Oživování SOHO dosud pokračuje 
Ganymédes pod drobnohledem 
Astrofyzikální novinky  
 
 Kliknutim se prenesete do Maleho pruvodce letni oblohou
 
 
  
Oživování SOHO dosud pokračuje  
 
Kontakt s družicí SOHO, která sloužila ke zkoumání naší nejbližší hvězdy, se zatím inženýrům amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku spolu s pracovníky Evropské kosmické agentury navázat nepodařilo. K náhlému výpadku observatoře došlo v ranních hodinách 25. června. Od té doby byly všechny pokusy o obnovení jejího provozu neúspěšné. 
Přestože sonda již o několik měsíců překročila svoji původně plánovanou dvouletou životnost, byla by škoda tak výhodně umístěnou a velmi úspěšnou laboratoř prohlásit za mrtvou bez většího boje. Během následujících měsíců budou panely SOHO natočeny ke Slunci tak, aby se obnovil zdroj elektrické energie. O dalších výsledcích vás budeme samozřejmě informovat. 
 
Rudolf Novák
Podle zpráv na Internetu
 
 
  
Ganymédes pod drobnohledem 
 
Patnáctého července poskytla široké veřejnosti Jet Propulsion Laboratory nové snímky Jupiterova měsíce Ganyméda pořízené sondou Galileo během průletů v červnu 1996 a 1997. Detailní záběry přinesly unikátní pohled na ledový povrch satelitu, včetně čerstvých kráterů a různě zvrásněných ploch. Snad nejzajímavější je asi 150 kilometrů dlouhý řetěz třinácti kráterů, který pravděpodobně vznikl po kolizi s rozpadlou kometou. Na Ganymedu jsou dosud známy tři takové útvary, více než desítka pak byla pozorována i na povrchu druhého měsíce Kallistó. Astronomové se domnívají, že vznikají po pádu planetky či jádra komety, které se rozpadlo při těsném průletu kolem Jupiteru. K podobné kolizi došlo v roce 1994, kdy v atmosféře samotné planety skončila rozpadlá kometa Shoemaker-Levy 9. 
Kromě toho povrchové útvary na povrchu Ganyméda naznačují, že před několika miliardami let existoval pod ledovou kůrou tekutý oceán. Voda se snad dostávala ve formě ohromných gejzírů i na samotný povrch, kde samozřejmě ihned zamrzla. Dnes už ale k případům "ledového vulkanismu" nedochází. Snímky ze sondy Galileo také ukázaly, že zhruba polovinu povrchu měsíce tvoří prakticky čistý led, zatímco druhou směs vody a kamení. Otázka, zda by zde mohly někdy v minulosti existovat podmínky pro vznik života, je však pouze akademická. 
 
Jiří Dušek
Podle informací na Internetu, foto JPL/NASA
 
 
  
Velke Magellanovo oblako (foto D. Malin)Astrofyzikální novinky 
 
Během dvacátého století se astronomové rychle naučili měřit vzdálenosti ve vesmíru. Začali u nejbližších hvězd a dnes jsou schopni alespoň zhruba odhadnout, jak daleko leží desítky i stovky milionů světelných let daleké galaxie. Většina metod, které se používají při určování takových vzdáleností, je založena na předpokladech o stejných vlastnostech různých objektů. Srovnávají se jejich pozorované jasnosti, úhlové rozměry i jiné charakteristiky. Nejistota odhadů však bývá až desítky procent a mnohdy mohou být mylné úplně. Zvláště vhodnou třídou objektů jsou proměnné hvězdy typu delta Cephei (tzv. cefeidy), u kterých existuje velmi dobrá souvislost mezi periodou světelných změn a průměrnou svítivostí. Pomocí nich lze spolehlivě odhadovat vzdálenosti i nejbližších galaxií. 
V posledních dnech se ale Edwardu Guinanu (Villanova University) a jeho kolegům podařilo určit vzdálenost jedné z blízkých galaxií -- Velkého Magellanova oblaku, i jinou velmi přesnou metodou. Na základě detailního studia dvojice hvězd obíhajících kolem společného těžiště, tzv. zákrytové dvojhvězdy, vypočítali, že tento satelit naší Galaxie leží 162 tisíc světelných let daleko s chybou pouze tři procenta. Jiná pozorovací skupina vedená Kryzstofem Stankem (Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics) se nyní pokusí tento unikátní způsob použít i u mnohem vzdálenějších objektů: Galaxii v Andromedě (M 31) a Trojúhelníku (M 33). K tomu, aby získali nutné informace o podobných hvězdných párech (rychlost oběhu, vzdálenost, velikost a povrchovou teplotu), využijí ty největší dalekohledy na světě jako je například desetimetrový Keck a další, které jsou dosud ještě ve výstavbě. 
Jinou zajímavou novinkou je zpráva publikovaná v dubnovém čísle Astrophysical Journal. Pozorování provedená týmem vedeným Jay B. Holbergem (University of Arizona) dvojicí ultrafialových kosmických observatoří, zpřesnila naše znalosti o Siriovi B -- bílém trpaslíku, který je průvodcem nejjasnější hvězdy noční oblohy Siria A. Jeho vzdálenost je 8,597 světelného roku (s chybou 0,033 sv. roku). Hmotnost Siria B, přezdívaného též Štěně, je pak 1,03 Slunce, poloměr 0,92 Země a povrchová teplota 24800 kelvinů. Tyto vlastnosti zcela přesně zapadají do našich teoretických představ o uhlíkových bílých trpaslících. 
 
Jiří Dušek
Podle časopisu Sky and Telescope