L 
Magnetická TRACE 
TRACE (Transition Region and Coronal Explorer) 
Černé srdce Galaxie 
Tykadla explodují 
Televizni serial Okna vesmiru dokoran 

 
  
Mt. HopkinsL 
 
Po mnoha desítkách let zřejmě astronomové přidají do používané spektrální klasifikace OBAFGKM nové písmeno L. David Kirkpatrick z Caltechu a jeho spolupracovníci totiž navrhli zavést označení "L-trpaslíci" pro početnou populaci objektů, nalezených v rámci přehlídky 2-Micron All Sky Survey (zkráceně 2MASS). 
Typ spektra u každé hvězdy závisí především na povrchové teplotě a určuje se dle nápadnosti absorpčních (temných) čar hélia, vodíku a některých kovů či jejich oxidů. Jedná se přitom o teplotní posloupnost. Nejvyšší povrchovou teplotu kolem 35 tisíc kelvinů mají stálice spektrálního typu O. Naopak nejchladnější (kolem 3500 kelvinů) je povrch tzv. M-hvězd. Slunce je s teplotou kolem šesti tisíc stupňů přibližně uprostřed -- je spektrálního typu G. 
Tato tzv. Harvardská spektrální klasifikace má více než stoletou tradici. Zavedena byla koncem minulého století při sestavování prvního katalogu hvězdných spekter na Harvardově observatoři. Podle přítomnosti různých čar byly nejdříve rozeznávány typy A až Q. V průběhu několika málo let byl jejich počet zredukován, a když se zjistilo, že se jedná o teplotní posloupnost, vzniklo dnešní pořadí O-B-A-F-G-K-M. V rámci jemnějšího rozlišení bylo později ke každé kategorii přidáno dalších deset podskupin, označených čísly 0 až 9. 
Cíl prohlídky 2MASS je podobný jako u Sloan Digital Sky Survey: pořídit detailní mapu celé oblohy v blízkém infračerveném oboru spektra. Rutinní práce probíhají od minulého roku na dvojici speciálně navržených dalekohledů o průměru 1,3 metru, jež jsou umístěny v Arizoně na Mount Hopkins (na snímku) a v Chile na Cerro Tololo. Detektory jsou schopny registrovat na vlnové délce dva mikrony objekty do patnácté velikosti (milionkrát slabší než Vega) a na vlnové délce 1,2 mikronu objekty ještě o dvě magnitudy slabší. Hlavním cílem prohlídky je detailní studie Mléčné dráhy, rozložení blízkých velmi málo hmotných hvězd a hnědých trpaslíků, a nakonec i struktura blízkého vesmírného prostoru. Očekává se totiž, že se v rámci 2MASS podaří získat homogenní mapu galaxií do vzdálenosti několika stovek milionů světelných let. 
 

Objekt na snímcích není nutné představovat. Jedná se o známou Mlhovinu v Orionu -- oblak plynu a prchu, kde vznikají nové hvězdy. Snímek vpravo pořídil Brad Wallis a Robert Provin s dalekohledem 105mm f/6 Astro-Physics Traveler a kamerou ST-7 s filtry SBIG (expozice: R=600 s, G=660 s, B=1740 s). Snímek vlevo je výsledkem prohlídky 2MASS, která mapuje oblohu především na vlnové délce dva mikrometry. V tomto oboru spektra jsme schopni podívat se skrz neprůhledná oblaka plynu.
 
Během dosud provedených pozorování byla objevena nová třída objektů, tzv. L-trpaslíci. Jejich povrchová teplota je pouze tisíc pět set až dva tisíce kelvinů, a proto září prakticky výhradně v infračerveném oboru. Analýzy ukazují, že mnoho z nich tvoří tzv. hnědí trpaslíci -- tj. objekty příliš hmotné na to, aby mohly být prohlášeny za planety, ale málo hmotné na to, aby teplota v jejich nitru dosáhla potřebné výše k zapálení termonukleárních reakcí. 
Zbývající tělesa jsou těsně nad touto hranicí (0,08 až 0,15 hmotnosti Slunce), jejich centrální teplota přesáhla více než sedm milionů kelvinů, a tedy u nich dochází ke spalování vodíku na helium. Jsou to skutečné hvězdy, i když se oproti svým hmotnějším kolegyním vyvíjejí nesmírně pomalu: jejich aktivní věk se odhaduje až na šest bilionů let (stáří vesmíru je přitom asi dvanáct miliard let). 
 
