(pokračování z minula)
Zkáza přichází z kosmu 
  
3. Kostky jsou vrženy 

Tom Miller s obavami nakoukl do přednáškového sálu. Většina účastníků konference se už usadila na svá místa. V sále panovala obyčejná, ba spíš až mírně ospalá konferenční atmosféra, tak typická pro odpolední zasedání. Nic nenasvědčovalo tomu, že by o zprávě ve večerníku věděl ještě někdo další. Klid před bouří, ohodnotil situaci Miller a zabořil se do křesla v druhé řadě. 
Za chvíli začal odpolední program. Rozeběhl se přesně podle plánu. Hovořil geolog Edward McKenna z univerzity v Clevelandu. Už z  jeho prvních slov, bojovných a břitkých, bylo jasné, že se na přírodní katastrofy na Zemi dívá jinak než jeho předřečníci. 
"Astronomové a možná i někteří geologové by rádi našli jednoduché odpovědi na složité a komplexní geologické problémy. Musím je ale zklamat, takové jednoduché odpovědi prostě neexistují." 
Tento současný spor má vlastně už velmi dávné kořeny, rozvažoval v  duchu Miller. Pořádek a chaos, jevy předpověditelné a náhodné. Jakou měly úlohu při utváření tak složitého systému, jakým je naše planetární soustava? Na přelomu 18. a 19. století, když se výzkum Země stával vědou -- vybavoval si dál Tom Miller -- zvítězili nakonec zastánci takzvaného principu aktualismu. Popřelo se, že by ve vývoji naší planety mohly hrát nějakou významnější roli katastrofy. Síly a jevy, které působily v geologické minulosti, se nijak neliší od těch, které pozorujeme kolem sebe dnes. Pokud paměť lidská sahá, nepoznali jsme (bohudík) nějaké obrovité, vše zničující katastrofy. Pravda, tenkrát před dvěma třemi stoletími bylo intelektuální klima trochu jiné než nyní. Teologie stěží mohla připustit, aby osud lidstva spočíval v rukou slepých přírodních sil. Myšlenka hromadného vymírání živočišných a  rostlinných druhů nebyla tehdy prostě přijatelná. 
Ovšemže -- meditoval dál Miller -- dnes už se nevedou vleklé spory o  tom, zda k  vymírání docházelo nebo ne, ale co je příčinou tohoto jevu. Víme, že hromadných vymírání bylo v dějinách Země více. Asi nikdo není schopen dokázat, že všechny tyto případy mají stejnou příčinu. Je proto dost pochopitelné, že se většinou soustřeďujeme na jedno z  posledních hromadných vymírání, které se odehrálo před 65 milióny lety, na rozhraní druhohor a třetihor. Nejkonzervativnější skupina geologů a paleontologů se domnívá, že za tím vězí pomalé systematické změny prostředí, vyvolané dlouhodobými změnami klimatu. Vlastní příčinou všech těchto proměn může být třeba kontinentální drift, pozvolné posouvání velkých bloků litosféry po plastickém podloží -- astenosféře. Jiní geologové a paleontologové sice připouštějí katastrofy, ale nikoli kosmické. Za hromadné vymření jsou odpovědné velké sopečné výbuchy, tvrdí. Tenhle McKenna k  nim patří také. Jsem zvědav -- rozvažoval v  duchu Miller -- zda uvede opravdu pádné důkazy ve prospěch vulkanické domněnky. 
"Geologové nijak nemilují katastrofy. Myslím tím ovšem katastrofy náhlé, okamžité, takřka nepředpověditelné, ty z kategorie deus ex machina," začal rozvíjet téma Edward McKenna. "Jinak samozřejmě slovo katastrofa do geologova slovníku patří. Silné vulkanické erupce, ničivá zemětřesení a vše další, co tyto jevy doprovází, to jsou přírodní katastrofy v  pravém slova smyslu. Takové katastrofy tvoří už odpradávna milníky geologického času." 
Ti, kdo McKennu znali, se domnívali, že brzy sklouzne do ryze odborného a nudně suchého popisu, že udolá posluchače přívalem detailních informací. McKenna se však ukázal jako člověk, který má docela smysl pro humor. Na projekčním plátně se objevily dva obrázky -- jakési koláže. Byly to karikatury impaktní a vulkanické hypotézy. 
"O impaktní domněnce jste toho slyšeli už dost, a navíc nemám v  úmyslu dělat jí advokáta. Ani zde, na této impaktní konferenci." Část sálu souhlasně zahučela. 
"Bylo to asi tak," pokračoval McKenna a přešel ke karikatuře vulkanické domněnky, aby svá slova stvrdil i obrázkem. "Při gigantických lávových výlevech se do atmosféry dostala spousta plynného oxidu uhličitého, a také sloučeniny síry. Víme už dobře, co tyto plyny ve vysoké koncentraci v atmosféře způsobují: zvyšuje se účinek známého skleníkového efektu, roste teplota. Oxid uhličitý se z atmosféry odstraňuje deštěm. Voda a oxid uhličitý se mění na slabou kyselinu uhličitou. Ta, když dopadne na pevninu tvořenou převážně vápenato-křemičitanovými minrály, s nimi chemicky reaguje a vytváří uhličitanové a  hydrouhličitanové ionty, které pak řeky splavují do oceánů. Tam plankton a jiné organismy tyto ionty pohlcují a budují z nich své vápencové schránky. Různé ty ulity, mušle a růžice po uhynutí živočicha klesají ke dnu a pozvolna vytvářejí vápencové horniny, vrstvu po vrstvě. 
Tak to funguje a je v rovnováze v případě, že vulkanická aktivita není příliš vysoká. Když ale vysoká je, roste koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší, rychle stoupá teplota, ale také kyselost dešťů. Není dost organismů v mořích, aby vázaly všechny hydrouhličitanové ionty na vápenec, a čím je voda kyselejší, tím to jde hůř. Živých organismů přežívá v  kyselém prostředí stále méně a méně. Celý proces se ke konci tak závratně urychluje, že není divu, jak naráz se tato katastrofa projeví. 
Opravdu," zdůraznil McKenna, "při velkém vymírání rostlin a živočichů před 65 milióny let byl snad nejdrastičtěji postižen plankton v mořích. Jistěže, když se mluví právě o tomto velkém vymírání, každý má před očima především nebohé dinosaury, někteří možná i  amonity a belemnity, ale skutečně nejvíce postižen byl zejména plankton. Ten se nachází na počátku potravního řetězce a proto jeho úbytek citelně zasáhl spoustu dalších živočišných druhů." 
