Romeo a Julie Kreutzovi a Česká eruptivní protuberance 
Mionová vůně ztěžkla 
Neutrinové dějiny 
Velký dalekohled pro Jižní Afriku 
Blízké setkání s 1998 KY26 
Discovery se rozloučil s Mirem 
HGS-1 začal druhý oblet kolem Měsíce 
 

 
  
Romeo a Julie Kreutzovi a Česká eruptivní protuberance 
 
Na Slunci se vám zase děly věci. Všechno to začalo v pondělí 1. června, kdy do oblasti vnitřní sluneční koróny pronikla kometa. Na pár hodin jasně zaplanula a vystavila na obdiv svůj ohon, který dosáhl délky až milion kilometrů. Zaplatila za to životem, neboť se ve hřejivé sluneční náručí dočista vypařila. Takže to byl Romeo Kreutz, mezi zasvěcenci známý spíše jako SOHO-54. O pár desítek hodin následovala jeho osudu novopečená vdova Julie (SOHO-55), která se rovněž beze zbytku rozplynula. Před našima očima se tedy znovu odehrála tragedie pověstných veronských milenců přetavená tentokrát do kometární podoby. Foto SOHO (NASA/ESO) 
Bezprostředně po zániku obou komet došlo za jihozápadním okrajem slunečního disku k dramatickým událostem, které vyvrcholily vyvržením nevídaného množství horkého plynu, který rychlostí stovek km/s prchal z gravitačního sevření Slunce. Mohutná koronální ejekce doprovázená ojedinělou eruptivní protuberancí byla pak pozorována na mnoha slunečních observatořích po celém světě, včetně observatoře ondřejovské. Zde byl její vývoj sledován celé dopoledne 2. června, a to od 8.45 do 12.35 LČ. Pozorováním gigantické erupce v červené spektrální čáře vodíku bylo možné zjistit, jak se měnilo rozložení látky v protuberanci, i jak se měnilo rychlostní pole v tomto obrovském víru plazmy o teplotě několika tisíc kelvinů, která se zavrtala do řiďounkého, mnohem teplejšího prostředí koróny, kde se teploty pohybují kolem milionu stupňů. Co bylo na celém tomto jevu zarážející, byla jeho mohutnost. Během několika hodin se vrcholek protuberance vystoupil do výšek cca milionu kilometru a ve své cestě kosmickým prostorem pokračoval dál. Vše bylo zachyceno na videu Super-VHS, které v patřičném zrychlení ještě podtrhuje dramatičnost celého jevu. 
Pracovníci slunečního oddělení Astronomického ústavu AVČR v Ondřejově, jejího vedoucího Dr. Petra Heinzla nevyjímaje, propadli naprosté euforii a pospíšili si tento svůj zajímavý nález oznámit i české veřejnosti.  Dr. Heinzel sepsal zprávu pro tiskové oddělení Akademie věd české republiky a ta ji postoupila ČTK. Je zřejmé, že novináře znuděné neslanou nemastnou volební kampaní, nejvíce zaujaly poslední věty zprávy, v nichž se cosi naznačovalo o možnosti, že by Zemi mohla zasáhnout rázová vlna pocházející z výbuchu a způsobit zde geomagnetické a jiné potíže. Patřičně věc nafoukli a vyslali do éteru. 
Přízrak vpádu slunečního výbuchu začal obcházet Českem. Na hvězdárny se drali novináři, i ten nejzatuchlejší televizní kanál se chtěl zaskvít vystoupeními živoucích astronomů, fyziků či psychiatrů. Ti odpovídali a odpovídali a pak jen žasli, jaký že se to desetisekundový "skvost" z toho jejich desetiminutového zasvěceného líčení najednou vyloupl. Telefony drnčely dál, a pracovníci hvězdáren nestačili davy uklidňovat. Nejvíce se mi líbila jedna stará paní, která se vážně dotazovala, zda ještě má dceři zalívat tu mrkev, když je teďka pryč, nebo jestli se na to vykašlat… 