 
Na přiloženém snímku je podobizna jednoho z objevených L-trpaslíků v souhvězdí Lva, který leží ve vzdálenosti šedesát světelných let a je označen 2MASS J1146+2230. Políčko má velikost pět úhlových minut. Trpaslík je na snímku vpravo označen šipkou. Na levém obrázku je totéž pole ve viditelném světle vybrané z Palomarské přehlídky oblohy. Jelikož je objekt asi stokrát slabší než v infračerveném oboru, budete jej hledat marně. Rozbor světla, které k nám posílá ukazuje, že se jedná o tzv. lithiového trpaslíka. 
Dle Kirkpatrickova sdělení bylo dosud nalezeno dvacet L-trpaslíků na pouhém jednu procentu oblohy. (Z nich bylo šest identifikováno jako hnědí trpaslíci.) Všechny se nacházejí do vzdálenosti asi sto světelných let. Statisticky tak vychází, že asi polovina dosud pozorovaných infračervených zdrojů může patřit do této kategorie. 
V případě, že astronomové nový typ L uznají, budeme muset změnit říkanku, která slouží k zapamatování spektrální posloupnosti. Dosud jsme si ji mohli pamatovat jako: "Olda Bude Asi Fňukat, Gustave, Kup Mrkev". Za pár let to možná bude takto: "Olda Bude Asi Fňukat, Gustave, Kup Mu Lízátko"
 
Jiří Dušek
(Podle materiálů na Internetu, foto 2MASS)
 
 
  
Magnetická TRACE 
 
Druhého dubna tohoto roku vynesla raketa Pegasus XL na oběžnou dráhu malou sondu TRACE (Transition Region and Coronal Explorer). Jejím hlavním cílem je monitorování magnetického pole v okolí Slunce, studium ohřevu vnějších vrstev atmosféry naší nejbližší hvězdy a průzkum mechanismů, vedoucích k fenomenálním slunečním erupcím. K dispozici má dalekohled o průměru třicet centimetrů s ohniskovou délkou více než osm a půl metru. Pomocí CCD detektoru nepřetržitě sleduje Slunce v extrémně krátkovlnném ultrafialovém oboru spektra (17-160 nanometrů). 
Jak se ale pozoruje magnetické pole? Snadno. Podél magnetických siločar se totiž pohybují proudy elektricky nabitých částic -- plazma, které má teplotu mnoho set tisíc stupňů Celsia. Plazma tudíž září především v ultrafialovém oboru spektra (viz dvojice přiložených snímků). 
K pozorovaným erupcím dochází v tzv. chromosféře -- ve vrstvě sluneční atmosféry, která bezprostředně navazuje na fotosféru, viditelný povrch Slunce. Její tloušťka činí asi tisíc kilometrů a teplota v ní roste od 4200 kelvinů do 10 000 kelvinů. Nad ní se rozkládá velmi řídká koróna, jejíž teplota dosahuje až deseti milionů kelvinů. 
Erupce jsou mimořádně mohutné, byť krátkodobé jevy, kdy dochází k náhlému uvolnění energie. Předpokládá se, že je mají na svědomí tzv. "magnetické zkraty", kdy dochází k jednoduššímu propojení jinak komplikované struktury magnetického pole. Prudké zahřátí řídkého materiálu spodní části koróny vede k jeho explozi. Dochází tak ke vzniku mohutné rázové vlny, která stlačuje a zahřívá na vysokou teplotu materiál, s nímž se setkává. 
Maximální výkon, uvolňovaný při zvlášť silných erupcích, činí až 1023 wattů a představuje tak asi 1/4000 slunečního výkonu. Celý děj přitom trvá jen několik málo sekund. Při erupci dochází k emisi záření všech vlnových délek, zpravidla ji doprovází i výron nabitých částic do prostoru. Při těch nejmohutnějších může dojít k takovému urychlení nabitých částic, že se zde uskuteční i některé jaderné reakce. 
Jestliže je oblak nabitých částic vhodně namířen, může dospět až k naší planetě. Důsledkem jsou magnetické bouře, rušené dálkové spojení na rádiových vlnách i ohrožení rozsáhlých přenosových soustav. Tak například na jaře roku 1989 vévodila povrchu Slunce rozsáhlá skvrna, v jejíž blízkosti docházelo k častým erupcím. Třináctého března oblak nabitých částic dorazil k Zemi. Prudké změny magnetického pole záhy způsobily zhroucení systému dodávky elektrické energie pro kanadský stát Quebec. Zastavila se doprava, letiště nemohla přijímat, domy začaly zvolna chladnout. Jen na nebi zářila nádherná polární záře. 
Trvalo celých sedm hodin než se podařilo vše uvést do původního stavu. Finanční dopad byl hrozivý: rádiový signál byl natolik rušen, že se bezdůvodně začaly otevírat a zavírat dálkově řízené garážové dveře, nefungovalo telefonní spojení. Některé továrny na výrobu integrovaných obvodů musely přerušit práci, automobilka General Motors přestala na několik hodin vyrábět nové vozy. Celkem ztráty vyrostly na několik desítek milionů amerických dolarů. 
Energetické částice vyvrhnuté Sluncem však nenapáchaly škodu pouze na Zemi. Panely na umělých družicích najednou "zestárly" o několik let. Některé satelity na okamžik ztratily nad sebou kontrolu, vymazaly se data v pamětích palubních počítačů. Tolik škod napáchala jedna jediná skupina slunečních skvrn. 
Další maximum sluneční činnosti nastane už za pár let, na přelomu tisíciletí. V tu dobu ohrožení umělých družic Země, lodí s kosmonauty na palubě, ale i některých pozemských zařízení mnohonásobně vzroste. S podobným nebezpečím musíme počítat i při výpravách k planetě Mars. Díky sondě TRACE, která bude po dobu nejméně devíti měsíců nepřetržitě monitorovat Slunce, však máme velké šance, že alespoň nahlédneme po pokličku hrnce, kde se vaří podivuhodné erupce. 
 