Edward McKenna se ještě jednou otočil k obrázku a světelnou šipkou obkroužil malého myšáka, nakresleného úplně vpravo. Byl to roztomilý Mickey Mouse. 
"Víte, proč tu je? Inu, asi je to náš prapředek. Když vyhynuly všechny velké obludy, všichni ti --sauři, uvolnil se životní prostor pro další živočišné druhy. Mezi nimi byli i savci, kteří měli tenkrát rozměry ne o mnoho větší než dnešní myši. Nu a na konci tohoto vývoje je v  současné době člověk. Tvor přemýšlivý, prý také rozumný, který už je schopen velmi dokonale napodobit poměry jak po velkém impaktu -- tím by byl atomový konflikt, tak po silných sopečných erupcích -- celoplanetární ekologická katastrofa by se tomu náramně podobala." 
Posluchači už přece jen netrpělivě čekali na nějaké konkrétnější argumenty, proč právě vulkanická hypotéza je správná. Ti, kdo tyto důkazy znají, určitě budou po přednášce McKennovi vyčítat, že s  nimi přišel pozdě a neřekl všechny důležité, ti druzí je budou bagatelizovat a porovnávat s důkazy svými. To je ostatně normální při každém střetávání vědeckých hypotéz. V každém takovém sporu ale naštěstí existuje soudce, který nakonec rozhodne, kdo má pravdu. Tím opravdu nepodplatitelným rozhodčím je -- čas. Po kratším či delším čase, někdy až po čase nesmírně dlouhém vyjde najevo, čí argumenty byly správné. Možná žádné z  nich, možná jen některé toho nebo jiného autora. Dnes ale opravdu nikdo není schopen říct, kdo má pravdu. Je to doba, kdy každá ze stran jen vynáší své trumfy, své důkazy. 
"Především musíme dokázat, že k mohutným vulkanickým výbuchům v minulosti skutečně docházelo a že alespoň jeden z nich spadá do období před 65 milióny roků," pokračoval v líčení vulkanického scénáře geolog McKenna. "Myslím, že důkazů je dost a že jsou dostatečně přesvědčivé." 
Na projekčním plátně se objevily záběry tmavé horniny, nakupené v  mnoha vrstvách nad sebou. Vypadalo to jako obludně velké schody, po nichž se lze vyškrábat až vysoko k  obloze. 
"Pověstná dekanská plošina, kterou najdeme v indických státech Gudžarát a Maháráštra. Jde o bezpočet lávových výlevů čedičových hornin, které tvoří gigantické přírodní stupně. Zde se jim říká trapy. Každý ze sopečných výlevů, každý lávový proud má mocnost tak od 10 do 50 metrů, všechny dohromady vytvářejí sled mocný až 2400 metrů! Považte, vždyť to je víc než čtvrtina výšky Everestu! Odhaduje se, že zpočátku mohly tyto lávové výlevy zabírat až dva milióny čtverečních kilometrů plochy. Dva milióny -- prosím, to je přibližně pětina rozlohy Spojených států! 
Plošné čedičové výlevy nenajdeme pouze v Indii. Po zeměkouli je jich roztroušena celá řada. Každá taková oblast je vždycky spojena s  nějakou horkou skvrnou, tedy místem, kde ze zemského pláště vystupuje na povrch termální trubice. Ta má v geografickém souřadnicovém systému poměrně stálou polohu. Vyznačuje se sopečnou činností, jež trvá desítky miliónů let. Přes tuto trubici, která je poměrně pevně zakotvena v astenosféře, se pomalu ale vytrvale pohybuje určitá litosférická deska. Zní to možná složitě, co tu teď říkám, ale představme si to třeba takto: pod plát plechu, kterým pomalu posunujeme, umístíme hořák autogenu. Ten samozřejmě zanechává v pomalu se pohybujícím plechu výraznou stopu -- propálené místo. 
Dnes je tedy horká skvrna zpravidla jinde než lávový výlev, který se vytvořil -- litosférické desky se mezitím posunuly. V případě indické plošiny Dekan by měla být horká skvrna až na ostrově Réunion." 
Tom Miller sledoval výklad dost pozorně. Teď se však rozhlédl kolem sebe a zjistil, že nedaleko ve stejné řadě sedí Mike Kelly. Přesunul se o pár míst k němu a zašeptal: 
"Tak co, Miku, souhlasíš s jeho argumenty?" 
"Dosud žádné neřekl," uchichtl se Kelly. "Ale už dlouho nemůže lavírovat." 
"Silné vulkanické výlevy existovaly, ale teď ještě zbývá uvést, kdy k  nim došlo. U  dekanské plošiny se dřívější odhady stáří pohybovaly v  hodně širokém rozmezí od 30 do 80 miliónů let. To když se stáří zjišťovalo podle rozpadu radioaktivního izotopu draslík-40. Jenže u  čedičů lze použít i jiné metody. V hornině je dost hořčíku, titanu a železa, můžeme tedy sledovat její magnetické vlastnosti." McKenna pak zeširoka rozváděl, jak z  paleomagnetických měření můžeme odvodit stáří hornin. Přiznejme, že příliš zábavné toto povídání nebylo. "Problém stáří dekanských čedičů můžeme uzavřít s tím, že jednotlivé výlevy jsou staré 64 až 68 miliónů roků. Toto časové rozpětí vyjadřuje zřejmě jen nejistotu měření, protože jiná data svědčí o tom, že sopečná činnost netrvala déle než jeden milión roků." 
I přes nezáživnost výkladu sledoval Kelly svého kolegu pozorně a se zaujetím. "Správnost datování potvrdily i paleontologické nálezy," pokračoval neúnavně McKenna. "V  usazeninách, které jsou bezprostředně pod lávovými proudy, byly nalezeny zbytky dinosaurů, tuším, že to byly zuby a fragmenty dinosauřích vajec. A totéž i mezi jednotlivými vrstvami lávy. To ovšem znamená, že dekanský vulkanismus opravdu vypukl na samém konci geologické epochy křídy." 
Na plátně se objevila tabulka, která k jednotlivým případům houfného vymírání rostlin a  živočichů přiřazovala známé čedičové výlevy i horké skvrny, které tyto výlevy živily. Nejstarší případ asi před 250 milióny roků, nejmladší před 14 milióny let, a mezi tím šest dalších, onen "křídový" nevyjímaje. Vždycky krátce předtím, než k  vymírání došlo, v některé části světa propukly gigantické sopečné erupce, po nichž zůstaly rozlehlé lávové plošiny. 
"Tahle tabulka je ale sugestivní," prohodil Miller ke Kellymu. 
"Sugestivní snad," šeptal mu Kellly, "ale žádný přímý důkaz to není. A teď ještě přijdou potíže s vysvětlením nadbytku iridia, s deformovanými krystaly křemene, s nezvykle ..." 
