Neklidný a nešťastný optik od břehů Baltského moře 
 
V roce 1935 zemřel jeden z největších astronomů-amatérů, optik hamburské hvězdárny Bernhard Schmidt. V té době jen málo lidí tušilo, jaký přínos astronomii se zrodil v hlavě tohoto výstředního muže, který nemiloval pravidelnost pracovního dne, který nedbal o svůj zevnějšek právě tak jako o svoje zdraví. Jeho duševní rozháranost souvisela s geniálností, kterou překvapoval blízké okolí. 
Bernhard se narodil v roce 1879 z matky Švédky a otce Němce, a to v domku stojícím na břehu Baltského moře v Estonsku. Bernhardova mladá léta byla vzrušující. Okolí nechápalo zvláštní chlapcovu zálibu pro broušení skla v čočky, které vsazoval do bedýnek od otcových doutníků. Věčný neklid vnukl Bernhardovi sestrojení malé, ale explozivní pumy. Vybuchla a vzala sebou pravou ruku jejího stvořitele. Strašné neštěstí připoutalo Bernharda ještě úžeji k optice, jejíž zvládnutí znamenalo pro mladého muže existenci. Zmrzačení vyřadilo Bernharda ze zástupu pravidelných pracovníků, a právě v té skutečnosti musíme hledat jeho nespokojenost i celé duševní rozpoložení. 
Schmidt počal brousit optické plochy, které sloužily astronomii. Bylo zapotřebí neskonalé trpělivosti, aby levá ruka zvládla finesy optického umění. Ale jakoby cit ztracené paže dvojnásobil schopnost levé ruky, tak stále dokonaleji a dokonaleji se Schmidtovi jeho díla dařila. Byla a jsou dokonalá, takže pověst o jeho umění stále rostla. Jednoduchá parabolická plocha zrcadel Schmidta neuspokojovala. Znal její chyby, neboť sám nebe pozoroval a fotografoval. 
Bylo dílem náhody, že v té době ředitel hvězdárny v Bergedorfu u Hamburku rozeznal Schmidtovy schopnosti a vyzval jej energicky, aby vstoupil do služeb ústavu. Schmidt se dlouho rozhodoval, ale krize poválečných let a opuštěnost ho nutila práci přijmout, tím spíše, že jej ředitel ujistil, že na ústavě může pracovat jen na problémech, které ho samotného zajímají. Schmidt svolil. Nelze říci, že vždy a všem byla povaha tohoto bouřliváka po chuti. Ale Schmidt konal dobré služby hvězdárně. Poslouchal stesky, které si vyměňovali fotografové nebe. Viděl před sebou jasně problém astronomické fotografie: na jedné straně dobře astigmaticky korigované fotografické objektivy dávaly nedosti ostré obrazy hvězd, na straně druhé jediná reflexní plocha zrcadla kreslila neskonale ostřeji, ale dovedla zobrazit jen malou část oblohy, přibližně tolik, co zakryjí dva úplňky Měsíce. 
Úkol, který měli před sebou fotografové, bylo mapování hvězdné oblohy. Použití reflektoru k tomuto účelu bylo nemyslitelné již proto, že mapování by trvalo několik tisíc let. Schmidt o úkolu dlouho přemítal, ale stále nenacházel řešení. Až jednoho večera, kdy odpočíval na palubě lodi vezoucí jej a kolegy za slunečním zatměním na Filipíny v roce 1929 -- tu se před jeho duševním zrakem objevilo řešení celého problému. Ano, bylo to správné řešení, a Schmidt brzy po návratu realizoval nápad na malém modelu. 
Jednoho dne pozval k sobě ředitele ústavu. Přístroj ve tvaru malé bedny ležel na okně a skleněné oko mířilo k blízkému hřbitovu. Ředitel zvědavě nahlédl dovnitř skříňky, kde na bílém, zakřiveném kolečku spatřil ostrý obraz pomníků. Zkušené oko ředitele rozeznalo nápisy na náhrobcích, které byly nezkresleny a stále ostře čitelné, i když Schmidt komorou pohyboval. Způsob korekce jednoduché kulové plochy byl úžasně prostý. Všechny její hlavní nedostatky odstranil Schmidt korekční deskou, kterou světlo hvězd muselo projít dříve, než se dostalo k odrazné ploše zrcadla. Výsledkem byl nezkreslený a barevně bezvadný obraz uvnitř komory na zakřivené kulové ploše. Tato zakřivená kazeta se zdála být pro mnohé problémem. Ale pro Schmidta nebyla. Nasekal několik koleček z plochého filmu a přesvědčoval hvězdáře, že s podobným materiálem je obtíž prakticky překonána. 
Objev byl učiněn, publikován, ale ještě dlouho trvalo, než svět začal oceňovat Schmidtův geniální nápad. Bylo však pozdě. V roce 1935, kdy konečně myšlenka Schmidtova vykročila do světa, její tvůrce umírá. 
 
Josef Klepešta
 
Výňatek z článku "Výročí Bernharda Schmidta", Říše hvězd, 1950, 239-241