlhovinu i pulsar, jenž se nachází v jejím srdci. A nejen to. Určitě přinese velké množství zajímavých informací i o jiných vesmírných objektech. Instantní astronomické noviny se tudíž nemusí obávat, že by neměly o čem následujících letech psát. 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů Z. Mikuláška a NASA
 
 
  
Kresba NASADeep Space 1 na startovní čáře 
 
V minulých dnech dorazila do Kennedyho kosmického střediska kosmická sonda Deep Space 1. Na cestu by se měla vydat na vrcholu nosné rakety Delta 7326 na podzim tohoto roku. Zahájí tak nový ambiciózní program NASA "Nové milénium". 
Snad nejzajímavější součástí sondy je iontový motor, o kterém se hodně mluví ve vědeckofantastických knížkách, a speciální optický navigační systém, jenž umožní orientaci Deep Space 1 bez zásahů pozemní kontroly. 
Deep Space 1 váží necelých pět set kilogramů, je dva a půl metru vysoká a jeden a půl metru široká. Po rozvinutí slunečních panelů však dosáhne šířky téměř dvanáct metrů. K její výbavě patří i miniaturní kamera (desetkrát nižší hmotnost, cena i spotřeba energie než u dosud užívaných), iontový a elektronový spektrometr (opět značně odlehčený). 
Většinu svých úkolů, tj. testování pohonu a navigačního systému, splní během prvních dvou měsíců letu. Počítá se však s tím, že v červenci 1999 proletí poblíž blízkozemní planetky 1992 KD. Pořídí sérii jejích portrétů, určí základní fyzikální charakteristiky (povrchové složení, velikost, tvar, odrazivost, příp. přítomnost magnetického pole). Bude-li i nadále pracovat, počítá se poté s návštěvou jádra komety Wilson-Harrington (leden 2001) a Borely (září 2001). 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv NASA