Meteority v ledničce i na stole ...? 
 
Možná ani netušíte, o čem bude řeč. Jenže řekli jsme si, že trocha nadsázky neuškodí a tak místo omšelých titulků jako Meteority z Antarktidy ... jsme tentokrát zvolili název trochu jiný. Tento příběh je totiž až neuvěřitelný. Do roku 1964 byl na antarktickém ledu nalezen jeden jediný meteorit. Nález je z roku 1912, kdy výprava australského výzkumníka Mawsona objevila železný meteorit v Adélině zemi. Další nálezy přišly o půl století později, to byly v Antarktidě sebrány další tři meteority. Až do sedmdesátých let polárníci sběru meteoritů nevěnovali žádnou mimořádnou pozornost a tak šlo jen o příležitostné nálezy, nic víc. Jenže pak se vše změnilo. 
Japonská, americká a pak i mezinárodní expedice, které se zaměřily na sběr meteoritů, nalezly v Antarktidě během několika let stovky kusů těchto mimozemských těles. Dnes se počet sebraných meteoritů na tomto docela malém ledovém kontinentu blíží deseti tisícům, což je mnohokrát víc než na celém zbytku světa, a toto číslo se v budoucnu zcela určitě rychle zvýší. Místa nálezů ale nejsou roztroušena po Antarktidě zcela náhodně. Existují oblasti, kde je množství nalezených meteoritů obzvlášť velké; především jsou to místa na úpatí hor, táhnoucích se od Viktoriiny země přes střed Antarktidy až do Coatsovy země. Je pro to nějaké vysvětlení? 
Ian Whillans a William Cassidy se domnívají, že s meteority je to v Antarktidě takto: antarktické sněhové a ledové masy se pomalu přesouvají jako ledovce k okrajům kontinentu a mizí jako šelfový led v mořích. Meteority, pokud na ledovce napadají, se samozřejmě pohybují spolu s ledem. Když ovšem ledovec narazí na vysoké hory, jako například ve Viktoriině zemi, jeho postup k moři se zastaví. Za současných klimatických podmínek led tyto hory nepřekoná. Vítr o vysokých rychlostech a sluneční záření během letních měsíců způsobí, že led v místech, kde se hromadí, rychle ubývá. Meteority takto ovšem nezmizí, hromadí se zde a geologům nezbývá nic jiného, než je sebrat. 
Je zajímavé, že antarktické meteority bývají většinou poměrně malé. Typický meteorit nebývá větší než švestka. Proto také celková hmotnost všech meteoritů z Antarktidy, ač jsou velmi četné, dosud nepřekonala hmotnost meteoritů mimoantarktických. 
Antarktida se tedy stala zemí zaslíbenou také pro sběratele meteoritů. Ale nemusel by jí být jen tento drsný šestý kontinent. Zřejmě jsou i další místa na naší planetě, kde se po staletí hromadí meteority, jen je sesbírat ... O jednom takovém píše Antoine de Saint-Exupery ve své knize Země lidí: na okraji Sahary, mezi mysem Juby a Cisneros, se létá nad náhorními rovinami tvaru komolých kuželů, širokých od několika set metrů až po třicet kilometrů. Zvláštní je, že tyto kužele končí na všech stranách útesem svažujícím se kolmo do propasti, takže dostat se nahoru nebo naopak sestoupit z těchto stolových hor do pouště kolem prakticky nelze. Když Saint-Exupery jednou na náhorní rovině přistál se svým letadlem, neušlo mu, že v moři nikým a ničím nedotčeného písku se nacházejí i tvrdé černé oblázky, jako uhnětené z lávy a mající tvrdost černého diamantu. Jak sám napsal, na plachtu rozprostřenou pod jabloní mohou padat pouze jablka, na plachtu rozprostřenou pod hvězdami může padat jenom hvězdný prach .... 
 
Zdeněk Pokorný
220 záludných otázek z astronomie, Rovnost 1996