Jako by McKenna slyšel kritickou poznámku svého kolegy, hned se pustil do problému iridia: "Vrstvička hornin na rozhraní druhohor a třetihor, která obsahuje nápadně více iridia než ostatní horniny zemské kůry, ještě nutně nemusí být mimozemského původu. Jak známo, i v částicích vyvrhovaných havajskou sopkou Kilauea byly nalezeny neobvykle vysoké koncentrace iridia. V hnědavé vrstvičce je také víc arzénu a antimonu, než kolik ho nacházíme v tělesech z  vesmíru. Spíše to odpovídá složení částeček ze sopek. Vůbec není jasné, proč by se iridium a další podobné prvky měly usadit na povrchu okamžitě, právě na rozhraní druhohor a třetihor. Mohl to být postupný proces, který trval sice jen krátkou dobu, když jej posuzujeme podle měřítek geologického času, nicméně šlo řádově o desetitisíce až statisíce let." 
"Už je to tady," pronesl Kelly k Millerovi. Ten se zmohl jen na nechápavé "A co?". "Manipulace s daty. Vybereš si pouze ta data, která se ti hodí. Ostatní buď velkoryse přehlédneš, nebo když o nich hovoří někdo jiný, tak je za každou cenu zpochybníš." 
"Oh, to je téměř obecná metoda vědeckého boje, milý kolego. Připouštím, že je dost krátkozraká." "Baže," vzrušeně přitakával Mike Kelly. "Je například známo, že poměr obsahu zlata a iridia je v částečkách ze sopky Kilaeua 35krát vyšší než v té hraniční vrstvičce. O tom však teď neuslyšíš, to se nehodí do krámu." 
Edward McKenna tyto poznámky neslyšel. Ani nemohl, byl přece jen dost daleko. Ale nepochybně i on dříve glosoval mnohé výroky ostatních přednášejících, když měl pocit, že to není tak, jak říkají. Nyní však dál rozvíjel hypotézu, podle níž to byly sopečné erupce a nikoli údery z kosmu, které decimovaly biosféru naší planety. 
"Naše hypotéza dokáže vysvětlit i další zvláštnosti, které byly zjištěny rozborem hornin z  rozhraní druhohor a třetihor. Deformovaná zrníčka krystalického křemene bývají často uváděna ve prospěch právě impaktní domněnky. Ale ani zdaleka to není jediné možné vysvětlení." 
Z Kellyho výrazu tváře bylo možné vyčíst: tak to jsem svrchovaně zvědavý! 
"Je pravda, že tato zrníčka vznikají při dynamickém tlaku nejméně stotisíckrát větším, než je tlak atmosférický, a tak vysoký tlak se při vulkanických erupcích nevyskytuje, ale stejné struktury vzniknou i při tlaku nižším, když je hornina předem rozehřáta. Při sopečném výbuchu, jak známo, magma horké je. Funguje to asi takto: když magma stoupá vzhůru, k  povrchu Země, klesá v něm tlak a uvolňují se z něj plyny. Současně s tím magma chladne a houstne. Když se ochladí velmi rychle, zpevní se dříve, než se uvolní plyny. V tom případě uvnitř prudce vzroste tlak, až dojde k  výbuchu a ke vzniku silných rázových vln. Právě v té době se rozbijí krystalky křemene." 
"Docela pěkně vymyšleno", komentoval Kelly tiše svému sousedovi, "ale pravda je poněkud jiná. Jisté deformace sice vulkanicky vzniknout mohou, což o to, jenže ty výrazné přeměny krystalů křemene se objevují jen a jen při impaktu. Tak je to doopravdy." 
Tom Miller se poznámkami Kellyho velmi dobře bavil. Celý tento spor šel vlastně tak trochu mimo něj. Jako astronom se nenechal zviklat v  přesvědčení, že k impaktům i na Zemi v minulosti docházelo, a z jeho pohledu už bylo sneseno dost solidních důkazů ve prospěch názoru, že poslední velké vymírání rostlin a živočichů má na svědomí nějaký kosmický vetřelec. Kamikadze! Toto slovo ho ihned navrátilo do přítomnosti. Opravdu v sále o něm dosud nikdo neví? 
Edward McKenna končil svůj příspěvek a chystal se předat štafetu dál: "Množství důkazů svědčí o tom, že vymírání živočichů a rostlin na konci období křídy vůbec nebylo dílem krátkého okamžiku, ale trvalo přinejmenším statisíce let. To jsem hodně opatrný, měl bych spíš říct, že několik miliónů. Je to srovnatelné s dobou, po kterou se při sopečných výlevech formovaly obrovské čedičové výlevy na indickém poloostrově. Paleontologové mohou podat dost průkazných svědectví, že tomu bylo doopravdy tak." 
McKennu vystřídal Boris Aronow, paleontolog z přírodovědného muzea v Denveru. Každý čekal, že se s vervou ponoří do světa fosilií, ale on zatím s nemenším zaujetím -- a k  překvapení všech -- zamával nad hlavou novinami a dost prudce prskl do mikrofonu: "Ještě nikdy jsem nezačínal svou přednášku na vědecké konferenci takto, ale teď musím. Vlastně -- mám dotaz. Ano, dotaz. Já, který bych teď měl vám něco říkat, se místo toho ptám: může mi někdo říct něco bližšího ke zprávě ve večerníku?" Aronowova slova zněla skutečně dost ostře. 
Předsedající Greg Harvey byl nenadálým vývojem situace nadmíru překvapen a  poněkud zmaten. Bylo jasné, že o této záležitosti nic neví. 
Tak, Tomáši, konec idylky, řekl sám sobě Miller, povstal a zamířil dopředu. "Opravdu, k  té zprávě ve večerníku je třeba leccos dodat," snažil se říci co nejobyčejněji. "Obávám se však, že ji většina přítomných dosud nezná." 
"Mohu to nejdůležitější přečíst," horlivě se nabídl Aronow a aniž čekal na souhlas, citoval základní sdělení o planetce Kamikadze. Když dočetl, Tom Miller pokračoval: "Myslím, že ke zprávě by se měl vyjádřit především autor, Jim Stevens. Je jedním z účastníků naší konference a asi ho mnozí znáte. Ale jak se rozhlížím po sále, nikde ho nevidím. Jime, nepřehlíd jsem tě?" 
Nepřehlédl, Jim v konferenčním sále doopravdy nebyl. 
"Pak tedy poprosím Billa Borkowského o komentář, když vlastně byl hlavním zdrojem informací pro Jima Stevense." 
