Obrázky z promenády 
 
Kdybyste kometu potkali v Oortově mračnu, ani ji nepozdravíte. Jsou to jen nevzhledné balvany, žádný zářivý chvost pro výstrahu císařům, žádné volavky, praporce či štůčky hedvábí rozmotané po obloze ... jen neefektní šedý shluk prachu a ledu. 
Když už o tom tajemném mračnu tolik víme, nejvyšší čas ho ukázat! Nezkoušejte hledat na obloze, není vidět sebelepším dalekohledem. Pokořující představa ... Pozemské teleskopy dnes mohou v mnoha pásmech elektromagnetického záření dohlédnout až na samu hranici pozorovatelného vesmíru, do vzdálenosti snad 14 miliard světelných let, téměř do míst, kam stihl doletět předvoj našeho rozpínajícího se vesmíru po velkém třesku. Oortovo mračno je od nás vzdáleno pouze jeden světelný rok a přece je nevidíme. Nikdy nepostavíme tak mohutný dalekohled, abychom zahlédli alespoň ty největší komety v Oortově mračnu. Jsou nepatrné, příliš nepatrné. Jako bychom chtěli rozpoznat v mikroskopu jednu jadernou částici nebo pozorovat dalekohledem streptokoky na zanícených mandlích obyvatele Tokia, který právě před lékařem říká své ááááá. Nebo místo mračna komet zahlédnout mračno bzučících komárů obtěžující astronauta až někde na Měsíci, pokud by tam komáři ovšem byli. 
Nejen to. Oortovo mračno patří ke sluneční soustavě a přesto k němu nedokážeme vyslat žádnou užitečnou sondu. Kosmická plavidla, která dnes člověk vysílá na průzkum vnějších planet (třeba Pioneer, který už protnul trajektorii Neptunu, nebo Voyagery, které se s planetární rodinou rozloučí "na silvestra" našeho tisíciletí, někdy v roce 1999), čeká ještě do Oortova mračna předlouhá pout. Než tam doletí -- do vzdálenosti 45 000 astronomických jednotek od Slunce, uplyne nějakých 100 000 let. Pokud bude v té době naše potomky kometární astronomie ještě zajímat, nebude jim moci taková sonda odeslat žádné informace, V Oortově mračnu už sluneční svit dávno nestačí k napájení vyhladovělých solárních panelů, které zásobují kosmickou sondu energií. Na zprávu "domů" nezbudou síly. 
Vědecké poznání však není omezeno jen na to, co člověk na vlastní oči spatří, na co si sáhne, co ochutná, k čemu přivoní ... Ve vědě se zabydlil myšlenkový experiment. A tak také astronomové nakládají s Oortovým mračnem: hýbají v něm s kometami, přibližují k němu a vzdalují od něj sousední hvězdy, protahují mračno shluky mezihvězdného prachu a plynu, mění jeho tvar a obrysy ... a přitom je ani jeden z nich nikdy neviděl! 
Vzdálenost Oortova mračna od Slunce klade přísné požadavky na počet komet, které v něm musejí teoreticky astronomové skladovat. Čím dál toto mračno umístí, tím více komet potřebují, aby pak zabydlili kometami nejen prostor kolem sluneční soustavy, ale také získali dostatečně vysokou statistickou pravděpodobnost, že se nakonec některá z vlasatic objeví i na naší obloze. Pokud tedy situují střední poloměr Oortova mračna do vzdálenosti asi 45 000 astronomických jednotek, pak potřebují mít v této mraznici, doslova "u ledu", uloženo nějakých sto miliard nebo raději jeden bilión komet! Pak by nebylo přirovnání k mračnu komárů vůbec přehnané, spíše skromné. Nejsme daleko ani od počtu ryb ve všech mořích a oceánech světa, jak předpokládal Johannes Kepler ... Nenechme se ale tím počtem nijak ohromit. Nepředstavujme si Oortovo mračno jako nějaký žok nacpaný k prasknutí. Jako nějaký košatý bouřkový mrak, ze kterého každou chvíli spustí hustý liják. To pomyslné "mračno" je tvořené vlastně spletí kometárních drah ve vzdálené obálce objímající celou sluneční soustavu. Není to tedy žádný celistvý útvar; nějakých sto miliard komet rozesetých do volného prostoru mezi 20 000 a 150 000 astronomickými jednotkami od Slunce vesmír skoro ani nepozná. Průměrná hustota 10-15 gramu v krychlovém metru Oortova mračna -- prakticky stále vakuum ... Ani gravitačně to mračno nepředstavuje nijak významný útvar. Je v něm látky jen tolik, že by se z ní stěží dala uplácat jedna zeměkoule. Kdysi tam snad bylo komet, a tedy i látky, podstatně víc, ale mnoho jich už Oortovo mračno opustilo. Většinou směrem ven, do mezihvězdného prostoru. 
