Komety bombardují hvězdy 
Nový Hubble 
Slunce se opět vydalo na jih 
Přímý zásah! 
Jak dopadla soutěž

 
  
Kresba archiv IANKomety bombardují hvězdy 
 
Astronomové z University of California v Berkeley nalezly hned dvě blízké hvězdy, které jsou zřejmě nepřetržitě bombardovány proudem komet -- možnými stavebními kameny nových planet. Dvě stálice se nacházejí ve vzdálenosti 450 světelných let a mají katalogová označení HD85905 a HR10. 
Podle současných představ se planety tvoří z oblaku plynu a prachu kolem rodících se hvězd. Prachová zrnka, která se v něm pohybují, se pomalu spojují do stále větších těles. Z nich vznikají objekty o průměru několik desítek až stovek kilometrů, tzv. protoplanety, které nakonec vytvoří skutečné planety. 
Obě hvězdy jsou zcela evidentně obklopeny rozsáhlými disky plynu a prachu. Gravitační pole stálic pravděpodobně "vystřeluje" protoplanety na velmi protáhlé dráhy, které se tak dostávají do těsné blízkosti hvězdy, kde zazáří jako komety. Barry Y. Welsh spolu s Nahide Craig a Ian Crawfordem v roce 1997 pomocí dalekohledu o průměru jeden a půl metru na Cerro Tololo v Chile pozorovali rychlé změny v množství vápníku a sodíku, které by mohly odpovídat rozsáhlým oblakům plynu, vznikajících odpařením kometárních jader. Množství uvolněného plynu koresponduje s množstvím, jež například loni na jaře uvolnilo jádro vlasatice Hale-Bopp. 
Podobný jev se pozoruje již několik let u hvězdy beta Pictoris, která je také obklopena rozsáhlým plynoprachovým oblakem. I v jejím případě jsou známy krátké výrony plynu, které by mohly být způsobeny vypařujícími se vlasaticemi. U této hvězdy byly dokonce v minulosti hledány již hotové planety. 
 

Jiří Dušek
Podle materiálů University of California
 
 
  
Nový Hubble 
 
Hubblův kosmický dalekohled nemá sice ani polovinu života za sebou, ale již dnes se začíná rýsovat jeho nástupce: vesmírný teleskop nové generace. Před čtrnácti dny například americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku vybral ústav, který bude mít na starosti provoz této nové observatoře. Stal se jím opět Space Telescope Science Institute v Baltimoru, který se od roku 1983 stará o Hubblův dalekohled. 
Provoz "starého" Hubblova kosmického dalekohledu bude ukončen kolem roku 2010. Jeho nástupce, který bude pracovat především v infračervené oblasti spektra (mezi jedním a pěti mikrometry), by měl být do kosmického prostoru vynesen o tři roky dříve. Jeho hlavním úkolem je hledání odpovědí na otázky: 
    Jaká je hodnota Hubblovy konstanty?  
    Jak se vyvíjejí galaxie?  
    Jak vznikají hvězdy a planetární systémy?  
    Jaký je koloběh hmoty ve vesmíru?  
    Co se skrývá za temnou hmotou? 
V porovnání s pozemskými či kosmickými přístroji, které pracují ve stejné oblasti spektra (Keckovy dalekohledy, Infračervená kosmická laboratoř, HST) by měl mít až čtyřistakrát větší citlivost. Ve hře jsou zatím čtyři konstrukční návrhy: 
 
Goddard Space Flight Center vyvíjí dalekohled s průměrem zrcadla osm metrů, který má být umístěn ve vzdálenosti jeden a půl milionu kilometrů od Země v tzv. Lagrangeově bodu L2 (zde se vyrovnávají gravitační účinky Země a Slunce, takže sonda nemění vůči nim svoji polohu). Observatoř by byla vybavena speciálním slunečníkem, který zajistí jeho provozní teplotu mezi -220 a -180 stupňi Celsia, nutnou ke sledování slabých infračervených zdrojů. V této sestavě bude v jeho dosahu v daném okamžiku asi čtyřicet procent oblohy.
 
Ball Aerospace plánuje použít hned čtyři rozsáhlé kryty, které sníží teplotu jak optiky, tak i všech vědeckých přístrojů. Hlavní kruhové zrcadlo, opět o průměru osmi metrů, se složí ze tří částí. Slunečník bude vždy namířen proti Slunci a tak bude v dosahu zorného pole dalekohledu najednou celá polovina oblohy (v prvním případě jen čtyřicet procent). Opět by měl být umístěn do Lagrangeova bodu L2 ve vzdálenosti 1,5 milionu kilometru za dráhou Země.
 
O něco menší má být observatoř z konstrukční dílny Lockheed-Martin. Jejím základem má být jednolité zrcadlo o průměru šest metrů s rozsáhlým stínítkem. Dalekohled by se měl pohybovat po protáhlé dráze až za planetou Mars, někde ve vnitřní části pásu asteroidů. Od Země se tedy bude vzdalovat až na tři astronomické jednotky. V takové dálce je intenzita rozptýleného slunečního záření desetkrát až třicetkrát nižší než v okolí Země. Nutné však budou o to větší sluneční panely, dodávající energii jednak vědeckým přístrojům, jednak pro komunikaci se Zemí.
 