Jiří Dušek
(Podle materiálů NASA a podkladů Z. Mikuláška, foto NASA)
  
TRACE (Transition Region and Coronal Explorer) 
 
Sonda TRACE vynesla na oběžnou dráhu raketa Pegasus XL, která startovala druhého dubna nad Tichým oceánem z letounu OSC L-1011. Pohybuje se po heliosynchronní dráze ve výšce 602-652 kilometrů, která zajišťuje, že po dobu devíti měsíců může nepřetržitě studovat Slunce. Jedná se o třetí satelit ze série Small Explorer o hmotnosti 213 kilogramů, vyrobený pro NASA-GSFC firmou Lockheed.  
Hlavním přístrojem je dalekohled (typu cassegrain) pro pozorování Slunce v extrémně krátkovlnné ultrafialové oblasti (17-160 nm). Zrcadlo o průměru třicet centimetrů bylo vyrobeno v Smithsonian Astrophysical Observatory. Jeho rozlišení je jedna úhlová vteřina. Expoziční doby se mohou pohybovat mezi 2 milisekundami až čtyřmi minutami. Zorné pole má velikost 8,5x8,5 úhlové minuty (na snímcích je tedy pouze část slunečního disku o průměru 30 minut). CCD kamera má velikost 1024x1024 pixelů a je pasivně chlazena na teplotu -65 stupňů Celsia. 
Potřebnou energii dodává soustava slunečních panelů o celkové ploše dva metry čtvereční. TRACE by měla pracovat nejméně jeden rok, počítá se však s mnohonásobným překročením této doby.
 
