Už je to tady... (po uzávěrce) 
První přímá detekce nové planety? 
Evropské oko do jedenadvacátého století 
Mezníky Velmi velkého dalekohledu v obrázcích 
Poslední americká výprava k Miru - možnᅠ
Sluneční zemětřesení 
Sluneční sonda 
  
Už je to tady...  

NASA dala konečně  k dispozici snímky objektu, který je s největší pravděpodobností obří planetou. V historii je to tedy poprvé, co se podařilo přímo pozorovat takové těleso mimo sluneční soustavu. I když ještě není úplně jasné, zda jde o planetu, protože objekt může být také hnědý trpaslík.  
Na objevu se podílela Susan Terebey s týmem pracujícím na výzkumu těles mimo sluneční soustavu. K pozorování použili infračervené kamery NICMOS umístěné na Hubblově vesmírném dalekohledu (HST). Jak se zdá, planeta byla vystřelena gravitačním prakem ze soustavy dvou velmi mladých hvězd, které vznikly 450 světelných let od Země směrem souhvězdí Býka. Mladé hvězdy, které jsou ještě obklopeny mateřským prachem a plynem, byly součástí studia mladých objektů dr. Terebey. Tělesa, které je nyní pokládáno za planetu, si všimla Terebeyová náhodou. "Za to, že neutekla naší pozornosti, vděčíme výběžku materiálu, který k ní vede." Uvádí objevitelka. V současné době se však nedá s naprostou jistotou říct, že jde skutečně o planetu. Astronomy čeká nelehký úkol pořízení kvalitního spektra, které by mělo vyvrátit její stelární povahu, stejně jako další měření poloh určí přesně velikost rychlosti, kterou tato samotářka pádí z domova. Nyní to vypadá tak, že TMC-1C, což je její jméno, leží asi 1400 astronomických jednotek (vzdálenost Země-Slunce) od mateřských hvězd a pohybuje se rychlostí 10 km.s-1 na pouť Galaxií. V nejbližsí možné době přineseme na stránkách IAN podrobnější informace.  
 

Rudolf Novák
(Připraveno podle NASA News. Foto NASA, IAN)
 
 
 
 
 
  
 
  
Kresba John Whatmough/IANPrvní přímá detekce nové planety? 
  
Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku dnes večer  hodlá prezentovat první přímá pozorování planety mimo sluneční soustavu. Těleso má hmotnost dva až tři Jupitery a původně bylo součástí soustavy dvou hvězd. 
Astronomové dnes znají již několik planet u cizích hvězd -- dosud se však jednalo jen o nepřímé detekce. Již za několik hodin publikovaná pozorování považuje NASA za dosud nejvýznamnější objev Hubblova kosmického dalekohledu. Podrobně se k objevu unikátního objektu vrátíme v následujících dnech. 
  
Jiří Dušek
 
 
 
 
  