"Asi nebyl, jak se mi zdá, ale na tom teď nesejde," zabručel Borkowski. Rozhodl se, že nejdříve vyřídí záležitost méně podstatnou: "Po mém dopoledním příspěvku jsme si s Jimem, kterého jsem do té doby neznal, docela dobře povídali o planetkách, o projektu Vesmírné ostrahy, o  reálném nebezpečí střetu nějaké planetky nebo komety se Zemí. Musím říct, že Stevens byl velmi dobře informován i  o  skutečnostech, které v  rámci Vesmírné ostrahy běžně nesdělujeme. Nevím přesně proč, ale měl jsem pocit, že s ním mohu hovořit zcela otevřeně. Proto jsem bez zábran řekl i to, co vím o letošní planetce DC. Vlastně je to kuriózní: planetka už dostala své jméno -- Kamikadze -- i když zatím její definitivní dráhu neznáme." 
Tak Borkowski plynule přešel k záležitosti podstatnější, k planetce samé. "Informace o  planetce Kamikadze je -- bohužel -- pravdivá. Tohle těleso opravdu míří do prostoru, kde za tři týdny bude i naše Země, pravděpodobnost střetu je hodně vysoká. Jenomže -- jak jste si všimli, zpráva ve večerníku nemá konec. Nikdo zatím neví, jaký bude konec ..." 
"Víc nám řekne až Bob Lancaster," zamíchal se do řeči Miller, "on je koordinátorem pozorování planetky Kamikadze. Slíbil, že se dostaví co nejdřív, jak jen to bude možné. Musím omluvit jeho nepřítomnost, ale každý si jistě dovede představit, co ho v tyto dny zaměstnává." 
Po všech těchto sděleních si předseda odpoledního zasedání Harvey jen povzdechl: "To je ale nadělení!", a pak gestem vyzval Aronowa, aby se opět ujal slova. 
"Zpráva ve večerníku je určitě na objednávku," utrousil suše Aronow, "a možná i dobře zaplacená. Pokusím se však ukázat, že s  velkými katastrofami na Zemi, kdy ve velkém hynuly celé druhy rostlin a živočichů, to bylo přece jen jinak." 
Nu což, opravdu to vypadá jako umně zaranžovaná scénka, připouštěl si v  duchu Miller. Právě na konferenci o střetech s mimozemskými střelami vyjde najevo, že jedna z  nich nás smrtelně ohrožuje. Zásah shůry, nebo praktická ukázka? K čertu s takovými neplodnými úvahami! Tady se jednoduše sešly dvě události -- jednou je docela obyčejná vědecká konference, a druhou pak srážka, o které ještě donedávna nikdo nepředpokládal, že je vůbec možná. 
Tom Miller se v myšlenkách ještě chvíli obíral minulou situací. Reakce ze sálu jej totiž víc než překvapila. Čekal nesouhlas, protesty, rozepře, asi tak v duchu Aronowova bojovného zahájení, ale odpovědí bylo něco jiného. Miller usilovně přemýšlel, jak by nejlépe popsal tento stav. V sále jsou přítomni vědci, lidé bezesporu racionálně uvažující, se spoustou informací právě k tomuto problému. Přesto přijali zprávu klidně. Ne, klidně není to pravé slovo. Apaticky? To také neodpovídá atmosféře, jež v  sále zavládla a kterou Miller dokázal vycítit šestým smyslem. Ano, utvrzoval se Miller, je tomu bohužel tak: tito lidé mají strach. Docela obyčejný, lidský strach! 
 
Boris Aronow se konečně rozhovořil o paleontologických problémech. "Každý soudný člověk znalý věci vám potvrdí, že při vyhodnocování paleontologických dat musíme postupovat krajně uvážlivě. Tím ale vůbec nijak nechci zpochybnit myšlenku hromadného vymírání druhů: jistěže k němu docházelo, a dochází k němu i nyní. Mnozí jsou strnule zahleděni do osudů dávných ještěrů a uniká jim, že nikdy tak rychle jako právě teď nehynuly mnohé živočišné a rostlinné druhy. Nikdo nemá ani ponětí, kolik třeba druhů hmyzu denně zaniká. Vůbec ne zásluhou impaktu nějaké planetky nebo komety, ale přičiněním člověka, jako následek překotné industrializace této planety." 
Aronowovi se podařilo v krátké době celý problém nejen vyhrotit, ale i jasně definovat. Ukázal, v čem je samo jádro sporu: existuje vůbec něco jako náhlé vymírání? Je zapotřebí spekulovat v této souvislosti s  dopady planetek a jader komet, když se množí paleontologické důkazy, že všechna ta vymírání nebyla dílem jediného okamžiku, ale procesem postupným? 
"Podívejme se ještě jednou na hnědavou hraniční vrstvičku, která odděluje třetihory od druhohor. Ta by měla být pro většinu druhů předělem -- pod ní by měly existovat, nad ní už ne. Tak jednoduché, jak to vysvětlují zastánci impaktní domněnky, to však není. Dost fosilních druhů najdeme nejen pod vrstvou, ale po bedlivém zkoumání i nad ní! 
Ještě jeden příklad, určitě typický," řekl Aronow a obrátil se ke grafu, na němž byla jednoduchá závislost, jak se s časem měnil počet skupin amonitů. Nejvíce skupin -- něco přes padesát -- jich bylo před 90 milióny roků, a pak jejich počet stále klesal a klesal. Před 70 milióny let existovalo už jen několik skupin, ale to stále ještě nenastal konec epochy křídy. 
"Obrázek opravdu vydá za tisíc slov," připomněl doktor Aronow staré arabské přísloví. "Zde je jasný důkaz toho, že vymírání amonitů byl plynulý proces, který trval desítky miliónů let. Nic náhlého, žádná katastrofa. Takové a podobné obrázky můžeme nakreslit i pro další důležité skupiny fosilií. 
Myslím, že závěr je nabíledni: na sklonku druhohor se mnohé organismy dostávaly do úzkých, protože se jejich životní podmínky zhoršovaly. Vymíraly, protože se nedokázaly s  těmito změnami vyrovnat. Vždyť je to tak přirozené! Pokud nakonec došlo ke srážce Země s planetkou, nemůžeme přece dávat do příčinné souvislosti jejich vymírání s impaktem. Taková planetka, byla-li vůbec, jen rozvalila zpuchřelé stavení. Pro mnoho organismů to mohla být jen rána z  milosti, nic víc." 
"Nebo pomohla na onen svět i těm druhům, které by jinak přežily," ozvalo se ze sálu. 
