Soutěž: 
V následující povídce je jedna zásadní astronomická chyba. Pokuste se na ni přijít.
  
  
Napříč ozářenou stranou 
 
James Baron neměl vůbec radost, když večer dorazil do hotýlku Červený lev a od vrátného uslyšel, že ho tu hledala nějaká návštěva. Má přijít zase v osm. Baron se poněkud rozladěný posadil k jednomu stolku a vyčkával příchod vetřelce, jenž se tak domáhal jeho času, aniž to předtím vůbec nějak ospravedlnil. 
Náhle prošel místností menší prošedivělý chlapík a posadil se k Baronovu stolu. Byl to takový šlachovitý mrňous. V jeho tváři nebyla ani stopa po klíči k jeho věku -- mohlo mu být třicet právě tak dobře jako tisíc --, ale vyhlížel unaveně a byl nesmírně ošklivý. Tváře i čelo měl vrásčité a hnědé, plné nezhojených jizev. 
Cizinec řekl: "To jsem rád, že jste na mě počkal. Slyšel jsem, že se chcete pokusit o přivrácenou stranu." 
Baron na toho člověka upřel na chvíli zrak. "Zpráva je pravdivá. Podnikneme přechod přivrácené strany." 
"Za perihélia?" 
"Ovšem. Kdy jindy?" 
Prošedivělý chlapík na okamžik zapátral bezvýraznýma očima v Baronově tváři. Pak řekl zvolna: "Ne, bojím se, že ten přechod nedokážete." 
"Poslyšte, a co vy jste vlastně zač, když dovolíte?" ohradil se Baron. 
"Moje jméno je Claney," řekl cizinec. 
Nastalo ticho. Pak: "Claney? Peter Claney?" 
"Správně." 
Baronovi se vzrušením rozšířily oči, už v nich nebylo ani stopy po hněvu. "Pro pána, člověče -- kde jste se to schovával? My vás sháníme už celé měsíce! Vždyť vy jste jediný chlap na Zemi, kdo se pokusil o přechod přivrácené strany Merkuru -- a přežil to! A to, co jste pustil do novin, to prostě nic není. My potřebujeme podrobnosti. Kde vám sletěla ta výzbroj? Co se stalo s vašimi filtry? Kde jsou nebezpečná místa? To všechno potřebujeme vědět! Pokud nám to povíte, může se nám podařit přechod i tam, kde váš pokus selhal --" 
"A chcete vědět, proč selhal?" optal se Claney. 
"To se ví, že chceme. Musíme se to dovědět!" 
"Je to jednoduché. Selhal, protože se to prostě nedá dokázat. Nemohlo se nám to podařit a nemůže se to podařit ani vám." 
"Nesmysl," prohlásil Baron. "Nám se to podařit musí." 
Claney pokrčil rameny. "Já tam byl. Já vím, co říkám. Vinit můžete materiál i lidi -- trhlinky byly tady i tam, ale my jsme prostě netušili, s čím se pouštíme do boje. Napráskáno jsme dostali rovnou od planety, od ní a od Slunce. A výprask dostanete i vy, když to zkusíte." 
"Nikdy," řekl Baron. 
"Tak já vám to tedy povím," řekl Peter Claney. 
 

 
O přivrácenou stranu se zajímám, pokud má paměť sahá (povídal Claney). Bylo mi asi tak deset, když podnikli Wyatt s Carpenterem ten svůj poslední pokus, to bylo myslím roku 2082. Hltal jsem všechny zprávy, a srdce se mi mohlo zlomit, když prostě zmizeli. 
Dneska už vím, že to byl párek idiotů, když se na cestu pustili bez řádné výzbroje -- nemohli urazit ani stovku mil, jako sněhová vločka v pekle. 
Nápad s přechodem přivrácené strany nebyl můj, ale Mikutův. Znal jste Toma Mikutu? Asi ne. Býval u interplanetární služby majorem a zakládal si na tom titulu i potom, když už ze služby odešel. 
