Výpravy k zapomenuté planetě 
Seznamte se s Merkurem 
Nová černá díra 
E.T. dosud nezavolal 
Výprava k arktickému kráteru 
Pěkné snímky z Marsu 
Čistič skvrn na Jupiteru 

 
  
Výpravy k zapomenuté planetě 
 
Planeta Merkur si označení "zapomenutá" bezesporu zaslouží. Je v těsném sousedství Slunce a tudíž jen s obtížemi pozorovatelná ze Země. Kromě toho prakticky vše, co o ní víme, nám přinesly pouze tři průlety kosmické sondy Mariner 10 v letech 1974 a 1975. Přesto všechno Merkur tvoří významný kamínek v mozaice sluneční soustavy, dokonce hraje klíčovou roli při objasňování vzniku všech vnitřních planet. Není tedy divu, že se k zapomenuté planetě plánují nové výpravy. 
Tou nejnadějnější je ambiciózní mise japonské kosmické agentury, se kterou se počítá v polovině roku 2005. Oznámil to koncem května Hirobumi Saito na 21. mezinárodní symposiu kosmických technologií a vědy. 
K Merkuru by se měla vydat sonda o váze asi jeden a půl tuny, v jejíž výbavě bude dvanáct přístrojů. Z oběžné dráhy ve výšce asi tři sta kilometrů by měla mimo jiné pořídit mapu planety s rozlišením plných třiceti metrů! Je také možné, že součástí sondy bude i třísetkilogramové přistávací pouzdro. 
Celá výprava je dosud ve stadiu plánů. Jestliže se vše podaří, vydá se sonda na svou cestu v srpnu 2005. Dvakrát proletí kolem Venuše (2006 a 2007) a jednou kolem Merkuru (leden 2008). Na parkovací dráhu by měla být uvedena v září 2009. Během manévrů se přiblíží ke Slunci pouze na vzdálenost čtyřicet milionů kilometrů, a proto bude vybavena speciální tepelnou ochranou. Celá výprava by měla stát kolem sedmdesáti milionů dolarů. 
Sondu k Merkuru chystá i Evropská kosmická agentura. Jestli se ale uskuteční, není dosud jisté. Podle současných studií bude vybavena multispektrální kamerou, gama a rentgenovým spektrometrem, magnetometrem, iontovým analyzátorem, detektorem slunečního větru a dalšími zařízeními. Opět se počítá s využitím gravitační asistence Venuše a Merkuru. První původně vybrané okno k letu se otevírá v červenci 2004. K planetě by sonda dorazila v dubnu 2008. Zaparkována by měla být na polární dráze, Merkur by oblétla jednou za čtrnáct hodin, přičemž se k povrchu přiblíží až na čtyři sta kilometrů a naopak vzdálí až na sedmnáct tisíc kilometrů. Počítá se s jejím nejméně devítiměsíčním provozem (což jsou tři Merkurovy roky). 
Stavba evropské sondy ovšem dosud schválena nebyla a tak je nyní její nejbližší možný start plánován na rok 2009. Rozpracovány jsou též další varianty. 
Ať tak či onak, zapomenutá planeta Merkur si určitě zaslouží naší pozornost. Z planet sluneční soustavy, vyjma Pluto, je totiž pro nás nejzáhadnější. 
 

Jiří Dušek
(Podle materiálů ESA, ISAS)
  