Aronow tuto poznámku asi přeslechl. Bylo z ní ale nadmíru jasné, že publikum je dost zřetelně rozděleno na ty, kteří připisují impaktům na Zemi velkou váhu a ty, kdož na ně zkrátka nevěří. Zvláštní bylo, že i v sále seděli odděleně. Jako v parlamentě -- na jedné straně vládní koalice, na druhé opozice. Na rozdíl od parlamentu však nikdo nevěděl, kdo vlastně vládne. 
V bojovném tónu, v jakém Boris Aronow svůj příspěvek začal, byl rozhodnut jej i  skončit. "Podobně, jako jsme se vypořádali s pověrou, že mizení jednotlivých druhů rostlin a  živočichů je dílem náhlé katastrofy, musíme odkázat do říše fantazie i další domněnku, mnohem kurióznější a obskurnější. Hypotézu o tom, že tato vymírání jsou jevem periodickým, a  že je má na svědomí záhadný souputník Slunce Nemesis." 
Kdo z přítomných by neznal aspoň v náznacích domněnku o  Nemesis? V roce 1983 napsali a o rok později uveřejnili dva paleontologové -- David Raup a John Sepkoski mladší z  chicagské univerzity -- zajímavou studii: zjišťovali, kdy v uplynulých 600 miliónech roků docházelo k velkým úbytkům živočišných druhů, takovým, jako na rozhraní druhohor a třetihor. Rozborem dat došli k závěru, že tato období se přinejmenším za poslední čtvrt miliardy roků opakují s  periodou 26 miliónů roků. Musí to být tedy nějaké gigantické přírodní hodiny, které odměřují čas a určují, kdy nastane další apokalypsa, další údobí velkého vymírání pozemské fauny a flóry. 
Periodické děje jsou často klíčem k pochopení podstaty světa kolem nás. Dávné civilizace budovaly svou vědu právě na studiu cyklických dějů, často astronomických. Západy a východy Slunce, fáze Měsíce, příliv a odliv moří, pravidelné střídání ročních dob. Ale také perioda saros, trvající 18 let a 11 dní, s níž se opakují sluneční a měsíční zatmění -- to jsou příklady periodických dějů, které znaly civilizace už před dvěma tisíciletími. Z nich nakonec vzešla správná představa o tom, jak naše sluneční soustava vypadá. Oprávněně se proto ptáme: bude tomu také v  tomto případě? 
Krátce po publikaci výsledků Raupa a Sepkoskiho hned dvě skupiny astronomů přišly se svérázným vysvětlením pozorovaného jevu, které teď Aronow tak ostře odmítá. Kolem Slunce -- podle této domněnky -- obíhá nepatrně svítící červenavá hvězdička. Její dráha je velmi výstředná, v  nejvzdálenějším bodě by měla být téměř tři světelné roky daleko. To je -- pro srovnání -- jen o trochu méně než vzdálenosti ke hvězdám, které nás obklopují. Pohyb po právě takové dráze zaručuje oběžnou dobu dvacet šest miliónů roků. 
Není mnoho šancí tak titěrnou hvězdičku přímo uvidět. O její přítomnosti se však můžeme dovědět i jinak. Když se drobný sluneční průvodce přiblíží ke Slunci nejblíže (i tak je stále ještě dost daleko za drahou poslední planety), dostane se do oblasti velkého oblaku kometárních jader. Zde se nachází odhadem jeden až dva bilióny komet. Těch, které jsou tu uskladněny snad od samého počátku existence naší sluneční soustavy. Obíhají po téměř kruhových drahách, takže my, pozorovatelé na maličké Zemi takřka uprostřed planetární soustavy, o nich nevíme skoro nic. 
Některá jádra komet se však vlivem rušivých gravitačních sil okolních hvězd čas od času odchýlí i na velmi výstřednou dráhu, směřující ke Slunci -- a k Zemi. Pak teprve takovou kometu můžeme zaznamenat i my. Když se do oblasti kometárních jader dostane hvězda -- průvodce, měla by v krátkém čase vyhnat do středových částí planetárního systému ne několik, ale hned na stovku miliónů těchto objektů. Řada z nich by pak jistě zasáhla také Zemi a vyvolala celoplanetární ekologickou krizi. 
Průvodce našeho Slunce dosud není objeven, ale už má své jméno: Nemesis. Tato zatím neznámá hvězda by tedy měla, stejně jako stejnojmenná starořecká bohyně, rozhodovat o našem štěstí či neštěstí, měla by trestat naše zločiny. Ale co když vůbec neexistuje? 
Pro Borise Aronowa byla věc jasná: nejen že neexistuje Nemesis, ale nejsou ani náhlá vymírání, natož periodická. "V případě hypotézy o Nemesis by myslím měli říct své slovo právě astronomové. Je to jejich práce, přece nebudu za ně tahat horké kaštany z ohně." 
Aronow tak přímo vyzval dalšího řečníka, astronoma O’Caseyho, aby se k věci vyjádřil. 
"Oukej, mohu celou záležitost v pár větách komentovat, proč ne," začal Andrew O’Casey, "i když téma mého příspěvku je poněkud jiné. Nemá cenu skrývat, že domněnka o  Nemesis má pěknou řádku slabých míst. Předně: hypotetický průvodce nemůže mít stabilní dráhu, o to se starají blízké hvězdy, které ostatně svou gravitací ovlivňují i komety v oblaku kolem Slunce. Už za několik stovek miliónů let by se soustava Slunce -- Nemesis rozpadla, takže by existovala jen chvilku, srovnáme-li to s  celkovým stářím sluneční soustavy. Pak by ale Slunce muselo zachytit svého souputníka docela nedávno. Už samotné zachycení je krajně nepravděpodobné, a proč by k němu došlo právě teď? Ne, opravdu si nemyslím, že Nemesis existuje. Jsou i další důvody, ale nebudu zdržovat." 
O’Casey se upřeně podíval do sálu. Aronow přímo zářil, jak byl spokojen s  dobrozdáním astronoma. Ještě netušil, že za chvilku uslyší z jeho úst výroky, které vůbec nepodpoří jeho stanovisko. 
Doba pokročila a každý už měl plné právo poněkud vysadit. Andrew však zatím neměl pocit, že by jeho slova padala někam do prázdna. "Dovolte mi ještě dvě poznámky, které se týkají právě nakousnutého problému. Předně, mám za to, že původní data Raupa a  Sepkoskiho o  periodickém vymírání nejsou dostatečně spolehlivá. Nemám velkou důvěru k  datům, u nichž různí vědci udávají dost rozdílné periody, což je bohužel tento případ." 
O’Casey se náhle zarazil. "Doufám, že si rozumíme. Vůbec nezpochybňuji samotnou existenci epoch, kdy docházelo k náhlému vymírání, ale jen skutečnost, že jev je periodický." 
