Co byste dělal, kdyby na nás měla za tři týdny spadnou pětikilometrová planetka? 
 
Nakoupil bych maximalní dostupné množství tvrdého alkoholu, najmě pak whisky a fernetu; doplnil bych též zásoby střeliva. Myslím, že tyto uvedené komodity by se ukázaly po dopadu velmi potřebnými. 
  
Ondřej Neff
  
  
Nic, protože bych takové zprávě nevěřil. Velká většina událostí a jevů na Zemi souvisí s pravděpodobností, a pravděpodobnost střetnutí Země s větší planetkou je tak nicotná, tak blizká nule, že je v podstatě taková událost zanedbatelná. Lidstvo samo má podle mého názoru podstatně větší možnosti ohrozit svou vlastní existenci, než může přinést jakékoliv ohrožení z kosmu. 
Mám na mysli nejen nukleární nebezpečí, ale systematické a už řadu let trvající zhoršování podmínek pro život na Zemi, které hlavně "vyspělé" civilizace provádějí nebo trpí. Šířit strach z vnějších nebezpečí, z kosmicke katastrofy, pokladam v podstatě za odvádění pozornosti od nezbytných opatření pro zachování podmínek pro život na Zemi, které jsou málo atraktivní a ještě méně populární, které ale musí vlády důsledně nastoupit a provádět." 
  