Evropské oko do jedenadvacátého století 
 
"Vše proběhlo podle plánu", tak komentoval Rodrogi de Castro z Evropské jižní observatoře (European South Observatory) událost nazvanou "První světlo". V noci z 25. na 26. dubna byl totiž do zkušebního provozu veden první ze čtyř osmimetrových dalekohledů na hoře Cerro Paranal v severní Chile. 
Cerro Paranal najdete ve střední části Atacamské pouště, asi tisíc kilometrů severně od hlavního města Chile Santiago. Vrchol této hory, která se nachází jen dvanáct kilometrů od pobřeží Tichého oceánu, byl vybrán za sídlo pro největší dalekohled na světě. Soustava Very Large Telescope Interferometric Array (VLTI) má být složena ze čtyř dalekohledů o průměru zrcadel 8,2 metru, které budou doplněny několika asi dvoumetrovými servisními teleskopy. Sběrná plocha každého z velkých přístrojů je 53 metrů čtverečních. V případě, že budou pracovat dohromady, poskytnou obraz o podobném úhlovém rozlišení jako dalekohled s dvěstěmetrovým zrcadlem! V principu by tak mohou rozlišit kosmonauta stojícího na okraji měsíčního disku. 
Vzhledem ke svým schopnostem bude komplikovaný dalekohled používán od možné přímé detekce planet u nejbližších hvězd až pro detailní studium jader aktivních galaxií. 
Z pondělí na úterý byl do provozu uveden první ze čtveřice dalekohledů, označený UT1. Předběžné rozbory ukázaly, že již nyní má nejlepší úhlovou rozlišovací schopnost mezi srovnatelnými přístroji na Zemi (vyjma Hubblova kosmického dalekohledu). Snímky, které přikládáme, demonstrují jeho přímo vynikající kvalitu. 
První obrázek je desetiminutovou expozicí kulové hvězdokupy Omega Centauri. Dokazuje, že dalekohled je možné po dlouhou dobu vést za hvězdami a že optické podmínky na hoře Paranal jsou skutečně excelentní.Omega Centauri (foto ESO) 
Omega Centauri je největší a na pozemské obloze i nejjasnější známou kulovou hvězdokupou z naší Galaxie. Jak už název napovídá, nachází se v jižním, od nás prakticky nepozorovatelném souhvězdí Kentaura. Leží ve vzdálenosti asi 17 tisíc světelných let a na tmavé obloze je vidět jako drobná mlhavá skvrnka, pozorovatelná i bez dalekohledu. Snímek byl pořízen 16. května přes červený filtr. V té době ještě nebylo sekundární zrcadlo zcela seřízeno. Obrazy hvězd jsou i přesto nad očekávání ostré po celém zorném poli. Citlivost UT1 je přitom tak vysoká, že za dvě minuty zachytí hvězdy 24. velikosti (patnáctmilionkrát slabší než můžeme vidět pouhýma očima.) Je tudíž možné odhadnou, že za dobrých podmínek zobrazí během hodinové expozice hvězdy 28.velikosti. 
QSO 1413+117 (foto ESO)Perfektní optickou kvalitu dokazuje i druhý obrázek, na kterém je zachycena podoba gravitační čočky QSO 1413+117 ze souhvězdí Pastýře. Jak známo tento fenomén vzniká zakřivením paprsků elektromagnetického záření vzdáleného objektu v gravitačním poli hmotné galaxie či kupy galaxií, která se nachází mezi námi a zobrazeným objektem. V případě kvasaru QSO 1413+117 pozorujeme hned čtyři jeho obrazy. Přiložená "3D podoba" dvouminutové expozice vznikla opět šestnáctého května. Úhlové rozlišení se pohybuje kolem 0,32 vteřiny. 
O aktivní galaxii Centaurus A jsme vás již na stránkách Instantních astronomických novin několikrát informovali. Pro srovnání přikládáme dvojici snímků: ten vlevo pořídil UT1 desetisekundovou expozicí přes červený filtr 22. května, pravý snímek pak Hubblův kosmický dalekohled. Další krásné obrázky najdete na stránkách observatoře
 
 
Nyní nastává období optimalizace mechanických, elektronických a optických částí teleskopu. Široké vědecké veřejnosti bude UT1 k dispozici od dubna příštího roku. Do plného provozu bude celá soustavy čtyř dalekohledů uvedena někdy v letech 2005 až 2010. Stane se tak nejlepším přístrojem pracujícím v optickém a infračerveném oboru spektra na světě. Evropští astronomové a s nimi i zbytek světa prostě směle vkročili do příštího tisíciletí. 
 
Jiří Dušek
(Podle materiálů ESO)
 
 
  