Seznamte se s Merkurem 
  
Planeta Merkur je nejmenší z vnitřních, tzv. terestrických planet (Merkur, Venuše, Země a Mars). S rovníkovým průměrem pouze 4900 kilometrů je menší než Jupiterův měsíc Ganymed a Saturnův Titan. Jeho vzdálenost od Slunce se pohybuje v rozmezí 45 až 70 milionů kilometrů. Na pozemské obloze tedy bývá vždy ke Slunci blíže než třicet stupňů, i v nejpříznivějších polohách zapadá již dvě hodiny po něm (resp. vychází jen dvě hodiny před Sluncem).  
Merkur se tudíž velmi špatně pozoruje. I ve velkých dalekohledech není prakticky vůbec možné na jeho povrchu spatřit jakékoli detaily. Až do roku 1962 se dokonce předpokládalo, že má Merkur tzv. vázanou rotaci, tj. že se vůči Slunci jedenkrát otočí za stejnou dobu, za jakou oběhne kolem Slunce. (Obdobně jako Měsíc vůči Zemi.) Radarová pozorování však ukázala, že jeden Merkurův den trvá necelých 59 dní, tedy 2/3 Merkurova roku (88 pozemských dní). 
Planetu dosud navštívila pouze sonda Mariner 10. Během tří průletů kolem planety (29. 3. 1974 v minimální vzdálenosti 700 km od povrchu, 21. 9. 1974 -- 48 tisíc kilometrů a 16. 3. 1975 -- 330 km) bylo zmapováno jen necelých padesát procent povrchu. 
Merkur má relativně velkou střední hustotu (5430 kilogramů na metr krychlový), což ukazuje na to, že má velké železné jádro, které představuje celé dvě třetiny průměru planety. Přítomnost magnetického pole přitom naznačuje, že je dosud alespoň v polotekutém stavu. 
Jádro obklopuje plášť a kůra, která je posetá impaktními krátery, planinami různého stáří a zlomy, prakticky po celém povrchu. Při letmém pohledu je Merkurův povrch prakticky nerozeznatelný od měsíčního. Krátery mají průměr od sto metrů (mez rozlišení Marineru 10) až do obřích několikasetkilometrových pánví. Více než čtyřicet kráterů má průměr nad dvě stě kilometrů, rekord drží pánve Borealis (1530 km) a Caloris (1340 km). 
Některé oblasti planety jsou však krátery pokryty mnohem méně a tak se předpokládá, že mohou být obdobami měsíčních moří. Tedy rozsáhlými pánvemi, které byly v minulosti zality lávou. Na některých místech povrchu jsou dokonce stopy po skutečných sopkách (možná podobným těm, s jakými se setkáme na Havajských ostrovech). 
Povrchová teplota na planetě kolísá mezi 90 a 740 kelviny. Proto vás možná překvapí přítomnost vodního ledu v oblasti obou Merkurových pólů. Stejně jako v případě Měsíce je do oblastí ve věčném stínu (a tedy i chladu) v minulosti přinesly komety. 

Popis k obrázkům: 
Na horním snímku je jeden z nejlepších portrétů Merkuru, pořízený ze Země. Byl zhotoven 20. října 1995 pomocí Swedish Vacuum Solar Telescope o průměru padesát centimetrů. 
Dole: Část pánve Caloris, která leží asi třicet stupňů severně od jednoho z Merkurových pólů horka.

 
 
 
 
Nová černá díra 
 
Hubblův kosmický dalekohled nalezl další černou díru. Na první pohled nic neobvyklého -- takových objevů již bylo několik. Tato je však poněkud výjimečná: má hmotnost asi 300 milionů Sluncí! 
Černá díra se nachází v srdci galaxie NGC 7052 v souhvězdí Lištičky asi 190 milionů světelných let daleko. Ona samotná samozřejmě vidět není, její přítomnost však dokazuje rozsáhlý plynný disk o průměru 3700 světelných let, který kolem krouží. Hubblova kamera WFPC 2 v něm ve viditelné světle zachytila detaily o velikosti pouhých padesát světelných let. Předpokládá se, že se jedná o zbytek po srážce s jinou galaxií, která se odehrála někdy ve vzdálené minulosti. Materiál z disku po spirále padá směrem na černou díru. 
 