Hned na to prasklo kolo německému rychlovlaku a bylo z toho spousty mrtvých, o víkendu naměřili v Praze takové teploty, že se všichni museli povalovat na plovárnách, ať tam byl sebedráž. 
Jen těžko teď budeme moci někoho přesvědčovat, že za to všecko nemůžou ty zatracený erupce na Slunci. Faktem však je, že výšleh koronální ejekce Zemi minul ve zcela bezpečné vzdálenosti, že se geomagnetické pole nezachvělo, natož aby zadrnčelo. 
Nicméně jednu věc ona gigantická a dávno nevídaná eruptivní protuberance zvěstuje zcela zřetelně: sluneční činnost je na vzestupu. Svého maxima dosáhne na prahu 3. tisíciletí, a jak prognózy nasvědčují, nepůjde o maximum jen tak ledajaké. Protonové erupce, které se už na tu dobu chystají pak mohou skutečně značně zkomplikovat život zejména té civilizací zhýčkané části lidské populace. Věřte mi, na Slunci se teprve budou dít věci… Foto SOHO (animace 63 kB) 
Je zajímavé, že divadlo eruptivní protuberance nabudilo asi jen česky rozumějící část lidstva naší planety. Ostatní se nedověděli buď vůbec nic, nebo se spíše zajímali o osud sebevražedné dvojice komet. Komety končící svou pouť ve Slunci nebo v jeho těsném okolí ovšem už nejsou ničím neobvyklým. Za dobu činnosti sluneční družice SOHO, která byla na svou oběžnou dráhu vyvedena v roce 1995, jich tato pilná astronomická observatoř objevila celkem 55. Do té doby jich ovšem bylo pozorováno pouze 25. 
Komety SOHO 54 a 55 patřily do rodiny komet nazvaných Kreutzova skupina. Tyto komety se ve svém perihélu přibližují ke slunečnímu povrchu až na vzdálenost několika desítek tisíc kilometrů a není proto divu, že většina z nich toto horoucí setkání nepřežije. Některé z komet snad i dopadly na sluneční povrch. To však zatím nikdo z astronomů nepozoroval. Je třeba si uvědomit, že komety jsou skvělé a zářící jen tehdy, pozorujeme-li je na temném pozadí. Promítnou-li se na sálající sluneční povrch, beznadějně mizí z pohledu. 
Komety Kreutzovy skupiny, které se dostávají do bezprostřední blízkosti Slunce byly pozorovány už hodně dávno. Kometární expert Dr. Brian Marsden (ano je to ten, který by chtěl ještě před dopadem pětikilometrové planetky ochutnat všechny ty speciality a dobroty, které si po celý život odpíral) je přesvědčen, už v roce 372 před Kristem jednu takovou kometu viděli a zaznamenali starověcí učenci Aristoteles a Ephorus. Erupce na snimku Hvezdarny ve Valasskem Mezirici 
O kometách Kreutzovy rodiny se soudí, že jde o úlomky původně jediné velké komety, která se rozpadla na spoustu úlomků již před několika tisíci lety (proces byl zřejmě podobný jako při rozpadu komety Shoemaker Levy 9). Komety této rasy byly pojmenovány po Heinrichu Kreutzovi, jenž se v letech 1880 až 1890 začal jako první těmito kometami systematicky zabývat. 
V souvislosti s událostmi, k nimž na Slunci došlo počátkem měsíce, vyvstává ještě jedna otázka: jak souvisí zánik Romea a Julie Kreutzových s aktivací "České" eruptivní protuberance? Je zde nějaká příčinná souvislost? Bylo by to jistě pěkné a působivé, nicméně je to jen velmi málo pravděpodobné. Oba jevy spolu prakticky nesouvisejí. K výronu plazmatu došlo v místech, která již nebyla ze Země pozorovatelná, nicméně předtím byla velice bedlivě sledována. Šlo o dosti výraznou aktivní oblast, kde se takové věci prostě stávají. 
 