Vždycky jsem měl majora rád -- byl klidný a chladný, takový ten typ, co to má vždycky všechno spočítáno o kousek dál dopředu než kdo jiný a co si vždycky ví rady, když se dostane do úzkých. Příliš mnoho chlapců, kteří se pouštějí do téhle hry, jsou jen holé nervy a štěstí, a žádný úsudek. Major míval oboje. Byl to taky ten druh osobnosti, který dokáže nabrat posádku samých divochů a přimět je k práci tak prvotřídní, jako když běží dobře namazaná mašina. 
Vyhledal mě v New Yorku a hovořil nejdřív jen tak všeobecně. Strávili jsme večer tady, u Červeného lva, a mluvili jsme o starých časech. Pak chtěl major vědět, jaké mám další plány. 
"Plány žádné," pověděl jsem mu. "Proč?" 
Major se potutelně usmál: "Chystám novou výpravu. Horkou výpravu. A možná i nebezpečnou." 
"Výpravu kam?" 
"Přivrácená strana Merkuru," řekl major. 
S respektem jsem hvízdl. "Při aféliu?" 
Pohodil hlavou. "Nač se pokoušet o přechod za afélia? Co bych tím dokázal? Udělat čtyři tisíce mil vražedným vedrem jen proto, aby pak nějaký chytrák přišel, využil tvé zkušenosti a vybubnoval tě ze slávy přechodem za perihélia o čtyřiačtyřicet dní později? Ne, děkuju pěkně." Naklonil se dychtivě ke mně. "Chci ji překročit za perihélia! Jestli to člověk dokáže, dobyl Merkur. A já chci Merkur dobýt -- ale budu k tomu potřebovat pomoc." 
Tisíckrát jsem o tom přemýšlel. Nikdo si na to netroufal od doby, co zmizeli Wyatt a Carpenter. Doba rotace Merkuru je stejná jako doba jeho oběhu kolem Slunce. To znamená, že přivrácená strana je přivrácená pořád. A proto je v době perihélia tím nejžhavějším místem v celé planetární soustavě, až na jednu výjimku ovšem: na povrch samotného Slunce. 
Byl by to doslova pochod napříč peklem, ale jednoho krásného dne to někdo podniknout musí. Prostě -- neodolal jsem. Brzy se rozeběhly přípravy. Pro přechod jsme měli k dispozici čtyři Brouky: tři se speciálně vestavěnými motory chlazenými olovem, a jeden těžký typ tahače k saním. 
Třetím členem výpravy byl Jack Stone. Mladíček -- podle mého odhadu mu bylo sotva pětadvacet -- ale uprosil majora, aby se směl zúčastnit téhle výpravy. Dělal na mě trochu komický dojem, jako by ani moc nestál o průzkumnou cestu. Na majora se díval jako na boha, chodil za ním všude jako štěně. 
Připravovali jsme se na stálé soumrakové laboratoři poblíž severního pólu Merkuru. To byl zřejmě nejvhodnější odrazový můstek. Pár dní před startem jsme se dověděli, kdo bude čtvrtým členem naší výpravy. 
"Už se ozval McIvers?" zeptal se major a dodal: "Pojede s námi. Je to dobrý chlap." 
Slyšel jsem toho o Tedovi McIversovi spousty a neměl jsem moc velkou radost, když jsem se dověděl, že má jít s námi. "Tak trochu hazardér, ne?" 
"To snad. Ale má štěstí a šikovný taky je. Kdepak máte mezi tím nějakou přesnou hranici? Budeme obojí potřebovat. Myslím, že pokud jde o McIverse, tak si nemusíte dělat starosti," zasmál se major. 
McIvers se dostavil na poslední chvíli. Byl to hubený dlouhán s předčasně prošedivělými, kudrnatými a dlouhými vlasy. Oči prozrazovaly horolezce -- přivřené, ospalé, téměř netečné, ale schopné okamžitě zjasnět a zaostřit se. Ani chvíli nepostál, ustavičně se pohyboval. Stále něco dělal rukama, vyprávěl, nebo jen přecházel sem tam. 