Poslední návrh je založen na odzkoušené technologii velkých mikrovlnných antén. Návrh firmy TRW předpokládá použít šesti hexagonálních zrcadel (průměr zhruba tři metry), které budou poskládány kolem sedmého centrálního zrcadla stejného tvaru. Obdobně jako první dvě observatoře by i tato se pohybovala v Lagrangeově bodě L2. V její dosahu bude v daném okamžiku opět celá polovina oblohy. Stínítko chránící před rušivým Sluncem je prakticky shodné konstrukce jako naše deštníky. 
 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů STSCI, kresby NASA
 
 
   
Slunce se opět vydalo na jih 
 
Už je to tak. V neděli 21. června ve čtyři hodiny odpoledne vstoupilo Slunce do znamení Raka. Úředně tak začalo astronomické léto. Současně Slunce dosáhlo své největší úhlové vzdálenosti na sever od rovníku, nyní se pohybuje opět na jih. 
V těchto dnech na viditelném povrchu naši nejbližší hvězdy najdete pouze dvě nápadné skupiny slunečních skvrn. (Pro ilustraci přikládáme snímek, pořízený v čáře H-alfa; byl zhotoven 22. června v devět hodin ráno.) V následujících týdnech a spíše měsících se ale můžete těšit na "větší úrodu": Aktivita Slunce totiž pozvolna roste. 
 
Jiří Dušek
 
  
 
Přímý zásah!  
 
Neshvillský pan Novák v sobotu ráno klidně v kuchyni popíjel kávu, když najednou něco prorazilo střechu (na přiloženém snímku) a zarazil se v matraci postele, kde naštěstí zrovna nikdo nebyl. Nečekaný vetřelec o velikosti tenisáku byl s největší pravděpodobností meteorit. Definitivní potvrzení však přinese až analýza provedená odborníky Smithsonian Institution. Zajímavé je, že v sobotu ráno na východě amerického státu Nové Mexiko spadly další dva meteority: Zatímco jeden se strefil do stodoly, druhý přistál na zápraží. Vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o tři úlomky původně jednoho tělesa. 
 
Jiří Dušek
Podle materiálů CNN News
 
 
  
Jak dopadla soutěž 
  
V minulém vydání Instantních astronomických novin jsme pro vás připravili malou soutěž. Měli jste nalézt chybu v povídce Alana E. Nourse "Napříč ozářenou stranou". Celkem nám přišlo téměř padesát, většinou správných odpovědí. Z nich vybíráme tu od Jana Mocka: Povidka o Merkuru ma podstatnou nevyhodu v tom, ze byla napsana pravdepodobne pred tim, nez byla objevena perioda rotace Merkura cca 54 dnu, tj. 2/3 obezne doby. Tehda se uvazovalo (vlivem vyberoveho efektu) o vazane rotaci (88 a pul dne). I tak jsou na Merkuru nektere poledniky teplejsi, nez jine, nebot maji "poledne" v preihelu a jine v afelu. Skutečně -- chyba spočívala opravdu v tom, že autor povídky předpokládal Merkurovu vázanou rotaci. Ale nevyčítejme mu tento omyl: povídka vyšla v roce 1956, zatímco série prvních radarových pozorování Merkuru, která prokázala 59denní periodu rotace (vzhledem ke Slunci), započala až o devět let později. Do té doby všichni astronomové přísahali na vázanou rotaci… 
Kromě toho někteří z vás nalezli i další nesrovnalosti. Tou nejpodstatnější byla neúmyslná chyba v článku "Výpravy k zapomenuté planetě", kde jsem omylem prohodil poloměr a průměr planety. "4900 km je prumer planety, nikoliv polomer, jak jste uvedli", napsal třeba Jaroslav Lesak. 
Pár čtenářů se pozastavilo i nad popisovaným chemickým složení povrchu planety (olověné 
bažiny, zinkové jazyky, unikající síra a kyslík) apod. Jak moc odpovídá skutečnosti jsme se proto zeptali dr. Zdeňka Pokorného: Tady autor povídky poněkud přeháněl. S unikajícími parami plynů, které vystupují nad rozpáleným povrchem, se dnes na Merkuru setkáme asi opravdu jen výjimečně. K odplynění svrchních vrstev hornin tam určitě docházelo krátce po utvoření planety, v současnosti je však tento plyn už dávno pryč. Ve sci-fi díle mě ale takové detaily nevadí; taky se pousměji třeba nad myšlenkou "motorů tahačů, chlazených olovem" (i když kdo ví, zda to není docela nadějný nápad?). Podle mne je povídka docela realistická. Myslím, že i ten největší puntičkář mi dá za pravdu, že "tak nějak se celý příběh může ve 22. století odehrát". 
A nakonec to nejzajímavější. Kdo z vás vyhrál hlavní a jedinou cenu soutěže: knihu 220 záludných otázek z astronomie s podpisy obou autorů. Tím šťastným je pan 
  
Vlastimil Malý.

Publikaci hned zítra odneseme na poštu. Vy ostatní, kteří jste neuspěli, nemusíte být příliš smutní. Chystáme další podobné soutěže o jiné ceny. Třeba se na vás usměje štěstí jindy. 
 

Za redakci Jiří Dušek