(pokračování z minula)
Zkáza přichází z kosmu 
  
4. Finále 
 
První den konference se nachýlil ke konci, nicméně plánovaný program dosud nebyl zcela naplněn. Ale ne -- další přednášky odborníků už tento den nebudou, chystá se jen docela příjemný, tradiční zahajovací večírek. Mělo by to být zcela neformální setkání všech účastníků a několika pozvaných hostů, takže o zajímavé osobnosti nouze určitě nebude. Tak alespoň mínili organizátoři konference. 
Příprava tohoto setkání vědců se rozbíhala před mnoha měsíci a nikdo tehdy nemohl ani tušit, že kdesi v hlubinách sluneční soustavy existuje těleso, které velmi zlomyslně zkomplikuje život právě těmto lidem, až budou rozvažovat nad tím, zda nám všem na této planetě opravdu hrozí zkáza z vesmíru. Každý ihned poznal, že i večírek je zahalen do podivné atmosféry; bylo tu plno napětí a zvláštní nervozity, každá debatující dvojice nebo hlouček velmi brzy začal přetřásat jediné téma: zprávu o Kamikadze. V přípitcích hned zpočátku večera se někteří snažili zavtipkovat na toto téma, ale výsledek byl ubohý. Ne, nejde to. Nad konferencí se roztahoval přízrak Kamikadze
Tom Miller, který si až teď trochu vydechl, přišel na večírek se skálopevným rozhodnutím, že nepodlehne depresi, která pomalu doléhala na mnohé účastníky konference. K Millerovi se záhy přitočil Mike Kelly. Millerovi připadl až podezřele svěží. 
"Tome, přišel už někdo z politiků? Musíš je přece znát, jsi vlastně domácí. Myslím, že teď by s nimi byla moc prima řeč. Určitě jste nějaké zvali, že?" 
"Jistě, pozvali jsme jich nemálo, ale zatím jsem žádného ani nezahlíd. Buď je na ně ještě brzy, nebo nabízíme málo jídla a pití ..." 
"Houby. Ti určitě někde rozebírají zprávu z večerníku. Kdyby tušili, že další informace se nedovědí od novinářů, ale právě tady, nebylo by za chvíli kvůli politikům ani kam plivnout." Byl to, pravda, trochu drsný humor, ale Mike už byl takový. 
"Starosta je tady!" vybafl náhle Miller. "Pojď, seznámím tě s ním, je to zajímavý chlapík," a už rázoval dlouhými kroky k příchozímu. Starosta města Tucsonu byl opravdu pozoruhodnou osobností. Právník, podnikatel, kdysi i trochu psycholog, a teď k tomu ještě politik. Tom a Mike záhy poznali, že se mu zpráva o Kamikadze dosud nedonesla. Miller si v duchu zhluboka vydechl: tak aspoň chvíli mohu mluvit s někým, kdo touto zprávou ještě není zasažen. 
"Doslechl jsem se, že se tu sešla dost rozmanitá společnost," prohodil starosta. "Domluvíte se? Jeden musí tomu druhému vysvětlovat asi hodně nových věcí." 
"Jde to, ale ztuha," odpověděl Miller. "Jistěže -- elementární věci si neobjasňujeme a ani to není nutné, ale každý se snaží přesvědčit ty druhé o správnosti myšlenky, hypotézy nebo celé teorie, ve kterou skálopevně věří." 
"Věří?", opakoval starosta s podivem. 
"Ano -- tak. Je na to něco divného?" 
"Až dosud jsem si myslel, že v exaktních vědách jako jsou ty vaše je místo jen pro chladnou racionální úvahu, podloženou naprosto přesným výpočtem, experimentem, kde všecko lze vysvětlit krok po kroku, matematicky popsat. To jen v těch měkkých vědách a určitě i v politice se to hemží všelijakou iracionalitou a intuicí. Ta sice také mnohdy vede k cíli, ale po jakých cestách se takové hledání pravdy ubírá, bůh suď. Nemám pravdu?" 
"Není myslím ani jeden vědní obor," začal Miller pomalu, "kde by tvůrčí práce byla jen pouhou chladnou vědou. Vždycky je tak trochu uměním. Je přece umění vybrat správný experiment, vhodnou dobu k pozorování, uvěřit ve správnost některých dat nebo jiná naopak rychle odmítnout. I v naší vědě, tak říkajíc exaktní, je hodně náhody, hádání a štěstí." 
"Já vlastně ani nevidím moc rozdílů mezi metodami, kterými pracují vědci a politici," zamíchal se do hovoru Kelly, "už proto ne, že nepravda nebo dokonce vědomý podvod se nakonec vždycky odhalí. A v tu chvíli má po reputaci jak politik, tak vědec." 
"Dobrá," přerušil starosta tuto úvahu, "zanechme šedé teorie. Raději mně prozraďte, o co se vlastně přete. O celé věci nevím skoro nic, vlastně, abych se přiznal -- znám jen název vaší konference." 
"Pokusím se jádro sporu shrnout do několika vět," pustil se Miller do vysvětlování, "ale musím si moc dávat pozor, abych byl stejně spravedlivý k oběma stranám, i když k jedné z nich vlastně patřím." Mike Kelly jasně rozpoznal, že jeho kolegovi teď ani tak nejde o kdovíjakou objektivitu, jako o fakt, že právě toto téma hovoru se mu moc nezamlouvá. Za chvíli se starosta naprosto nevinně zeptá přímo k věci a Tom Miller bude nucen vyrukovat s planetkou Kamikadze
"Rozebíráme otázku srážek kosmické drobotiny -- planetek a jader komet -- s planetami a především se Zemí. Hodně sporů je o to, jak četné jsou tyto střety a jak mnoho škody na zeměkouli způsobí. Snad nejvíc se přou astronomové a mnozí geologové s jinými geology a zejména paleontology o to, zda v minulosti zjištěná období velmi rychlého a hromadného vymření řady živočichů a rostlin může mít na svědomí právě nějaká planetka, která se připletla do dráhy Země. Ti druzí si myslí, že to byly katastrofy ryze pozemské." 
"Není bez zajímavosti, že před pár desítkami let většina geologů tvrdila, že dopady cizích kosmických těles hrály ve vývoji Země jen podružnou roli," doplnil Millera Kelly. "Byla jim přisouzena role víc než podřadná. Protože Země je ze všech známých planet geologicky nejživější, mizí stopy po impaktech z jejího povrchu závratně rychle. Při letmém pohledu to vypadá, že jsme na Zemi bezpečně chráněni před kosmickými střelami. Dnes ale už hodně geologů ví, že je to představa zatraceně klamná." 
"Takže karta se teď obrací," prohodil starosta. "Rozumím-li tomu dobře, otevírají se nám oči a my -- pozemšťané -- zjišťujeme, že nám tu na Zemi není nijak bezpečno?" 
"Tak nějak." Miller byl drobet nervózní. 
"Když už víte, páni vědátoři, že kosmických střel je hodně, prozraďte mi ještě, kdy nás trefí nějaká další. To víte, moje volební období za rok končí a pak mám taky nějaké plány." Kdepak by starosta tušil, že tento vtip už žádným vtipem není! 
Kelly se úkosem podíval na Millera, který se jen bezradně zhluboka nadechl, a pak mlčky vytáhl z kapsy mnohokrát přeložené noviny, pečlivě je narovnal a uhladil. Starosta si je prohlížel s neskrývaným údivem. "To je žert, že jo?" byla jeho první reakce. 
"Obávám se, že tentokrát asi ne," hlesl Miller. Když starosta dočetl to hlavní, Miller se mu snažil zdůraznit, že všechno ještě může být úplně jinak, protože zpráva o srážce Kamikadze se Zemí není potvrzena, ale bylo jasné, že starosta je myšlenkami už jinde. S večerníkem v ruce zamířil k nejbližšímu telefonu. 
I na večírku se kdekdo sháněl po Bobu Lancasterovi. Asi jen on jediný může rozptýlit chmury, když řekne, že podle posledních pozorování planetka Kamikadze Zemi přece jen mine, nebo naopak beznaděj prohloubí ... Dostaví se už dnes večer? Přijde zítra? Kdy budeme znát plnou pravdu? 
Velkými prosklenými stěnami místnosti mohli účastníci konference zahlédnout na ztemnělé obloze zářivé hvězdy. Je to jasné: i tuto noc bude obloha bez jediného mráčku a Lancastera najdeme nejspíše vysoko v horách, u dalekohledu. K řadě pozorování planetky přidá další, které možná už dovolí vynést rozsudek. 
S Lancasterem ale v tuto chvíli není vůbec žádné spojení, vypadá to, jako by se po něm zem slehla. Tak dokonale se skryl před novináři -- a vlastně před všemi. 
 