Toto už Aronow slyšel nerad. 
"Druhá poznámka je obecnější a vlastně ani nevím, čím bych ji mohl podpořit. I když se jako astronom víceméně automaticky stavím do řad příznivců impaktní domněnky, pochybuji, že opravdu všechna velká vymírání lze připsat na konto nějaké planetky nebo komety. Proč by někdy nemohly spolupůsobit i další mechanismy, třeba právě ten, který tak vehementně obhajoval doktor McKenna? 
To hlavní k problému Nemesis však řeknu právě teď: pozor, abychom z vaničky nevylili s vodou i dítě! Tvrzení, že Nemesis pravděpodobně neexistuje, vůbec nic nemění na skutečnosti, že se Země nachází na kosmické střelnici a čas od času nějaký ten zásah opravdu utrží." 
Reakce jako v parlamentě při projevu ministra. Vládní strany souhlasily, opozice dávala najevo svou nespokojenost s výroky u  řečnického pultu. Dlužno dodat, že zatím docela kultivovaně. 
Andrew O’Casey se po počátečních peripetiích konečně mohl věnovat svému tématu. "Představte si planetární soustavu, kde se některé družice náhle zřítí na planetu, kolem níž až dosud po věky kroužily, kde planetky náhle opouštějí své pravidelné dráhy a zasypávají sousední planetární světy sprškami kamenných úlomků. Zní to příliš fantasticky? Připouštím, ale jedním dechem hned dodávám: toto je, podle posledních poznatků astronomů, popis naší sluneční soustavy." 
Z poněkud rozpačité a také udivené reakce části posluchačů O’Casey naznal, že by přece jen měl povědět pár vysvětlujících poznámek. 
"V programu konference má můj příspěvek název 'Chaos ve sluneční soustavě'. Skutečně o tom budu i hovořit, protože právě chaos je příčinou jevů, které jsem vzpomněl před chvílí. Toto starořecké slovo však může nezasvěceného svést k chybnému výkladu, protože se používá přinejmenším ve dvou významech. V běžném životě označuje, jak dobře víme, bezbřehý nepořádek, ztrátu řízení, zkrátka zcela náhodné chování. Ale toto slovo zdomácnělo i ve vědě. Pro matematiky a odborníky v řadě rozmanitých oborů, kupříkladu v  ekonomii, meteorologii, ekologii, ale také v astronomii se pojem chaos stává účinným nástrojem ke studiu jevů, které po desetiletí, ba i staletí zůstávaly nevysvětleny." 
O’Casey si v tuto chvíli plně uvědomoval, jak důležité je Millerovo doporučení přednášejícím, aby brali v úvahu, že mnozí posluchači jejich obor nestudovali a byli by zcela ztraceni, kdyby se řečník rychle a přímo ponořil do svého speciálního problému. Jistě by bylo i pro O’Caseyho velmi snadné, kdyby několika strohými větami nastínil fyzikální řešení: zavedl by pár základních pojmů a pak by už rozebíral pohyb částic ve fázovém prostoru. Separatrixa, stochastická vrstva ve fázovém prostoru, rozpad ostrovů stability, KAM-teorém. Těmito a dalšími pojmy by zajisté velice přesně popsal problém po teoretické stránce. Někteří kolegové by ho možná pochválili, že se nijak neobíral trivialitami, které přece "každý zná". Ano, šlo by to tak udělat, říkal si O’Casey, ale v tom případě bych si to povídal pro sebe a ještě další dva; většina by mi určitě nerozuměla. Proto i za cenu odsudků některých nekritických kolegů se O’Casey pustil do vysvětlování, jež má sice daleko k vědecké strohosti a exaktnosti, které ale pochopí také nespecialista. 
"Vědeckým termínem chaos bychom mohli označit předvídatelný nepořádek. Soustava, ve které panuje takto míněný chaos, se nechová naprosto náhodně. To jen její změna s  časem je natolik komplikovaná, že se zdá, jako by nepodléhala žádným zákonitostem. 
Také ve sluneční soustavě je chaos. Přitom i zde platí zcela jednoznačně fyzikální zákony jako třeba gravitační zákon nebo Newtonovy pohybové zákony. Ale těles je tu hodně, to je čertovo kopýtko celého problému. Tělesa se navzájem gravitačně ovlivňují a  vůbec není snadné předpovědět budoucí stav. Při zcela rigorózním pohledu na věc to vlastně ani nejde!" vyhrkl O’Casey a rozesmál se, jako by se mu povedl báječný žert. Posluchači tentokrát nijak nereagovali. 
"Ehm, dobrá. ... Zjistit přesné polohy a rychlosti všech těles, která jsou v našem okolí, zcela určitě neumíme. To mám na mysli jen technické obtíže měření. 
Uvědomme si však, že každá nejistota ve výchozích předpokladech, každá chyba při výpočtu, která vzniká třeba jen zaokrouhlením čísla, s  časem lavinovitě roste. Malinká, nepatrná příčina má pak závratně velké důsledky. Když modelujeme na výkonných počítačích časový vývoj dvou soustav, které mají počáteční podmínky velmi podobné, ale nikoli do všech detailů zcela totožné, často už po krátké době dostáváme dost rozdílný stav pro oba systémy. Na první pohled to vypadá nepochopitelně a záhadně." 
Tak tedy chaos -- nyní ve vědeckém významu tohoto slova -- vládne i ve sluneční soustavě. Je to dost ironické tvrzení, když si uvědomíme, že právě nebeská tělesa, a planety především, byly odedávna symbolem pevného, neměnného řádu. Studiem pohybů planet byly odvozeny velké přírodní zákony: Keplerovy a gravitační. Generace astronomů předpovídaly pozice oběžnic na mnoho let dopředu. Ano -- sluneční soustava byla po staletí klasickým obrazem gigantického, naprosto precizně fungujícího hodinového stroje. 
Precizní hodinový stroj? Jak tomu máme rozumět? 
Výpočet polohy Marsu, Jupiteru nebo Země na několik set let dopředu zvládli astronomové i v době, kdy počítače ještě neexistovaly. Těch pár desítek nebo stovek oběhů planet kolem Slunce bylo koneckonců možné propočítat pomocí logaritmických tabulek. Bylo to sice počítání zdlouhavé a úmorné až běda, ale dařilo se. Jenže kde přesně se bude nacházet například Země za milión roků, za stovky miliónů roků? Jak bude vyhlížet naše planetární soustava za jednu miliardu let? Tato pro nás až nepředstavitelně dlouhá doba je přitom pouhou pětinou stáří sluneční soustavy. Za tuto dobu by měla Země miliardkrát oběhnout kolem Slunce. Ne, zde se bez superpočítačů a důmyslných a rychlých výpočetních postupů, které sníží na minimum výpočetní chyby, prostě neobejdeme. 