Vlastní život Oortova mračna je fádní nuda odpovídající provinciálnímu duchu na okraji sluneční soustavy. pomalu a líně komety krouží kolem Slunce na své navyklé, rutinní pouti. Oběžná dráha je dlouhá, Slunce daleko, gravitace slabá, není kam spěchat. A tak průměrné kometě zabere v Oortově mračnu jeden oběh kolem dokola plné čtyři milióny let - některé snad o milión víc, jiné zas méně, podle dráhy a pozice v mračnu. Opravdu žádný spěch. Je to až k uzoufání, protože tohle nicnedělání trvá po miliardy let. Jen jednu výhodu mají komety, které zůstávají v Oortově mračnu -- nestárnou. Kromě pozvolného radioaktivního rozpadu některých prvků a vlivu kosmického záření procházejí jen zanedbatelnými chemickými a fyzikálními proměnami. Jinak nic. Stojatý čas. 
Vesmír má ale jiné dějiny než člověk. Přírodovědec a filozof Carl Friedrich von Weizsäcker píše, že "nedějinnost přírody je jen optický klam. Je to otázka časového měřítka. Pro jepici je nedějinný člověk, pro člověka les, pro les hvězdy." Stále se něco děje. Jen rytmus je jiný. I mezi hvězdami, jimž se mylně říkalo stálice ... 
Kdybychom dokázali nějakou sběrnou kamerou (pomocí které zrychlujeme pro nás vlastně rozvleklé děje, jako je růst hrachu, rozkvétání růže nebo otáčení slunečnice za sluncem) natočit hvězdné okolí sluneční soustavy, nestačili bychom se divit, jak je tu rušno. Za dobu existence Oortova mračna prošlo jeho nejhustší částí podle střízlivých odhadů nejméně 3000 hvězd. Okrajem kometárního mračna proputovalo snad na 20 000 hvězd. Čilý provoz za těch 4,6 miliardy roků, co sluneční soustava i kometární mračno existují! 
Pro komety jsou průchody cizích hvězd pravidelným zdrojem proměnlivých gravitačních vlivů. Sféra gravitačního působení takové hvězdy, jako je Slunce, sahá v naší části Galaxie asi do okruhu 1,5 parseku. Jenže třeba hvězda Proxima Centauri je od nás jen 1,3 parseku a nárokuje si také svou gravitační oblast vlivu. Proto se Slunce právě ve směru k souhvězdí Kentaura uskrovňuje a vládne kometám a vůbec všem tělesům jen do vzdálenosti asi 0,6 parseku. Dál už se dělí o vliv s Proximou. Díky tomuto gravitačnímu "přetahování lanem" našeho Slunce se sousedními hvězdami se Oortovo mračno neustále přeskupuje, deformuje, mění tvar. 
Slunce vůbec uplatňuje v Oortově mračnu svůj gravitační vliv shovívavě. Tady, ve vzdálenosti kolem jednoho až dvou světelných let, se nedá mluvit o nějaké gravitační nadvládě, výlučné panství Slunce končí, nitka jeho přitažlivosti je tenká jako vlákno podzimního pavoučka. Proxima, také alfa Centauri a další hvězdy uplatňují svůj gravitační nárok. Je to téměř země nikoho. Přejemné chvění zobáčků gravitačních vah. Jako dcerky ve vzdálených internátech komety skoro ignorují despotické manýry ústřední hvězdy, které tak exemplárně uplatňuje na planety a ostatní tělesa v centrální oblasti sluneční soustavy. Komety v Oortově mračnu snadno podléhají cizím vlivům. Pokud vůbec poslouchají Slunce, pak jen zvolna kolotají Oortovým mračnem. Připomeňme, jeden oběh kolem Slunce trvá kometě v Oortovu mračnu přibližně čtyři milióny let. Jeden "rok" na jejím povrchu obnáší tedy čtyři milióny roků pozemských; kometa se na kosmická měřítka opravdu jen zvolna sune rychlostí stovek metrů za sekundu. Právě za tohoto oslabeného gravitačního dozoru stačí málo a všechno je jinak ... 
