VLT se podíval na zvláštní galaxii 
Kosmičtí bodyguardi 
Umělé družice 
Nečekané léto na Tritonu

 
  
VLT se podíval na zvláštní galaxii 
 
Koncem května byl do zkušebního provozu uveden první ze čtveřice osmimetrových dalekohledů systému VLT (Very Large Telescope), největšího astronomického přístroje nového tisíciletí. Je umístěn na chilské hoře Paranal a provozuje jej Evropská jižní observatoř. V těchto měsících se samozřejmě provádí především různé technické práce, občas se však pořídí i zajímavý snímek. Teleskop se například v minulých dnech podíval na NGC 4650A, která je členem takzvaného řetězce galaxií v souhvězdí Kentaura. 
NGC 4650A se nachází ve vzdálenosti asi 165 milionů světelných let. Na pořízeném snímku (kliknutím jej získáte ve větším rozlišení) je zřetelně vidět, že se skládá ze dvou částí: Eliptické galaxie obklopené rozsáhlým oblakem, zřejmě v podobě prstenu, který je složený z hvězd, plynu a prachu. Oba "díly" rotují ve dvou na sebe kolmých rovinách. Vznik tohoto zvláštního útvaru není zcela jasný, pravděpodobně se jedná o pozůstatek po kolizi dvojice galaxií. 
Centrální objekt má v porovnání s "polárním" diskem rozdílné hvězdné složení. Zatímco eliptická galaxie obsahuje staré (červené) hvězdy, prsten je bohatý na mladé (modré) stálice a plynné mlhoviny. Pozorované radiální rychlosti také ukazují, že soustava obsahuje nezanedbatelné množství tzv. temné hmoty (není vidět, ale projevuje se svými gravitačními účinky). Ke které části patří, však dosud rozhodnuto nebylo. Portrét NGC 4650A vznikl složením série sedmi expozic pořízených přes tři různé filtry (v modré, viditelné a červené oblasti spektra). 

Na dalším snímku najdete "Obdélníkovou" planetární mlhovinu IC 4406, která leží v souhvězdí Vlka (Lupus). Její vzdálenost se odhaduje na pět tisíc světelných let. Patří mezi tzv. bipolární mlhoviny. Ta tento objekt se v minulosti podíval i Hubblův kosmický dalekohled. Pro srovnání přikládáme oba obrázky. Snímek z osmimetrového dalekohledu vznikl kombinací dvou pětiminutových expozic v modré oblasti spektra, dvou pětiminutových ve viditelné oblasti, jedné pětiminutové a dvou dvouminutových v červené oblasti spektra. 
 
Jiří Dušek
Dle ESO News, foto ESO/NASA
 
 
  
Kosmičtí bodyguardi 
 
Ve středu sedmnáctého června bylo známo 2495 funkčních i nefunkčních umělých satelitů, 84 meziplanetárních těles, 6225 posledních stupňů nosných raket, úlomků a dalších odpadků na oběžné dráze. Celkem 8804 těles. To je jeden z mnoha výsledků kosmických bodyguardů -- Severoamerického vzdušného a vesmírného obraného velitelství (North American Aerospace Defense Command, zkr. NORAD). 
Nervové centrum těchto očí a uší Severní Ameriky najdete hluboko uvnitř žulové hory Cheyenne Mountain na východ od města Colorado Springs. Díky globální radarové síti, pozemním senzorům, satelitům i leteckému výstražnému systému, zde neustále monitorují vzdušný a kosmický prostor nad Spojenými státy a Kanadou. Vyhledávají neidentifikovaná letadla, možné řízené střely, umělé družice i jakékoli smetí, které se toulá v blízkosti naší planety a které by eventuálně mohlo zaútočit na jeden ze států. V případě, že je takový vetřelec nalezen, současný velitel NORADu generál Howell M. Estes ihned kontaktuje své nadřízené ve Washingtonu a Ottawě, kteří v případě nutnosti předají zprávu prezidentovi a premiérovi. Celá síť je téměř dokonalá. Zanechte všech nadějí, že byste mohli ze Severní Ameriky vypálit kosmickou raketu či vyslat neoznačené letadlo, aniž by si toho kosmičtí bodyguardi nevšimli.  
Velitelství je samozřejmě tajné, nicméně alespoň v hrubých rysech je jeho podoba známa. Jak už bylo řečeno, ukrývá se uvnitř hory Cheyenne ve státě Colorado. Tato, řekněme sto milionu let stará kupa žuly, je přímo přecpána nejmodernější technikou dvacátého století. Vstupuje se do ní několik set metrů dlouhým tunelem, na jehož konci jsou speciální ocelové dveře o tloušťce více než půl metru a váze pětadvacet tun. V případě nebezpečí se během pouhých třiceti sekund neprodyšně uzavřou. Za nimi se nachází podzemní městečko o rozloze čtyři a půl akru, kde pracuje tisíc čtyři sta vojenských i civilních zaměstnanců. V bludiště chodeb spojuje patnáct budov, ve kterých kromě velitelství najdete i obchody, tělocvičny, kadeřnictví, kapli, kliniku… V případě nouze základna vydrží až třicet dní zcela izolována od okolí (ve vybavení je šest diesel-agregátorů, několik set tisíc litrů vody, příslušné množství jídla atd.) 
NORAD vznikl v roce 1958 a dodnes samozřejmě hraje zásadní roli v obraně obou států. Kromě toho ale monitoruje i ostatní části zeměkoule. Například v roce 1994 sledoval starty raket Scud, které posílal v době války v Perském zálivu Irák na Izrael. Dnes pomáhá mimo jiné při hledání pašeráků narkotik a také v krizových situacích, do kterých se občas dostanou civilní letadla. Jeho budoucnost je tedy více než perspektivní. 
 