Andrew O’Casey počal komentovat výsledky výpočtů. Na projekční stěně se rozsvítily první diagramy. "Soustředím se především na planetky. Zajímá nás, zda se opravdu mohou dostat z vnějších oblastí až k Zemi, zda to jsou případy běžné. Naším hlavním úkolem je vysvětlit, kde se berou kosmické střely, které nás ohrožují." 
Promítané grafy si byly v mnohém podobné. Vypadaly asi takto: na vodorovné osa ubíhal čas. Co dílek, to někdy sto tisíc, jindy i  miliónči více roků. Na svislé ose byla obvykle vyznačena vzdálenost od Slunce, nebo výstřednost dráhy, po níž by se měla pohybovat nějaká planetka. Uvnitř grafů jako rozechvělou rukou nakreslená se táhla tlustá, klikatá čára. Zprvu víceméně rovná, pak ale divoce vyskakující a padající směrem nahoru a dolů. 
"Považujme tento případ za typický," prohlásil O’Casey u jednoho grafu. "Jde o  planetku, která se nachází mezi drahami Marsu a Jupiteru. Její oběžná doba je třikrát kratší než Jupiterova. Dráha planetky má zpočátku jen nevelkou výstřednost, je to téměř kružnice, řekli bychom. Tento stav trvá řekněme sto tisíc let. Pak se náhle výstřednost zvětší, dráha se protáhne a planetka pojednou obíhá tak, že protíná dráhu Marsu i Země. Z původně dosti nezajímavého tělesa se stává nebezpečný projektil. Když se s Marsem a Zemí bude pár tisíc let míjet v dostatečné vzdálenosti, dočká se opět změny své dráhy na téměř kruhovou. A  pak dalšího zvýšení výstřednosti. K tak výrazným změnám dráhy může dojít ještě mnohokrát. 
Zdá se, že žádnému z menších těles ve sluneční soustavě není souzeno navěky přebývat přesně tam, kde se ocitlo po zrodu sluneční soustavy. Počítačové simulace dokonce naznačují, že se to může týkat i  těles pořádně velkých. Sluneční soustava je ve své podstatě docela nestabilní systém, to dnes už víme s určitostí. Je to převratný výsledek astronomického výzkumu z posledního desetiletí, i když široká veřejnost o něm takřka neví. Musíme si poopravit naše klasické představy. Ale protože jsme teprve na samém začátku, nikdo zatím přesně neví, co se všechno za slovem poopravit skrývá." 
 
Jednání se už táhlo delší dobu. Přednášky byly sice zajímavé, ale únava dělala své. Nicméně na řadě byl ještě jeden krátký příspěvek, už podle názvu určitě přitažlivý. V  oficiálním programu byl oznámen takto: Stan Brook – Analýza rizika kosmického impaktu
Stan byl zřejmě rozhodnut nijak neprotahovat odpolední jednání a proto skočil přímo do problému: "Za dobu existence naší civilizace nedošlo ani k jediné vážné ekologické havárii, kterou by mělo na svědomí nějaké vesmírné těleso. Asi právě proto jsme tak apatičtí k  tomuto problému, srážku považujeme za stejně málo pravděpodobnou, jako že nás někdy unese čert. Odhady rizika impaktu však říkají něco jiného." 
Každý teď jistě bezděky pomyslel na blížící se planetku Kamikadze. Stan Brook ovšem tento případ zatím nijak nebral v úvahu, ostatně nikdo dosud neví, zda nejde jen o další planý poplach, který se shodou okolností dostal na veřejnost. "Souhlasím s těmi," pokračoval Brook, "kdo považují pravděpodobnost, že nás během našeho života zastihne globální kosmická katastrofa, za velmi malou. Opravdu je velmi malá, rozhodně však není zcela zanedbatelná! Dost hrubým odhadem vychází jedna ku deseti tisícům. 
Toto číslo samo o sobě asi mnoho neříká. Když ho však srovnáme s  jinými riziky smrti, docházíme k paradoxnímu závěru, že je například několikanásobně vyšší než nebezpečí ztráty života leteckou havárií." 
Graf na čelní projekční stěně opět upoutal pozornost posluchačů. Byl to výsledek řady studií, shrnující rizika kosmického impaktu. Přehledný diagram, a dostatečně výmluvný. Na vodorovné ose bylo možno odečíst energii, která se při explozi uvolní, na svislé pak pravděpodobnost, s  jakou ke střetu může dojít. Je dost příznačné pro tento typ studií, že se energie nevyjadřuje v běžných fyzikálních jednotkách, ale jako hmotnost vysoce výbušné látky – trinitrotoluenu. Jistěže nejde o pouhé kilogramy tohoto TNT, vždyť i tunová nálož TNT představuje docela malý kalibr. 
"Začněme s nejmenšími tělesy. Je jich nejvíc, srážejí se s naší planetou nejčastěji, ale mnoho škod nenadělají. Teď mám na mysli tělesa tak do deseti metrů, která se v atmosféře rozdrobí a zbrzdí, takže na zem dopadají jen nevelké zbytky. V nejhorším případě to odpovídá situaci, kdy spadne letadlo plně naložené výbušninami. Skutečným nebezpečím pro člověka začínají být až projektily větší než deset metrů." 
Stan Brook vyznačil na diagramu oblast, o které nyní bude řeč. "Tak tedy tělesa od deseti do jednoho sta metrů. Nejmenší objekty z  tohoto rozmezí, když vniknou do atmosféry rychlostí asi 20 kilometrů za sekundu, mají energii několika hirošimských atomových bomb. Stometrová tělesa jsou však mnohem ničivější, explozivní energie narůstá až ke stovce megatun TNT. To je, myslím, zcela srovnatelné s energií uvolňovanou při explozích našich největších termonukleárních zbraní." 
"Nevidím dobře na graf," ozval se kdosi z pravého křídla sálu, "proto se ptám: jak časté jsou střety, o kterých právě nyní mluvíte?" 
Stan Brook pohotově odečítal z diagramu: "Nejmenší tělesa mají nejvyšší pravděpodobnost impaktu, jistěže. Vychází  ... jedna srážka asi za deset let, možná za dvacet. A pro stometrové projektily je očekávaná frekvence srážek se Zemí ... jednou za tisíc let. Pravděpodobnost není nijak malá, to je z těchto čísel jasně vidět." 