Mezníky Velmi velkého dalekohledu v obrázcích:
Osmého prosince 1987 rada Evropské jižní observatoře definitivně odsouhlasila stavbu Velmi velkého dalekohledu (ESO 16-meter Very Large Telescope). Delegace devíti členských států (Belgie, Dánsko, Spolková republika Německo, Francie, Itálie, Nizozemí, Švédsko a Švýcarsko) uvedla do reality sen mnoha astronomů a směle tak vstoupila do 21. století. (Na obrázku je model celého dalekohledu -- v takové podobě jej najdete kolem roku 2005.)
Na začátku roku 1991 se uskutečnila první zkušební tavba skloviny pro osmimetrový disk. Za teploty 1400 stupňů Celsia bylo ve speciální peci roztaveno čtyřicet pět tun skla. Během pomalého chlazení pec rotovala a disk tak získal počáteční parabolický tvar. (Během dalšího opracování byla jeho hmotnost snížena na dvacet tři a půl tuny.) Sklo bylo přeměněno na zerodurovou skleněnou keramiku, která prakticky nepodléhá tepelným změnám. (Jedná se tak o největší zerodurový disk na světě.)
Cerro Paranal je 2635 metrů vysoká hora v chilské poušti Atacama, tisíc kilometrů severně od Santiaga a pouhých dvanáct kilometrů od Tichého oceánu. Evropská jižní observatoř hledala umístění pro soustavu dalekohledů od roku 1983. Hora Paranal a přilehlé okolí byla věnována observatoři chilskou vládou roku 1988. Během osmi let testů se ukázalo, že se skutečně jedná o výjimečně kvalitní místo: 350 jasných nocí v roce, během patnácti procent nocí klesá seeing pod 0,45 úhlové vteřiny. Minimální množství vodní páry také umožňuje pozorování v infračerveném oboru spektra.
První zerodurové zrcadlo bylo k dispozici v červenci 1993. Z firmy Schott Glaswerke v Německu bylo převezeno lodí do dílen REOS poblíž Paříže, kde již byly připraveny dva stroje: jeden brousící, druhý leštící, jenž měly dát dvacet tři a půltunovému zrcadlu definitivní tvar. Kvalitní optické plochy bylo dosaženo po dvou letech. Ve stejné firmě byly provedeny i poslední testy. Celková plocha zrcadla je více než padesát metrů čtverečních, odchylky o stanoveného tvaru nepřesáhly 0,00005 milimetru. (Jedná se o odchylku jeden milimetr na vzdálenost 165 kilometrů!).
Každé zrcadlo Velmi velkého dalekohledu má průměr 8,2 metru. Při své velikosti by se normálně bortilo vlastní vahou. Proto je ze spodu podepíráno soustavou malých servomotorků. Během pozorování je optická plocha neustále kontrolována laserem a motorky tlačí na zrcadlo tak, aby mělo neustále ideální tvar. Podpůrná část váží kolem desíti tun.
Mechanická stavba dalekohledu byla svěřena italském konsorciu tří firem (Ansaldo Energia, European Industrial Engineering, SOIMI). Dalekohled váží přes 430 tun a je na azimutální montáži. Jednotlivé posuvné části doslova plavou na olejových podložkách, které ve spojení s počítačem umožňují jeho velmi přesné navádění za nebeskými objekty. Na přiloženém snímku je konstrukce UT4 během testu v listopadu 1997.
Na začátku listopadu 1997 bylo první zrcadlo naloženo na záoceánskou loď a převezeno do přístavu ve městě Antofagasta sto dvacet kilometrů od Paranalu. Přepravci pak zrcadlo ve speciálním kontejneru přeložili na valník a rychlostí tři až šest kilometrů v hodině za asistence policie i novinářů během několika dní dovezli na observatoř.
Hora Paranal byla vybrána pro své vynikající podmínky, které zřejmě nemají na jižní polokouli konkurenci. Tato oblast prakticky není (a doufejme, že i dlouho nebude) jakkoli dotčena člověkem. Samotná hora je však výjimkou. K postavení observatoře bylo nutné vrchol Cerro Paranal upravit. Během let 1991 až 1997 bylo proto přemístěno více než 300 tisíc kubických metrů zeminy tak, aby se na vrcholu vytvořila dostatečně veliká plošina pro čtyři observatoře.
Po instalaci hlavního i sekundárního zrcadla již nezbývalo než seřídit všechny části a alespoň v případě prvního dalekohledu začít pozorovat. Na snímku jsou  první tři dokončené "kopule" (spíše však krychle). 
 
Jiří Dušek
(Podle materiálů ESO)
 
 
  
Poslední americká výprava k Miru - možnᅠ
 
Příští týden se americký raketoplán naposledy vydá k ruské stanici Mir. Je však možné, že se vzhledem ke zdržením se stavbou Mezinárodní kosmické stanice uskuteční ještě pár krátkodobých návštěv. 
Podrobný profil nastávající desetidenní mise STS-91 uveřejníme v pondělních Instantních astronomických novinách. Do té době několik málo čísel: Dosud Mir navštívilo 96 lidí, mnoho z nich několikrát (rekord je pět návštěv A. Solovyeva): 38 Rusů (dlouhodobě), 41 Američanů (krátkodobě) a 17 dalších národností. Před nadcházejícím letem raketoplánu se dosud do vesmíru vydalo 378 lidí: 238 Američanů, 88 Rusů a zbývajících 52 kosmonautů bylo třiceti různých národností. 
Během letu STS-91 se Valerij Rjumin a Charles Precourt vydají do vesmíru po čtvrté. Franklin Chnag-Diaz se stane teprve třetím člověk, který navštívil vesmír po šesté. S návštěvou raketoplánu přeroste počet osob pobývajících na Miru stovku. Kdo z šestice to bude, však lze rozhodnout jen stěží. 
 
