Přistání 
 
Elektronický mozek modulu měl nyní hodně práce. Krátce po oddělení od mateřské lodi musel rozevřít hladký ochranný obal, nastavit čtyři malé raketové trysky do správné polohy a na 27 minut je zažehnout, aby se modul vymanil z oběžné dráhy. Marsovská gravitace by pak měla za dvě hodiny stáhnout stroj dolů v pozvolném, ale přesném oblouku. 
Jakmile jednou modul v ochranném obalu vlétl do atmosféry, musel jeho zaoblený kryt přežít teploty až 1500 stupňů Celsia. Během osmi minut měl atmosférický odpor zbrzdit let celého modulu na méně než 900 kilometrů v hodině. NASA ještě nikdy předtím na žádné automatické sondě takové brzdění nevyzkoušela. V 7000 metrech nad povrchem se měl čistě oddělit teplotní kryt, šedavý stroj uvnitř měl klesat na obrovském hlavním padáku a narovnat své tři nohy jako brouk, který se dostává z kukly a roztahuje křídla. Potom se měly zapnout brzdící trysky a vyvážit modul třemi přesně synchronizovanými sloupy ohně. Jakmile bude povrch méně než 800 metrů daleko, bude mít počítač pouze 55 sekund na to, aby modul dopravil v celku dolů. V posledních kritických metrech sestupu měl zapnout radary na maximální citlivost, vyhnout se velkým kamenům a odhodit padák, tak aby nakonec nedopadl na vršek modulu. 
Po prvním dotyku s povrchem neměl ztrácet čas. Řídící středisko mělo na paměti ruskou zkušenost z 2. prosince 1971, kdy sonda Mars 3 selhala 20 sekund po přistání. Za prvních 25 sekund (při automatickém vedení bez zásahu člověka) měl Viking vztyčit talíř antény a meteorologický aparát, nahlásit svou polohu a stav na mateřskou loď, vyslat zpět na Zemi zprávu "bezpečně dorazil, kéž byste tu byli" a okamžitě zapnout kameru. Pokud by se v této fázi něco stalo, mělo být odesláno alespoň jedno foto povrchu -- snímek pro všechny případy -- spolu s prvním, po několika sekundách naměřeným stavem teploty a tlaku z čidel sledujících počasí. To všechno mělo proběhnout dřív, než přístroje eventuálně selžou. 
Kvůli zpoždění rádiových signálů muselo řídící středisko v Pasadeně čekat ještě 19 minut, než dostalo z Vikingu po přistání na povrchu Marsu první signál. Nikdo nikdy tolik netoužil po pohledu od svého blízkého na cestách. V daném čase se do pasadenského řídícího sálu nahrnula spousta lidí, kteří čekali na signál z modulu. Když řídící pracovník letu Richard Bender zvolal: "Přistáli jsme!", všichni v sále vybuchli nadšením. Gentry Lee plakal radostí. On i stovky jeho kolegů pracovali osm let bez oddechu, aby dosáhli právě tohoto úspěchu. 
Konečně mohl být navázán řádný dialog mezi člověkem a přistávacím modulem. Během hodiny přišel část po části i první poznávací snímek marsovského povrchu. Jednalo se o záběr několika metrů čtverečních kolem jedné vzpěry modulu, vyfotografovaný z bezprostřední blízkosti. Senzory rovnováhy ukazovaly, že je modul o několik stupňů nakloněn, a další snímky také ukázaly proč. Jedna ze tří kulatých vzpěr stála pevně na vršku malého balvanu, ale druhá zapadla až po "kotník" do jemného písku, takže nebyla vůbec vidět. Kdyby klesla ještě víc, mohla ukončit práci celé aparatury, jak se toho obával Gentry Lee? Ne, to nejhorší bylo za nimi. Uplynulo už bezpočet minut a Viking stále vysílal ujištění o své stabilitě. Senzory nevykazovaly žádné další vychýlení, žádné nové otřesy. 
Nyní už bylo pro řídící středisko bezpečné nařídit obě kamery Vikingu na širší záběry, aby si mohli udělat přesný a neuspěchaný obrázek o místě přistání. Novinář Rick Gore, který tu zastupoval National Geographic, se přitočil ke stanovišti udiveného řídícího týmu. "Ty kamery na Zemi takhle krásně nepracovaly!" vykřikoval vedoucí týmu Thomas Mutch. "To je ale krása! Já… je mi líto. Ale necítím se teď tak, abych mohl něco říct." 
"Měli jsme štěstí," řekl Gentry Lee, když se na monitorech v Pasadeně objevil dokončený široký záběr okolí. Nikdo se nemusel ptát, co tím mínil. Pouhých deset metrů od modulu se tyčil velice ošklivý dvoumetrový balvan. Byl pojmenován "Velký Joe". 
 
Piers Bizony
 
Řeky na Marsu, Hledání vesmírných zdrojů života, vydavatelství Práh, Praha 1998