Objev, který přišel příliš brzy 
 
V tomto příběhu hlavní roli hraje Karl Jansky, elektroinženýr Bellovy telefonní společnosti. Děj se odehrává na přelomu 20. a 30. let dvacátého století; místo děje -- bramborové pole u Holmdelu, asi 50 kilometrů jižně od New Yorku. Zde koncem roku 1929 rostla do výšky i do šířky podivuhodná stavba: dráty a prkýnky vyztužená směrová anténa, 30 metrů dlouhá a přes čtyři metry vysoká. Obsahovala téměř 130 metrů mosazných trubek a pracovala na vlnové délce 14,6 metru.  
Úkol, který Jansky řešil, můžeme vyjádřit jednou větou: měl zjistit zdroj rušení transatlantského rádiového spojení, které vadilo zákazníkům a Bellově společnosti tudíž kazilo obchody. "Nemůžeme chtít po zákazníkovi, aby platil 75 dolarů za tříminutový hovor, do kterého mu neustále něco syčí," prohlásil Janského nadřízený. 
Monstrum, přezdívané Janského kolegy "kolotoč", se doopravdy mohl natáčet doleva a doprava jako karusel. Po řadě měsíců vylepšování přestavěl Jansky svou anténu tak, že mohla přijímat signály i ze směrů ležících poněkud nad horizontem. Mezitím doputoval čas do prosince 1931. Bylo již citelně chladno a "měřicí laboratoř", což byla z prken sbitá bouda, neskýtala pražádný komfort. Jansky se ztuhlými prsty donekonečna justoval své přístroje. Většinou přijímal známé zdroje poruch, všelijaké pípání, kvílení a praskot. Když náhle uslyšel -- šum. Jednotvárný šum. 
Jansky chtěl věci přijít na kloub během vánočních svátků. To nebude nikdo pracovat, mohu vyloučit průmyslové rušení, uvažoval. Štědrý večer strávil ještě se svými rodiči, ale již druhý den seděl u přístrojů. Náhle opět uslyšel onen šum. Po zesílení byl sykot chvílemi hlasitější, chvílemi trochu zeslábl. Po pěti minutách se ztratil docela. 
Od 1. ledna 1932 si Karl Jansky zapisoval do tabulky doby, kdy záhadný šum uslyšel, a také jejich intenzitu. Ze získaných čísel vůbec nebyl chytrý. Tušil sice, že to nějak souvisí s vesmírem, ale nevěděl jak. Znal však jednoho astronoma z Harvardovy univerzity, bratra kolegy z Bellovy společnosti. Ten po krátkém uvažování a výpočtech potvrdil Janského spekulaci: ano, snad by mohlo rušení přicházet ze souhvězdí Střelce. Tím směrem se nachází střed naší Galaxie. Když pak Jansky předal všechny své záznamy astronomům na Harvardu k prověření této hypotézy, setkal se s naprostým nezájmem. To ho pochopitelně rozladilo. 
Nevzdal se však. Registroval "galaktický" šum po celých 14 měsíců, až do konce dubna 1933. Pak předal veškerý materiál svým nadřízeným. Byli překvapeni, ale neváhali a zprávu poskytli tisku. Pátého května v "New York Times" vychází pod titulkem "Nové rádiové vlny přicházejí z centra Mléčné dráhy" sdělení, které mezi čtenáři vyvolalo rozruch. Nejsou to depeše cizích inteligentních bytostí? Jansky chtěl pochopitelně pokračovat ve svých výzkumech, stavět nové a citlivější antény. Setkal se však s nepochopením nejen u jeho vlastní firmy, což snad lze pochopit, ale také u astronomů a fyziků. Ti nebyli vůbec připraveni na to, že by se mohlo otevřít nové okno do vesmíru, že by mohla vzniknout radioastronomie. Janského objev rádiového záření z kosmu přišel opravdu příliš brzy. 
 
Zdeněk Pokorný
 
Uveřejněno ve 2. dílu multimediálního CD-ROMu ASTRO 2001 "Jak vesmír funguje?" (vydala společnost D-data, Praha 1998).