Jiří Dušek
(Podle ABC News, foto NASA)
 
 
  
Sluneční zemětřesení 
 
Alexandr G. Kosovičev z Standford University a Valentina V. Žarkova z Glasgow University v minulých dnech oznámili, že nalezli stopy po rozsáhlých otřesech Slunce, ke kterým dochází během slunečních erupcí. Kritická pozorování pořídila 9. července 1996 sonda SOHO (Solar and Heliospheric Observatory). 
Sluneční erupce zaznamenaná v červenci roku 1996 nebyla z největších. Nicméně vzápětí byly pozorovány rozsáhlé otřesy, jejichž intenzita byla asi stokrát větší než zemětřesení, které na počátku století zničilo americké San Francisco. Seismické vlny se podobaly kruhovým vlnkám na vodní hladině. Během několika desítek však urazily vzdálenost o průměru asi deset Zemí a teprve pak zmizely. Vlny na vodní hladině se pohybují konstantní rychlostí, sluneční zemětřesení se však zrychlovalo z počátečních 35 tisíc kilometrů za hodinu až na maximálních 400 tisíc kilometrů za hodinu! 
"Astronomové již dávno hledali stopy po seismických vlnách doprovázejících sluneční erupce. Jelikož však neexistovaly žádné teorie, nevěděli, na co se mají dívat", uvádí dr. Kosovičev. 
 
 
Kosovičev spolu se Žarkovou před několika lety přišli na myšlenku vysvětlující vznik otřesů doprovázejících erupce. Podle v současnosti přijímaných teorií jsou erupce náhlá uvolnění energie, nejspíše v důsledku tzv. "magnetického zkratu". Prudké zahřátí řídkého materiálu spodní části atmosféry vede ke vzniku mohutné rázové vlny, která stlačuje a zahřívá na vysokou teplotu materiál, s nímž se setkává. Celý děj trvá několik sekund a dochází při něm ke vzniku záření všech vlnových délek a zpravidla i k výronu nabitých částic do prostoru. Vznikají tak seismické vlny, šířící se pod povrchem Slunce. 
Tyto vlny -- na Zemi označované jako vlny typu "P", by mohly prolétnout celým nitrem Slunce a objevit se na opačné straně hvězdy. Kdyby se je po průletu podařilo pozorovat, mohly by nám leccos prozradit o podmínkách uvnitř Slunce. Zatím se ale musíme spokojit "pouze" s obyčejným sluncetřesením. 
 
Jiří Dušek
(Podle materiálů NASA, foto SOHO, Yohkoh)
  
Sluneční sonda 
  
Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) plánuje kolem roku 2010 vypustit malou sondu, která se má obrazně řečeno dotknout samotného Slunce. Jestliže se vše podaří, měla by prolétnout méně než deset milionů kilometrů od povrchu naší mateřské hvězdy (to je třikrát blíže než obíhá Merkur). Teplota jejího ochranného štítu tak dosáhne více než dvou tisíc stupňů Celsia. 
Vědci doufají, že z tak malé vzdálenosti získají mnohem lepší poznatky o dějích probíhajících na povrchu i uvnitř Slunce. "Ohnivá sonda" bude studovat složení slunečního větru (proudu částic tekoucích směrem od hvězdy), magnetické pole i děje přímo na samotném povrchu včetně snímkování s vysokým rozlišením v rentgenovém a ultrafialovém oboru spektra. To by umožnilo získat i prostorový model sluneční atmosféry. 
Těsné setkání se Sluncem však bude velmi krátké. Méně než třicet milionů kilometrů od povrchu hvězdy bude sonda pobývat pouze několik dní. Nejblíže ke Slunci by měla prolétnout kolem rovníku (tři sluneční poloměry) a podívá se i na oba póly (deset slunečních poloměrů). 
  
Jiří Dušek