Planeta v souhvězdí Býka? 
Podívejte se na Mir s raketoplánem (update 3. 6. 13.00) 
Loučení se stanicí Mir 
Posádka letu STS-91 
Červený led? 
Vycházející Slunce na cestě k Marsu 
Blízký se stal nejvzdálenějším 
 
 
 
 

  

foto NASAPodívejte se na Mir s raketoplánem  
(doplněno ve středu 3. června 13:00) 
  
Raketoplánu Discovery úspěšně odstartoval krátce po půlnoci z úterý na středu. Se stanicí Mir by se měl letoun spojit ve čtvrtek 4. června jen několik minut před devatenáctou hodinou našeho času. Do té doby se bude Discovery přibližovat ke stanici. Máte tedy velkou šanci obě tělesa spatřit v noci z 3. na 4. června. Přelety stanice Mir nad naším územím (konkrétně pro Prahu)  jsou uvedeny v přiložené tabulce, dva kritické jsou zvýrazněny. Předpovědi přeletů pro jiná místa najdete na stránkách German Space Operations Centre.  
 
 
datum začátek letu max. výška konec letu
čas výška azimut čas výška azimut čas výška azimut
3. června 23:05:15 10 23:08:10 80 23:10:26 19 E 
4. června 00:41:19 10 00:42:26 17 00:42:26 17 W 
4. června 22:03:17 10 22:06:18 68 22:09:25 10
4. června 23:39:09 10 23:42:03 43 SW 23:42:30 40 S 
 
 
 
 
 
  
Planeta v souhvězdí Býka? 
 
Na tiskové konferenci ve čtvrtek 28. dubna oznámil tým z Extrasolar Research Corporation z kalifornské Pasadeny objev, který považuje Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) za největší v historii existence Hubblova kosmického dalekohledu: první přímý pohled na planetu mimo sluneční soustavu
Tento unikátní nález, který se podařil Susan Terebey a jejímu týmu, může (ale nemusí) zásadním způsobem změnit naše dosavadní představy o vzniku a vývoji planet. Je však nutné na úvod říci, že se dosud jedná pouze o předběžné výsledky, které mohou být ještě vyvráceny. 
Zajímavé je, že se tento unikátní nález podařil zcela náhodou, během studia velmi mladých hvězd infračervenou kamerou NICMOS Hubblova dalekohledu, která je schopna se v tomto oboru elektromagnetického spektra podívat skrz jinak neprůhledné plynoprachové obálky rodících se hvězd. Mezi vytipovanými cíli byl i objekt označený TMR-1, čerstvě zrozená dvojhvězda v souhvězdí Býka. Její věk je mezi 100 tisíci a jedním milionem roků. 
Snímek z kamery NICMOS ukázal kromě dvojice hvězd i 200 miliard kilometrů dlouhý zvláštní výběžek, na jehož konci se nacházel světelný zdroj s hvězdnou velikostí 18 magnitud (označený TMR-1C). Za předpokladu, že tento zdroj leží ve stejné vzdálenosti (450 světelných let) a má shodné stáří, lze na základě jasnosti odhadnout jeho hmotnost na pouhé dvě až tři hmotnosti Jupiteru. Největší planeta sluneční soustavy je přitom asi třistakrát hmotnější než Země. 
Obdobně hmotných planet je u jiných hvězd známo již několik. Všechny se ale nacházejí příliš blízko u svých mateřských hvězd a není tudíž možné je sledovat přímo. 
V současnosti ale objekt TMR-1C k dvojici hvězd nic neváže. Vlivem jejich působení byl gravitačním prakem vystřelen do okolního prostoru a navždy je odsouzen se osamoceně pohybovat Galaxií. Vzhledem ke vzdáleným hvězdám je jeho současná rychlost asi deset kilometrů za sekundu. 
Podobné rušivé působení je známo ze světa těsných trojhvězd a vícenásobných systémů. Vzájemné gravitační působení jednotlivých složek vede k tomu, že jejich dráhy v prostoru jsou neuzavřenými křivkami a dříve nebo později jsou jednotlivé hvězdy vyhozeny ven ze soustavy. Proto se na obloze tak málo setkáme s těsnými trojhvězdami a vícenásobnými hvězdnými soustavami. 
Dle Susan Terebey je však také možné, že objekt TRM-1C je starý až deset milionů let, tj. stejně jako jiné blízké hvězdy; v tom případě by se mohlo jednat o velmi hmotnou plynou planetu či hnědého trpaslíka. (Hnědí trpaslíci jsou objekty s hmotností menší než 0,08 hmotnosti Slunce, ve kterých centrální teplota nikdy nedosáhne výše potřebné k zapálení termonukleárních reakcí.) Vědecký tým také dává asi dvouprocentní šanci možnosti, že by šlo jen obyčejný objekt v pozadí. 
 