 
Jelikož je přední strana více zakryta než zadní, jeví se jeho čelo při pohledu ze Země tmavé. A protože prach, který obsahuje, rozptyluje více modrého světla než červeného, má červenější odstín než zbytek galaxie. Světlá skvrna uprostřed vzniká nahuštění hvězd v těsné blízkosti černé díry. 
Druhé zařízení Hubblova dalekohledu Faint Object Spectrograph pozoroval v disku čáry vodíku a dusíku. Na základě toho bylo zjištěno, že se ve vzdálenosti asi 200 světelných let od středu otáčí rychlostí 155 kilometrů za sekundu. Rotační rychlost disku tak umožnila přímo určit hmotnost černé díry, která vychází na 300 milionů Sluncí. I přesto tvoří pouze 0,05 procenta celkové hmotnosti NGC 7052. Vzhledem ke svým rozměrům je hmotnost plynoprachového disku asi stokrát menší než černé díry, nicméně i tak by vydal na tři miliony Sluncí. 
 
Jiří Dušek
Foto Roeland P. van der Marel (STScI), Frank C. van den Bosch (Univ. of Washington) a NASA
 
 
  
E.T. dosud nezavolal 
 
I když možná někde ve vesmíru existují vyspělé civilizace, my jsme je doposud nezaslechli. To je výsledek šestileté dosud nejdokonalejší radiové prohlídky oblohy. 
Program označený Serendip III používal detektor namontovaný na největším radioteleskopu na světě o průměru tři sta metrů, který najdete v Arecibu na ostrově Portoriko. Zařízení analyzovalo v uplynulých šesti letech na 500 bilionů signálů a zaznamenalo informace o třech bilionech z nich. Každých šest měsíců prohlédlo třetinu oblohy. Případné radiové signály se hledaly v pásu kolem vlnové délky 70 centimetrů (ta se typicky využívá pro radiokomunikaci). 
"V rámci našich možností jsme nezachytili žádný signál, který by mohl být identifikován jako vysílání mezihvězdné civilizace", prohlásil vedoucí projektu Stuart Bowyer, profesor na University of California v Berkeley. 
Tým hledačů projektu SERENDIP (Search for Extraterrestrial Radio Emissions from Nearby Developed Intelligent Populations) se ale nevzdává a již v květnu 1997 začal novou přehlídku s ještě citlivějším zařízením Serendip IV, které má asi čtyřicetkrát lepší pokrytí než předcházející detektor. Tentokráte se ale hledá kolem vlnové délky 21 centimetrů. Serendip IV je schopen během necelých dvou sekund současně analyzovat 168 milionů frekvenčních kanálů. Jakýkoli podezřelý signál je ihned analyzován. Jako zdroj devadesáti devíti procent podezřelých pozorování je vzápětí odhalen pozemní vysílač či umělá družice Země. 
Během předcházející prohlídky se odborníci zaměřili i na šest nově nalezených planet u hvězd 51 Pegasi, 70 Virginis, tau Bootis, 55 Cancri, HD 114762 a ró Coronae Borealis. Ani v jejich případě nic nezaslechly. Je však nutné přiznat, že zařízení není dosud schopné odhalit náhodný radiový signál civilizace na stejné úrovni jako my. Jestli mimozemšťany přece jenom objevíme, budou nejméně deset tisíc (a spíše ještě více) let před námi. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv SETI, foto Arecibo Observatory, archiv IAN
 
 
  
Výprava k arktickému kráteru 
 
Vědci z amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) se v nejbližší době vydají k průzkumu Haughtonova kráteru. Otestují si tak technologie, které bude možné v budoucnosti využít při studiu Marsu. 
Haughtonův kráter má průměr asi dvacet čtyři kilometrů a vznikl před více než dvaceti miliony roky. Najdete jej na kanadském ostrově Davon, asi tři tisíce kilometrů severovýchodně od Calgary. Jeho poloha činí 75 stupňů severní šířky a 90 stupňů západní délky. 
Vědci jej považují za pozemskou analogii některých geologických struktur na Marsu. Jeho okraje jsou pokryté ledem, uvnitř jsou sedimenty po bývalém jezeru a obklopuje jej síť malých pohoří. Odborníci tak možná dostanou nové nápady, jak organizovat podobný výzkum na povrchu rudé planety. K dispozici budou mít dálkově řízenou helikoptéru, kterou použijí při mapování a studiu některých útvarů. Kromě toho se bude experimentovat s pozemním radarem, spektrometrem a dalšími zařízeními. Radarový průzkum se například zaměří na mapování ledu a vlastností horniny těsně pod povrchem. Spektrometr zase odhalí její složení. Také se bude zkoušet vrták, se kterým je možné získat vzorky z hloubky až několika desítek centimetrů. Jejich zkušenosti se určitě budou velmi hodit při budoucímu studiu Marsu. 
 