 

 
 
Vždyť se to dalo čekat, říkal si pro sebe Tom Miller, když se druhého dne ráno prodíral skupinkami novinářů a televizních zpravodajů do místnosti sekretariátu konference. Zpráva ve včerejším večerníku zapůsobila mezi sdělovacími prostředky jako časovaná bomba. Teď je tu přinejmenším stejný počet novinářů jako účastníků setkání a všichni se narychlo domáhají akreditace. 
Millerovi bylo jasné, že tuto věc sám nezvládne. Neodkladně proto svolal vědecký výbor konference. Tvoří jej celkem jedenáct osob. Předseda výboru Tom Miller jim předestřel problém: 
"Za necelé půl hodiny začne další část konference. Vlastně, měla by začít ... Jak jste sami viděli, kromě řádně přihlášených účastníků čeká v předsálí spousta novinářů. Ví vůbec někdo, kolik jich tu je?" 
Chvíli se ozývaly jen nezřetelné poznámky, pak kdosi prohodil: "Určitě jsou v přesile." 
"Vyjasněme si, co s nimi. Naruší jejich přítomnost v sále průběh konference?" 
"To se ví, o tom není nejmenších pochyb," přispíšil si Boris Aronow. "Nic zásadního proti novinářům sice nemám, ale tohle přece nejde! Nejdřív bombastický článek ve večerníku, teď invaze za senzacemi. Dovedete si vůbec představit, jak bude v sále těsno? Samá televizní kamera, samý mikrofon, sem tam ostré světlo přímo do očí! Proboha, jak jen chcete v takovém prostředí pracovat?" 
"Nežádoucímu rušení průběhu jednání můžeme snad zabránit," namítal Borkowski, "ale žurnalisty nevyhánějme. Vždyť jejich pomoc naléhavě potřebujeme. Kdo jiný než oni může udělat tak potřebnou reklamu našim projektům, jakým je třeba Vesmírná ostraha?" 
"Taková reklama stojí za všecky drobný. Cožpak nevíte, jaké nesmysly předají tito novináři veřejnosti?" 
"Pravda, všichni nejsou jako Stevens," podotkl Miller, "ale taky záleží na srozumitelnosti našich informací. Co tak uspořádat pro ně před obědem mimořádnou tiskovku?" 
"Na to není čas, ani teď už není času nazbyt," zabručel McKenna. "Další diskuse nemá smysl. Hlasujme o tom! Pustit novináře a lidi od televize dál ... nebo nepustit." 
Miller vytušil, že mnozí si přejí totéž. "Kdo souhlasí s vpuštěním všech novinářů do sálu?" 
Jeden, dva, ... pět. I Miller je pro, ale už nyní tuší, že to k přijetí návrhu nepostačí. "Proti návrhu?" Také pět, jeden se zdržel hlasování. Dřív, než Tom Miller mohl diskusi a hlasování uzavřít, vešla sekretářka Lindvallová a Millerovi něco pošeptala. Všichni zpozorněli. Miller povstal, trochu teatrálně si upravil sako a prohlásil: 
"Kolegové, pěkně jsme si problém s invazí novinářů rozebrali. Jsem opravdu rád, že teď znám i jednotlivé názory členů našeho vědeckého výboru, ale jak se zdá, život celou záležitost rozřešil bez nás. Pojďme do přednáškového sálu." 
Když členové výboru vstoupili do místnosti, byla už plná kamer, světel, mikrofonů a lidí kolem. Hotový babylon. Přitom určitě nebylo síly, která by tento stav mohla změnit. 
 
 

 
 
Dopolední jednání konference začalo jen s nevelkým zpožděním, navzdory nájezdu novinářů. Teď by se měla uskutečnit panelová diskuse na ústřední téma celé konference: Srážky kosmických těles se Zemí a jak je odvrátit
Tom Miller už plně věřil tomu, že dnes nic nepoběží podle předem připraveného plánu. Ještě dřív, než mohl předsedající udělit slovo panelistům, povstal v první řadě Larry Dwyer a velmi naléhavě žádal publikum o pozornost. "Mám opravdu zásadní poznámku," domáhal se, "potřebuji opravdu jen dvě nebo tři minuty." Předsedající byl tím vším mírně zmaten, ale po chvilce váhání, snad pod dojmem hektického prostředí, mu slovo přece jen udělil. 
"Milí kolegové, probuďte se do reality!" Po těchto slovech nemusel mít Dwyer obavy, že jeho vystoupení zapadne bez povšimnutí. "Problém náhlých katastrof na Zemi, ať už je na vině planetka, kometa nebo snad nějaký gigantický sopečný výbuch, se zcela nemístně přeceňuje. Ovšem, chápu -- je to scénář, který se snadno prodává. Současně je natolik neosobní, že jej zcela bez zábran a s nebývalou chutí pitváme, převracíme jej na všechny strany. Ale naší Zemi hrozí pohroma úplně jiná. Je jí vleklá ekologická krize, která už nabyla ohromujících rozměrů. Toto je opravdová celoplanetární krize! 
Víme přece, že populační explozi se nedaří dostat pod kontrolu, že se tím prohlubuje nerovnováha v rozdělení potravin a surovin. Naše planeta je ohrožena zvyšující se teplotou z přibývajících skleníkových plynů. Míra znečištění vodstva i ovzduší překračuje únosnou míru. Stále se rozšiřující ozonová díra ... Má vůbec ještě smysl pokračovat v tomto výčtu? Uvědomme si, že právě toto jsou náměty k projednání, i když určitě nejsou tak atraktivní jako téma možného impaktu. Jsou však tady a vůbec nestačí, abychom s nimi jen žili a nepokoušeli se najít účinné řešení. 
Nezlobte se na mne, kolegové astronomové, když po tolika nepravdivých zprávách o hrozícím střetu Země s nějakou planetkou nebudu brát vážně ani tu včerejší zprávu o Kamikadze. Pro mne je to jen další planý poplach, nic víc." 
Tom Miller zareagoval na Dwyerova slova víc než impulzivně: "Larry Dwyere! Snad si nemyslíte, že účastníci právě této konference dostatečně nechápou krizi našeho světa?! Každý z nás -- teď si troufám tvrdit, že opravdu každý -- si až moc dobře uvědomuje důsledky nerozumného vývoje naší civilizace, který může skončit zhoubným oteplením celé planety. Ale prokristapána -- pro jedno nebezpečí přece nemůžeme přehlížet nebezpečí druhá!" 
Miller už nemluvil tak překotně rychle jako na začátku, ale námaha, kterou vkládal do každého slova, byla zřetelná: "Asi někde hluboko v nás je jakási snaha ignorovat ze všech sil hrozící nebezpečí. Vím, že tento syndrom je velmi rozšířen ve vulkanicky aktivních oblastech našeho světa. Tamní obyvatelé se nechtějí smířit s tím, že nutně někdy musí dojít k další katastrofě, při které oni -- konkrétní jednotlivci -- budou trpět. Proto mnoho lidí žije celkem šťastně v oblastech často postihovaných zemětřeseními a na úpatích aktivních sopek. Bylo by ale tragédií pro celý lidský rod, kdybychom tomuto syndromu podlehli všichni, kdybychom si ani nepřipouštěli možnost vyhlazení srážkou s kosmickým tělesem. 
Jak je to doopravdy s planetkou Kamikadze, to v tuto chvíli nevím. Věřím jen, že nám řekne trochu víc Bob Lancaster. Nicméně zcela zjevná a neoddiskutovatelná je skutečnost, že ke srážkám Země s cizími tělesy v minulosti docházelo. Stačí se podívat na Měsíc." 
Tom Miller se ani nijak neospravedlnil, že takto zcela neplánovaně vstoupil do jednání, ale nikdo kupodivu neprotestoval. Miller se začal shánět po nějakém diapozitivu Měsíce v úplňku. Netrvalo dlouho a na čelní stěně zářila známá tvář našeho souputníka, s tmavými plochami moří a světlejšími planinami, které jsou hustě posety krátery. 
"Měsíc je velmi blízko u Země," pokračoval Miller. "Mohu proto s klidným svědomím tvrdit, že ve sluneční soustavě sdílí s námi totéž místo. Pak ovšem je jeho osud, pokud jde o srážky s cizími tělesy, naprosto stejný jako osud naší planety. 
Měsíc jistě nikomu představovat nemusím. Jsou tu oblasti s četnými impaktními krátery, které vznikly dávno. Stalo se tak nedlouho po utvoření sluneční soustavy, když bylo bombardování měsíčního povrchu mimořádně silné. Na Měsíci nacházíme i tmavá moře, což jsou prohlubně zaplněné čedičovou lávou, z větší části obrovské impaktní krátery, stopy po dopadu velkých kosmických těles. Moře se utvořila před třemi až čtyřmi miliardami let. V té době intenzivní bombardování měsíčního povrchu už skončilo. Ale přesto v mořích krátery jsou, podívejte se!" 
Světelná šipka rychle poskakovala po obrazu Měsíce a dotýkala se tu větších, tu menších kráterů v tmavých mořích. "Všechny tyhle krátery jsou relativně mladé. Všechny vznikly někdy v posledních třech miliardách roků. A některé z nich jsou taky pořádně velké. Ukažme si třeba ty, které přesahují 50 kilometrů. Je jich myslím pět." Miller je hbitě ukazoval: Copernicus, Aristoteles, Bullialdus, Eratosthenes, Aristillus. 
"Pro další úvahu potřebujeme už jen jednoduchou aritmetiku. Počítejte se mnou: měsíční moře pokrývají asi 17 procent celého povrchu této družice. Když to srovnám s velikostí zeměkoule, ta má přibližně osmdesátkrát větší povrch než všechna měsíční moře dohromady. Je tomu tak? Jo, osmdesátkrát," ujišťoval sám sebe. "Pak ale na Zemi muselo vzniknout takových čerstvých a navíc dost velkých kráterů osmdesátkrát víc než v měsíčních mořích. Tedy asi čtyři stovky, souhlasí?" 
Miller se pátravě rozhlédl po sále, ale byla to jen chvilka, na kterou přerušil vodopád slov. "Víme docela spolehlivě, že frekvence srážek cizích těles s Měsícem byla po skončení velkého bombardování -- tedy v posledních třech a půl miliardě roků -- víceméně stálá. To znamená, že doba mezi dvěma po sobě následujícími střety kosmického tělesa se Zemí je v průměru 3,5 miliardy let děleno 400, tedy necelých deset miliónů roků! Každých asi deset miliónů roků musí dojít ke srážce naší planety s dosti velkým vesmírným tělesem. Ke střetu, který má pro nás fatální následky!" 
Millerova řeč byla ke konci opět chvatná, až se zajíkal. Teď mu právě došel dech, ale ne myšlenky. "Mnozí dosud na velké impakty nevěří," pokračoval Tom Miller už volněji. "Moje babička říkávala: koho chce bůh potrestat, toho raní slepotou. Úporně a pracně hledáme důkazy, že tomu tak bylo. Přitom hlavní důkaz, dobře viditelný a přímo hmatatelný, máme před očima. Stačí se podívat na Měsíc." 
Po Millerově neplánovaném vystoupení se v přeplněném konferenčním sále rozhostilo naprosté ticho. Ještě dřív, než se předsedající odhodlal pokračovat v plánovaném programu, otevřely se dveře a do sálu vešel Robert Lancaster. V tuto chvíli určitě nejhledanější osoba pod sluncem. Lancaster ale nepřicházel sám; kdosi ho doprovázel k předsednickému stolku a celou dobu s ním hovořil. Bylo to až komické. Teď se však jeho průvodce konečně obrátil do sálu a bylo mu vidět do tváře. Tím průvodcem byl -- Jim Stevens! 
 
