Ošklivé, zato důležité kamení 
 
Když přinesli slavnému švédskému chemikovi Jakobu Berzeliovi k analýze šedý, rozpadavý a docela nepřitažlivý kámen, který 5. března 1806 spadl z nebe u francouzského města Alais, vyslovil slovutný chemik pochybnost o tom, že je to meteorit. Berzelius sice věřil na mimozemský původ meteoritů, ale tomuto kusu chybělo charakteristické niklové železo a jiné tenkrát známé rysy meteoritů. Poté, co se rozpadavý meteorit navíc začal rozpouštět ve vodě a chemická analýza v něm objevila množství uhlíku a síry, pochybnosti o jeho kosmickém původu ještě vzrostly. Složení tohoto meteoritu bylo natolik odlišné od všeho ostatního, co do té doby bylo označeno jako meteority, že bylo třeba zvýšené opatrnosti. Kdo to kdy slyšel, aby kámen z vesmíru obsahoval vodu a uhlí podobnou -- pravděpodobně organickou -- látku! Vždyť to mohlo znamenat, že mimo naši planetu existuje život! Ale velmi podobný, nevzhledný kámen obsahující uhlík a vodu spadl o osmnáct let později v italském Renazzu. To už byl druhý pozorovaný a okamžitě nalezený meteorit podivného složení. Nezbývalo než věřit, že je to opravdové nové poselství nebes. 
V té době se již meteority začaly třídit na kovové a kamenné. Zcela výjimečná skupina meteoritů, jež byla reprezentována pouhými dvěma kusy, dostala i zvláštní jméno "uhelné meteority", a to pro podobnost organické látky těchto meteoritů s obyčejným pozemským uhlím. Do dnešního dne jsou známy na dvě desítky "ošklivých" meteoritů a jsou souborně označovány jako uhlíkaté chondrity. 
Jsou-li meteority něco vzácného, co si zaslouží důkladné zhodnocení, pak uhlíkaté chondrity představují mimořádně zajímavý materiál. Z vědeckého hlediska je to látka z nejcennějších a ve srovnání s horninami Měsíce uhlíkaté chondrity jistě vedou. 
Vzácnost těchto meteoritů na Zemi pravděpodobně neznamená, že jsou stejně vzácné i ve vesmíru, přesněji řečeno ve vnitřní sluneční soustavě. Právě naopak. Uhlíkaté chondrity jsou ve vesmíru asi velmi hojnou látkou. Jejich neštěstím je však malá soudržnost, a tak většina z těch, které vstoupí do atmosférického obalu Země, si cestu k Zemi nevynutí, ale rozpadne se a shoří. Dopad uhlíkatého meteoritu na zemský povrch je vlastně z mechanického hlediska malý zázrak, protože uhlíkaté chondrity jsou tím nejkřehčím kosmickým kamením, které vydrží průlet zemskou atmosférou. 
Vzácnost uhlíkatých chondritů ve sbírkách muzeí a v laboratořích má ještě jiné příčiny. Takový meteorit totiž na zemském povrchu dlouho nevydrží: protože obsahuje minerály rozpustné ve vodě, stačí, aby zapršelo, a cenné kousky vesmírné hmoty se rozpadnou. A to je hlavní příčina, proč dosud známe jenom ty uhlíkaté chondrity, které byly sebrány okamžitě po pádu. Navíc (a to málokterý geolog nebo mineralog připustí) téměř nikdo na první pohled uhlíkatý chondrit nepozná. Možná, že mnoho uhlíkatých chondritů zůstane ležet bez povšimnutí někde na polích nebo na ulicích, než se rozpadnou. A ještě jednu zvláštnost má tento drahocenný a tolik hledaný a zlatem vyvažovaný materiál. Při loužení ve vodě nepříjemně páchne. O "obyčejných" chondritech víme, že jsou velmi primitivní; jde o "nespecializovanou" látku, pravděpodobně pozůstatek původní sluneční mlhoviny. Kromě chemické redukce tato látka neprodělala žádnou výraznou látkovou změnu od doby svého vzniku. Platí-li to o obyčejných kamenných chondritech, pak o jejich uhlíkatých jmenovcích to platí dvojnásob. 
Snad už první badatelé a po nich i desítky a stovky dalších museli být překvapeni skutečností, že k nám z vesmíru přilétá látka, kterou na Zemi spojujeme jen a jen se životem a biologickými procesy: amorfní uhlík. 
Dlouho se diskutovalo nad tím, zda to jsou počáteční zárodky budoucího života, nebo pozůstatky života minulého. Studium organické látky v uhlíkatých meteoritech je neuvěřitelně těžký analytický problém. Možnost znečištění meteoritu je více než pravděpodobná, a to nejen při jeho sběru (proto se k analýze berou jen vnitřní části meteoritu), ale zejména při manipulaci v laboratoři. Většina uhlíku je v chondritech přítomna ve formě nerozpustného aromatického polymeru, který je podobný docela obyčejnému uhlí, a tak název, který byl uhlíkatým meteoritům dán v zárodku jejich studia -- uhelné meteority -- je zcela na místě. Trvalo téměř století, než bylo v laboratořích dosaženo takových podmínek a tak citlivých metod a možná že i tak vybroušeného jazyka vědeckých sdělení, aby se podařilo dokázat, že aminokyseliny, které se zjišťují při analýzách uhlíkatých chondritů, jsou skutečně z uhlíkatých chondritů a nebyly do nich zaneseny při pádu či manipulaci. 
V současné době trochu utichly spory o to, zda je organická látka v uhlíkatých chondritech pozůstatkem, nebo zárodkem živé hmoty. Mnoho badatelů taktně mlčí, jiní se vyjadřují asi v tom smyslu, že uhlíkaté chondrity jsou primitivní předbiologickou látkou, vzniklou nebiologickou cestou již před 4,6 miliardy let, v době, kdy se utvářela hmota těchto meteoritů a planet sluneční soustavy -- že to tedy nejsou produkty mimozemského života. Přítomnost aminokyselin, jež jsou základními stavebními jednotkami mnoha komplikovanějších organických molekul, například bílkovin, je sama o sobě důležitým argumentem v diskusi, zda je možný život mimo naši planetu, nebo zda jsme my lidé ojedinělým případem hmoty, která se za dobu 4,6 miliardy let tak dokonale zformovala. 
 
Petr Jakeš
 
Úryvek z knihy Létavice a lunatici (Mladá fronta, Praha 1978)