Jiří Dušek
Podle zpráv NASA
 
 
 
Pěkné snímky z Marsu 
 
Tým pracující se sondou Mars Global Surveyor, která již tři čtvrtě roku krouží kolem rudé planety, připravil pro veřejnost novou porci pěkných snímků. Tři z nich najdete i vy v dnešním čísle Instantních astronomických novin (kliknutím získáte snímek ve větším rozlišení). 

Chladná a oblačná rána, studená a mlhavá odpoledne. V ovzduší je větrno a povětrnostní fronty se pomalu posouvají k východu. Taková je zima na severní polokouli Marsu. Je to počasí, které velice připomíná pozemské: v této době jsou oblaka relativně četná (obvykle ve vyšší zeměpisných šířkách), ale najdeme je i v oblastech poměrně blízkých u rovníku. Složený barevný obraz, pořízený kamerami sondy Mars Global Surveyor 4. června 1998, potvrzují tuto zprávu o počasí. Většina bílých oblak se nalézá severně od šířky 35 stupňů. Mlha v podobě světle oranžové zahaluje nejnižší části údolí Kasei. 

 
Kamery sondy MGS zachytily 1. června 1998 oblast Tharsis, kde jsou vidět dvě obří sopky -- Olympus Mons a Ascraeus Mons. (Oba dva vrcholy spolu v poslední době soutěžily o post nejvyššího místa na Marsu. V současnosti vyhrává Ascraeus Mons) Další vulkán, Alba Patera, je ukryt pod příkrovem lehké mlhy a mraků v horní části snímku. Základna sopky Olympus Mons má v průměru asi 550 kilometrů.
 
Tento snímek je jeden z prvních, které byly pořízeny po květnové konjunkci planety se Sluncem (v té době byly kamery a další přístroje sondy vypnuty). Na záběru je pozoruhodný malý kráter s tmavými vyvrženinami (nachází se u pravého okraje snímku), který je jen 38 metrů velký. Výbuch, jenž jej utvořil,  rozhodil zbytky materiálu radiálně kolem kráteru. Musí jít o velmi čerstvý případ, protože tmavý materiál vyhozený z podpovrchových vrstev se ještě nesmíchal s běžným pískem na povrchu. Když ale říkáme "čerstvý", máme na mysli, že je starší než 18 roků. Kráter je totiž patrný (jako tmavá tečka) i na záběrech, které pořídila sonda Viking v roce 1980. (Střed snímku má souřadnice 9.94 stupňů severní šířky, 311.23 stupňů západní délky a byl pořízen 1. června 1998.)
 
Zdeněk Pokorný
Podle zpráv NASA, foto Malin Space Science Systems/NASA
 
 
  
Čistič skvrn na Jupiteru 
 
Už je to tak. Jupiter má o jednu bílou skvrnu méně. Již více než šedesát let se v jižní části atmosféry největší planety sluneční soustavy pozoruje dvojice bílých skvrn, označovaná BC a DE. Jak ukázaly snímky pořízené na francouzské observatoři Pic du Midi, ještě sedmnáctého ledna tohoto roku se skvrny jenom dotýkaly. Koncem března, poté, co se pro pozemského pozorovatele Jupiter vymanil z paprsků Slunce, však došlo k jejich splynutí. Nový ovál má označení BE a je asi o dvacet procent větší než předcházející BC či DE. Přiloženou dvojici snímků pořídil Isao Miyazaki. Ten vlevo pochází z konce prosince, kdy jižní mírný pás ještě zdobily dvě skvrny. V květnu však na jejich místě byla již jen jedna. 
 
Zdeněk Pokorný
Podle cirkuláře Mezinárodní astronomické unie, foto I. Miyazaki