 

 
 
Planetka, která byla Jimem Stevensem nazvána Kamikadze, už řadu dní plně zaměstnávala nejen Roberta Lancastera, ale i další lidi -- také několik astronomů na observatoři v Arecibu. Správně je musíme nazvat radioastronomy, protože na ostrově Portoriko, třináct kilometrů jižně od městečka Arecibo, byl v přírodní kotlině pohoří Montanas Guarionex vybudován už v šedesátých letech obří rádiový dalekohled. Observatoř je od té doby známa jako stanice, která poskytuje prvotřídní data, kompletní radarové obrazy blízkých kosmických těles. Arecibo je jedním ze sledovacích středisek pro kosmické sondy, odlétající do vzdálených končin planetární soustavy. 
Rádiové zachycení planetek, které míjejí naši zeměkouli v nevelkých vzdálenostech, je nejen možné, ale navíc je to velice přesná metoda. Dopředu však musí být známa přibližná poloha planetky. Slovo přibližná si ovšem musíme správně vysvětlit. Nejistota v určení polohy asi tak deset úhlových vteřin (pouhých deset vteřinek!) je ještě přijatelná; vystoupí-li nad jednu úhlovou minutu, pak už je to přesnost nedostatečná. Proto jsou nezbytné i dost dlouhé řady pozorování běžnými, klasickými dalekohledy. Ze série těchto měření se vypočítají první, stále ještě předběžné údaje o dráze planetky. Až se planetka dostatečně přiblíží a do hry vstoupí radarová pozorování, přesnost těchto údajů se prudce zvýší: stokrát, dvěstěkrát i víc. Bývá to obvykle okamžik pravdy, po kterém už je jasné, zda drobné tělísko do Země vpálí, nebo zda ji mine. 
Bob Lancaster už výsledky nepochybně zná. A všechno nasvědčuje tomu, že si je nehodlá nechat pro sebe. 
 
 

 
 