"Právě," ozval se posluchač z boku sálu ještě jednou. "Ta čísla přece znamenají, že k  explozi srovnatelné s jaderným výbuchem může dojít dřív, než si vůbec připouštíme. Domnívám se, že mnozí by to dokonce mohli považovat za výbuch opravdové termonukleární zbraně." 
Publikum se sice pobaveně zasmálo, ale mnozí tušili, že problém je nadmíru vážný. "Máte naprostou pravdu," přitakal Brook, "tato otázka vůbec není akademická. Ostatně -- jednou se už něco podobného stalo. Vzpomínám-li si dobře, bylo to v srpnu 1963. Tehdy nad oceánem mezi Jižní Afrikou a Antarktidou explodoval mimořádně jasný bolid s energií snad 500 kilotun TNT, který zaznamenala i jedna z vojenských družic. Někteří tenkrát soudili, že Jihoafričané si tu nad oceánem vyzkoušeli svou jadernou zbraň. 
Na Zemi je bohužel stále hodně ohnisek napětí, a kdyby právě tam nebo poblíž nich dopadlo kosmické těleso z kategorie, kterou jsme teď popisovali, docela snadno by mohlo být zaměněno za nukleární zbraň. Každý si domyslí, jak by na to mohly reagovat válčící strany." 
"Je proti tomu nějaká ochrana?" 
"Jistě, neválčit," bleskově reagoval Brook. Odezva byla také okamžitá. Když se posluchači ztišili, dodal: "Nyní ale reálně: možnost chybné interpretace takového ryze přírodního úkazu existuje. Snížíme ji, když široká veřejnost na celém světě bude lépe informována o riziku kosmických impaktů, a když se naplno rozvine projekt Vesmírné ostrahy." 
Brook se na chvíli odmlčel. "Přejdu k další kategorii těles -- ke stometrovým až kilometrovým objektům. Zatímco s předchozími tato civilizace už své zkušenosti má -- třeba právě tunguzský případ sem patří -- větší kusy naposledy zasáhly naši Zem v době, ze které nejsou přímá svědectví lidí. 
Představme si planetku 150 metrů velkou, která vnikne do zemského ovzduší jednou za několik desítek tisíc let. Je-li z pevných hornin, v atmosféře se nerozpadne a prolétne celistvá až k povrchu. Po dopadu na pevný povrch a výbuchu vzniká několikakilometrový kráter. Kupodivu taková planetka nemusí poničit víc než mnohem menší těleso, které exploduje v  atmosféře, protože se zde hodně energie pohltí horninami, když vzniká impaktní kráter. 
O tom, jak velké škody nastanou při dopadu téměř kilometrového objektu, se můžeme jen dohadovat. Extrapolací údajů o menších tělesech vychází, že zničená oblast by zahrnula území celých států nebo části kontinentů, což by postihlo jen podle hrubého odhadu desítky miliónů lidí. Ti by to nepřežili. Věřte mi, že se zdráhám zvolit pro takový případ označení dopad jen s místními následky, ale současně si uvědomuji, že tělesa ještě větší vyvolají pohromu, pro kterou pojmenování globální už je zcela na místě.“ 
Na diagramu opravdu chyběl nápis "jen místní následky", když už tam byl vyznačen "případ roku" a "případ tisíciletí", mezi nimiž byl usazen případ "Tunguska 1908". Křivka vystihující závislost mezi energií uvolněnou při impaktu a pravděpodobností, kdy k impaktu na Zemi dojde, nebyla v oblasti velkých energií zakreslena plně, ale jen čárkovaně. Právě tam se nacházel nápis "katastrofa s globálními následky". 
Komentář Brooka byl střízlivý a až neosobně studený, jako by se nás tato věc ani v  nejmenším netýkala: "Kilometrová planetka vytváří při dopadu na pevninu desetkrát až patnáctkrát větší kráter, než je rozměr samotného tělesa. Nyní ale nejde jen o vznik kráteru. Doprovodné efekty v  atmosféře a dlouhodobé klimatické změny dávají impaktu rozměr vpravdě globální, celoplanetární. Doposud nikdo přesně neví, jak velké těleso způsobí katastrofu, které plným právem dáme přívlastek globální. 
O tom, co nazveme globální katastrofou, se spory nevedou. Taková katastrofa má jeden nebo několik charakteristických znaků. Zaprvé: je zničena většina roční úrody potravin. Zadruhé: důsledkem toho je smrt hladem více než čtvrtiny lidské populace. Zatřetí: nastanou dlouhodobé změny klimatu, které jsou známy pod označením nukleární zima. A konečně: je ohrožena stabilita a budoucnost moderní civilizace." 
Brookova slova zněla ostře a děsivě, i když on sám se ani v nejmenším nesnažil o jejich dramatizaci. Nikdo přitom nemohl popřít, že těmito strohými slovy neustále prostupuje jedna zcela neodbytná otázka, která se nám připomíná jako zlé svědomí: hrozí nám doopravdy tak mimořádné nebezpečí? 
"Když zde takto rozebírám, co je globální katastrofou, měl bych také říci, co jí není. Obě světové války 20. století dohromady, i přes nesmírná utrpení miliónů obyvatel planety, globální katastrofou v  tomto smyslu nebyly. Impakt, vedoucí ke globální katastrofě, odpovídá explozi víc než stovky nejničivějších vodíkových bomb, kdyby byly odpáleny najednou. Na druhé straně pohromu i tak velkého rozsahu nemůžeme srovnávat se situací, která nastala před 65 milióny lety, když vymřela většina rostlinných a živočišných druhů. Tenkrát byla při impaktu uvolněna energie o  mnoho řádů větší, odhady šplhají až ke 100 teratunám TNT i  výše. Zkrátka -- taková katastrofa by naši dnešní, moderní civilizaci určitě smrtelně ohrozila. Přesto však by nemusela být apokalypsou, která by zcela nevyhnutelně vyhladila lidský rod ze zemského povrchu. 
Zásadní problém vidím v odpovědi na otázku: jak velké těleso by takovou nejmenší možnou globální katastrofu vyvolalo? A jak často se sráží s naší planetou? Přesná odpověď dosud chybí, ale první odhady již existují. Budu co nejstručnější: ke globální katastrofě stačí jediná planetka veliká od půl do pěti kilometrů. Takové objekty se střetávají se Zemí i  několikrát za milión roků." 
Bylo jasné, že tahle otázka musí přijít: "Jak velká je planetka Kamikadze?" 
Stan Brook namísto odpovědi jen bezmocně rozhodil rukama. Bylo to gesto, které říkalo vše. 
 

(pokračování příště)
  
Zdeněk Pokorný, Zkáza přichází z kosmu, Rovnost a.s., Brno 1996