Kosmologie 
 
Z přednášky Sira Hayworda v londýnském Rotary-klubu:
"Ač vědec, pokusím se podat výklad
přiměřený vaší úrovni. Náš vesmír je
antropický, dámy a pánové, to jest,
vyvinul se nejen tak, že se zrodil
život, nýbrž aby se zrodil.
Už při velkém třesku bylo rozhodnuto, 
aby vyvrcholením vesmírného
tvůrčího aktu bylo co? Člověk,
tedy já, zde pan předseda, vy,
kdokoli ..."
 
Květu opadaly plátky a z jeho blizny se vyvinula hruška. Zprvu jen biologický mechanizmus dospěl k stavu, kdy onen plod se stal schopným sebereflexe a vědeckého nazírání. 
"Můj svět -- zvěme jej strom -- je reálný a poznatelný," 
uvažovala hruška. "Poznávám například, že se rozpíná. Větve se od sebe nepatrně, leč přece jen vzdalují. Jděme zpět v čase a logicky dojdeme k stavu, kdy tento strom byl nekonečně malý. A tu dostal impuls, Velký rozpuk. Nastal vývoj, na jehož vrcholu visím já, smysl a cíl tohoto vývoje. Očividně zde byl plán: mohla jsem nabýt i jiného tvaru, mohla jsem být zelenější nebo žlutší, jsem však taková, jaká jsem, zřejmě nutně. Jsem vrcholem jsoucna, a to jediným. Vrchol je vždy jediný. Dokud není důkazů, že existují další hrušky, a takových důkazů není, pak jsem ve světě sama, a to v jediném světě. 
Pravda, přiletěl sem pták a nemít odpor k fantazírování, řeknu, že přiletěl z jiného světa. Jistě, občas zmizí za horizontem větví a listí, ale to se jen vnořil do čtvrtého rozměru, který je sice nepředstavitelný, leč reálný." 
Takto uvažovala hruška, tkvíc v jistotě poznání. Tu však pocítila jakýsi nepokoj. Dosud hleděla ze sebe, teď se však cosi pohnulo v jejím nitru. Jako by se tu otevíral nový svět, jen tušený, leč stále zřetelněji skutečný, plný dosud nepojmenovaných jevů; a byla to úzkost, naděje, ale i prázdnota, dojetí i strach. 
Zatím trocha listí kolem ní opadala, v tmě koruny bylo tušit jiné hrušky, otevřel se pohled na horizont, ale ona ho nedbala, zahleděná do sebe, vědouc, že jen tam dojde pravého poznání. 
A housenka v její dřeni žrala a žrala, prohlubujíc nitro v propast, nad níž hrušku jímala závrať. 
Zbývala z ní už jen slupka, když jednoho dne se odpoutala od stopky. Pohřížená do sebe vnímala jen let, opojnou lehkost, svobodu bez hranic. 
"Stoupám k poznání nejvyššímu," zvolala a rozplácla se do trávy. 
 
Ilja Hurník
Kosmické rozhledy 1989, č. 2, s. 65-66