Úpicestory V. 
 
Končíme 
 
Poslední vyprávění Danky o našem životě na astronomické expedici skončilo čtvrtkem třicátého července. V pátek bylo na programu docela standardní zpracování virtuálních pozorování, což v praxi znamenalo, že se expedičníci různě potulovali po hvězdárně, četli si, odcházeli na tajné porady a snažili se nějak zabavit. Abych někomu neukřivdil -- kreslilo se Sluníško a měřila se teplota vzduchu. Dopoledne také Tomáš Sýkora uzavřel svůj minikurz meteorologie. 
Večer se čekalo, zda bude obligátně zataženo, nebo zda se náhodou neobjeví nějaká ta dírka mezi mraky a nevykouknou hvězdy. Vzhledem k tomu, že příroda je … prodejná, se všichni přesunuli do místnosti, kde měl Mgr. Martin Novák z Hydrometeorologického ústavu v Ústí nad Labem přednášku o tom, jak se dělá počasí. Respektive o tom, jak se předvídá a pak kamufluje omyl. Povídání měl velmi zajímavé, však se mu také posluchači odvděčili hlasitým, dlouhým až radostným potleskem.  Noc byla jako obvykle naprosto v přátelském duchu -- kdo tam byl, ví o čem mluvím. Někteří se tlapkali ve spacácích, jiní se věnovali videu a zletilí se radili u Šišy, co a jak dál.  
Sobota byla velmi volná. Uklízelo se, připravovali jsme se k odjezdu a prováděli důležité úkoly, o kterých se tu moc psát nedá. Expedici zakončil večerní táborák. Nejmladší a nejstarší expedičník škrkl sirkou a po zazpívání "hymny" jsme se jali karbonizovat špekáčky (s kečupem jsou moc dobré). 
Neděle druhého srpna je možné charakterizovat coby slzavé údolí. Po třech týdnech pohody jsme se začali loučit, občas i skutečně se slzou v oku. Zamávali jsme svým láskám, kamarádům i kamarádkám, posbírali odpadky, dojedli zbytky, sbalili dalekohledy a vydali se na cestu domů, do Brna. (Ne, že by se nám tam chtělo, ale co jiného nám zbývalo.) Těmito závěrečným slovy většinou končíme s líčením průběhu astronomické Expedice v Úpici. Letos nám však dovolte, abychom napsali pár slov i o naší cestě zpět z malebného podkrkonošského městečka do Brna. Stála totiž za to. 
S přípravou na odjezd jsme začali už v neděli. Dohodli jsme se, že si půjdeme pivo i večeři dolů k Žižkům a pobalíme dalekohledy, počítače a vůbec všechny naše věci. Jenomže člověk míní a příroda mění. Ráno, po relativně zajímavé noci, jsme se vrhli na balení -- výsledkem bylo mnohahodinové zpoždění. Inu co, obvolali jsme hvězdárny a vyrazili. První problém jsem způsobil já (Rudolf), protože jsem si na schodech před hvězdárnou nechal ležet všechny doklady, klíče a telefon. S Havlovic, kde jsem si na to vzpomněl, jsme se ještě vrátili -- v Hradci už bych měl smůlu. Želva se pak líně plazila na Hradec Králové a já myslel na Ženu. Nálada byla docela pohodová, Zuzka, Jana, Jiří a Siki mi byli příjemní společníci. Jediné, co se nám nezdálo, byla rychlost mjaslostroje 