Zdeněk Mikulášek
(Podle zpráv z Internetu, foto NASA/ESO)
 
  
Super-KamiokandeMionová vůně ztěžkla 
 
Tým japonských a amerických fyziků před několika dny oznámil, že alespoň jeden z typů neutrin má nenulovou klidovou hmotnost. Vědci na základě prvních dvou let provozu observatoře Super-Kamiokande také zjistili, že neutrina mohou za letu měnit své typy, poeticky označované jako vůně. 
Existenci neutrin, teoreticky předpověděl v roce 1930 Wolfgang Pauli, aby tak vysvětlil některé záhadné skutečnosti spojené s rozpadu neutronu. na proton, elektron. Ukázal, že vše se vyjasní, budeme-li předpokládat, že při této jaderné reakce vzniká též tzv. elektronové neutrino, částice s nulovým nábojem, polovičním spinem a velmi malou, ne-li nulovou klidovou hmotností. Vzhledem k tomu, že si neutrina při rozpadu neutronu sebou odnášejí významnou část pohybové energie, je zřejmé, že musí pohybovat rychlostí blízkou či rovnou rychlosti světla. Neutrina byla objevena byla F. Reinesem a C. Cowanem v roce 1956. Dnes víme, že kromě neutrin existují i jejich antičástice -- antineutrina, navíc tato neutrina a antineutrina se vyskytují přinejmenším ve třech variantách -- vůních.. Takto rozeznáváme neutrina elektronová, mionová a tauonová. (Na rozdíl od prvních dvou vůní, se tauonová neutrina pozorují nesmírně obtížně.) 
Nenulová klidová hmotnost těchto částic se v minulých desetiletích stala skutečnou noční můrou všech astrofyziků. Neutrina totiž vznikají při explozích supernov, během jaderných reakcí v nitrech hvězd a jejich velké množství se objevilo i krátce po velkém třesku. Neutrina, jež nemají ani elektrický ani baryonový náboj, s ostatními částicemi interagují jen velice slabě. Jejich zachycení je tudíž nesmírně vzácnou událostí. Našimi těly projde padesát bilionů neutrin za sekundu, během našeho života se ale zachytí pouze jedno. 
Neutrin ve vesmíru tudíž prakticky neubývá, celý prostor mezi hvězdami i galaxiemi, ale i hvězdy samotné, planety i my, to vše je doslova prostoupeno všudypřítomným oceánem bezcílně putujících neutrin. 
Mají-li neutrina nenulovou klidovou hmotnost, nemusí být jejich příspěvek k celkové hmotnosti vesmíru nijak zanedbatelný. Je-li klidová hmotnost neutrina dostatečně vysoká, budou to pak nepolapitelná neutrina, která budou určovat střední hustotu vesmíru a tím i celý jeho osud. Rozhodující tedy je zjistit, zda-li má či nemá neutrino klidovou hmotnost, a má-li, jak je tato hmotnost veliká. Úkol je to vskutku nelehký a není divu, že až doposud se jej nedařilo částicovým fyzikům uspokojivě vyřešit. 
Jeden z fotonasobicu Super-KamiokandeA nyní již k tomu, co se podařilo na observatoři Super-Kamiokande objevit. Místní lapač neutrin není nic jiného než 50 tisíc tun velmi čisté vody umístěné ve válcové nádrži o průměru kolem čtyřicet metrů. Na jejích stěnách je umístěno třináct tisíc velmi citlivých fotonásobičů s celkovou plochou asi jeden akr (na snímku). Nádrž je ve starém zinkovém dolu asi tisíc sedm set pod horou Ikena Jama v Japonských Alpách, poblíž města Kamioka. Tento svérázný neutrinový dalekohled přišel asi na sto milionů dolarů. Do provozu byl uveden v dubnu 1996 a od té doby je nejcitlivějším přístrojem s nejlepším rozlišením na světě tohoto druhu. 
Jakmile se v takové nádrži pohybuje elektricky nabitá částice rychlostí blízkou rychlosti světla ve vakuu, a tedy převyšující rychlost světla ve vodě, vyzařuje kužel světelných vln podobným způsobem, jako loď vytváří ve vodě vlny, či tryskáč rázovou vlnu. Tyto světelné vlny se nazývají Čerenkovovo záření. Právě na tyto nanosekundové světelné záblesky číhají ony tisíce velmi citlivých detektorů světla. Z intenzity, velikosti kuželu a jejího směru lze totiž určit směr letu částice, její energii a dokonce i druh této částice. 
Čerenkovovo záření ovšem samotná neutrina nezpůsobují. Nemají přece elektrický náboj. Nicméně při srážce elektronového neutrina s neutronem však může vzniknout proton a elektron. V případě neutronu s mionovým neutrinem se zase objeví jeden mion. Právě ony na cestě dlouhé několik metrů ozáří Model Super-Kamiokandefotonásobiče kuželem Čerenkovova záření. Fyzikové v Kamiokande jsou přitom schopni s téměř stoprocentní jistotou odlišit zachycení elektronového či mionového neutrina a dokonce určit směr, odkud přilétlo. Observatoř byla původně postavena pro vyřešení tří zásadních problémů: 
  1. pro sledování teoreticky předpověděného rozpadu protonu, 
  2. k určení množství slunečních neutrin a konečně 
  3. ke studiu tzv. atmosférických neutrin. Právě třetí "přihrádka" přinesla velice zajímavé výsledky.
Do atmosféry naší Země vniká neustále velké množství kosmického záření: protonů, částic alfa a těžších jader. Pohybují se velmi velkými rychlostmi a mají sdostatek energie. Při jejich srážkách s atomy ve vzdušném obalu planety pak vzniká velké množství -- celá sprška všemožných částic a antičástic, které se dál pohybují prakticky stejným směrem jako původní částice kosmického záření. I jejich rychlost je podobná -- všechny se pohybují rychlostí blízkou rychlosti světla. Některé z nově povstalých částic se rychle rozpadají, což bývá nezřídka doprovázeno vzniku mnoha neutrin. Fotony a nabité částice jsou ale brzo pohlceny v atmosféře, takže pouze neutrina dospějí až k samotnému zemskému povrchu. Odhaduje se, že každou sekundu přiletí asi sto částic kosmického záření, které dají za vznik několika stovkám či tisícům neutrin. 
Jak už jsme si řekli, naše planeta je pro neutrina prakticky průhledná. Nicméně čas od času se některé z nich zachytí v nádrži Super-Kamiokande, když se šikovně strefí do jádra atomu kyslíku (molekuly vody jsou složeny ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku). Po nárazu vznikne mion či elektron, který na své několik metrů dlouhé cestě dá za vznik Čerenkovovu záření. Na observatoři tak v průměru zachytí jedno atmosférické neutrino za hodinu a půl. 
 