Do Oortova mračna vstoupila některá ze sousedních hvězd a je to, jako by do idylického pikniku náhle vrazil rozzuřený býk. Hosté se rozprchnou na všechny strany, píše Nigel Calder. Přirovnání pěkné -- tu situaci si každý s gustem představí -- ale není zcela přesné. Řekli jsme, že před tím hvězdným vpádem komety Oortovým mračnem klidně procházejí, žádné posedávání, postávání se skleničkou stranou jako na pikniku. Naopak, neustálá a pravidelná promenáda ... Také proto, že se v našich končinách pikniky neujaly, nabídněme podobenství jiné, blízké střízlivým středoevropským kulisám ... Kruhové náměstí, nedělní maloměstská promenáda dam. Slunečníky, sváteční róby, po případě koncert. Když tu náhle projede kolem poručík z dragounského pluku ležícího v blízkém městečku. Nový poručík, kterého tu dámy ještě neviděly. A reagují, zmocní se jich vzrušení (astronomové ovšem spíše mluví o gravitačním rušení), nerozprchnou se na všechny strany jako v případě rozehraného pikniku, zachovají se podle svého stavu, založení a také odvahy. 
Jakákoli výraznější změna kroku má pro kometu na promenádě dalekosáhlé důsledky. Některé jen zakolísají na své pouti, ale rychle se ovládnou a po trochu změněné dráze cupitají spořádaně dál Oortovým mračnem. Jiné jsou tím nenadálým zjevem tak vyvedeny z míry, že výrazně zrychlí krok, popoběhnou, získají únikovou rychlost a už směřují ven z kruhové promenády do volného galaktického prostoru. Někam za dragounem. Gravitační působení každé procházející hvězdy tak podle střízlivých odhadů astronomů vypudí z naší sluneční soustavy vždy několik desítek miliónů komet. 
Nás ale zajímá nejvíce třetí skupina komet. Jsou to dámy, které se po luzném dragounovi ohlédly, na okamžik zvolnily svůj krok, pozastavily se. Při každém setkání s novou cizí hvězdou se takto "ohlédne" vždy asi deset milionů komet. Záruka jejich předešlého klidného a nevzrušivého života byla v oné pravidelné neustálé chůzi kolem dokola. Ale teď se ohlédly -- jeden koketní úsměv -- a mají hned vystaráno o dobrodružství na příští milióny let: Slunce jim rázně připomnělo svůj gravitační majestát -- právě je předurčilo k tomu, aby se jednou staly vlasaticemi naší oblohy. To zaváhání v Oortově mračnu bylo pro ně osudové: začínají zvolna padat do středu sluneční soustavy, do středu té jejich kruhové promenády. Někdy k navedení na tuto dráhu postačí jedno setkání s cizí hvězdou, jindy se musí budoucí vlasatice potkat s dvěma, třemi i více hvězdami. 
Dodejme, že žádný seberychlejší kůň dragounského pluku by se ovšem promenádou nepřehnal tak rychle jako sousední hvězda. Zatímco komety "kráčejí" v mračnu důstojně a zvolna, cizí hvězda prolétne závratnou rychlostí. Připodobníme-li putování komet v mračnu opravdu k chůzi, pak je to spíše, jako kdyby nízko nad promenádou prolétla vysoce nadzvukovou rychlostí stíhačka. Takový razantní vpád přitom může kometa zažít při každém ze svých pomalých oběhů kolem Slunce. Vždy alespoň jednou za milión let se někde v Oortově mračnu objeví nějaká procházející cizí hvězda. 
Kometa se od Oortova mračna odpoutává rychlostí jen nepatrnou. Většinou své pouti proto tráví stále v blízkosti svého domovského mračna. Vzdaluje se mu jen pomalu, ale s každým metrem blíž ke Slunci nabírá rychlost, poslušna druhého Keplerova zákona. Potrvá jí to ještě hodně dlouho, než možná zazáří na pozemské obloze. Vlasatice, které dnes obdivujeme, pozorujeme a zkoumáme, se vydaly na dlouhou a dobrodružnou pouť před nějakými třemi, čtyřmi milióny let: opustily Oortovo mračno v době, kdy se teprve v afrických savanách opatrně rozhlíželi Australopithekové. Asi by čínské císaře zajímalo, jak byl znám kometám jejich osud s takovým předstihem. Museli ho asi mít pečlivě zaplánovaný do své pouti, do programu složitých setkání s velkými planetami, do gravitační rulety, jejímž výsledkem byl pak včasný příchod na oblohu, přesně v okamžiku, kdy měla vlasatice zvěstovat své neblahé poselství -- lidu Jin, císaři, Říši středu nebo ... Nějaké komety jsou stále na cestě a na Zemi zatím běží dějiny. 
 
Vladimír Železný
 
Výňatek ze stejnojmenné kapitoly knihy Návraty první dámy (Panorama, Praha 1985)