Tequilla-bus (jak jsme Želvu překřtili) se ploužila sotva čtyřicet kilometrů za hodinu a situace se horšila s každým kopcem, který jsme nechali za zády. V Hradci jsme vysadili u silnice Zuzku -- "Tequilla-lady" (stála však prý jen dvě minuty) a vyjeli "nach" Rýmařov, kde měla vystoupit Jana. Za našeho řevu ("Neřídí nikdo! Šaráda pokračuje…") jsme si všimli, že rychlost auta je už konstantě pod čtyřiceti a jen na rovině nebo z kopce jsme se přiblížili osmdesáti, ba dokonce šedesáti kilometrům v hodině. Už ani nevím, kde začal náš TB (Tequilla-bus) poprvé vzdychat. To se pozná tak, že se celé auto začne periodicky (no, možná spíš cyklicky) otřásat, lapidárně řečeno, vykonáváte s autem proti své vůli kopulační pohyby. Když jsme se blížili k Šumperku, začal Siki nenápadně sondovat, co kdybychom nechali Janu napospas svému osudu v Olomouci a jeli dál rovnou na Ostravu. Přesvědčili jsme ho, že auto určitě jesenické kopce zdolá. Už za Mohelnicí bylo jasné, že jsme lhali. TB se choval, jako by nás neměl vůbec rád. Přibližně každých dvě stě metrů jsme zastavovali a polévali benzínové čerpadlo, v kopcích jsme šli spořádaně pešky za vozem a jednou jsme TéBé dokonce tlačili, protože se nechtělo rozjet. Předali jsme tedy Janě kouzelné sluchátko a ta si přivolala do Uničova (cca dvacet kilometrů od Rýmařova) maminku -- my jeli dál na Ostravu. První větší tragédie se nám přihodila v jakémsi kopci za Opavou, kde už v naprosté tmě zůstal TéBé viset asi v půli a nic. Nechtěl startovat, dokonce ani když jsme ho zkoušeli rozjet na zpátečku. Musel jsem tedy zasáhnout, protože Siki už byl zralý na infarkt a Jiří rozumí autům ještě méně než já. Napadlo mě, že problém je asi v tom, že benzín, který nateče do motoru, hned odteče. Podařilo se mi tedy prosadit brutální nápad, jak na to. Zatímco Siki se pokoušel startovat, tahal jsem za páčku od ruční pumpičky, ponořený do půli těla v motoru. Zkusili jsme to dvakrát a podařilo se. Zavolali jsme na Sikiho: "Jeď! Ať zase nezdechne!" a pokračovali zbytek kopce pěšky. 
Do Ostravy jsme chtěli původně přijet asi ve dvě hodiny odpoledne, dorazili jsme něco po jedenácté a vypočítali průměrnou rychlost na 28 kilometrů v hodině. Vyložili jsme baťohy, dalekohledy a jeli dál. Původní směr na ValMez jsme zkombinovali odbočkou přes Fulnek -- proč se neprojet, když nám to tak jde. Kupodivu ValMez se objevil na horizontu po hodině a půl klidné a rychlé jízdy. Bohužel pro nás však na hvězdárně nikdo nebyl (a pokud ano, tak spal). Siki se svalil do trávy a prohlásil, že dál už nejde, protože neudrží otevřené oči. My s Jiříkem jsme obcházeli hvězdárnu a snažili se najít někoho, komu bychom předali náklad. Ve Škvorníku (noclehárna) jsme našli dvě vyděšené brigádnice, které si musely myslet, že přišli sexuální devianti, neboť jsme jim bušili na okno a pozpěvovali: "Vstávej semínko, holala, bude z tebe fiala." 
Dali jsme jim teleskopy a vzbudili Tomáše. Kupodivu se dal přesvědčit a skoro poslepu dojel na pumpu, kde jsme do něj nalili kávu a Erektus (platil si to sám, cha cha).  Ale co čert nechtěl -- jedno kolo syčelo. Takže jsme najeli k čerpadlu (bylo tam světlo), ve dvě hodiny ráno začali vytahovat obsah TB a hledali rezervu, klíče, hever. K mému úžasu však Jiří prohlásil, že jeho polštářky jsou příliš jemné a stoupl si stranou. Siki chodil kolem pumpy, cosi drmolil a tahal za sebou Hrubíškovu myš (myslím, že Genius). Propadl jsem hysterickému záchvatu a pokoušel se povolit kolo, zvednout TB a nasunout mu kolo druhé. V životě jsem to nedělal a podle toho to také vypadalo. Kromě této tragédie přijela k pumpě kolona tří aut nějakých ukrajinských mafiánů, kteří chtěli benzínku asi vykrást, ale když nás viděli, šli raději jíst. Kupodivu se nám podařilo to kolo vyměnit a vyjeli jsme k Brnu. 