K obrázku: Do vzdušného obalu naší planety neustále vlétají částice kosmického záření (1 a 2) -- protony, částice alfa a jádra těžších prvků. Vzniká tak sprška tzv. atmosférických neutrin, která mohou být zachycena detektorem Super-Kamiokande (4). Neutrina tvořící se na opačné straně zeměkoule mají více času na změnu své vůně (3), na rozdíl od neutrin, která vznikají přímo nad detektorem. Proto z tohoto směru přichází méně tzv. mionových neutrin. Změna vůně je důkazem nenulové klidové hmotnosti alespoň jednoho typu neutrin. (Kresba ABC News, University of Hawaii.) 
  
  
  
 
 
Protože je velmi dobře znám mechanismus vzniku tohoto "druhu" neutrin, je možné předpovědět, kolik se má tvořit mionových neutrin a kolik elektronových. Tohle dělaly i starší podobné neutrinové observatoře. Jejich výsledky byly však značně rozporné, což lze snadno vysvětlit tím, že byly málo rozměrné a málo citlivé. Velikost a citlivost neutrinového dalekohledu v Kamiokande však pomohla prapodivné výsledky objasnit. Analýzy prvních dvou let pozorování představujících téměř pět tisíc registrovaných atmosférických neutrin jednoznačně ukázaly, že z opačné strany zeměkoule přichází o polovinu méně mionových neutrin, než přímo z zenitu. Objasnění tu bylo jediné: mionová neutrina vznikající na opačné straně Země to mají k detektoru dál. Na trase dlouhé 20 tisíc kilometrů tedy mají více času, aby -- třeba i několikrát -- změnily svoji vůni (osciluje). Ta neutrina, která se tvoří přímo nad detektorem, ve vzdálenosti zhruba dvacet kilometrů, čas na převlečení kabátu prostě nemají. 
 