"Některé věci jsou tak vážné, že o nich můžete mluvit jen žertem." To byla první Lancasterova slova k přeplněnému sálu. Ovšemže, je to známý citát. Vyslovená věta bývá připisována dánskému fyzikovi Nielsu Bohrovi. 
"Mám zprávu dobrou a špatnou," pomalu ze sebe soukal Lancaster. Početným a pozorným publikem byl očividně zaskočen. "Kterou chcete slyšet dřív? 
Špatnou? No prosím, ať už je to venku naplno: ke srážce s planetkou Kamikadze opravdu dojde. Ne, tentokrát to není žádná fáma, bohužel. A teď tu dobrou zprávu?" 
Zcela v duchu Bohrova citátu pronesl: "Nebude to ani dnes, ani zítra, ale až za osmnáct dní." Jenomže černý humor v tuto chvíli vůbec nezabíral. 
Bylo jasné, že publikum si žádá další podrobnosti. Lancaster se nenechal pobízet. "Planetku jsem objevil v druhé půli února v rámci projektu Vesmírné ostrahy. Mám za to, že o tomto projektu jste už leccos slyšeli. Vesmírná ostraha si klade za cíl zjistit všechna pro nás potenciálně nebezpečná tělesa, která se k Zemi přiblíží na menší vzdálenost než je dvacetinásobek poloměru měsíční dráhy. I když se každý měsíc odhalí několik set nových těles, která kříží dráhu Země, potrvá to celých pětadvacet let, než zjistíme aspoň devadesát procent všech těchto těles větších než kilometr." 
Bob Lancaster se odmlčel a zjevně byl na rozpacích, jak dál. "Je to až k zbláznění. Mluvím tady o situaci za čtvrt století, a přitom velmi dobře vím, že za necelé tři týdny bude všechno jinak. Nezlobte se na mne, asi vypadám jako velký hlupák nebo cynik, ale ... když naděje opravdu umírá až poslední. 
Vrátím se zpět do února. Planetka DC, takto prozatímně označená, byla zprvu docela tuctovým případem. Těžko mně dnes může někdo vyčítat, že jsem tehdy něco zanedbal. Pravda, dost dlouho mně unikalo, že toto těleso je v něčem zvláštní. Víte, doposud se ještě nestalo, že by se u nějakého známého objektu dopředu vědělo, že Zemi zasáhne. U planetek dokonce platí, že se obvykle nejdříve mnohokrát k Zemi jen přiblíží, než nastane skutečná srážka. 
Tahle planetka už možná v minulosti blízko naší planety několikrát prolétla. Jenže ji asi nikdo nezaregistroval. Není divu, takové případy jsou přece běžné i dnes, přestože projekt Vesmírné ostrahy už funguje. Možná, že se jedné velké planetě nedávno podařilo výrazně změnit dráhu tohoto drobného tělíska, tak jako se často stává u komet. Naše planetka má opravdu dost neobvyklou dráhu. Přichází totiž z míst, kde před několika lety byl i Jupiter. Možná právě obří Jupiter svou gravitací navedl planetku DC do prostoru, kde se octne za pár dní i Země. Šílená náhoda? Ne, tohle téma sem nepatří, o tom se teď nebavme." Lancasterův hlas zněl sklesle, až rezignovaně. 
"Jistě, mohl jsem si všimnout už dřív, že planetka má neobvyklé dráhové elementy. Asi bych jí věnoval mnohem větší pozornost. Možná bych věděl o pár týdnů dřív, že planetka DC protne zemskou dráhu přesně v tom okamžiku, kdy tam budeme i my. 
Pravdou však je, že teprve před deseti dny mě to konečně trklo. Od té chvíle se pro mne celý svět smrskl takřka do jediného bodu a já se nadobro upnul jen k této malé planetce. Podle pravidel projektu Vesmírné ostrahy byly aktivovány další sledovací stanice. Snad neprozradím žádné tajemství informací, že se o případ planetky DC začala zajímat i vojenská zpravodajská služba. 
Noc co noc přibývala k předchozím měřením další, čerstvá pozorování. Pokaždé jsem tajně doufal, že teď, právě teď se už musí vyjevit, že planetka naši Zemi přece jen mine. Až do dnešní noci jsem takto doufal, ale marně." 
Nebylo třeba zvláštních důkazů: každý na první pohled poznal, že Bob Lancaster je na dně svých sil. Série probdělých nocí, polovičatý odpočinek, unavující výpočty a zase výpočty, a k tomu přízrak konce. 
"Během včerejška se planetka konečně přiblížila na dosah radioteleskopu v Arecibu. Myslel jsem si, že si konečně oddechnu. První výsledky z radarových pozorování přišly sice bleskurychle, ale nic nového nepřinesly. Planetka je stále na kursu Země. 
Abych řekl plnou pravdu, přece jen něco trochu zajímavého se zjistilo. Planetka je totiž ... dvojitá! Dva kusy skalisek, navzájem gravitačně spojené, letí spolu vesmírem. Nic zcela zásadně nového pod sluncem to ovšem není. Důkazy o tom, že i planetky bývají dvojité, jsou k dispozici už nějakou dobu. V srpnu devatenáct set osmdesát devět byla radarem rozlišena podvojnost planetky Castalia, v prosinci dvaadevadesát šlo o planetku Toutatis, dvojitá je také planetka Ida. Je zvláštní, že i u tak malých těles jako jsou planetky nacházíme tolik gravitačně vázaných párů. Opravdu je tomu tak. 
Ještě v jednom ohledu je tato planetka neobvyklá. Jim Stevens, jehož jsem dnes poznal a který mne přivedl až sem na pódium, dal planetce jméno Kamikadze. Je to neobvyklý postup. Planetky se jménem označují až po definitivním propočtu dráhy, až je zcela jasné, že nám nezmizí někde v hlubinách vesmíru. Tady už, myslím, tato komplikace nehrozí. 
Pak také bývá zvykem, že právo dát jméno planetce má objevitel. Jim to ví a proto se mně ptal, zda se jménem souhlasím. Ano, říkám tu před všemi -- souhlasím. Je to zpropadeně přiléhavé označení!" 
Bylo jasné, že po těchto Lancasterových slovech konference už nemůže pokračovat podle připraveného programu. "Panelová diskuse se odkládá," oznámil předsedající. Co pak následovalo, bylo možné s trochou přehánění nazvat tiskovou konferencí. Novináři i oficiální účastníci konference, všichni promícháni v jednu pestrou společnost, spustili na nebohého Boba Lancastera křížovou palbu otázek. Diskuse byla řízena dost chabě. 
"Doktore, jste si zcela jist, ale doopravdy stoprocentně, že ke kolizi se Zemí dojde?" Z druhého konce sálu kdosi volal: "Jakou dáváte srážce se Zemí pravděpodobnost?" 
"Právě to je klíčová otázka. Dlouhé hodiny jsem analyzoval chyby měření, počítal přesnost výsledků a odhadoval nejistotu elementů dráhy téhle planetky. Ať jsem s daty kouzlil jak chtěl, vždy mi vycházelo, že pravděpodobnost srážky je vyšší než osmdesát, devadesát procent." 
"Sakra, to je hodně," zareagoval kdosi. 
"Děsivě vysoká pravděpodobnost!" vzkřikl Lancaster. "Znáte ruskou ruletu? Věřím, že jste ji nikdy nehráli, je to zábava dobrodruhů a sebevrahů. Ale asi víte, jak se hraje. Do bubínkového revolveru vložíte jeden náboj, bubínek roztočíte a až se zastaví, natáhnete spoušť a přiložíte si revolver ke spánku. K výstřelu většinou nedojde, náboj bývá v jiné pozici než u hlavně. Jenže náš případ s planetkou Kamikadze odpovídá tomu, kdy do bubínku vložíte všechny náboje až na jeden. Jedno jediné místo z osmi je volné! Tak co, chcete hrát tuto ruletu? -- Úplně jedno, zda chcete nebo ne, my všichni jsme přinuceni ji hrát!" 
Další balík dotazů se týkal velikosti planetky, vlastně planetek dvou. "Ovlivní nějak situaci skutečnost, že Kamikadze je dvojplanetkou?" Na poslední otázku Lancaster odpověděl promptně: sotva. Ale co se týká velikosti, byla Lancasterova odpověď váhavá: "Velikost planetek zjistíme dostatečně přesně až z radarových pozorování. To první, z dnešní noci, zcela spolehlivé údaje ještě nedává. Mohu snad jen vyloučit, že by některý kus byl větší než pět až deset kilometrů. Takže nám nehrozí impakt obdobný události před 65 milióny let. 
Neradujme se přespříliš, moc velká útěcha to není. Dvojplanetka Kamikadze, alespoň jedna její část, je určitě větší než půl kilometru. To můžeme odvodit z pozorované jasnosti a očekávaného složení povrchu planetky. Půl kilometru, kilometr nebo dva se nezdá moc. Ovšem. Víme ale docela dobře, co natropilo mnohem menší těleso v sibiřské tajze před necelými sto lety." 
Na Boba Lancastera pršely otázky ze všech stran. Není se co divit, konferenční sál byl plný novinářů a televizních zpravodajů. Počáteční šok již pominul a nyní profesionální návyky velí vyzvědět co nejvíc. Zpravodajství v přímém přenosu přebírá několik televizních stanic, takže o publicitu je dobře postaráno. 
"Vědí o planetce Kamikadze také politici?" "Jaká je jejich reakce?" "Neměla být zpráva utajena až do onoho osudného okamžiku srážky?" "Jsou skladiště jaderných zbraní dostatečně zabezpečena? Nebo zažijeme dvojí šok, první po střetu s planetkou a druhý vzápětí poté, až explodují jaderné hlavice, rozstrkané kdesi v bunkrech po celé Zemi?" "Jak se můžeme před hrozícím střetem ochránit? Je nějaká účinná obrana vůbec možná?" 
Na poslední závažné otázky si Lancaster netroufal odpovědět ani náznakem. "Pokud vím, jedním z účastníků dnešní panelové diskuse měl být vojenský expert, který by měl říct svůj názor na věc. Rád mu předám slovo. Je tu někde v sále?" 
Přihlásil se jistý Leo Goldman: "Ještě nedávno jsem byl zapojen do projektu strategické obranné iniciativy. Tento ambiciózní projekt, kdyby byl dotažen až do konečného tvaru, by nyní určitě prokázal svou účinnost. Tisíce vypuštěných nepřátelských raket a ještě víc klamných cílů, a všechny musí být do jednoho zneškodněny dřív, než dopadnou na zem. Nepřipomíná vám to silně náš současný problém? 
Ve vojenství vždy platilo a platí: nepřítele je nutno vyhledat, identifikovat, sledovat jeho pohyby -- a pak ho zneškodnit. Ptáte se mě na to poslední, ale hodně záleží i na předchozích krocích. Zásadní otázkou je, kdy zaregistrujeme potenciálně nebezpečnou planetku. Když se to podaří několik let před očekávanou kolizí, pak je téměř vyhráno. Zemi pochopitelně z její dráhy nevysuneme, musíme pohnout malou planetkou. K tomu stačí několikatunová kosmická střela, a to bez jakékoli explozivní nálože. Střelu vhodným způsobem vyšleme na takovou dráhu, aby vrazila například do boku planetky. Myslím tím kolmo na směr pohybu planetky. Já vím, takové šťouchání ze strany do rozjeté lokomotivy není žádná legrace, ale myslím si, že už by bylo v našich současných možnostech něco takového uskutečnit. 
Jenomže problém spočívá právě v tom, že se o zabijácké planetce dovídáme takřka na poslední chvíli. To je náš dnešní případ. Moc se neutěšujme, situace je zlá. I když budeme mít na obranný manévr aspoň šest týdnů, musíme mít k dispozici energii řádově desítky až stovky megatun TNT. Teď už samozřejmě musí jít o nukleární nálože, o ty největší nálože, které člověk kdy připravil. 
Jedna z možných variant -- asi ta nejschůdnější -- předpokládá, že jaderná hlavice vybuchne na boku planetky, pár set metrů nad jejím povrchem. Půjde vlastně o neutronovou bombu; mimořádně silný tok neutronů vypaří část látky nad místem výbuchu, odlétající rozprášený materiál vyvolá raketový efekt a planetka se mírně posune bokem. Při tomto manévru se navíc snižuje riziko rozbití tělesa na víc kusů." 
"Jak to -- riziko? Tomu nerozumím," namítl jeden novinář. "Cožpak není nejlepší planetku rozprášit?" 
"Ne, to určitě není nejlepší způsob, i když v hollywoodských katastrofických filmech nic jiného nevidíte. Kosmický projektil nikdy úplně nerozdrobíte na malé kousíčky. Vždycky by vzniklo jen několik kusů, stále ještě dost velkých na to, aby na Zemi způsobily pohromu. Na druhé straně musím připustit, že v některých případech může být natolik pozdě ke změně dráhy planetky, že by nic jiného než takový pokus o její zničení nezbývalo." 
"Takže je naděje i teď?" 
"Ne, není," řekl Goldman tvrdě. "Vždyť nejsou k dispozici rakety pro takový manévr, nic není vyzkoušeno, toto jsou jen první úvahy, kdyby ... Nikdo určitě nečekal, že tohle kdyby přijde tak brzy. 
Ještě mi dovolte říct pár slov na závěr." Goldmanův tón byl úsečný, oči mu jen plály, ale nehovořilo se mu lehce. "Kdybychom z této situace přece jen vyvázli se zdravou kůží, slibuji, že budu dělat všechno pro to, abychom příště už nebyli zaskočeni a nestáli tu tak trapně s holýma rukama, bez nejmenší možnosti se bránit. Já jako voják to nesu obzvlášť těžce. Abychom se vyhnuli příští katastrofě, musí nás podpořit naši politici. Jak si máme opatřit všechny potřebné informace, jak máme začít budovat účinné obranné systémy, když byrokrat škrtem pera odmítne poskytnout potřebné peníze? Každý politik, který v této věci bude rozhodovat, musí vědět, že jeho odpovědnost tentokrát sahá mnohem dál než jen do konce volebního období. Tady jde o odpovědnost a závazky vůči celé civilizaci, a na mnoho staletí do budoucna." 
Ano, člověk musí získat kontrolu i nad těmito zdánlivě neovlivnitelnými věcmi, chce-li přežít. Z kosmického hlediska přece lidská civilizace sotva něco znamená. Vesmír tu přece není proto, aby nám sloužil, mrtvé hmotě planetek či komet je úplně jedno, co nastane poté, až se srazí se Zemí. Naše civilizace je křehká a snadno zranitelná. Ale možná je i rozumná a natolik inteligentní, že si zavčas poradí i se střelami z kosmu. Zatím ale nezbývá nic jiného než v to věřit. 
 
