Drobné poznámky k zajímavým knihám II. 
 
Průvodce 
V edici Průvodce přírodou vyšla publikace "Hvězdy". Celá edice má německý původ, autorem textu je Joachim Herrmann a autorkou kreseb, které tvoří podstatnou složku této knihy, je Sabine Herrmannová-Ikramová. Do češtiny knihu přeložil Ing. Pavel Příhoda. 
Kniha má encyklopedický charakter. Řazení hesel není abecední, ale po tématických skupinách. Hesla shrnují velmi přehledným a "precizním" způsobem základní informace pro astronomy-amatéry. Těžiště je v pozorování hvězdné oblohy. Asi dvě třetiny knihy tvoří mapky souhvězdí a informace o zajímavých objektech v jednotlivých souhvězdích. Zbylá třetina podává základní informace o Slunci, Měsíci, zatměních, planetách, hvězdných soustavách, umělých družicích, úkazech v atmosféře a pozorovací technice. Připojen je i slovníček výrazů, adresy astronomických institucí, literatura a rejstřík. 
Německá důkladnost, která z publikace čiší, je trochu na škodu její čtivosti. Nedá se číst jedním dechem, ale dokážu si představit, že se stane pro mnohé cenným rádcem, po kterém rádi šáhneme v okamžicích nejistoty vlastní paměti. Trochu mi knížka připomíná proslulou Pittichovu Oblohu na dlani, jen formátem (A5) je mnohem přítulnější a i obrázky jsou v lepší kvalitě. Kromě některých překlepů mě však zarazilo použité bezpatkové  písmo, které pro mne zhoršuje čitelnost a také dvousloupcová sazba je u tak malého formátu poměrně nepřehledná. Je mi však jasné, že tento vzhled patrně diktoval prodejce autorských práv. 
 
 
Minimum o hvězdách 
Tato útlá knížka (72 strany) má pro astronomickou literaturu dosti nezvyklý formát (A6), a tak jsem nejprve přímo v knihkupectví podlehl dojmu, že se jedná o další "cenný astrologický skvost". Celá řada MINIMUM O... je totiž velice různorodá (o pití, o Japonsku, o chovatelství). Až při pohledu na jméno autora se mi rozsvítilo. Je to další "rűklovina"! A znaky, tak charakteristické pro nestora české popularizační astronomické literatury, nese i toto dílo.  Nejprve obsah, ten vyplyne nejlépe z názvů kapitol, resp. kapitolek: Velký vůz a medvědi, Nebeský kolotoč, Obtočnová souhvězdí, Pohledy z cesty kolem Slunce, Jarní obloha, Letní obloha, Podzimní obloha, Zimní obloha, Hvězdy v zahraničí, Měsíc, Planety a co a jak dál. Zdá se mi, že pokud má kniha oslovit nové zájemce o astronomii, je v ní používáno nadmíru cizích slov i ve slovních spojeních lehce nahraditelných českými výrazy. Také velice milý a "přítulný" formát evokuje představu mnohem poetičtějšího textu než čtenář v knížce nakonec nalezne. Opravdu bych váhal, komu knížku doporučit. Asi je určena pro čtenáře, kteří o astronomii již něco slyšeli nebo alespoň jim není cizí exaktní jazykový styl. Autor textu i ilustrací Antonín Rűkl, vydalo nakladatelství Olympia, a.s. v roce 1997; 
 
Tomáš Gráf
 
 
 
Kolik má sluneční soustava planet?  

V souvislosti s objevem a pochopením významu Kuiperova pásu se zcela logicky tato otázka opět vynořila. V podobě "Je Pluto obří kometa?" se objevila i na WWW stránkách ICQ. Pokusil bych se z  nich odcitovat to podstatné a připojit několik úvah. Z prvého pohledu vypadá tato otázka bezvýznamně, když si ale uvědomíme fakt, že zatímco se děti učí jména hlavních planet zpaměti, máloco se dovědí o planetkách a o Kuiperově pásu už vůbec nic. Vzniká tím v očích širší veřejnosti do určité míry zkreslený obraz soustavy a proto nelze tuto otázku považovat jen za akademickou. Z podrobného rozboru na WWW plyne: Pluto není planeta. Planety ve sluneční soustavě můžeme rozdělit do dvou skupin:  

  • Tělesa uvnitř pásu planetek (Merkur, Venuše, Země, Mars), která se vyznačují drahami s výstředností e < 0,21, sklonem k ekliptice i<8 stupňů a charakteristickou vnitřní stavbou při poměrně vysokých hustotách nad 3900 kg/m3. Dráhy těles s největšími sklony se od hlavní roviny sluneční soustavy odchylují k rovině slunečního rovníku (Merkur, Venuše).
  • Druhou skupinu tvoří "obří" planety s téměř kruhovými drahami s malým sklonem (e<0,06, i<3 stupně), nízkými hustotami a velkými průměry (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun).
  • Vně této oblasti je další oblast "planetek" -- Kuiperův pás.
Do žádné z těchto skupin se Pluto "nehodí".  
Složitější je odpověď na otázku, co tedy Pluto vlastně je. Co se týká jeho složení a stavby, jsou mu nejbližší Charon (jeho měsíc) a Chiron, který je jádrem obří komety. Co se týká "místa" ve sluneční soustavě, sdílí téměř stejnou dráhu s dosti početnou skupinou těles nazývaných dnes "plutinos" (na rozdíl od "nerezonančních" členů pásu nazývaných "cubewanos"), která jsou vesměs v rezonanci 2:3 s Neptunem. Pluto má velmi výstřednou dráhu s velkým sklonem.  
Je tedy Pluto obřím jádrem komety? Odpověď není jednoznačná. Jádra známých komet nejsou ve stavu hydrostatické rovnováhy a mají proto velmi nepravidelný tvar. Pluto při svých velkých rozměrech v hydrostatické rovnováze je, není však pravděpodobné, že by měl diferencovanou vnitřní stavbu (jako například mají Merkur a Mars). I když je velkým kometárním jádrům podobný, rozhodně by při průletu v blízkosti Slunce neutvořil komu -- na to by byla rychlost unikajících plynných proudů (o prachu nemluvě) příliš malá vůči jeho gravitačnímu poli.  
Nejvhodnější na současné úrovni znalosti je zařadit Pluto mezi planetky, jako největší těleso skupiny "plutinos", případně mezi planetesimály (zde přistupuje názor, sice přijatelný ale dosud nedokázaný, že je reliktem evoluce sluneční soustavy). Počet planet se tím redukuje na konečný stav osmi (stabilita Kuiperova pásu vylučuje možnost existence planety za Neptunem).  
Historie se ostatně opakuje: dokud byly známé jen prvé planetky, byly z tehdejšího hlediska (jako individuální tělesa) postaveny do významnější role než dnes a jejich jména pronikly do učebnic (dnes jsme rádi, je-li v nich zmínka a prstenci planetek). Pokud budou budoucí studenti vědět, že existuje osm planet a Kuiperův pás, budou vědět o sluneční soustavě víc a správněji, než když vyjmenují devět planet.  
  
Vladimír Znojil
Vyšlo v Instantních astronomických novinách č. 7