 
Co všechno je možné, za předpokladu, že tato tři tělesa spolu souvisí, na přiloženém snímku spatřit? Především je tu mnoho artefaktů, tedy objektů, které vznikly až při pořízení snímku a na skutečné obloze neexistují. Těmi nejnápadnějšími jsou difrakční paprsky (podél čárkovaných čar) a kroužky (jeden je zřetelný kolem kandidáta na planetu). Vznikají ohybem světla na okraji dalekohledu a na uchycení zrcadel. Patrné jsou také různé "kazy" vytvořené úpravou snímku (slabá kruhová skvrnka vlevo od jasných hvězd). 
Dva členové mladého hvězdného páru TMR-1A a TMR-1B jsou označeny písmeny A, B, zatímco planeta písmenem C. Spojitou čarou je zachycen zhruba hyperbolický tvar cesty planety z vnitřní části dvojhvězdy. Hvězdy jsou od sebe asi 40 astronomických jednotek daleko (40krát dál než je Země od Slunce), tj. asi 6 miliard kilometrů. TMR-1C je pak asi 1500 astronomických jednotek daleko (225 miliard kilometrů), tedy 40krát dál než je Pluto od Slunce. 
Zvláštní výtrysk vybíhající z páru mladých hvězd směrem k planetě může mít dvě příčiny. Může se jednat o "tunel" v prachu, který prorazila na své cestě vystřelená planeta. Světlo hvězd, které tímto průzorem utíká, ozařuje jeho okraje podobně jako osvětlené skleněné vlákno. Jinou možností je, že se jedná o materiál táhnoucí se za hvězdou, který je osvětlen dvojicí TMR-1A a TMR-1B. Ať tak či onak, je možné předpovědět, co se bude nadále dít: za čas dojde k uzavření tunelu, podobně jako se za plovoucí lodí uzavírá vodní hladina (to v prvním případě). Výběžek se stane rozmazanější a bude slábnout. Vzhledem k různým oběžným rychlostem může filament dostat spirální podobu, časem se zcela rozmaže a úplně zmizí (to je druhá možnost). Oba efekty jsou samozřejmě limitovány životností výběžku. 
K potvrzení těchto předpokladů budou samozřejmě nutná další pozorování. Snímky pořízené s odstupem několika let mohou ukázat, zda se planeta skutečně pohybuje předpověděným směrem. Rozbor světla pak prozradí, zda se jedná o slabou hvězdu pozadí, hnědého trpaslíka či skutečnou planetu. Ať už ale výsledky dopadnou jakkoli, unikátní objev Susan Terebey ukázal novou možnost, kde hledat velké planety: poblíž hvězdných párů. Odtud mohou být totiž vystřeleny do větší vzdálenosti a mohou se tak vymanit ze zářivého okolí mateřských stálic. To byl ostatně jeden z důvodů, proč Therebey se svým týmem objev předčasně zveřejnila. Jestliže se potvrdí, že TMR-1C je planetou, bude se skutečně jednat o jeden z nejdůležitějších objevů Hubblova kosmického dalekohledu. TMR-C1 nám totiž může leccos prozradit o vzniku planet a nepřímo i o nás. Možná se také blíží doba, kdy si nevystačíme jen s devíti jmény planet, ale budeme říkat třeba planeta "Vomáčka" ze souhvězdí Býka a "Novák" ze Střelce. 
 
Jiří Dušek
(Podle materiálů NASA a S. Terebey. Foto NASA/STSCI.)
 
 
 
  
Loučení se stanicí Mir 
 
V úterý začne desetidenní mise raketoplánu Discovery, jejímž úkolem je poslední spojení amerického letounu s ruskou orbitální stanicí Mir. Wendy Anderson, která je členem posádky a jež měla původně dlouhodobě pobývat na stanici, toto setkání přirovnala ke "konci měsíčního programu Apollo". Velitel letu Charles Precourt však dodává, že "stejně jak jedno období končí, druhé začíná". Očekává se totiž, že provoz Miru bude v nejbližší době zastaven a někdy v příštím roce stanice dokonce shoří v zemské atmosféře. Současně by se měla začít stavět již dlouho odkládaná Mezinárodní kosmická stanice. 
Rozhodující vliv na další život Miru zřejmě bude mít Valerij Rjumin, kterého přiveze Discovery. Jeho úkolem je totiž důkladná inspekce dvanáct let staré stanice. 
Při loučení se neplánují žádné oficiální ceremonie. Nicméně je jasné, že z hlediska obou států, ale i širokého mezinárodního společenství se jednalo o historickou spolupráci. Počet osob, které vstoupili na stanici Mir, dosáhl před letem Discovery devadesát šesti -- z toho 38 Rusů, 41 Američanů a 17 ostatních. Dvakrát bylo na Miru 16 Rusů, 3 Američané a jeden Francouz, třikrát tu nebyl nikdo. Pak Viktorenko čtyřikrát a rekord drží A. Solovjev -- byl tu pětkrát. Dohromady tedy 123 vstupů lidí na stanici. 
Během minulých čtyř let americká vláda zaplatila ruské kosmonautice téměř půl miliardy dolarů jako poplatek za přístup na Mir. Výsledkem jsou unikátní zkušenosti z dlouhodobého pobytu člověka v beztížném stavu, stejně jako testy palubních zařízení. 
 