Neutrinové Slunce. Pozorování slunečních neutrin, která vznikají během jaderných reakcí v nitru naší nejbližší hvězdy, je také jedním z úkolů detektoru Super-Kamiokande. Měření z prvních pěti set dní umožnilo zkonstruovat první "neutrinový snímek". Obrázek je centrován na Slunce a pokrývá podstatnou část oblohy (90x90 stupňů v rektascenzi a deklinaci). Čím světlejší barva, tím více z dané části oblohy přichází neutrin. Foto R. Svoboda a K. Gordan. 
  
  
  
  
 
 
Ke střídání "vůní" však může dojít pouze tehdy, jestliže alespoň jeden typ neutrin bude mít nenulovou klidovou hmotnost. Změny nám také mohou prozradit jaký ten rozdíl ve hmotnostech neutrin je, čili i jaký je spodní limit klidové hmotnosti neutrina. Výsledky z Kamiokande dávají hodnotu 0,07+-0,04 elektronvoltu, což odpovídá desetimiliontina hmotnosti elektronu. Taková je tedy spodní hranice klidové hmotnosti neutrina. Zdá se to málo, jenže zdání klame. Na jeden elektron totiž ve vesmíru připadá bratru padesát miliard neutrin! Jejich celková hmotnost může proto být stejná či dokonce větší než hmotnost veškeré viditelné hmoty. 
Výsledky ze Super-Kamiokande prezentované v pátek 5. června nyní projdou mnoha dalšími rozbory. Jestliže se všechny závěry potvrdí, kosmologie, ale i teoretická fyzika určitě poskočí o notný kus dopředu. Prospěch bude mít i sluneční fyzika, neboť tento výsledek by byl jak potvrzením konceptu, že ve hvězdách se energie uvolňuje prostřednictvím termonukleárních reakcí, tak i vysvětlením notorického neutrinového skandálu. 
 
Jiří Dušek, Zdeněk Mikulášek
(Podle zpráv z Internetu)
 
  
Neutrinové dějiny
1930
Fyzik Wolfgang Pauli, aby dosáhl zachování energie při rozpadu neutronu (tzv. beta rozpad), teoreticky zavádí novou elementární částici neutrino.
1956
Frederick Reines a Clyde L. Cowan pozorují neutrina při rozpadu neutronů v jaderném reaktoru. Za tuto a další své práce dostal Reines v roce 1995 Nobelovu cenu za fyziku.
1957-62
Objevují se první práce spekulující o změnách neutrinové vůně. Teorie neměly žádné velké opodstatnění, nicméně se ukázalo, že změny nejsou zakázané. Příroda má přitom takovou pěknou vlastnost, že co v ní není zakázáno, to existuje.
1961
V Brookhaven National Laboratory bylo v urychlovačích částic pozorováno mionové neutrino, které se lišilo od elektronového. Vznikají při rozpadu pionů či mionů.
1965
Ve zlatém dolu v Jižní Africe Reines a jeho kolegové poprvé pozoruje přírodní neutrina.
1968
Opět ve zlatém dole, tentokráte v Homestake v Jižní Dakotě Ray Davis začíná sledovat sluneční neutrina, která se tvoří během jaderných reakcí. Pozoruje jich však málo (stejné výsledky přinesou i další experimenty), vzniká tzv. "neutrinový skandál".
1974
V laboratořích SLAC v Stanfordu v Kalifornii prokázal Martin Perl existenci tau neutrina. První experimentální důkaz kvarků.
Osmdesátá léta
Do provozu je uveden první rozsáhlý podzemní neutrinový detektor IMB. Nachází se asi sedm set metrů pod povrchem v Mortonově solném dolu nedaleko Clevelandu v Ohiu. Fotonásobiče z tohoto detektoru se staly před několika lety součástí Super-Kamiokande. Ve stejné době vzniká i dalekohled Kamiokande, který obsahoval asi tři tisíce tun čisté vody. 
Různé experimenty ukazují, že klidová hmotnost neutrin je blízká nule. Horní hranice jejich hmotnosti se sníží na několik elektronvoltů. (Elektron váží 511 tisíc elektronvoltů.)
1985
IMB zjišťuje anomálii v atmosférických neutrinech.
1987
24. února vzplála ve Velkém Magellanově oblaku supernova. Několik hodin před jejím objevem lapače v Kamiokande a Clevelandu zachytily hned několik neutrin. Od té doby nám v naší Galaxii již žádná supernova neunikne. Zrodila se neutrinová astronomie.
1991-2
SAGE (Rusko) a GALLEX (Itálie) -- dva neutrinové experimenty potvrzují deficit v počtu slunečních neutrin.
1996
Prvního dubna 1996 byl do provozu uveden Super-Kamiokande, největší a nejcitlivější neutrinový dalekohled na světě.
1998
V červnu na základě více než pěti set dní pozorování tým na observatoři Super-Kamiokande oznamuje, že neutrina mohou měnit vůně a že alespoň jeden z typů -- mionové neutrino má nenulovou klidovou hmotnost.
 