 

 
 
Ten kdo doufal, že okolní svět bude reagovat na zprávy z konference zdrženlivě, protože věc sama je nadmíru delikátní, se zas jednou mýlil. Zpráva oblétla civilizované kraje snad nadsvětelnou rychlostí. Už nyní, krátce po Lancasterově plném odhalení problému, bylo jasné, že přímé zpravodajství z vědecké konference ovládne sdělovací média. Televize dominovala. Jako mávnutím kouzelného proutku se téměř na všech televizních kanálech měnila skladba programů. 
Tom Miller se s Billem Borkowskim uchýlili do místnosti sekretariátu konference, aby tu našli aspoň na chvíli azyl před zvědavými novináři. Ti byli schopni ptát se každého a na cokoli, jenže právě tito dva vědci věděli, že vše podstatné již bylo řečeno a teď nadešla chvíle, kdy namísto řečnění je třeba se důkladně a hluboce zamyslit. 
Na sekretariátu kdosi trápil televizor a dost vytrvale přeskakoval z jednoho televizního programu na druhý. Záznamy z právě přerušeného zasedání konference, pak zase rozhovor, komentář. Z archivů byly rychle vytahány všechny filmy, které byť jen trochu souvisejí s dnešní situací. Katastrofy, zánik civilizace, zničení Země -- sci-fi příběhy v představách renomovaných autorů i naprostých břídilů. 
"Moc rád bych věděl," prohodil Tom Miller k Borkowskému, když se oba konečně usadili v křeslech, "co si o tom všem myslí obyčejný divák, když vidí ten zmatek v televizi." 
"Zmatek v televizi, zmatek kolem a všude, to je začátek konce," meditoval zádumčivě Bill Borkowski. "Vsadím se, že už jen málokdo pozná, co z toho je ještě realita a co už smyšlenka." 
"Hej, příteli," zvolal Miller k chlapíkovi u televize, "zkuste tam ulovit něco kloudného. Třeba docela obyčejné zpravodajství. Copak říkají na CNN?" 
Stanice CNN byla jako vždy pohotová. Právě končil komentář zpravodaje z konferenční haly. Střih, redaktor ze studia informuje: "Astronom Robert Lancaster z projektu Vesmírné ostrahy rozmlouval před deseti minutami s poradcem amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti. Nyní hovoří se samotným prezidentem. Jak oznámil mluvčí Bílého domu, prezident Spojených států považuje vzniklou situaci za vážnou a zvažuje, zda požádá o urychlené svolání mimořádného zasedání Rady bezpečnosti OSN." 
"Vidíš Bille, právě teď případ planetky Kamikadze vstupuje do velké politiky." 
"Však je to taky obludně veliký případ," odpověděl Borkowski. "A především horký případ. Ale řeknu ti, Tome, že jsem na reakci politiků i docela zvědavý. Ne že by nyní mohli něco kloudného udělat, na to není čas, leda tak zamezit panice. Jenže teď v této mezní situaci jasně uvidíš, co jsou zač. Kariéristé a sobci se rázem odhalí. A kdybych se snad ve zdraví dožil i devatenáctého dne od toho dnešního, hned budu vědět, koho v příštích volbách mám volit a koho určitě ne." 
Do místnosti vtrhl udýchaný Stevens. "Konečně jsem vás našel. Oba vás shání Ralph Quatermain." 
"Quatermain?" Millerovi to jméno nic neříkalo. 
"Ale ovšem, Quatermain," naléhal Stevens. "Vědecký televizní komentátor číslo jedna. Copak ho neznáš?" 
"Ach táák," rozpomínal se Tom Miller, nebo aspoň to předstíral. "Co je s ním?" 
"Za chviličku, opravdu už za pár minut začíná přímý přenos diskuse s odborníky. Nesmíte tam chybět. Quatermain to moderuje." 
"Mně se tam nechce," ozval se Borkowski. "Už slyším ty senzacechtivé dotazy. Teď je vážná doba." 
"Buď bez obav. Ralph Quatermain je pan Někdo. Žádná laciná senzace. Experti se k věci musí vyjádřit právě teď. Když to neudělají, zítra si nějací troubové prostě vymyslí kdeco a svými zoufalými nesmysly zamoří celý éter." 
To rozhodlo. Miller i Borkowski následovali Stevense o patro výš. Malá posluchárna se proměnila v improvizované televizní studio. Kelly a Goldman už seděli připraveni. Ve velkém chvatu se příchozí pozdravili s Ralphem Quatermainem, narychlo jim asistentky napudrovaly obličeje, aby se pod reflektory neleskli, a jen co zasedli, ozvalo se z režie: za deset sekund začínáme. Ani minutka nezbyla na vydýchnutí, natož na nějakou zběžnou domluvu, o čem bude řeč. 
Ralph Quatermain ani na chvilku nezaváhal a začal. Bleskově představil aktéry diskuse a hned skočil do problému: "Když Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu svým výnosem ze šestadvacátého září devatenáct set devadesát požádala Národní úřad pro letectví a kosmický prostor, aby se problémem srážek vesmírných těles se Zemí intenzivně zabýval, aby propracoval a urychlil projekt Vesmírné ostrahy, určitě nikdo tenkrát nepředpokládal, že už brzy se situace vyhrotí a celé lidstvo bude nuceno čelit nebezpečí, které v tak velké míře dosud nepoznalo. 
Nepodléhejme emocím, jde-li to vůbec v tuto chvíli, a pokusme se popsat, co se za osmnáct dní přihodí. Víme alespoň přibližně, co nás čeká?" 
"Ano i ne," ujal se slova Mike Kelly. "Hned to vysvětlím. Ano říkám proto, že už existují desítky pokusů napodobit situaci -- matematicky samozřejmě -- a výsledky těchto počítačových simulací jsou si dost podobné. Odtud pramení i naše víra, že popisují realitu." 
"Promiň Miku, že ti skáču do řeči," zareagoval Bill Borkowski. "Je tu ještě jeden nepřímý důvod, proč si myslím, že tyto počítačové představy nejsou daleko od pravdy. Výsledky, které se tak či onak vztahují k očekávané skutečnosti, zcela přesahují všechno, co by si člověk i ve své nejbujnější fantazii dokázal vymyslet. Tak je tomu vždycky, příroda je bizarnější než naše představy." 
"Oukej. K tomu musím ještě dodat," pokračoval Kelly, "že jakkoli jsou si modelové výsledky událostí při velkém impaktu podobné, zůstávají jen modelovými výsledky. Skutečnost může být přece jen jiná. Ale docela rád se spokojím pouze s napodobením impaktu v počítači, vůbec netoužím po poznání pravé skutečnosti." 
"To ostatně asi každý," zasáhl do diskuse Quatermain. "Ale nepříjemné otázce -- co bude potom -- se nevyhnete. Nuže?" 
"Zvolím si pro začátek docela drobnou planetku, takových dvě stě až tři sta metrů velkou, která se řítí k Zemi rychlostí jedenáct kilometrů za sekundu. Právě takovou rychlostí opouštějí kosmické sondy navždy naši planetu. 
Při této rychlosti prolétne planetka nejhustší vrstvy zemské atmosféry za necelou sekundu. Ovzduší pro ni není vůbec žádnou překážkou. Za tuto osudovou sekundu by nikdo určitě ani nepostřehl, odkud planetka přilétá. Po nárazu na zem se tuny hornin vmžiku vypaří a v místě dopadu vznikne impaktní kráter. 
Exploze při dopadu se odhadem rovná tisíci megatunovým bombám. Hirošimská puma je ve srovnání s tím docela obyčejnou prskavkou. V centru výbuchu teplota vzroste na 20 000 stupňů Celsia. Žhavý plyn z vypařeného objektu prudce stoupá vzhůru a strhává s sebou okolní vzduch. V atmosféře se od místa výbuchu šíří do všech stran rozsáhlá rázová vlna, která vše zapaluje, boří a srovnává se zemí ještě stovky kilometrů od epicentra. Pro představu: ještě ve vzdálenosti plných pěti set kilometrů převýší teplota sto stupňů Celsia!" 
"Až se zdráhám něco takového si představit," hlesl Quatermain. "Jde to vůbec?" 
"Přitom v měřítku pozemských katastrof se jedná jen o místní událost," rozváděl dál Kelly. "I když je takto naprosto zničena oblast velká statisíce čtverečních kilometrů, je to stále jen docela malý kousíček zemského povrchu." 
"Tím se ovšem nesmíme uchlácholit. Počet lidských obětí by byl i tak závratně velký," dodal Tom Miller. "To ostatně dokáže odhadnout každý. Záleží na tom, kam planetka dopadne. Když si vybere ty nejlidnatější části našeho povrchu, může počet obětí převýšit i stovku miliónů." 