Jiří Dušek
Dle materiálů NORAD
  
Umělé družice 

Bohužel člověk pronikl do vesmíru a stejně jako na Zemi i zde dělá pěkný nepořádek. Od prvního Sputniku uplynulo pouhých čtyřicet let, v těsné blízkosti naší planety se však dnes pohybuje již devět tisíc těles --- z toho jen dva a půl tisíce funkčních a nefunkčních satelitů. Sto až tři sta z nich přitom můžete spatřit i bez dalekohledu. (Počet těch nejjasnějších, do čtvrté velikosti, se odhaduje asi na padesát.) 
Poznat na nebi družici není těžké. Vypadá jako bod, který nehlučně letí mezi hvězdami. Na rozdíl od letadla nejsou vidět navigační světla, nemění směr letu, není slyšet žádný zvuk a nezůstává za ní kondenzační stopa. Občas satelit zvolna zmizí při vstupu do zemského stínu, někdy se také otáčí a periodicky nebo neperiodicky mění jasnost. Takové jsou například mnohé z posledních stupňů nosných raket Kosmos, jejichž typické periody mezi záblesky se pohybují kolem pěti sekund a světelné variace mezi dvěmi a pěti magnitudami. Někdy na nás družice pouze vrhají "prasátka" a tak jsou vidět jen jednotlivé záblesky. Tehdy, když jsou orientované, však mění hvězdnou velikost jen pozvolna, plynule se zjasní a pak opět zeslabí (Mir, raketoplán). 
Jelikož jsou umělé satelity zpravidla vypouštěny s pomocí zemské rotace, většina z nich se pohybuje ze západní poloviny nebe k východní. Po tzv. retrográdní dráze v opačném směru, ze severoseverovýchodu na jihojihozápad výjimečně létají družice Seasat či Geosat. V poslední době se však můžete často setkat se sondami na polární dráze (přelétávají nad oběma zemskými póly). Příkladem mohou být Iridia, meteorologické a špionážní družice. 
Satelity samozřejmě nesvítí vlastním světlem, ale odrážejí sluneční záření. Proto jich je na severní polokouli nejvíce vidět za soumraku během letních měsíců. Koncem července například Slunce na padesátém stupni severní zeměpisné šířky zapadá o osmé hodině místního času. Za dvě a půl hodiny, kdy už je dostatečná tma, sahá zemský stín do výšky asi sto kilometrů. Tělesa, která proletí v menší vzdálenosti, nejsou Sluncem osvětlena a vy je nespatříte (takových je ale málo). Za další hodinu Slunce klesne ještě hlouběji a ve stínu natrvalo zmizí družice s výškou menší než dvě stě kilometrů. Hodinu před místní půlnocí se naše mateřská hvězda dostane nejhlouběji pod obzor, tma se rozhostí až do výšky čtyři sta kilometrů. Převážná většina velkých družic se přitom pohybuje právě ve vzdálenosti tři sta až pět set kilometrů nad povrchem. Zde létají americké raketoplány i ruský Mir.  
Zatímco v létě lze během jedné hodiny spatřit až dvacet satelitů jasnějších čtvrté velikosti, v zimě jejich počet výrazně klesá. Do výšky dvě stě kilometrů sahá zemský stín již v šest hodin odpoledne. Kolem osmé je to už tisíc pět set kilometrů a o půlnoci dokonce sedm tisíc kilometrů. 
Nejvzdálenější okem viditelná tělesa jsou pravděpodobně telekomunikační Molnije. V odzemí ve vzdálenosti 40 tisíc kilometrů mají díky rozsáhlým slunečním panelům až dvě magnitudy, naopak v přízemí (400 kilometrů) jsou schopny výjimečně způsobit záblesky jasné až -8 mag! 
Naprosto fantastické jsou ale prasátka, která na nás vrhají družice sítě Iridium, které slouží pro mobilních spojení po celé planetě. Satelity létají ve výšce necelých osm set kilometrů po polárních dráhách. Na každé dráze se jich pohybuje šest, jejich přelety tudíž dělí jen devět minut. Iridia mají výšku asi čtyři metry a jsou doplněny zvláštními anténami pokrytými kvůli tepelné izolaci vysoceodrazivým teflonem. Na pár okamžiků, při vhodném postavení pozorovatele, Slunce a sondy se tak mohou zjasnit až na -7. velikost! 
Typický záblesk trvá mezi pěti a dvaceti sekundami a může být "stěží postřehnutelný" až "výjimečně jasný". Maximální hvězdnou velikost lze často jen těžko odhadnout, chybí totiž srovnávací hvězdy. Během nejjasnější fáze urazí na nebi pět až deset stupňů. 
Konkrétně identifikovat, o jakou družici se jedná (ať už v případě zjasnění Iridia či jiném) příliš jednoduché. Přesnější okamžiky přeletů jasnějších, resp. vybraných satelitů lze nejsnadněji získat prostřednictvím German Space Operations Centre. 
  

