Úpicestory I. 
 
Cesta želvou 
 
Hned na úvod se musím k něčemu přiznat. Jsem hrozně unavený, vedle mě řve ohlušující hudba a vůbec mi není jasné, o čem bych měl psát. Naše cesta z Brna do Úpice na tzv. letní expedici mládeže byla totiž velmi podobná minulým létům. Opět jsme zápasili o místo v autě-želvě, opět se toto ukrutně pomalé přemisťovadlo, které se v každém větším kopci zavaří, vzpouzelo a opět jsme prožili několik pikantních zážitků (většina je v Instantních astronomických novinách neuveřejnitelná). 
Oproti minulým létům jsme náš svoz dalekohledů pojali coby dvoudenní výpravu. Šestnáct hodin ve 1203 jsme už opakovat nechtěli. Tomáš Sýkora, coby statečný řidič, přijel do Brna již v úterý čtrnáctého července, kde jsme na něj spolu s Rudolfem Novákem čekali zcela nepřipraveni. Celý den jsme si totiž hráli s digitálním fotoaparátem, jehož majitelem se staly Instantní astronomické noviny. 
 
Temer prazdna ZelvaZelva v Prostejove po prvni zastavce
 
Večer nastalo horečné balení, které pokračovalo i druhý den dopoledne (Rudolf nešel dokonce vůbec spát). Kolem jedenácté hodiny jsme -- což nás ale nemělo překvapit -- zjistili, že máme naprosto zásadní prostorové problémy. Tři počítače, které jsme si vzali s sebou, včetně papírových beden na monitory, byly totiž novinkou. Už ze základního tábora jsme tedy vyjížděli doslova přecpaní. A to se na nás na prostějovské hvězdárně těšilo pět dřevěných beden s velkými Somety binary 25x100, podobný počet dalekohledů ve Valašském Meziříčí a Ostravě, kde jsme navrch brali i šest batohů! Naštěstí pro nás, je dr. Prudký (ředitel hvězdárny v Prostějově) rozumný člověk: podle jeho návrhu jsme Želvu přeskládali a … ouha! Najednou tam bylo místa dost. Tomas Sykora papa obed Zdeny Lammelove 
S optimismem jsme tudíž vyjeli dál, do druhého postupného tábora -- ValMezu. Cestou nás ještě čekalo velmi příjemné zastavení: oběd u naší expedičnice Zdeničky Lammelové v hotelu Lammel (kousek za Kocourovcem). Zdenička nezklamala. Je to totiž skutečná kuchařka (sice ji baví astronomie, ale jinak je úplně normální) a tak její mexická specialita byla nezapomenutelně vynikající. Ostatně viz foto blaženého Tomáše Sýkory. 
Pár desítek kilometrů na hvězdárnu do Valašského Meziříčí jsme poté urazili velmi rychle. Bohužel stejně rychle jsme i odjeli. Sice s dalekohledy, moje hlava děravá zde zapomněla vyřídit několik zásadních věcí. (V Úpici mě poté čekalo několik "výhružných" e-mailů…:-) 
Blížil se již večer a nám nezbývalo než hledat ubytování. Našli jsme ho u zapáchající, bahnité nádrže Bystřička. Musím však přiznat, že náš příjezd do kempu, kde jsme pod širákem chtěli strávit noc, byl skutečně impozantní. Rodinky hrající různé míčové hry jsme vyděsili hned na úvod. Želva se na prudkém svahu málem převrátila na bok a nechybělo moc, aby válela sudy přímo do vody. Ještě, že jsme letos auto i cenný náklad pojistili na několik set tisíc korun. Další ránu musela dostat duše každého trampéra, když jsme si udělali táborák za pomocí poměrně velkého balíku papíru, vč. kelímků (Made by MekDonáld) a různých kusů dřeva (podotýkám dost mokrého), které se válelo v okolí. No a ve chvíli, kdy jsme si začali opékat točený koňský salám, bylo dílo dokonáno. Zesnulí pravověrní "čundráci" v hrobech určitě rotovali. Druhý den jsme se plnili elánu vyrazili na zteč Ostravy. Kdysi jsem někde zaslechl krásné přísloví: Varici Zelva"Vezmeme to zkratkou. Je to sice dál, ale za to je tam horší cesta." Přesně tak jsme postupovali i my. Asi ve dvou třetinách táhlého kopce na Radhošť odmítla jet Želva dál. Tomáš se jal doplňovat vodu v chladiči -- a to neměl dělat. Gejzír vařící vody, který se vyvalil (viz snímek krátce poté, kdy se z auta hrnula jen pára), mu nepěkně opařil pravý bok. Utrpení však nebylo konce. Po odpočinku, první pomoci -- lékárnička nic vhodného neobsahovala, tak se Tomáš chladil alespoň posmrkaným kapesníkem, a důkladném odvětrání jsme pokračovali dál. Želva se nakonec na Radhošť doplazila. Jaké bylo asi naše překvapení, když jsme na vrcholu nalezli značku "zákaz vjezdu", si dokážete sami představit. No nic. Otočili jsme se a jeli nazpátek. Bohužel náš časový harmonogram definitivně zkolaboval. 
Vyjeli jsme v devět, v Ostravě nás Tomáš Havlík čekal v deset a my jsme ve dvanáct byli na stejném místě jako ráno. Překvapením však dosud konec nebyl. Jen kousek před Ostravou nás totiž zastavil červený terčík dopravní policie. Co se nám může stát? Skoro všechno. Nejdříve jsme museli dokázat, že nejsme Smeje se, ale presto bude platitzloději obírající chudé hvězdárny o dalekohledy a počítače. Dokázali jsme. Tomáš Sýkora měl ale jako řidič smůlu. Díky nesrovnalostem v papírech si vykoledoval padesátikorunou pokutu. Byl však neoblomný a ukecal ji na celou stovku. Ostatně jestli chcete, můžete si poslechnout krátký zvukový záznam, který se nám jakousi shodou náhod ocitl na zcela nepřipraveném diktafonu. (Paparozáci IAN v akci!) 
Bagáže i dalekohledů bylo i v Ostravě požehnaně. Nicméně Želva byla bezedná a tak jsme všechno úspěšně naskládali do útrob plechového zvířete. Následná cesta na vrchol -- tedy na hvězdárnu v Úpici pak už nepřinesla žádná zásadní překvapení. Co si pro nás přichystala samotná Expedice se dozvíte v dalších pokračováních Úpicestory
 
Jiří Dušek