Všichni jsme už pracovali naplno, neboť časně ráno jsme vyráželi. 
Od laboratoře to byl kurs jihovýchod a do středu přivrácené strany jsme to měli třicet dní. Sedmdesát mil denně, bez ohledu na to, jak poroste horko, bez ohledu na terén, jímž se budeme muset prodírat. Až dorazíme do středu přivrácené strany Merkuru, bělavé Slunce přímo nad hlavami, bude za námi teprve půl úkolu -- budou nás čekat další dva tisíce mil k protilehlému okraji soumrakové zóny. To byl zhruba náš plán. 
Major nás instruoval o podrobnostech hodinu před odjezdem. Byl jsem na vedoucím Brouku, který jsme odlehčili. McIvers a major budou v závěsu po bocích, Stone dostal na starost vlečení saní. McIversovi se to však vůbec nelíbilo. 
"Měl bych vyjíždět dopředu -- nejméně čtyři pět mil -- abych prozkoumal velké trhliny a aktivní změny povrchu! Jak totiž můžeme říct, do jaké díry se vlastně pouštíme, když vpředu nebude průzkumník?" 
"Na to máme mapy," řekl major ostře. 
"Mapy! Já mluvím o zjišťování podrobností! Ty malé chybičky, které nejsou na mapách vidět, ty nás můžou stát život!" Hodil mapy rozčileně na zem. "Podívejte se, nechte mě vyjet dopředu s jedním Broukem, budu ohledávat terén a dávat Petrovi rádiem zprávy, kde se máte vyhnout třeba trhlinám. Nebo --" 
"Žádný hazard," přerušil ho major. 
"Ale proč ne? Mohli bychom takhle ušetřit celé dny!" 
"Mně nejde o to, co bychom mohli ušetřit. Zůstaneme všichni pohromadě. Až dorazíme do centra, chci mít s sebou živé chlapy. Člověk je bezpečnější ve skupině než sám -- vždycky, všude!" 
McIvers se na něj zadíval, tváře zrudlé vztekem. "Oukej. Když to říkáte vy." 
Vyjeli jsme. Bylo horko. Kdybych zapomněl všechno ostatní z téhle výpravy, nikdy mi nezmizí z paměti to obrovské a bez přestání sálající žluté Slunce, zářící každou míli žhavěji a žhavěji. Osm hodin jsme jeli, pět hodin jsme spali. Oči nás pálily přes všechny filtry a příšerně nás bolela hlava, ale vyspat jsme se z toho nemohli. 
Po několika etapách už jsem se za volantem docela dobře orientoval. Sestupovali jsme do pustin, vedle nichž by pozemské Údolí smrti vypadalo jako japonská růžová zahrádka. V půdě vypálené Sluncem se rozvíraly velké praskliny, po obou stranách cesty se tyčily rokliny a černé srázy. Prostor byl plný sotva viditelné nažloutlé mlhy ze sirných par a plynů. 
Naučil jsem se rozumět půdě, rozpoznat rozsedlinu jen podle zvrásnění prachu. Naučil jsem se postřehnout sjízdnou trhlinu a rozeznat ji od nepřekročitelného zářezu. Ve čtvrté etapě jsme narazili na vrak vozidla - byl to starý polopásový model, jaký se už po léta nepoužíval. Zaklínil se do rozsedliny ve skále, osu zlomenou, kabinu dočista roztrženou, napůl zasutý kamennou lavinou. Pár kroků od něho ležely dva izolační skafandry a v přílbách svítily vybělené lebky. Až sem se tedy dostali Wyatt a Carpenter za jejich přechodu přivrácené strany! 
Na konci páté etapy se terén začal měnit. Najednou jsem ucítil, jak se mi protáčejí kola a motor vyje na protest. Viděl jsem, že jakési matně šedé bláto stoupá až k nábojům kol. Bylo husté a lepkavé, rozstřikovalo se kouřícími kapkami od protáčejících se pneumatik. Vytáhli mě na řetězu z bažiny. Byla to jáma plná roztaveného olova, dýmající pod měkkou vrstvičkou zrádného popela. 