 

Hobby-Eberly dalekohled (McDonald Observatory)Velký dalekohled pro Jižní Afriku 
 
Jihoafrický ministr pro umění, kulturu, vědu a technologie v minulých dnech oznámil přípravu stavby dalekohledu o průměru 9,2 metru, který se stane jedním z největších přístrojů na světě. Konstrukce Jižního afrického velkého dalekohledu (Southern African Large Telescope, SALT) bude shodná s Hobby-Eberly dalekohledem McDonaldovi observatoře v Texasu (na snímku). Jeho hlavní nepohyblivé zrcadlo o průměru jedenáct metrů je složeno z devíti desítek šestihranných segmentů. Navádění za objekty je prováděno pohybem sekundárního zrcadla. SALT je tak schopen sledovat objekty na sedmdesáti procentech oblohy po dobu až dvě a půl hodiny. 
Vzhledem ke konstrukci vychází efektivní průměr hlavního zrcadla na devět metrů. Tato omezení jsou však vyvážena jeho nízkou cenou. Stavba vyjde na pouhých dvacet milionů dolarů. Polovinou této částky přispěje jihoafrická vláda, polovinu dají mezinárodní partneři výměnou za pozorovací čas. 
Unikátní dalekohled bude umístěn poblíž Sutherlandu, asi tři sta kilometrů severovýchodně od Cape Townu,  a poslouží pro studium ve viditelném a infračerveném oboru spektra, především pak kvasarů, aktivních jader galaxií, červených kosmologických posuvů a při hledání planet u blízkých hvězd. 
 
SALT - Southern African Large Telescope: 
  • Největší celistvý dalekohled na jižní polokouli. Spolu s Hobby-Eberly teleskopem v Texasu se dělí o první a druhé místo v pořadí největších dalekohledů na světě. Dosud největší dalekohled v Africe má průměr 1,9 metru.
  • Dalekohled bude mít délku 13 metrů, hmotnost více než osmdesát tun.
  • Hlavní zrcadlo má průměr jedenáct metrů a bude složeno z 91 hexagonálních segmentů o šířce jeden metr, tloušťce 50 milimetrů. Povrch jednotlivých segmentů bude vyleštěn s přesností 0,052 mikrometru.
  • Hlavní zrcadlo je nepohyblivé, navádění za objektem bude zprostředkováno pohybem sekundárního zrcadla. Efektivní průměr zrcadla tak vychází na 9,1 metru. SALT dohlédne na 70 procent oblohy, viditelné ze Sutherlandu. Objekt bude možné udržet v zorném poli o průměru čtyři úhlové minuty od 48 minut po dvě a půl hodiny. Přístroj bude pracovat v rozmezí vlnových délek 350 až 2500 nanometrů (tj. od blízké ultrafialové až po blízkou infračervenou oblast elektromagnetického spektra).
 
Jiří Dušek
(Podle zpráv z Internetu)
 
 
  
Stopa planetky 1998KY26Blízké setkání s 1998 KY26 
 
Dvacátého osmého května objevil T. Gehrels a J. Larsen z projektu Spacewatch planetku, označenou 1998KY26. Její průměr se pravděpodobně pohybuje pouze kolem dvaceti pěti metrů. Zajímavé ale je, že dnes, tj. 8. června, projde pouze 0,0055 astronomické jednotky od Země (to je jen dvakrát dál než leží Měsíc). Ocitne se tak čtyřikrát blíže než v roce 1992 planetka Toutatis a také blíže než v roce 2028 proletí kolem Země 1997 XF11, tj. těleso, které se mělo srazit s naší planetou. Díky malé vzdálenosti se na ni v těchto dnech dívá radioteleskop v Goldstone. Možná se tak podaří zkonstruovat mapu jejího povrchu. 
Než budou známy výsledky, přikládáme snímek miniplanetky, pořízený 4. června na hvězdárně na Kleti (M. Tichý, Z. Moravec, 0,57 m reflektor, CCD kamera SBIG ST-8, expozice 120 sekund). 
 
