Blízká setkání hvězdného druhu 
Nozomi, Orihime a Hikoboši 
Jak dopadla soutěž  
 
 Kliknutim se prenesete do Maleho pruvodce letni oblohou

  
Blízká setkání hvězdného druhu 
  
Stupeň od éta Ophiuchi najdete hvězdu desáté velikosti Gliese 710. V současnosti se sice nachází šedesát tři světelných let daleko, za jeden milion a tři sta tisíc roků se však přiblíží na pouhých sedmdesát tisíc astronomických jednotek (astronomická jednotka je střední vzdálenost Země-Slunce). Tehdy bude Gliese 710 skutečně nepřehlédnutelný, jeho jasnost vzroste až na 0,6 magnitudy. Zařadí se tak mezi nejjasnější stálice. 
Možná si řeknete, co je na tom tak zajímavého? Hodně. Gliese 710, stejně jako v minulosti jiné hvězdy, se totiž přiblíží k vnějšímu okraji tzv. Oortova oblaku. Ten se skládá z mnoha stovek miliard kometárních jader, zbytků po vzniku sluneční soustavy. Obklopuje Slunce do vzdálenosti asi 150 tisíc astronomických jednotek. Jádra jsou zde spolehlivě uskladněna, jejich dráhy však mohou být narušeny blízkým průchodem hmotné hvězdy, molekulového mračna či gravitačním polem Galaxie. Tehdy se vydá do vnitřních částí sluneční soustavy velké množství komet, z nichž některé se mohou dokonce srazit přímo se Zemí. Existují indicie, že takové "kometární deště" v minulosti skutečně nastaly, z dynamického hlediska se odhaduje jejich četnost jednou za dva až tři miliony roků. 
Podíváme-li se do minulosti, pak se podle výsledků J. Garcia-Sancheze uskutečnily nejméně dva takové průchody. Před více než sedmi miliony roky se ke Slunci přiblížil Algol. Jeho nejmenší vzdálenost byla sice asi deset světelných let, ale vzhledem k tomu, že jej tvoří tři tělesa s úhrnnou hmotností šest Sluncí, jeho vliv byl nezanedbatelný. Obdobně mohla stav Oortova oblaku ovlivnit hmotná hvězda AQ Pupis, která nás minula ve vzdálenosti asi šest světelných roků. 
Data ze sondy Hipparcos nám také mohou ukázat podobu hvězdné oblohy v minulosti i budoucnosti. Tuto studii před několika měsíci publikoval J. Tomkin na stránkách časopisu Sky and Telescope. 
Určitě víte, že nejjasnější hvězdou noční oblohy je Sirius v souhvězdí Velkého psa. Během zimních večerů jste ho spatřili mnohokrát. Tak je tomu dnes. Hvězdy se ale v prostoru pohybují. Například alfa Centauri, nazývaná Toliman. Ta se vůči Slunci pohybuje rychlostí 33 kilometrů za sekundu. Během jednoho století se tak posune o 0,011 světelného roku. To je samozřejmě vzhledem k její vzdálenosti 4,4 světelného roku málo. Za sto tisíc roků se však posune již o jedenáct světelných let a tak i v historicky krátké době značně změní svoji jasnost. 
  

Na dvojici grafů se můžete podívat, jak se v minulosti a v budoucnosti měnily hvězdné velikosti nejjasnějších stálic. Vlevo v intervalu jednoho milionu roků, vpravo v intervalu deset milionů roků. (Zdroj: Sky and Telescope)
  
J. Tomkin spočítal prostorové vzdálenosti téměř čtrnácti tisíc nejjasnějších hvězd v průběhu několika milionů roků. I když jsou některé vstupní hodnoty poněkud nejisté, došel k zajímavým výsledkům. Podívejme se nejdříve do budoucnosti. Sirius si pozici nejjasnější hvězdy noční oblohy udrží až do 210. století. Za tu dobu se dokonce ještě poněkud zjasní, asi o dvě desetiny magnitudy. Jeho současná vzdálenost je totiž 8,6 světelného roku, během šedesáti tisíc let se pak přiblíží na 7,8 světelného roku, aby se poté opět začal vzdalovat. Také alfa Centauri se v nejbližší době ke Slunci ještě přiblíží a tedy i zjasní. Za pouhých třicet tisíc let však začne rychle slábnout, a proto ji budoucí generace hvězdářů za půl milionů roků jen stěží spatří bez dalekohledu. 
A co v minulosti? I zde se děly významné změny. Naši opičí předci měli za nejjasnější hvězdu nejdříve Canopa ze souhvězdí Lodní plachty (dnes na druhém místě), ještě předtím Capellu. Jejich jasnost však byla i v dobách největší slávy menší než současná jasnost Siria. Když se ponoříme ještě hlouběji do minulosti, pak by vás před čtyřmi a půl milionem roků oslnila beta Canis Majoris (-3,7 mag) a epsílon Canis Majoris (-4 mag). Jejich hvězdná velikost tehdy soupeřila s oslnivou Venuší. 
 