Volil jsem pak cestu opatrněji. To se vůbec nelíbilo McIversovi. Zvykl si pouštět se tu a tam stranou od hlavní trasy, ne moc daleko, ale přece jen pokaždé o kousek dál. Po pravdě řečeno, McIversova neposednost a upovídanost nám začínala jít na nervy. 
Jack Stone byl jeho pravým opakem. Při každé zastávce byl tišší a uzavřenější, plný obav. Moc se mi to nelíbilo, ale předpokládal jsem, že se to za čas poddá. Sám jsem se na věci také díval trochu s obavami. 
Každou míli Slunce rostlo a bělalo a stoupalo na obloze, žhnulo víc a víc. Bez ultrafialových clon bychom dávno oslepli. I tak nás ustavičně bolely oči a kůže na tvářích po osmihodinovém postupu svědila a pálila. Těch osm hodin bylo jako za trest, spalo se nám po nich mizerně. Když jsme se zas posadili do vozidel, postupovali jsme ještě pomaleji. Neviděl jsem moc daleko dopředu, protože z trhlin stoupal ten žlutavý opar. 
Dojel jsem skoro až na samý kraj ostrého zlomu, kde povrch klesal za hlubokou trhlinou o pár metrů. Průrva byla široká a hluboká. Jen jedno místo vypadalo na to, že by se tudy dalo sjet, úzká a dlouhá kosa šedé drti, která tam ležela jako nějaký násep. 
V uších mi zazněl majorův hlas. "Tak jak to vypadá, Petře?" 
"Nevím. Ten škraloup jezdí jak na kolečkových bruslích," zvolal jsem. 
"A co ten násep?" 
Zaváhal jsem. "Toho se bojím, majore. Radši kousek couvněme, třeba najdeme nějakou objížďku." 
Ve sluchátkách se mi ozval znechucený výkřik a to už McIversův Brouk vypálil dopředu. Mířil podle mě rovnou k šedavému náspu. Zařvání mi uvázlo v hrdle; uslyšel jsem, jak se major zhluboka nadýchl a zaburácel: "Macu, proboha, nechte toho, vy blázne!" a pak už byl McIversův Brouk na náspu a tancoval tam jako derviš. 
Jazyk se rozhoupal, sotva se ho pneumatiky dotkly; v jednom děsivém okamžiku se zdálo, že pod strojem ujíždí. A pak už byl Brouk na druhé straně v oblaku prachu a do uší mi zaznělo McIversovo jásavé zahulákání. "Pojeďte, vy šneci. Udrží vás to!" 
Major popojel na mou úroveň a sluchátka pronesla něco, co se nedá vytisknout; zvolna najel se svým Broukem na násep a přes něj dospěl až na druhou stranu průrvy. Potom řekl: "Jeďte pomalu, Petře. Pak pomůžete Jackovi se saněmi." Hlas měl napjatý jako strunu. 
Deset minut nato už jsme všichni byli za rozsedlinou. Major obhlédl celý konvoj; obrátil se dopáleně na McIverse. "Ještě jeden takový kousek," povídal, "a přivážu vás tady ke skále a nechám vás tu. Rozumíte mi? Ještě jednou --" 
Při zastávce se už o incidentu nemluvilo, ale major si mě vzal stranou, právě když jsem se ukládal ke spánku. 
"Petře, dělá mi to starosti," povídal zvolna. 
"Ten McIvers? Nestarejte se o něj. Není takový hazardér, je jen netrpělivý. Máme přece zpoždění." 
Major zavrtěl hlavou. "Já nemyslím McIverse. Jde mi o toho chlapce." 
"O Jacka? Co je s ním?" 
"Podívejte se na něj." 