Jiří Dušek
(Podle zpráv z Internetu, foto Hvězdárna a planetárium České Budějovice s pobočkou na Kleti)
 
 
  
Discovery se rozloučil s Mirem 
 
Ve čtvrtek večer došlo k devátému a poslednímu setkání amerického raketoplánu Discovery s ruskou orbitální stanicí Mir. Dnes naopak došlo k jejich definitivnímu rozdělení. 
Přibližování obou těles jste mohli v předcházejících dnech sledovat na vlastní oči. "Dnes -- 4. června ve 23:09 našeho času jsme pozorovali přelet Miru. Jasnost odhadujeme na -2 mag. Asi tři minuty poté následovalo další těleso jasné 0 až -0,5 mag -- asi raketoplán. Těleso mělo stejnou dráhu jako Mir. Rychlost také stejná. Mir měl znatelně oranžovější barvu než raketoplán. (Barva dána povrchovou úpravou těles?) Byl to opravdu úchvatný pohled." Tak líčí své zážitky Lukáš Král a Marek Kolasa z Ostravy.Posadka komplexu Discovery-Mir 
Ke spojení obou těles došlo krátce po devatenácté hodině našeho času. Úkolem této mise je návrat Andrew Thomase, který na stanici pobýval poslední čtyři měsíce, a veškerého amerického vědeckého vybavení. Naopak zůstane zde čerstvá voda, jídlo a některé další zásoby pro dva zbývající Rusy. 
V sobotu se také uskutečnil netradiční experiment. Do poškozeného modulu Spektr byl napumpován zeleně fluorescenční plyn a devět kosmonautů se okénky dívalo, zda se neobjeví v prostoru kolem stanice. Mohly by se tak odhalit případné netěsnosti. Nic neviděli, což ale není vzhledem k omezenému výhledu překvapující. Stejný pokus se uskuteční i dnes, kdy dojde k odpoutání Discovery od Miru. I kdyby se ale případné díry ve Spektru nalezly, není jisté, že se je Rusové pokusí zacelit. Stanice by totiž koncem příštího roku měla zaniknout v zemské atmosféře. Tato metoda by však mohla v budoucnosti posloužit i u Mezinárodní kosmické stanice. 
Během série sobotních interview -- bohužel bez obrazu -- Valerij Rjumin, který přiletěl na inspekci Miru -- poznamenal, že nemůže uvěřit, jak je za dvanáct let provozu orbitální stanice přeplněná. Na tento skutečně velký problém se tudíž bude muset myslet i u plánované Mezinárodní kosmické stanice. Andy Thomas se zase po měsících jídla z různých krabiček a srkání nápojů z pytlíků s brčkem nesmírně těší na talíře a skutečný hrnek horké kávy. 
 
Jiří Dušek
(Podle ABC News a zpráv NASA)
 
 
 
HGS-1 začal druhý oblet kolem Měsíce 
 
Soukromý telekomunikační satelit HGS-1 je na své druhé cestě k Měsíci. Setkal se s ním tuto sobotu, kdy prolétl ve vzdálenosti asi 34 300 kilometrů (pětkrát dál než poprvé). 
HGS-1 byl na oběžnou dráhu kolem Země vynesen koncem minulého roku. V důsledku nefunkčnosti posledního stupně rakety Proton však nedosáhl plánované geostacionární dráhy. Firma Hughes Global Service Inc. jej poté zakoupila a pomocí série různých manévrů se satelit přece jenom pokouší uvést na použitelné místo. 
Kolem čtrnáctého června se HGS-1 opět vrátí k Zemi na téměř kruhovou geostacionární dráhu ve výšce 36 tisíc kilometrů nad rovníkem. Přesné umístění satelitu bude určeno až po konzultaci firmy Hughes s potenciálními zákazníky. Jeho aktuální polohu najdete zde
 
Jiří Dušek
(Podle ABC News a zpráv NASA)