 
Na druhou stranu se Američané na Miru pěkně zapotili. Jerry Linenger pomáhal hasit v únoru 1997 nebezpečný požár. Michael Foale byl pro změnu aktérem zničení modulu Spektr. David Wolf strávil hodně času s nápravou různých škod a věčně vypadávajících palubních počítačů. Snad jedině poslední pobývající Andy Thomas (pomineme-li počáteční diplomatické problémy) měl poměrně klidný pobyt. 
Právě Andy Thomas se stane posledním Američanem na Miru. Žádné další lety raketoplánů ke stanici se neplánují. Ostatně dle mínění NASA čím dříve bude Mir odstaven, tím lépe. O to dříve se totiž ruské síly začnou plně věnovat stavbě a provozu Mezinárodní kosmické stanice. 
Kromě spojení s Mirem, což je samozřejmě prvořadý úkol, se během letu Discovery plánují ještě testy některých zařízeních: alfa-magnetického spektrometru k detekci elementárních částic (bude součástí plánované mezinárodní stanice) a nového univerzálního komunikačního systému. 
Po odpojení raketoplánu bude také provedena kontrola poškozeného modulu Spektr. Rusové vypustí do této části fluorescenční látku a Američané se zvenku podívají, zda někudy neutíká zelený plyn. Mohly by tak nalézt netěsnosti v plášti. 
 
Jiří Dušek
(Podle materiálů NASA, MNBC a Petra Lály)
Na snímcích připojení raketoplánu k Miru 15. listopadu 1995.
 
  
Posádka letu STS-91
Charles J. Precourt (velitel letu)
Velitel letu STS-91 vstoupil do oddílu kosmonautů v roce 1990. Předtím vystudoval Americkou leteckou akademii. (Pilotoval stíhačky F-15 a jíné.) Jeho první let se odehrál v dubnu 1993, během mise zaměřené na studium života, materiálové experimenty, fyziku a astronomii. Znovu se vydal do vesmíru jako velitel v roce 1997 a byl také pilotem při letu STS-71, kdy se americký raketoplán poprvé spojil se stanicí Mir. Narodil se 29. června 1955, je šťastně ženatý.
Dominic L. Gorie (pilot)
Narodil se 2. května 1957.  Je ženatý, má dvě děti. Rád lyžuje, jezdí na kole, hraje golf. Let STS-91 je jeho prvním. Samozřejmě, že byl vojenským pilotem, na třiceti typech letounů strávil více než tři a půl tisíce hodin.
Wendy B. Lawrence (palubní specialistka)
V roce 1981 absolvovala Americkou námořní akademii, na palubách šesti typů vrtulníků strávila více než 1500 hodin. Do týmu kosmonautů byla vybrána v březnu 1992. O tři roky později se vydala do vesmíru (březen 1995). Jako palubní specialistka si další výlet zopakovala v roce 1997. Ještě předtím se připravovala na dlouhodobý pobyt na stanici Mir. Nakonec však byla nahrazena Dr. Davidem Wolfem. Je svobodná a z ryze vojenské rodiny. Její otec je viceadmirál William P. Lawrence.
Franklin R. Chang-Diaz (palubní specialista)
Je veteránem kosmických letů. Poprvé byl členem posádky STS-61C v roce 1986. Další výpravy následovaly v roce 1989, 1992, 1994 a 1996. Celkem ve vesmíru strávil více než tisíc hodin. Má doktorát z fyziky plazmatu na známém ústavu Massachusetts Institute of Technology a je autorem řady významných vědeckých prací. Původem Kostaričan, je ženatý, otec čtyř dětí,
Janet L. Kavandi (palubní specialista)
Je druhou ženou na palubě Discovery. Narodila se 17. července 1959. Vystudovala analytickou chemii. STS-91 je jejím prvním letem. Je vdaná, má dvě děti.
Valerij V. Rjumin (palubní specialista)
Je zástupcem Ruské kosmické agentury a také nejstarším členem posádky. Narodil se v roce 1939. V letech 1958 až 1961 působil ve službách armády jako velitel tanku. Ve vesmíru strávil prakticky jeden rok. V roce 1977 dva dny na palubě Sojuzu 25, v roce 1979 už 175 dní a v roce 1980 pak 185 dní na Saljutu 6. Proslýchá se, že kvůli tomuto letu musel shubnout o dvacet kilo.
Andy Thomas
Je pouze "polovičním" členem posádky. Již čtyři měsíce, od ledna tohoto roku, pobývá totiž na palubě stanice Mir. Předtím se do vesmíru vydal ještě v roce 1996. Během této desetidenní mise raketoplánu Endeavour posádka vypustila hned dvě umělé družice a provedla sérii velmi zajímavých experimentů.
 