 
 
 
  
Černé srdce Galaxie 
 
Už je to tak. Naše Galaxie, hvězdný ostrov o průměru sto tisíc světelných let, kam patří Slunce, planety a prakticky všechny objekty, které vidíme na obloze bez dalekohledu, má ve své středu masivní černou díru. Oznámila to Andrea Ghez z Kalifornské univerzity. 
První domněnky o přítomnosti černé díry v jádru Galaxie se objevily již před mnoha desítkami let. Jakékoli důkazy se však hledaly obtížně. Střed našeho hvězdného ostrova je totiž ukryt za dokonale neprůhlednými oblaky plynu a prachu asi dvacet pět tisíc světelných let daleko v souhvězdí Střelce. Alespoň pro viditelné záření. V infračerveném či rádiovém oboru však můžeme dohlédnout až ke středu. 
Rádiová pozorování přitom ukázala, že v centru existuje zajímavý zdroj, označený Sagittarius A*, který je dynamickým středem Galaxie. Infračervené dalekohledy pak odhalily, že je obklopen hustou hvězdokupou (na snímku). Andrea Ghez z University od California zjistila, že jednotlivé hvězdy z této kupy obíhají kolem objektu o hmotnosti asi 2,6 milionu Sluncí. Tento zajímavý objev zprostředkoval desetimetrový Keckův dalekohled, vybavený novými infračervenými kamerami s vynikajícím úhlovým rozlišením. Snímky kupy ve středu Galaxie tak ukázaly, že se hvězdy pohybují rychlostí 1400 kilometrů za sekundu kolem velmi hmotného objektu -- skutečné černé díry. 
 
Jiří Dušek
(Podle materiálů na Internetu)
 
 
  
Tykadla explodují 
 
Není to tak dávno, co celý svět oslnily nádherné snímky dvojice kolidujících galaxií NGC 4038/9 čili Arp 244, známých spíše pod označením Tykadla (anglicky Antenae). Poslední studie přitom ukazují, že se nám Tykadla chystají předvést něco naprosto fantastického: explozivní zrod mnoha milionů nových hvězd. 
Antény najdete ve vzdálenosti asi šedesát milionů světelných let v souhvězdí Poháru. Pojmenovány jsou podle dvou zářivých výběžků; jedná se o dvojici spirálních galaxií, jež se před zhruba 230 miliony let srazily. Za několik následujících miliard let se z nich stane jedna mladá eliptická galaxie. 
Yu Gao a Robert Gruendl z University of Illinois v minulých měsících sestavili s pomocí sítě radioteleskopů BIMA a NRAO mapu rozložení molekuly oxidu uhelnatého CO. (Na přiloženém obrázku je radiová mapa znázorněna konturami, ve falešných barvách je pak optická podoba Tykadel.) Na základě svých pozorování hvězdáři předpovídají, že v Tykadlech dojde k tzv. "explozivnímu zrodu hvězd". V astronomicky krátké době se totiž setkají rozsáhlá mezihvězdná oblaka plynu a prachu, což povede k fantastickému zrodu nových hvězd. Ptáte se, kdy se tak stane? Asi za sto milionů let. 
 
Jiří Dušek
(Podle materiálů na Internetu, snímek R. Gruendl)
 
 
Televizni serial Okna vesmiru dokoran 
  
to nema v reprize o nic lehci nez pri premierach v letech 1981-1991. Prave jsem se dozvedel, ze kvuli MS ve fotbale je jeho pokracovani na CT 2 nyni na dva tydny preruseno, takze nejblizsi 23. dil [Zivot ve dvojici] se bude vysilat na CT 2  az ve stredu 1. cervence v 18.10h a reprizovat v nedeli 7.7. v 8 h rano. 
Podle teze zpravy by pak jiz dalsi vysilani v uvedene dny v tydnu a hodiny melo pokracovat plynule az do 29. dilu. Jelikoz se 30. zaverecny dil [Nadpozemske vyhlidky soucasne astronomie] podarilo ve ST smazat, pripravili jsme jeho rekonstrukci, cimz budou pokryty objevy roku 1991. 
Dale jsme pro CT natocili nove dily c. 31 [Krizem krazem slunecni soustavou] a c. 32 [V hlubinach vesmiru], ktere pokryvaji objevy z let 1992-1997. Jimi bude cely serial definitivne ukoncen. 
Tyto dily by mely ve vysilani bezprostredne navazat na onu reprizu, tj. mely by se vysilat koncem srpna a pocatkem zari letosniho roku.  
  
Jiří Grygar