Velcí cestovatelé 
 
Nedávno jsem se byl podívat v Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně a jako součást prohlídky mě zavedli do sálu pro řízení kosmických letů. Zajímavá místnost. Tak jak to známe z televizních přenosů z Houstonu: posedávají zde pánové v bílých košilých, usrkují z hrnků nahnědlou kapalinu, které se v Americe říká káva, a sledují panely plné obrazovek a obrazovky plné čísel, tu si něco zapíšou, tu stisknou nějakou klávesu. 
Tito pánové jsou "cestovatelé" dnešních dnů. Pomocí neviditelných provázků rádiových signálů jsou spojeni s několika vesmírnými sondami, které se toulají mezi planetami, některé již vlastně mezi hvězdami. Nejstarší z rodiny sond, Pioneer, je ve vesmíru již 25 let. Nejmladší Ulysses byl vypuštěn v říjnu 1990. Nejprve se zhoupne v gravitačním poli Jupitera a pak se vydá ke Slunci. Sonda Galileo se po několika obězích, při nichž se dvakrát znovu přiblíží k Zemi, vydá k Jupiteru a jeho měsícům. Od září 1990 ohmatává Magellan pomocí svého radaru zahalený povrch Venuše. 
Zdalipak si tito pánové u obrazovek uvědomují, jak jsou při své nepatrnosti mocní? Vždyť malým cvrnknutím provázku mohou změnit chování tělesa několik světelných hodin daleko! Ale i pro mne je to zvláštní zážitek být v místnosti, kde se tyto provázky sbíhají. A současně si uvědomuji, že my, náhodní diváci, jsme zde bráni velmi vážně. Máme tu svou galerii s pohodlnými křesly a na obrovská plátna na protější zdi nám ochotně kdykoliv promítnou snímky nebo videozáznamy podle našich přání. 
V jiných místnostech téže budovy mají své pracovny počítačoví experti, kteří mají jeden hlavní úkol: z nesmírné záplavy dat, které sondy z vesmíru nepřetržitě posílají na Zemi, vylovit něco zajímavého. Proud dat -- z některých sond až několik kilobitů za sekundu -- se již mnoho let hromadí na paměťových discích, aniž by je kdo mohl včas analyzovat. Kdoví, jaké budoucí objevy jsou tam ukryty. Existuje však už i řešení: metodami užívanými při vytváření virtuální skutečnosti se data přeměňují na animované videofilmy, které vytvoří věrnou iluzi, že letíme těsně nad krajinou vzdálené planety, vyhýbáme se pohoří, noříme se do kráterů, to vše s proměnlivou rychlostí a výškou, podle toho, jak jsou nastaveny parametry. 
Před osmdesáti lety velcí cestovatelé jako Peary, Amundsen či Scott dobývali Severní a Jižní pól. Byli vedeni stejnou touhou po poznání, s jakou současní vědci a inženýři konstruují a vysílají sondy do vesmíru. Byli to však též dobrodruzi -- neobešli se bez fyzické zdatnosti, odvahy, vytrvalosti a pevné vůle. Počítali s náhodou a štěstím. Jejich soupeř byl sníh, led, vítr a mráz. Odměnou byl osobní prožitek. 
Dnešní poznávání planet a jejich měsíců je založeno na spolupráci institucí a velkých týmů vědců, techniků a programátorů. Na náhodu se nevsází, odměnou je zájem a potlesk veřejnosti. 
 
Ivan M. Havel
Vesmír č. 8, 1991