Siki občas usnul, takže jsme ho vrátili do hovoru. Povídali jsme si snad o všem. O sexu, o IAN, o politice, dokonce i o sportu. Každých deset minut jsme propadli gerontofilní vášni a hltali Colu. U Vyškova nás zastihlo svítání. Tomáš Sýkora prožíval zvláštní delirium. Mručel, bouchal do motoru a najednou ztichl. Podívali jsme se s Jiřím na sebe a na něj. Držel volant, hleděl skelným okem před sebe a jel. Když jsme si uvědomili, že nevnímá okolí, promluvili jsme na něj. Asi pět vteřin nás nevnímal, pak se probral a chtěl zopakovat otázku. Celé divadlo se pak opakovalo asi třikrát. Prostě šaráda pokračovala. Myslím, a teď už to snad mohu říct i nahlas, že jsme se podruhé narodili. Kdyby někdo z nás usnul, skončili jsme ve škarpě. (Myslím však, že Sikiho by ani náraz neprobudil.)  
V Brně jsme byli něco po páté -- Tomáš strávil za volantem přes sedmnáct hodin v kuse. Klobouk dolů, zaslouží si panáka. Odnesli jsme ho do planetária, kde byla tma a klid. Vyložit dalekohledy, poskládat počítače a hurá na ranní vydání IAN. Když jsme však viděl Jiřího, jak stojí u TB a zoufale se dívá pod nohy, bylo mi jasné, že IAN nevyjdou. Shodli jsme se na tom, že už nemáme sílu a vydali se domů. Jiří měl štěstí, že usnul. Mě se to nepodařilo a vrátil jsem se asi za hodinu a půl na hvězdárnu. V TB seděl Siki a chystal se odjet. Nepodařilo se mi ho přesvědčit, že dvě a půl hodiny spánku jsou poněkud málo na to, co má za sebou a tak ho alespoň doprovodil k trafice. Na hvězdárně jsem se věnoval stěhování a bojoval s únavou. Asi ve tři přišel Jiří, po třech hodinách spánku byl také velmi svěží. Tou dobou zavolal Tomáš poprvé. "Stojím před Mohelničákem, motor mám na silnici a skládám ho. Ozvu se, jestli odtud odjedu." Také byste se smáli. Ale smál se i on, podle intonace odhaduji, že neměl daleko do zhroucení. Pořád se smál, všechno mu přišlo směšné. Za další tři hodiny volal, že kopec už zdolal a jede k Úpici. Naposledy se ozval někdy kolem jedenácté, že už je na hvězdárně. Auto však nepřežilo. Asi sedm kilometrů před Úpicí chcípl motor naposledy. Po několika pokusech nastartovat  prý vyšlehly z motoru plameny a zbytek cesty jel TB na laně. Metamorfóza byla dokončena. Jen nevím, čím pojedeme příští rok. Doufám, že nedostane  hvězdárna pohodlný nákladní Mercedes -- asi bych se v něm nudil. 
Tímto telefonátem pro nás definitivně skončila letošní expedice. Já byl už na pěti předtím, tuto šestou však považuji z mnoha různých důvodů za nejhezčí. Byly sice jen dvě jasné noci, ale parta lidí, kteří se letos sjeli, byla výborná. Žádné hádky, žádné problémy -- trochu mi to připomínalo pohodu v amerických filmech. "Všechno dobrý, nic není problém, hoď se do klidu, negře." Nevím sice, co bude za rok, ale vím určitě, že letos poprvé se už těším na dalších čtrnáct dnů pod hezkou úpickou oblohou s bandou, která za to stojí. 
Zdravím všechny a přeji dobrý lov! 
 
Rudolf Novák