"Přiznám se, že pro mne je to zatím jen číslo," řekl Quatermain. "Říkáte sto miliónů obětí, a stále je to jen místní katastrofa. Pokud vím, blížící se kosmická střela Kamikadze by měla být dokonce o trochu větší." 
Kelly souhlasil: "Vyhlídky opravdu moc růžové nejsou. Planetka Kamikadze je větší než půl kilometru, ale téměř určitě není desetikilometrová. Teď se pokusím popsat, co vše by se dělo při střetu právě s tak velkým tělesem." 
"Za osmnáct dní nás tedy čeká něco mezi těmito dvěma krajnostmi," ujistil se Quatermain. 
"Tak. Začátek je stejný. Desetikilometrová planetka při svém průletu atmosférou vytvoří v zemském vzdušném obalu gigantickou díru. Exploze po dopadu na zem odpovídá současnému výbuchu alespoň jednoho sta miliónů megatunových pum. Bez jakéhokoli přehánění říkám, že toto číslo je závratně velké. Současná zásoba všech našich jaderných zbraní je jen nepatrným zlomkem tohoto množství, pouhou jednou desetitisícinou. Po výbuchu se rozletí zbytky projektilu i zemských hornin do dalekého okolí, až na dráhu kolem Země." 
"Skutečně až do vesmíru?" Quatermain tomu moc nevěřil. 
Do diskuse se zamíchal Leo Goldman: "Uvedu fakta opřená o experiment. Při vzdušném jaderném výbuchu se ohnivá koule zvětšuje až do okamžiku, než se tlak uvnitř vyrovná s okolním atmosférickým. Současně stoupá do výše. Když je asi deset kilometrů nad zemí, začne se rozplývat do stran a vytváří charakteristický hřib. 
To platí pro celkem nevelké ráže. U gigantických výbuchů je tomu trochu jinak. Teď ovšemže nemluvím o výsledcích přímého experimentu, ale počítačového modelování. U energií kolem jednoho tisíce megatun TNT, což je dvacetkrát víc než má naše nejsilnější jaderná nálož, se ohnivá koule zvětšuje a stoupá až do horních vrstev atmosféry, a to tak rychle, že může překonat zemskou přitažlivost. Stále ještě nejde o energie, se kterými se setkáme při dopadu desetikilometrové planetky. V takovém případě ohnivá koule jednoduše serve vršek atmosféry! 
Ano, přesně tak. Spolu s obrovským množstvím pevných částic, které byly zvednuty z povrchu Země, se záhy dostane na oběžnou dráhu. Četná tělesa, větší i docela drobná, obíhající kolem naší planety, pak mohou zasáhnout prakticky libovolné místo na zeměkouli." 
"Není snad názornějšího příkladu, jak je naše atmosféra snadno průchodná a zranitelná," uzavřel tuto část diskuse Ralph Quatermain. "Stále hovoříme o pádu planetky na pevninu. Dvě třetiny Země jsou ale pokryty vodou. Není to v jistém ohledu naše spása?" 
Mike Kelly, na kterého se moderátor obrátil, vrtěl zamítavě hlavou. "I v tomto případě nás počítačové modely vyvádějí z omylu, že by se nic vážného nestalo. Kdepak! Následky dopadu planetky do moře nebo hlubokého oceánu jsou stejně ničivé jako při pádu na pevnou zem. Vznikla by vlna až pět kilometrů vysoká, která by se šířila od epicentra. Dovede si někdo představit, co všechno by zpustošila? Patnáct set kilometrů od místa impaktu by měla výšku ještě pět set metrů. Přitom na volném moři je výška vlny mnohem nižší než při nárazu na pevninu. Mohutná příbojová vlna nutně musí zdevastovat nejen celé pobřeží, ale i krajinu hluboko ve vnitrozemí. 
Do atmosféry se při takovém impaktu dostanou spousty vodní tříště. Ta může být kontaminovaná produkty četných chemických reakcí, které snadno proběhnou v poměrně velké oblasti kolem místa dopadu. Pak ale nastanou ještě nepříjemné klimatické změny." 
"Zastavme se na chvíli u změn klimatu," přerušil Kellyho výklad Quatermain. "Mám pocit, že jakkoli jsou bezprostřední důsledky srážky Země s planetkou nebo kometou děsivé, mnohem horší se mi jeví druhotné následky takové kosmické katastrofy." 
O slovo se přihlásil Tom Miller: "Pokusím se je stručně popsat. Předem se omlouvám, když to nepůjde zcela bez emocí. Představme si: deset kilometrů velká planetka dopadá na zemský povrch. Jsme nedaleko místa impaktu. Přichází drtivá rázová vlna a za ní zůstává pouze nepopsatelná spoušť. Ale to zdaleka není vše. Současně s ní se šíří tepelná vlna, která všechno živé okamžitě sežehne. Po několik hodin země hoří jako dokonale rozpálená pečicí trouba. Velké teplotní rozdíly mezi epicentrem a okolím rozpoutají pekelné ohnivé smrště nevídaných rozměrů. Ne, nijak jsem se nenechal vyprovokovat k barvitému líčení, naopak, k perfektnímu popisu mně jednoduše chybějí slova. V místech rozsáhlých požárů se rychle sníží množství kyslíku v ovzduší. Přibude naopak jedovatý oxid uhelnatý, zvýší se obsah oxidu uhličitého. Do atmosféry se rozpráší materiál z planetky i horniny z místa dopadu. Tuny prachu. Závratné množství. Oblast dopadu se na dlouhou dobu zcela ponoří do tmy." 
"Pokud vím, takové zaprášení atmosféry zakrátko postihne naprosto celou Zemi," ozval se Quatermain. 
"Bohužel ano. Po tak velkém impaktu se velmi rychle naruší celková cirkulace zemské atmosféry a hustá vrstva zvířeného prachu, sazí a popela zahalí úplně celý zemský povrch. Na dlouhé měsíce až roky." 
"Tady vidíme, že z hlediska dlouhodobých následků impaktu je vlastně jedno, kam přesně planetka nebo kometa dopadne," poznamenal Kelly. 
Miller bezvýhradně souhlasil: "Před kosmickou katastrofou takového rozměru se nikam neschováš. Zkrátka -- nemáš šanci uniknout! 
Když na zemský povrch neprojdou žádné sluneční paprsky, přeruší se fotosyntéza. Nadlouho se naruší složité potravní řetězce. A co víc -- teplota při povrchu poklesne o několik desítek stupňů Celsia. Tento jev je zcela ověřený: dochází k němu třeba na Marsu v době velkých prachových bouří, kdy tamní atmosféra je plná jemného křemičitého prachu." 
"Něco na způsob jaderné zimy?" Quatermain tázavě povytáhl obočí. 
"Přesně tak, ve scénářích jaderných konfliktů se této době takto říká. Nyní bychom ji mohli nazvat impaktní zimou. Na dlouhé měsíce až roky, podle některých autorů až na tisíc let, se většina zemského povrchu promění ve zmrzlou krajinu, topící se ve tmě. 
Ani tím však nekončí výčet pohrom, které se valí na ty, kdož přežili. V místě výbuchu může přímou chemickou reakcí v atmosféře vzniknout značné množství oxidů dusíku a kyseliny dusičné. Dusík je přece nejhojněji zastoupený plyn v ovzduší. Možná také oxidy síry a kyselina sírová. Kyseliny potom zamoří vodní plochy i pevninu. Myslím, že jen těžko dokážeme odhadnout, jak moc se po takové impaktní zimě rozvrátí biologická rovnováha. 
Až se atmosféra trochu pročistí a ke stratosféře vystoupí dostatek vodní páry, začne se oteplovat. Vodní pára spolu s oxidem uhličitým zachytí hodně infračerveného záření, unikajícího z povrchu nahoru, do vesmíru. Začne působit skleníkový efekt. Nakonec -- jak vyplývá z modelových výpočtů -- může teplota vystoupit až deset stupňů Celsia nad hodnotu, kterou měla v daném místě před katastrofou. To potrvá určitě celá desetiletí. Přichází další pohroma: zdecimovaná civilizace, vystavená nejdříve dlouhému chladu a temnotě, se nyní musí smířit s přehřátou planetou." 
Millerovo líčení bylo natolik sugestivní, že i Quatermain, jinak pohotový a hovorný, na okamžik ztratil řeč. Zastoupil ho však Borkowski: "Určitě si mnozí diváci myslí, že přeháníme. Kdo ví, říkají si, zda se naši vědátoři zas nemýlí, vždyť stále popisují jen jakési modely. Moc bych si přál, aby to vše byl jen zlý sen. Ale nalhával bych sám sobě, kdybych tvrdil, že tak zlé to být nemůže." 
 
