Šťastná třináctka 
Meteority 
Výprava do záhrobí 
Vládce podsvětí a jeho převozník 
Miliarda dolarů se rozplynula v kouři 
Desetimetr na Kanárech
 
Kliknutim se prenesete do Maleho pruvodce letni oblohou
 
  
Kousek ze Stastne trinactky (foto AFP)Šťastná třináctka 
 
Ve sbírkách pozemských muzei a odborných ústavů je více než dvacet tisíc meteoritů -- kamenů spadlých z nebe. Jejich původ je různý. Nejčastěji se jedná o částice uvolněné při kolizi planetek. Známe však několik desítek meteoritů, které pocházejí z Měsíce a ve dvanácti případech dokonce kameny, jež s velkou pravděpodobností byly součástí Marsu. Tento týden však přišla skvělá zpráva: britští vědci zjistili, že z rudé planety pochází také dvoukilogramový meteorit o velikosti grapefruitu nalezený na Sahaře. 
Geologové tento kámen pojmenovali -- jak jinak -- Štastná třináctka. Už na první pohled se přitom zdá, že nám umožní z poněkud jiného úhlu nahlédnout do dějin Marsu. Rozbory totiž naznačují, že vznikl jiným způsobem a zřejmě i v jiné době než všechny předcházející marsovské meteority. Jeho stáří není dosud známé, ale Třináctka musela planetu opustit nejméně před jedním milionem roků, kdy jádro komety či planetka narazila na Marsův povrch. Při srážce se dostalo velké množství hornin i do kosmického prostoru a po dlouhé době letu se pár balvanů setkalo i se Zemí. Odhaduje se, že nalezený meteorit ležel na Sahaře asi 40 tisíc let. 
Kdy přesně byla Šťastná třináctka objevena, není známo. Je totiž ve vlastnictví soukromé osoby, která k rozboru věnovala pouze malý vzorek. Jedná se tak o jediný marsovský meteorit v soukromých rukách. Dalších šest vlastní americká vláda a zbytek muzea. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv na Internetu
  
Meteority 
  
Pevná tělesa z vesmíru, která po střetu se Zemí a průletu ovzduším nalézáme na zemském povrchu v podobě meteoritů, obsahují velmi často železo, nikl a další kovy. Železné meteority jsou ve sbírkách muzeí nejčastější. Neznamená to však, že by jich bylo v okolí Země nejvíce, ba naopak. Nejhojnější jsou kamenné meteority, tzv. chondrity, ty však v kolekcích meteoritů nedominují. Příčina je jednoduchá: průlet zemskou atmosférou je natolik mohutným sítem, že jim projdou jen ta nejodolnější, tedy nejpevnější tělesa. Těmi jsou obvykle železné meteority. Nejobvyklejší materiál v okolí Země se tak na jejím povrchu ocitne jenom vzácně. 
Snad nejslavnější meteorit z Marsu nese označení ALHA 84001 (viz snímek). Byl nalezen v Antarktidě v roce 1993. Někteří odborníci se domnívají, že mikroskopické struktury nalezené v meteoritu svědčí o primitivním životě na Marsu před 3,6 miliardy roků. I když tato domněnka není ani zdaleka prokázána (výsledky posledních studií jsou negativní), je jisté, že meteority jsou cenným zdrojem informací o prostředí, v němž vznikly. 
Podle Astro 2001, Jak vesmír funguje?
 
 
  
Kresba NASAVýprava do záhrobí 
 
Pluto, nejmenší planetu sluneční soustavy, objevil roku 1930 Clyde Tombaugh. Jelikož se nachází na samém okraji sluneční soustavy -- čtyřicetkrát dál od Slunce než Země, je i po sedmdesáti letech značně tajemná. Astronomové jsou rádi, že vůbec znají základní charakteristiky, jako jsou rozměry, hmotnost a to, že kolem ní obíhá velký měsíc Charon. 
Kolem soustavy Pluto-Charon je dosud velké množství nezodpovězených otázek a tak není divu, že se vážně uvažuje o kosmické sondě, která by nám zprostředkovala výrazně detailnější pohled. Kromě toho za Plutem začíná tzv. Kuiperův pás "ledových trpaslíků" či planetek -- pozůstatků po tvorbě sluneční soustavy. Jejich důkladné poznání by nám mohlo objasnit historii vzniku Země, její atmosféry i biosféry. Na výpravu k  dvojplanetě Pluto-Charon, případně i některému z těles Kuiperova pásu se tudíž třesou celé zástupy astronomů. 
V plánech amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku se -- zatím teoreticky -- taková "Kolumbova cesta do záhrobí sluneční soustavy" skutečně připravuje. Jednalo by se o velmi lehkou sondu vybavenou tím nejlepším dostupným softwarem a hardwarem. Její hmotnost by nesměla přesáhnout sto kilogramů a celkový výkon zdrojů elektrické energie sto wattů. Aby se maximálně ušetřilo, využije se gravitační asistence hned dvou planet: Jedna z variant počítá se třemi průlety kolem Venuše a jedním kolem Jupiteru. K Plutu by sondička dorazila v roce 2013.  Během průletu by po několik dní sledovala Pluto i měsíc Charon. V případě úspěchu by se mise prodloužila a v plánu by bylo setkání s jedním či více ledovými tělesy Kuiperova pásu. 
Doufejme, že se výprava uskuteční. Pluto a Charon se sice nacházejí v záhrobí sluneční soustavy, ale to ještě neznamená, že se jich musíme bát. Naopak nám mohou leccos prozradit o naší minulosti. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv NASA
  