Jiří Dušek
 
Nejjasnější hvězdy noční oblohy
 
interval (roky)
hvězda
současná
jasnost
současná
vzdálenost
maximální
jasnost
vzdálenost
v max. jasnosti
období největší 
jasnosti
-3 700 000 až -1 370 000
Canopus
-0,62 mag
313 sv. r. -1,86 mag 177 sv. r.
-3 110 000
-1 370 000 až -1 080 000
zeta Sagittarii
2,60 mag
89 sv. r. -2,74 mag 8 sv. r.
-1 200 000
-1 080 000 až -950 000
zeta Leporis
3,55 mag
70,2 sv. r. -2,05 mag 5,3 sv. r.
-1 050 000
-950 000 až -420 000
Canopus
-0,62 mag
313 sv. r. -1,09 mag 252 sv. r.
-950 000
-420 000 až -210 000
Aldebaran
0,87 mag
65,1 sv. r. -1,54 mag 21,5 sv. r.
-320 00
-210 000 až -160 000
Capella
+0,80 mag
42,2 sv. r. -0,82 mag 27,9 sv. r.
-240 000
-160 000 až -90 000
Canopus
-0,62 mag
313 sv. r. -0,70 mag 302 sv. r.
-160 000
-90 000 až +210 000
Sirius
-1,44 mag
8,6 sv. r. -1,64 mag 7,8 sv. r.
+60 000
+210 000 až +480 000
Vega
0,03 mag
25,3 sv. r. -0,81 mag 17,2 sv. r.
+290 000
+480 000 až +990 000
Canopus
-0,62 mag
313 sv. r. -0,40 mag 346 sv. r.
+480 000
+9000 000 až +1 150 000
beta Aurigae
1,90 mag
82,1 sv. r. -0,40 mag 28,5 sv. r.
+1 190 000
+1 150 000 až +1 330 000
delta Scuti
4,70 mag
187 sv. r. -1,84 mag 9,2 sv. r.
+1 250 000
+1 330 000 až 2 030 000
gama Draconis
2,24 mag
148 sv. r. -1,39 mag 27,7 sv. r.
+1 550 000
2 030 000 až 2 670 000
ypsilon Librae
3,60 mag
195 sv. r. -0,46 mag 30 sv. r.
+2 290 000
V první kolence je uvedeno období, kdy dotyčná hvězda vévodí hvězdné obloze. Ve druhé je její jméno. Další dva sloupce udávají její současnou jasnost a vzdálenost. Poslední tři pak její největší pozorovanou jasnost, vzdálenost v období, kdy bude nejjasnější a příslušný časový okamžik. Zajímavý je především Canopus ze souhvězdí Lodní zádě. V minulosti byl třikrát nejjasnější stálicí noční oblohy a v budoucnosti si to ještě jednou zopakuje. Tabulka byla sestavena na základě rozboru prostorových pohybů 13 771 nejjasnějších hvězd. (Zdroj: Sky and Telescope)
  
  
   
Orihime a HikobosiNozomi, Orihime a Hikoboši  
  
Téměř nikdo si toho nevšiml, ale během uplynulých čtyřiceti let vyrostla další kosmická velmoc. Po boku Spojených států a v současnosti poněkud skomírajícího Ruska, se hrdě postavila Země vycházejícího Slunce. Minulých dnech dokonce překonala hned dva významné mezníky. 
Bezesporu tím zajímavějším je start malé sondy k Marsu třetího července ve večerních hodinách našeho času. První japonská mise k rudé planetě začala na Kagošima kosmickém středisku na ostrově Honšú. Satelit Planet-B, po úspěšném startu přejmenovaný na Nozomi (Naděje), byl nejdříve uveden na velmi protáhlou dráhu kolem Země (vzdaluje se až na 400 tisíc kilometrů). V následujících týdnech dvakrát proletí kolem Měsíce. Jeho gravitační pole upraví dráhu Nozomi tak, aby se sonda mohla v prosinci vydat směrem k Marsu. Její přílet k planetě se očekává v říjnu 1999. Po dobu dvou let pak bude studovat vyšší vrstvy atmosféry, nabité částice a magnetické pole. Spolu s Japonskem se na přístrojovém vybavení podílejí i Spojené státy, Německo, Kanada a Švédsko. 
Jenom o pár dní později se japonským technikům podařil další skvělý kousek. Sedmého července se k sobě přiblížily a poté i automaticky spojily dva satelity Orihime a Hikoboši. V rámci testů se v případě tohoto páru plánuje během července ještě několik podobných setkání. Unikátní manévr se uskutečnil v rámci japonského svátku Tanabata, který je zasvěcen setkání dvou bájných postav: princezny Orihime a jejího milence Hikobošiho. Na obloze je zastupují dvě jasné hvězdy Altair s Vegou a podle legendy se mohou setkat pouze jednou za rok: v noci sedmého července. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv na Internetu
  
  
   
Jak dopadla soutěž 
  
Minulý týden jsme vyhlásili novou soutěž. Ptali jsme se vás, kdy a kde byl fotograficky poprvé zdokumentován pád meteoritu (viz přiložený obrázek). Zatímco v první podobné akci (nevázaná rotace Merkuru), jsme byli přímo zahlceni správnými odpověďmi, nyní nastala situace právě opačná. Celkem nám došlo pět správných odpovědí. Z nich lze citovat například tu od Jiřího Kubici: Prvym fotograficky zaznamenanym padom meteoritu bol Pribram vo vtedajsom CSSR. 7. 4. 1959 bola zachytena celooblohovou komorou stopa meteoru, z ktorej bola dodatocne vypocitana povodna draha meteoroidu. Nasiel sa kamenny meteorit o celkovej hmotnosti 5,8 kg (4 kusy). 
Ve hře bylo tentokráte pět exemplářů knihy dr. Ladislava Křivského "Já a moje panoptikum", které nám laskavě darovala hvězdárna v Úpici. Vzhledem k počtu správných odpovědí nebylo nutné losovat. Šťastnými majiteli této velmi zajímavé publikace jsou 
  
Juraj Kubica, Vladimír Novák, Bohuslav Kamenik, Vlastimil Malý a Lubor Dedina.

Gratulujeme! 

redakce