 

 
 
Když Tom Miller odcházel z improvizovaného televizního studia, zamířil do zadního traktu budovy. Chtěl se na chvíli odpoutat od okolního světa a v hlavě si vše uspořádat. Pojednou zahlédl Boba Lancastera. Samotného, bez hloučku dotírajících novinářů, a to byl určitě malý zázrak. Tom popadl Boba za rameno a vecpal se s ním do jedné malé místnůstky se spoustou nábytku a harampádí. Připadal si jak spiklenec. 
"Poslouchej, Bobe, konečně s tebou můžu mluvit v klidu a mezi čtyřma očima." Znělo to krajně naléhavě. "Jak je to s Kamikadze? Teď mi můžeš říct všecko a bez příkras." 
Lancaster se na Millera podíval dosti udiveně: "Tome, je to přesně tak, jak jsem už říkal veřejně. Skoro bych i přísahal ... Opravdu nemám co dodat. Leda snad ..." 
"Leda snad?" 
"Uklidni se, žádná senzace se nekoná. Chci jen říct, že bych se zprávou určitě ještě několik dní počkal, nebýt toho čmuchala Stevense. Toho mi byl čert dlužen. Byl mně všude v patách, na hvězdárně mě hlídal líp než bezpečnostní služba, abych mu někudy neuplách. Docela rád bych se dověděl, kdo a jak mu dodával zprávy o planetce Kamikadze. Už o ní vědělo příliš mnoho lidí ... Ale teď k věci: radiolokační měření jsou přesná, což o to, ale zatím je jich málo. Proto jsem chtěl ještě vyčkávat. Za pár hodin budu mít k dispozici nová měření z celé sítě stanic. To bys nevěřil, co jeden den navíc nyní znamená. Zítra ráno budeme určitě chytřejší." 
"Ty snad věříš, že by to mohlo být jinak?" 
"Věřím -- nevěřím, na tom teď přece nesejde. Uvažuj racionálně: je pouze nepatrná šance, že nás ta dvě skaliska minou. Nač se utěšovat něčím, co je natolik málo pravděpodobné?" 
"Já vím," hlesl tiše Miller, "když ale každá nejistota je v tuto chvíli tak strašlivá!" 
"Mám návrh, Tome. Teď se pokusím potají zmizet na observatoř. Tam je o trochu víc klidu než zde. Až budu mít v průběhu noci nová data, zavolám ti. Budeš první, kdo je bude znát." 
Oba na sebe významně mrkli. Bob Lancaster pomalu otevřel dveře na chodbu a když se ujistil, že je vzduch čistý, vytratil se zadním schodištěm z budovy. 
 
