Tam, kde pláčou děti 
 
 Kliknutim se prenesete do Maleho pruvodce letni oblohou

 
  
Tam, kde pláčou děti 
 
Astronomové, jako jedni z mála badatelů, mají velmi těžkou práci. Děje, které pozorují, vesměs probíhají nezávisle na nich a pozorovatelé je nemohou nikterak ovlivňovat. Například chemik si může v teple své kanceláře namíchat roztok pokaždé stejný (v rámci technických možností), kdykoli se mu zamane. Fyzik je na tom podobně. Astronomům však nezbývá než čekat, co se zrovna rozhodne příroda předvést a pak zběsile pobíhají, měří, fotografují, hýbou s dalekohledem. Někteří z nich dokonce v zimě. A v době, kdy ostatní spokojeně oddychují do peřin. Počínaje amatéry, kteří si otírají optiku binokulárních dalekohledů na astronomických expedicích, konče profesionály, kteří sedí u počítače a jen občas vykouknou ven, aby nezapomněli, jak vlastně vypadá hvězdné nebe. Několik vyvolených může dokonce pozorovat přístroji umístěnými mimo atmosféru Země -- jeden nese jméno po Edwinu Hubblovi (1889-1953).  "Hubblovo oko" šmejdí po zajímavých místech nebe tak, jak si přejí zvídaví hvězdáři a jak rozhodne vědecká rada dalekohledu. V jeho zorném poli se často vyskytuje i blízká galaxie Malé Magellanovo mračno, která se nachází přibližně dvě stě tisíc světelných let od Země. Jedná se o nepravidelnou galaxii, kterou na začátku století se zájmem studovala slečna Leavittová, kdy zde mimo jiné objevila pulzující proměnné hvězdy -- tzv. cefeidy. Její práce se stala jednou z nejdůležitějších v moderní astronomii, neboť z ní vyplývá závislost mezi zářivým výkonem cefeid a periodou světelných změn. Cefeidy se tak staly důležitým vesmírným metrem až do vzdáleností, kde tyto třepající obry ještě vidíme. 
Mohammad Heydari-Malayeri (Pařížská observatoř) si vybral ke svému studiu mlhovinu N 81 právě z Malého Magellanova mračna. Jedná se o oblast bohatou na vodík i  helium a chudou na jakékoli těžší prvky. V srdci mlhoviny nedávno vznikly a dosud také vznikají hvězdy. Několik z nichž září jako tři sta tisíc Sluncí --  takový zářivý výkon si lze jen stěží představit -- jedná se o skutečné obry, které dnes jen tak nenajdete. Nejsou to skutečně žádní mazlíčci -- mají několiksetkrát větší poloměr než Slunce, téměř desetkrát vyšší povrchovou teplotu a ztrácí obrovské množství materiálu ve formě tzv. hvězdného větru. Stálicím s takovými parametry se říká Wolfovy-Rayetovy (WR). V jejich spektrech pozorujeme silné emisní čáry dusíku (tzv. WN), kyslíku (tzv. WO) a uhlíku (tzv. WC), čáry vodíku a hélia jsou jen velmi slabé, podaří-li se je vůbec nalézt. Ukazuje se, že obrovský hvězdný vítr může hvězdu připravit o téměř celou atmosféru a odhalit tak centrální části stálice, které jsou jinak beznadějně utajeny našim zrakům. Příkladem takové hvězdy může být obří éta Carinae, jejíž hmotnost se odhaduje na sto padesát Sluncí a zářivý výkon až na příšerných šest milionů Sluncí. Hvězdný vítr, který odnáší její obálku, „foukᓠneuvěřitelnou rychlostí 450 kilometrů za vteřinu. Je jasné, že takové hvězdy nemohou skončit jinak než jako supernovy druhého typu. 
Krom WR-hvězd jsou v N 81 také mladé obří hvězdy, které dramatickým způsobem mění strukturu mlhoviny. Odfouknutý materiál, který interaguje s plynem, jenž zbyl po vzniku stálic, vytváří různé výtrysky a zhustky (viz obrázek). Zajímavé také je, že ve skupině asi padesáti hmotných hvězd, které se tlačí v "kouli" o průměru deset světelných let, vznikly relativně těsné páry. Nejblíže k sobě mají asi třetinu světelného roku. 
Pozorování N 81 je velmi zajímavé z hlediska teorií o hvězdném vývoji, neboť tato mlhovina stejně jako většina Malého Magellanova mračna je chudá na těžší prvky. Vypadá podobně jako vesmír před několika miliardami let, kdy se rodily hvězdy tzv. první a druhé generace. Prakticky za humny tedy můžeme pozorovat děje, které už dávno odnesl čas. Hubblův kosmický dalekohled se k N 81 v budoucnu ještě určitě vrátí, protože k tomu, aby mohli astronomové zobecnit svá pozorování do teorií, potřebují mnohem více měření. 
Z pozemských snímků se jeví N 81 jako kapka -- stejné jméno také dostala. Děti, které v nich po obědě pospávají, jsou však velmi neklidné a hodně nahlas pláčou. Určitě budou mít zajímavý život. 
 

Rudolf Novák
Připraveno podle Internetu a NASA Press Release 98-24