Stone se chvěl. Byl až u traktoru -- pryč od nás ostatních a ležel na zádech, jenže nespal. Celé jeho tělo se křečovitě chvělo. Viděl jsem, jak se chytil vyčnívajícího kamene a jak ho mačká rukou. 
Šel jsem k němu a sedl si vedle něho. "Jacku! -- Povídám, chlapče, co je?" 
"Horko je," vyrazil ze sebe. 
"No to je, ale to vás přece neporazí. Vždyť jsme všichni v pořádku." 
"Právě že nejsme," utrhl se. "Jsme v loji, když to chcete vědět! Nemůžeme to dokázat! Ten potrhlý chlap nás docela určitě zahubí ..." Zčistajasna se rozbrečel jako nemluvně. "Já mám strach -- neměl jsem sem lézt -- já mám strach! Co vlastně tady hledáme? Jsem já nějaký hrdina nebo co? Víte, já mám strach --" 
Za chvíli se Jack Stone uklidnil. Nemohl jsem však usnout. Pořád jsem musel myslet na ten jazykovitý násep. Bylo to zinkové bahno - širokánský plát skoro čistého zinku, vytrysklý docela nedávno z hlubin, a čekal jen, až ho unikající kyslík nebo síra úplně proděraví. 
Za pět hodin jsem už zase seděli za volanty. Stěží jsme se vůbec pohybovali. Rozbrázděný povrch byl skoro nesjízdný -- plošina byla jakoby popepřena velkými ostrými balvany. Římsy se hroutily, sotva se jich kola mého Brouka dotkla. Dlouhé hladké kaňony se náhle ukazovaly být tůněmi olova nebo sirnými jámami. 
Zpoždění narůstalo. Byli jsme nervózní. Zdálo se, že McIvers exploduje, ale rychleji to prostě nešlo. Opravdu to nebyl terén vhodný k nějakým dostihům. Přesto jsme vjížděli na houpavé zinkové římsy. 
Jednou jsem však zajel moc daleko. Začal jsem opatrně couvat zpět. A to bylo na McIverse příliš. Zaklel, a pak jsem viděl, jak se jeho Brouk pohnul po převisu kupředu. Tentokrát ani zbrkle, ani rychle, ale pomalu. Zíral jsem na něj a cítil jsem, že se mi žene krev do hlavy. Sunul se pořád dál a dál ... 
Myslím, že jsem tu puklinu dřív ucítil než uviděl. Můj stroj se ohavně zahoupal, na převisu se objevila dlouhá černá trhlina -- a šířila se. Pak se celá římsa naklonila. Zaslechl jsem výkřik, když McIversův Brouk lezl výš a výš -- a pak se naráz zřítil dolů do rozsedliny za hřmění laviny kamení a zborceného kovu. 
Myslím, že dobrou minutu jsem jen civěl kupředu. Nedokázal jsem se ani pohnout, dokud jsem nezaslechl, jak Jack Stone zasténal a major zavolal: "Claney! Nevidím tam -- co se to stalo?" 
"Prasklo to pod ním, to se stalo," řval jsem. 
"Tak," řekl major těžce, "je to hotové." 
"Taky myslím." 
"Počkejte," řekl Stone. "Něco jsem zaslechl." 
Nemýlil se. Bylo to volání ve sluchátkách -- slabé, ale nemohl to být omyl. 
"Macu!" zavolal major. "Macu, slyšíte mě?" 
"Jo. Slyším." Hlas byl velmi slabý. 
"Jste v pořádku?" 
"Nevím, asi zlomená noha. Je -- horko." Pak nastala dlouhá pauza. Potom: "Myslím, že mi vysadilo chlazení." 
Major po mně střelil pohledem, pak se obrátil na Stonea. "Lano z druhých saní, rychle! Upeče se tam zaživa, jestli ho co nejdřív nevytáhnem. Petře, budete mě tam muset spustit -- na navijáku z traktoru." 
"To nebude k ničemu. Brouk je rozmlácený a on je vevnitř. Budou potřeba svítilny, ještě jeden musí být u toho." 