 
 
 
  
Červený led? 
 
První stopy záplav, které v minulosti sužovaly rozsáhlé oblasti červené planety Mars, přinesly před více než dvěma desítkami let americké sondy Viking. Nové snímky z Mars Global Surveyoru však ukázaly, že na povrchu planety zřejmě po delší dobu existovala rozsáhlá jezera se stojící vodou. Důkazy se našly v bezejmenném, asi padesátikilometrovém kráteru na jižní polokouli, čtyři tisíce kilometrů pod rovníkem. 
Na snímku, který přikládáme (kliknutím jej získáte v plném rozlišení, pozor více než 1 MB), jsou nejméně dvě stopy přítomnosti vody v minulosti: 
  1. Okraje kráteru jsou zbrázděny kanály, kterými jako by stékala kapalina. 
  2. Rozhraní mezi temným dnem a světlejšími valy kráteru připomíná vyschlou vodní nádrž.
Tyto stopy je možné nejlépe a nejsnadněji vysvětlit tak, že v minulosti došlo k pozvolnému zaplavení kráteru, kdy kapalina prosakovala skrz kráterové valy, stékala dolů a zaplavila část dna. V tom případě by temné oblasti mohly tvořit sedimenty. Neexistence menších kráterů na dně pak ukazuje, že k této události mělo dojít poměrně nedávno. Tmavé oblasti by dokonce mohly být zmrzlým blátem či pískem. Na dně kráteru by tedy i dnes mohl existovat led. 
Je však nutné připomenout, že jak kanály, tak i tmavé oblasti mohly vzniknout i jinak (mohla je vytvořit třeba láva). 
Portrét kráteru pořídil Mars Global Surveyor 29. prosince loňského roku, během svého 77. obletu planety. Na snímku je zachycena oblast o rozměrech 25x30 kilometrů, nejmenší detaily mají velikost asi dvacet pět metrů. 
 
Jiří Dušek
(Podklady, foto Malin Space Science Systems/NASA)
 
  
Vycházející Slunce na cestě k Marsu 

Země vycházejícího Slunce vyšle v červenci tohoto roku k planetě Mars svoji první sondu. Ta by měla po dobu dvou let studovat vrchní části atmosféry planety a její interakci se slunečním větrem. Umělá družice, dosud označená docela obyčejně Planet B, bude mít k dispozici celkem patnáct přístrojů pro detailní záběry povrchu, na měření magnetického pole, struktury atmosféry, nabitých částic a kosmického prachu.  
Sonda se na svoji cestu vydá na palubě rakety M-5 z Kagoshima Space Center asi tisíc kilometrů jihozápadně od Kjota. Až do prosince bude obíhat kolem Země, poté bude katapultována směrem k Marsu. Cesta k planetě ji zabere dalších deset měsíců. Kolem ní bude po dobu dvou let obíhat ve vzdálenosti 150 až 50 tisíc kilometrů. 
  

Jiří Dušek
 
 
 
 
  
Foto Gordon GarradBlízký se stal nejvzdálenějším 
 
Gordon Garrad, australský astronom z Loomberah v Novém jižním Walesu, prvního dubna tohoto roku překonal rekord v optické detekci nejvzdálenějšího dosud pozorovaného lidského výrobku. S pomocí CCD kamery dalekohledu Johns Hopkins University totiž zachytil sondu NEAR (Near Earth Asteroid Rendezvous), která se nacházela ve vzdálenosti 33 milionů kilometrů, tedy stokrát dál než Měsíc. Předcházející rekord držela sonda Galileo, jenž byla spatřena roku 1992 ve vzdálenosti osm milionů kilometrů. 
Gordon Garrad byl pravděpodobně jediným pozorovatelem, kterému přálo počasí během desetiminutového intervalu, kdy panely sondy podle předpovědi odrážely sluneční světlo směrem k Zemi. Garrad pořídil pět expozic s délkou sedmdesát pět sekund, slabá stopa sondy se však objevila až po jejich poskládání do jediného snímku. 
NEAR je nyní přibližně v polovině cesty k planetce Eros, se kterou se setká na začátku příštího roku. 
 
Jiří Dušek
(Podklady NASA)