Luboš Kohoutek
 
 
Znovu Vesmírná ochrana 
 
Před necelými čtyřmi lety, v říjnu roku 1994, jsem věnoval svůj proslov na jednom shromáždění něčemu, co snad jen málo lidem dělalo těžkou hlavu -- ohrožení naší planety vesmírnými tělesy. Jenže za tyto čtyři roky se toho stalo tolik, že se nemusím omlouvat, když se k tomuto tématu znovu vracím.Jestliže strávíte několik hodin v noci pod dokonale čistou oblohou -- což se mi, bohužel, už léta nepodařilo -- můžete si být téměř jisti, že uvidíte několik meteorů, jak si tiše sviští mezi hvězdami; jsou období, kdy jich spatříte stovky. Jedna taková příležitost bude v listopadu 1999: let raketoplánu byl přeložen a majitelé komunikačních družic spěchají uzavírat smlouvy o pojištění. To proto, že "zářící brázdy", jak je nazval Tennyson, jsou způsobeny tělísky ne o mnoho většími než hrášek, které vzplanou, jakmile vstoupí do atmosféry. Mají dost energie na to, aby poškodily nebo dokonce zničily delikátní zařízení na oběžné dráze v ceně stovek miliónů dolarů. Tennyson, který před jeden a půl stoletím viděl "nebesa plná komerce" si jistě nepředstavoval, že přijdou dny, kdy to bude pravda doslova. 
Poměrně často se stává, že některý z těchto kosmických úlomků je dost velký, aby přežil průlet atmosférou, a dopadne na zem. Potom ho nazýváme "meteoritem"; pojem "meteor" se omezuje pouze na světelné záblesky křižující oblohu. 
Že meteority padají -- někdy i ve velkém množství na značně rozlehlé oblasti -- to se vědělo od nepaměti; skutečně, uvažovalo se, že byly jediným zdrojem železa pro raného člověka. Před dvěma sty lety, v období, které dnes nazýváme "dobou osvícení", však panoval velký skepticismus o jejich existenci. Thomas Jefferson, obecně považovaný za nejdůvtipnějšího prezidenta, který kdy seděl v Bílém domě, jednou poznamenal, když slyšel, že pár akademiků bylo svědkem spršky meteoritů: "Věřím spíš tomu, že si dva profesoři vymýšlejí, než že kameny padají z nebe." Nyní víme, že i hory mohou padat z nebe. Že důkaz je nesporný, bylo přijato teprve před několika desítkami let: jak kdosi jednou řekl: "Zřejmé konec konců vidíme." 
Snad nejlepší příklad tohoto jevu je slavný meteorický kráter v Arizoně -- obrovská díra v zemi velká napříč více než kilometr. Navzdory naprosto přesnému názvu, který mu dali místní lidé, geologové se léta přeli o to, že kráter je pozemského původu -- nějaký druh vulkanické aktivity! Teď víme, že byl vytvořen zhruba před 50 000 let dopadem železo-niklové hmoty velké asi jako dům. Potom, co se geologové zbavili své mentální zaslepenosti, začali hledat impaktní krátery na celém světě. Dosud jich bylo odhaleno kolem dvou set a mnoho dalších musí být skryto v oceánských hloubkách. Žijeme ve velmi nebezpečném prostředí: co se stalo nesčíslněkrát v minulosti, stane se nevyhnutelně znovu i v budoucnu. 
Co nejvíce soustředilo pozornost vědeckého -- a ostatně i nevědeckého -- světa na tuto skutečnost, byl článek publikovaný v roce 1980 americkým fyzikem Luisem Alvarezem a jeho synem Walterem, geologem. Navrhli, že vyhynutí dinosaurů souvisí s dopadem asteroidu na Zemi před 65 milióny let1
Slovo "asteroid" je nešťastné, protože připomíná něco jako "malou hvězdu" -- a asteroidy jsou ve skutečnosti spíš malé planety vyskytující se převážně mezi Marsem a Jupiterem. Největší z nich, Ceres, má těsně pod tisíc kilometrů v průměru, ale mohou mít různé velikosti až po ty, které by se v pohodě vešly na park Galle Face Green v Colombu. Takže jaká je hranice mezi meteority a asteroidy? To je otázka definice; všechno jsou to úlomky materiálu, který tu zůstal po utvoření sluneční soustavy. 
Stejný původ mají i komety, které jsou nesrovnatelně větší, ale ne těžší než asteroidy, protože jsou téměř celé oblaky extrémně řídkého plynu obklopující malé pevné jádro. Když se po mnoha obězích kolem Slunce všechny těkavé látky vypaří do okolního prostoru, zůstane jen to jádro -- a kometa se stane normálním asteroidem. 
Jsem velmi hrdý na to, že Mezinárodní astronomická unie, která se zabývá sledováním asteroidů, nedávno pojmenovala jeden takový (dříve označený pouze číslem 4923) po mně. Je asi deset kilometrů velký a většinu času stráví poblíž dráhy Marsu, takže se obávám, že jeho klima je dost mrazivé. Mezinárodní astronomická unie se mi omluvila, že číslo 2001 už není volné. Už bylo zabrané před několika lety, pro někoho, kdo se jmenoval A. Einstein. 
Pokud jde o výsledné poškození Země, není velký rozdíl mezi tím, zda dopadajícím tělesem byla kometa nebo asteroid. Avšak protože kometa je tak impozantní astronomický objekt, viděli bychom ji měsíce před dopadem, zatímco asteroid by nám dal jen dvouminutové varování, než obloha náhle vybuchne... 
Toto se stalo na daleké Sibiři v roce 1908. Přestože byla zničena velká část lesa, nebyly naštěstí žádné ztráty na životech. Od té doby se naskytlo několik větších událostí, zase v neobydlených oblastech, a v roce 1972 to byl nervy drásající těsný průlet. Dne 10. srpna proletěl velký meteorit nad polovinou Spojených států a byl spatřen nejen několika tisíci lidí, ale i zaznamenám mnoha amatérskými fotografy. Letěl ve výšce pouze 58 km; kdyby jeho trajektorie byla nepatrně jiná, mohl z některého amerického města udělat Hirošimu. 
Nejsem si jist, jestli právě toto mě inspirovalo pro novelu "Setkání s Rámou", která začíná zničením severní Itálie dopadem asteroidu v roce 2077. Tato katastrofa vedla k ustavení varovného systému, kterému jsem dal název – Vesmírná ochrana (The Spaceguard Survey). A fikce se stala skutečností. Když americká poslanecká sněmovna žádala agenturu NASA, aby se zabývala tímto problémem, byl jsem potěšen, že výsledná zpráva z roku 1992 měla název Vesmírná ochrana, s náležitým poděkováním. 