"Slezu s vámi dolů," ozval se Stone. Obličej měl úplně bledý. 
"Oukej, jestli o to tak stojíš." Major mu hodil svítilnu. "Petře, přezkoušejte ty smyčky a pomalu nás pusťte dolů. Kdyby se cokoli dělo -- cokoli, uvolněte lano a vycouvejte -- jasné? Celá ta římsa může povolit." 
Kývl jsem. "Hodně štěstí." 
Slezli přes okraj. Spouštěl jsem je kousek po kousku. "Jak to vypadá?" křikl jsem. 
"Špatně," řekl major. "Budeme muset dělat rychle. Celá tahle stěna je zralá na spadnutí. Ještě kousek dolů!" 
Minuty míjely bez hlesu. Pokusil jsem se trochu uvolnit, ale nešlo to. Pak jsem najednou ucítil, jak se půda pohnula, a traktor se naklonil k jedné straně. 
Major křikl: "Padá to, Petře, všechno to padá, -- couvej!" 
Vrazil jsem tam zpátečku a zacloumal řízením. Tahač se vyvalil z římsy. Lano se přetrhlo, vymrštilo se přede mnou jako prasklé péro z hodinek. Celá plocha se pode mnou teď divoce otřásala. Ve velkých šedých oblacích stoupal vzhůru popel. Pak se celá ta římsa naklonila, sklouzla na stranu a po několika vteřinách spadla do rozsedliny. Vzala sebou celou stěnu v jediné mamutí lavině z kamenů. 
Bylo po nich -- po všech třech -- McIversovi, majorovi i Jacku Stoneovi. Leželi pod tisíci tunami kamení a zinku a roztaveného olova. Nikdo se nemusí bát, že by někdy mohl narazit na jejich kosti. 
 

 
Petr Claney se zaklonil v křesle, dopil a poškrábal se na zjizveném obličeji, když se přes stůl podíval na Barona. Baronovo sevření na opěradle křesla zvolna povolovalo. 
"Ale vy jste se zpátky dostal." 
Claney přikývl. "Já ano, to se ví. Měl jsem tahač a saně. Měl jsem sedm dní na cestu zpátky pod tím žlutým Sluncem. A měl jsem spoustu času na přemýšlení." 
"V jednom chlapovi jste se zkrátka zmýlili," řekl Baron. "V tom byla celá vaše chyba. Bez něho byste to byli dokázali." 
"Nikdy." Claney zavrtěl hlavou. "To jsem si myslel i já ten první den nebo tak -- že to byla McIversova chyba, jemu že je třeba připsat nezdar. Ale to není pravda. Nás vyřídilo to Slunce, ten terén. Já měl štěstí, já se vrátil. Ale chci vám říct, nač jsem tam přišel -- přechod přivrácené strany se prostě nikomu podařit nemůže!" 
"Nám se to podaří," řekl Baron. "Nebude to žádný výlet, ale dokážeme to." 
Claney se zasmál: "Sbohem, Barone. Hezky jsme si popovídali, co? Děkuju vám, že jste tak trpělivě poslouchal." 
Jak vstával, chytil ho Baron za zápěstí. "Ještě jednu otázku, Claney. Proč jste sem vůbec přišel?" 
"Abych vám vymluvil ten pokus o sebevraždu," řekl Claney. 
"Ted lžete," řekl Baron. 
Claney na něj hodnou chvíli shlížel. Pak se sesypal do křesla. V světle modrých očích měl porážku a ještě něco. 
"No tak?" 
Petr Claney rozpřáhl ruce v bezmocnému gestu. "Kdy vyrážíte, Barone? Chtěl bych s vámi!" 
 
Alan E. Nourse
 
Zkrácená stejnojmenná povídka, uveřejněná ve výboru z anglických a amerických vědeckofantastických povídek Tunel do pozítří (SNDK, Praha 1967). Z anglického originálu Brightside Crossing, Galaxy Publishing Corp., 1956, přeložil Vladimír Svoboda, upravil Zdeněk Pokorný.