 
 
 
Vědecká konference se nadobro rozpadla. Řada účastníků se přitom nemohla ubránit dojmu, že vše bylo tak inscenováno záměrně. Boris Aronow to dokonce Millerovi ostře a nevybíravě vyčetl: "Nás jste zvali jenom proto, abychom se zesměšnili! Konference byla zcela v režii lidí, posedlých myšlenkou kosmických katastrof. Abyste dodali svým výmyslům na věrohodnosti, přišli jste s planetkou Kamikadze. Jenomže bublina se nafoukla víc, než je zdrávo. Teprve až splaskne, uvidíme celý rozsah škod. Morálních škod! Strašit dospělé lidi nebezpečím, které ve skutečnosti neexistuje, to je setsakramentsky nezodpovědná hra!" 
Miller se o obranu ani nepokoušel a raději se stáhl do ústraní. Nač mu nyní vysvětlovat, že konference dávala každému stejnou šanci vystoupit se svými myšlenkami a podpořit je argumenty. Proč také znovu připomínat, že příprava konference začala v době, kdy o planetce Kamikadze neměl nikdo ještě ani potuchy? Millera trápily docela jiné věci. 
Někteří účastníci spolu nadále vášnivě debatovali, jiní jen apaticky posedávali nebo pocházeli z místa na místo, mnozí už odjeli, aby si zařídili své záležitosti. Mezi účastníky konference se sice ještě pohybovali novináři, ale i jejich aktivita postupně upadala. Po velkém vzrušení zákonitě přišla únava a deprese. 
Čas se teď vlekl velmi pomalu. Tom Miller se uchýlil do místnosti sekretariátu. Chvíli ospale mžoural na televizní vysílání, než si uvědomil jeho další proměnu. Vedle donekonečna opakovaných několika šotů ze zdejší konference přibývalo podivných prohlášení jemu zcela neznámých osob, které tvrdily, že konec světa je nevyhnutelný, že přichází čas odplaty a účtování. Šarlatáni a náboženští fanatici postupně zaplňovali televizní obrazovku. 
Miller se zabořil do hlubokého křesla. Hlavou se mu honily absurdní myšlenky. Věděl, že civilizaci dělí od pohromy necelých osmnáct dní. Přitom na obranu nejsou prostředky. Tato srážka nebude z kategorie těch největších, jako zřejmě byla ta z přelomu druhohor a třetihor. Je tedy naděje, že mnozí přežijí. Má cenu se někam ukrýt? Kam se uloží skvosty lidské kultury, třeba Picassovy obrazy nebo Michelangelovy sochy? Až to někteří lidé přežijí, co potom? Miller se snaží si představit, jaké budou mít starosti. Oni přece nezačnou od samého počátku, nikdo přece nevymaže z jejich mozků poznatky, které lidstvo až dosud nabylo! Ale k čemu jim budou? Bude elektřina, budou počítače? Takové myšlenky jsou k zbláznění! Tom Miller se prudce vymrštil z křesla a pokoušel se zaplašit chmury rychlým pocházením po místnosti. 
Vzpomněl si na nedávný případ srážky komety s Jupiterem. Kometu objevili rok a půl před zánikem manželé Shoemakerovi a David Levy. Tato pozoruhodná kometa, která doslova uvázla v Jupiterově zajetí, byla při svém posledním průletu kolem obří planety roztrhána na dvě desítky větších fragmentů a nespočet kousků menších. Pak následoval ještě jeden oblet kolem Jupiteru -- a pád do jeho bezedné atmosféry. To se stalo v červenci 1994. Přestože jsme ze Země místo dopadu přímo neviděli, neboť se nalézalo na Jupiterově straně od nás odvrácené, nashromáždilo se dost důkazů o tom, že tam vzplanul ohňostroj zcela nevídaných měřítek. Každý mohl na vlastní oči -- i v malém dalekohledu -- uvidět stopy těchto střel, jak se uchovávaly v Jupiterově atmosféře dlouhé dny po dopadu. K podobnému střetu se nyní opět schyluje, rezonovalo Millerovi v hlavě. 
Náhoda? Zlomyslnost osudu? Millerův zrak těkal po místnosti. 
Co ti dva ruští kosmonauti, kteří už pěkných pár týdnů krouží kolem naší planety? Vědí vůbec něco o této situaci? Shora vyhlíží modravá Země naprosto pokojně, Kamikadze je kdesi v hlubinách vesmíru. Jak se rozhodnou dva vyslanci lidstva v kosmu, a jak pracovníci řídící jejich let ze Země? Mají se kosmonauti vrátit zpět a zažít ono peklo nebo se na ně budou dívat shora, s plným vědomím osudu, který je neodvratně čeká? 
Ne, tyto úvahy opravdu k ničemu nevedou! Miller se ze všech sil snažil najít zase trochu duševní rovnováhy. Znovu se posadil do křesla a znovu rozvažoval: je na této planetě místečko, kde by bylo možné přežít a pak třeba jen živořit? Nebudou živí závidět mrtvým? 
Tom Miller pomalu zavíral oči. Stále však viděl jakési ohnivě plápolající pestrobarevné skvrny. Svět kolem se začínal utápět ve zvláštním šumění ... 
 
Když se opět probral do bdělého stavu a rozhlédl po místnosti zjistil, že je tam, kde předtím, jen čas o několik hodin poskočil. Žádný zázrak se neudál, ani se neodpoutal nějakou skrytou dimenzí pryč od Země, která se neúprosně blížila k místu střetu s planetkou. Na sekretariátu posedávalo jen několik zbylých členů vědeckého výboru konference, někteří spolu polohlasně rozmlouvali. A pak tu byla Anička Lindvallová. Miller o ní často mluvil jako o dobré duši konference, ale nyní věděl, že je bytostí přímo andělskou. Kde se jen bere v této ženě tolik vytrvalosti, energie a nevšední ochoty, se kterou se tak nezištně starala o všechny zbylé účastníky? 
Nastala už hluboká noc. Tom Miller byl docela rád, že sem nijak zvlášť nepronikalo dění zvenku. I televize již byla vypnuta. Jak reagují na blížící se zkázu obyčejní lidé? Propuká panika? Mnozí určitě sáhnou po drogách a alkoholu. Pro Millera tento svět jako by neexistoval. Očekává jen jediné -- Lancasterův telefonát. 
Nad ránem se Bob Lancaster konečně ozval. Tomu Millerovi planou oči. "Ano, rozumím. ... Jo -- zatraceně! A kdy nejdřív budeš vědět víc? ... Hm, i tak ti děkuji, žes zavolal, Bobe." Zavěsil telefon. Anna Lindvallová, stojící opodál, ihned poznala, že Millerovi nebude moc do řeči. 
"Volal mi Bob," pomalu ze sebe soukal Miller. "Byli jsme domluveni, že mi zavolá, hned jak bude mít nové výsledky. Nová radarová data." Odmlčel se, jako by sbíral v sobě odvahu říct to další. 
"Zatím nic nového, bohužel. Ani nová měření zatím nedokážou stoprocentně rozhodnout, jestli se Kamikadze do nás strefí nebo ne. Nezbývá než čekat." Tom Miller se to snažil povědět co nejobyčejněji, ale bylo jasné, že se velice přemáhá. 
 
 
 
 
Zasáhne nebo mine to drobné skalisko naši planetu? Zcela hamletovská otázka. Do srážky nebo jen těsného průletu zbývá necelých osmnáct dní. Problém Kamikadze teď už určitě není záležitostí pouze nevelké skupinky vědců. Stal se celoplanetárním traumatem. Karty již kdosi zamíchal a rozdal, nyní je zbývá jen odkrýt. 
Tento prazvláštní stav nejistoty, který lidstvo dosud ještě nikdy nepoznalo, určitě nebude trvat celých osmnáct dní. Už zítra, pozítří může být jasné, jak se věci mají. Nicméně lidské společenství na planetě Zemi je ohroženo. Ne, nezanikne zcela, to je málo pravděpodobné, ale poničeno může být citelně. Na těle i na duchu. Tato generace pozemšťanů se připravuje čelit nebezpečí z postupného, i když přece jen relativně rychlého oteplování Země. Chce zvládnout prudkou populační explozi. Usiluje o rozumnou míru vyzbrojení, která by dávala pocit bezpečí všem. Snaží se ... musí ... 
Teď je tu ale další vážná hrozba, které je naše civilizace vystavena. Hrozba dlouho neznámá a také v současnosti stále ještě podceňovaná. Hrozba skrytá a o to nebezpečnější. Jenže i tuto hrozbu jsme schopni odvrátit, budeme-li jednat včas. Všichni však vědí, že potvrdí-li se Lancasterova předpověď o střetu planetky Kamikadze se Zemí, je nyní -- pouhých osmnáct dní před srážkou -- na záchranu opravdu pozdě. 
 
 
 
Japonci, už po dlouhá staletí sužovaní četnými tajfuny, zemětřeseními a výbuchy sopek, vždy říkali, že přírodní katastrofy s plnou silou udeří právě v tom okamžiku, kdy na její možnost zapomeneme. 

 

(konec)
  
Zdeněk Pokorný, Zkáza přichází z kosmu, Rovnost a.s., Brno 1996