Ve stejném roce mi napsal vydavatel časopisu TIME, že i když nikdy záměrně nepublikoval fikci, byl by rád, kdybych napsal krátkou povídku na zvláštní téma. Výsledkem bylo "Kladivo boží", ve kterém jsem se pokoušel odpovědět na otázku: co bychom mohli dělat, abychom se zachránili, když vidíme, že se na nás řítí zabijácká skála? 
Verze "Kladiva božího" v podobě novely se objevila v roce 1993 -- a jen o rok později celý svět přihlížel grandióznímu představení, neokázalejší srážce, jaká kdy byla je sluneční soustavě pozorovaná. Dopad komety Shoemaker-Levy 9 na Jupiter v červenci 1994 přímo nadělal díry větší než Země do atmosféry obří planety; byly viditelné i v nejmenším dalekohledu a efekty po dopadu přetrvaly měsíce. 
Jen před několika týdny zavládlo značné vzrušení, když počáteční dráha spočtená pro nově objevený asteroid 1997 XF11 naznačovala, že může dojít k srážce v roce 2028. Naštěstí, po prohlídce tisíců fotografických desek shromažďovaných astronomy po mnoho desítek let se podařilo najít starší obraz 1997 XF11. Umožnilo to spočítat mnohem přesnější dráhu a nyní víme, že právě od tohoto asteroidu nám žádné nebezpečí nehrozí -- nejméně milióny let! 
Tato poněkud rozpačitá záležitost -- korekce přišla jen den po první zprávě -- rozpoutala rozsáhlou debatu v astronomické komunitě. Nyní vzniká protokol o tom, jak omezit výskyt jakýchkoli předčasných a možná nepřesných oznámení. Jsem rád, že v NASA se teď ustavuje nový úřad, který se zabývá tímto problémem, s počátečním rozpočtem tři milióny dolarů. 
Mezi členy výboru Vesmírné ochrany při NASA je i můj starý přítel, dánsko-americký astronom Tom Gehrels, jeden ze světových odborníků na asteroidy. Při několika příležitostech navštívil Srí Lanku a doufal, že se tam podaří založit hvězdárnu -- ale docela bez úspěchu, kvůli žalostnému nedostatku zájmu o astronomii (na rozdíl od astrologie!). 
Tato situace může být, doufám, nyní napravena, protože japonská vláda dala mimořádně štědrý dar, dalekohled s observatoří za půl miliónu dolarů, umístěný v Centru Arthura Clarka. Ačkoli má daleko do ideálního umístění, nejlepší pozorovací místa jsou v současné době nedostupná a dobrou práci lze dělat i na univerzitě v Moratuwě -- pokud najdeme zkušený a nadšený tým. Měl bych dodat, že většina komet a mnoho asteroidů je objevována amatéry pracujícími s dalekohledy daleko menšími než ten, kterým nyní disponujeme. 
Někdo může namítnout, že ve světě, který je znepokojen globálním oteplováním, jedovatými oceány, jadernými bombami, atd. atd., je jakákoli diskuse o ochraně před asteroidy a kometami důkladné cvičení o irelevanci. Ještě je mnoho věcí, které mohou - a měly by být vykonány, jak dokazuje současná intenzívní debata mezi astronomy, kosmickými vědci a nepříliš zaměstnanými hvězdnými válečníky, kteří hledají nové cíle. 
Je to stará myšlenka - vrací nás zpět alespoň k Andre Mauroisovi a jeho "Válce proti Měsíci" (The War Against the Moon, 1927) -- že jen nebezpečí za hranicemi Země by mohlo sjednotit rozhádaná lidská společenství. Možná že by to opravdu byla šťastná náhoda, kdyby bylo takové nebezpečí odhaleno, právě v historickém období, kdy můžeme vyvinout technologie, abychom si s ním poradili. 
Ačkoli někteří namítají, že lék může být horší než nemoc (dr. Edward Teller navrhl jako strážce vodíkové bomby na oběžné dráze), je i několik přijatelných možností. Všechny závisejí na tom, s jakým předstihem jsme varováni. 
Z mnoha navržených obran je nejelegantnější (a pro životní prostředí nejšetrnější!) setkat se asteroidem na dráze chýlící se k Zemi a přimět ho, aby nepatrně změnily svůj kurs. Pokud je dostatečný předstih, i poměrně skromné množství raketového pohonu by bylo dostačující. To byl scénář, který jsem rozvinul v "Kladivu božím", který si později zvolil slibný mladý filmový tvůrce Steven Spielberg. Nevím, kolik toho z mého příběhu použil, ale mám o to větší zájem o film "Deep Impact", jak ten film nazval. Roli prvního černého prezidenta Spojených států hraje Morgan Freeman, nyní mnohými považovaný za nejlepšího amerického herce. Morgan si tedy vybral mé vlastní "Setkání s Rámou", které započalo dění kolem projektu Vesmírné ochrany. Já nemohu čekat... 
Zatím ve Spojeném království, USA a Austrálii byly založeny nadace SPACEGUARD, aby přiměly vlády k uvolnění prostředků na přehlídky, které by pro začátek daly představu o skutečném rozsahu nebezpečí. V této chvíli pravděpodobně neznáme ani jednu desetinu NEOs -- blízkozemních objektů -- které musí existovat. 
V jedné ze svých posledních knih poukázal Carl Sagan na to, že žádná opravdu dlouhožijící civilizace nemůže přežít, pokud nevyvine kosmickou dopravu, protože větší dopady asteroidů budou nevyhnutelné v každé sluneční soustavě po celá tisíciletí. Larry Niven situaci shrnul v památné frázi: "Dinosauři vyhynuli, protože neměli kosmický program." A i my si vysloužíme vyhynutí, když ho mít nebudeme. 
 
Arthur C. Clark
přeložila Lenka Šarounová
  
1 Luis byl můj dobrý přítel, v roce 1963 jsem mu věnoval svou novelu Glide Path. Tato práce nepříliš maskované fikce byla založena na mých zkušenostech instruktora Královských vzdušných sil, když jsem převzal radarový systém pro navádění na přistání (pozemní řízení příletů), který "Luie" vyvinul v Massachusettském institutu pro technologie. Hlavní protagonista byl podle něho a jsem velmi rád, že moje předpověď jeho Nobelovy ceny se za několik let vyplnila.