Vládce podsvětí a jeho převozník 

Devátá planeta -- Pluto byla objevena náhodou během systematického fotografování hvězdné oblohy na Lowellově observatoři v Arizoně. Na snímcích z 23. a 29. ledna 1930 si Clyde Tombaugh všiml objektu, který se vůči vzdáleným hvězdám pohyboval právě tak, jak by se měla pohnout planeta za dráhou Neptunu. Nový přírůstek sluneční soustavy byl pojmenován Pluto, podle římského boha podsvětí. 
Již brzy poté se zjistilo, že planeta je podstatně menší a méně hmotná než Země. Rozhodující byl objev satelitu Charon Jamesem Christym v červnu 1978. Pojmenován byl podle převozníka mrtvých do podsvětí.  
Zdroj Astro 2001Na základě systematického pozorování se zjistilo, že kolem Pluta obíhá jednou za týden ve vzdálenosti necelých dvacet tisíc kilometrů. Úhrnná hmotnost obou těles pak vyšla na pouhých 1/400 Země. Pluto je přitom dvakrát hmotnější než Charon: doslova a do písmene tak tvoří skutečnou dvojplanetu. 
Příroda je naštěstí k astronomům občas milosrdná: od března 1985 až do října 1990 byla oběžná dráha Charonu natočena tak, že se měsíc a Pluto vzájemně zakrývaly. Z pozorovaných zákrytů bylo možné odvodit nejen velikosti obou těles ale i další zajímavé charakteristiky. Taková série úkazů se přitom opakuje jednou za 124 let (další tudíž očekáváme až ve 22. století). 
Co tedy dnes o dvojplanetě na okraji sluneční soustavy víme? Kolem Slunce oběhne jednou za 247,7 roku, její průměrná vzdálenost je 39,4 astronomické jednotky. Pohybuje se však po velmi protáhlé dráze, takže se může vzdálit až na 49,3 astronomické jednotky a naopak přiblížit na 29,6 astronomické jednotky. Po dobu několika let, od ledna 1979 do března 1999, se tedy nachází blíže než Neptun. 
Průměr Pluta je 2300 kilometrů, Charonu 1200 kilometrů. Kolem společného těžiště obíhají po prakticky kruhových dráhách s periodou 6,3872 dne. Hustota Pluta je dvakrát větší než vody. Spolu s dalšími údaji je zřejmé, že je na povrchu pokryt především ledem, místy s jinovatkou z dusíku. Obklopený je řídkou dusíkovou atmosférou, ve které je zastoupen i oxid uhelnatý a methan.  
  

Jiří Dušek
 
  
Miliarda dolarů se rozplynula v kouři 
 
Pouhých čtyřicet sekund po startu americké rakety Titan IV-A došlo k nečekané nehodě. Raketa explodovala a špionážní satelit v ceně jedné miliardy dolarů se vzápětí proměnil v oblak kouře a drobných trosek. Komentátor letu se vzmohl pouze na "Oh, no. It appears we’ve had a malfunction." 
Pikantní na celé nehodě je, že stejný typ nosiče, vynesl na oběžnou dráhu v říjnu loňského roku sondu Cassini. Na protesty související s asi třiceti kilogramy plutonia, jež měla na palubě jako zdroj elektrické energie, si určitě vzpomenete. Včerejší nehodu odnesla špionážní družice jednoho z úřadů americké výzvědné služby. Dle sdělení mluvčího na palubě nebyly žádné radioaktivní látky. Jakékoli další detaily o sondě nejsou známy. 
Po výbuchu spadly všechny trosky do Atlantického oceánu několik desítek kilometrů od pobřeží. Obyvatelstvo bylo varováno, aby případné úlomky v žádném případě nesbíralo -- jedná se přece jenom o špionážní techniku. 
Start rakety byl původně plánován na konec července. Vzhledem k problémům na druhém stupni byl ale odložen. Také před včerejším startem došlo k několikahodinovému zdržení. Přestože NASA udává devadesátipětiprocentní spolehlivost nosiče Titan IV, tento let s vybral zbývajících pět procent. Miliarda amerických dolarů se tak ocitla v "záchodě". 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv na Internetu
 
 
 
Desetimetr na Kanárech 
 
Zdá se, že se v poslední době přímo roztrhl pytel s velkými dalekohledy. Podle informací v časopise Sky and Telescope totiž španělská vláda v dubnu tohoto roku odsouhlasila stavbu Gran Telescopio Canarias (GTC), který bude uveden do provozu již v roce 2002. Přístroj vychází z konstrukce Keckových dalekohledů na Havajských ostrovech. GTC bude složené z 36 šestiúhelníkových segmentů, každý s hranou 1,9 metru, které dohromady seskládají zrcadlo o průměru deset metrů. Odlišná však bude sestava dalších zařízení, jež umožní vybírat si mnohem rychleji jeden ze dvou oborů elektromagnetického spektra (viditelný a infračervený). Dalekohled má být umístěn na observatoři Muchachos na ostrově La Palma. Jeho celková cena dosáhne asi 85 milionů dolarů. 
 
Jiří Dušek