Jiří Dušek
  
 
  
Triton na zaklade snimku sondy Voyager (foto NASA)Nečekané léto na Tritonu 
 
Teplota Tritonu je mínus dvě stě třicet čtyři stupňů. Neptunův měsíc se tak od průletu sondy Voyager v roce 1989 ohřál o celé dva stupně. Takový je nový objev Hubblova kosmického dalekohledu
Triton je s průměrem 2700 kilometrů o něco menší než Měsíc. Patří do rodiny přirozených satelitů Neptunu, kolem kterého obíhá ve vzdálenosti 360 tisíc kilometrů jednou za necelých šest dní. Má podobnou velikost a hustotu jako poslední planeta sluneční soustavy Pluto. Jeho povrch je rozeklaný, pokrytý rozsáhlými brázdami. Na druhou stranu je zde jen málo impaktních kráterů. Jeho atmosféra je sice neobyčejně řídká (tlak na povrchu je pouze sedmdesátitisícinou zemského), přesto však v ní vznikají jemné zákaly a je dokonce schopna vytvářet jinovatku. Pravděpodobně zde existují i gejzíry kapalného dusíku. 
V nejnovějším čísle časopisu Nature James L. Elliot z Massachusetts Institute of Technology oznámil, že za posledních deset let stoupla celková teplota Tritonu o pět procent. Zatímco při průletu Voyageru se v roce 1989 pohybovala kolem 37 kelvinů, nyní má asi 39 stupňů nad absolutní nulou. Podobný nárůst za stejnou dobu by v případě Země vyvolal rozsáhlé klimatické změny. 
Triton má zcela jinou, jednodušší stavbu. Obklopen je pouze velmi řídkou atmosférou, na jeho povrchu, který tvoří zmrzlá voda, methan a čpavek, chybí oceány. Léto, které zde nečekaně začíná, však jisté změny způsobí. V atmosféře vzrostlo množství dusíku, methanu a oxidu uhličitého. 
Změnu teploty astronomové odvodili na základě vzrůstu atmosférického tlaku. Tritonova atmosféra je totiž natolik tenká, že jakákoli změna teploty a tedy i větší sublimace povrchového materiálu, se velmi snadno pozná právě na její hustotě a tlaku. Zajímavý je však způsob pozorování. Využili totiž jedno z čidel, pomocí kterého je naváděn Hubblův kosmický dalekohled. V listopadu 1997 přešel Triton přes jednu slabou hvězdu v souhvězdí Střelce. Naváděcí detektor zaznamenal změny její jasnosti (viz přiložený graf), ze kterých bylo možné odvodit tlak na povrchu měsíce. 
Elliot a jeho kolegové připisují pozorovaný vzrůst teploty jednak změnám světelných podmínek na jižní polokouli, která je nyní více osluněna, jednak odrazivosti povrchu, který se nyní poněkud více zahřívá. 
 
Jiří Dušek
Dle STSCI/NASA