(pokračování z minula)
Zkáza přichází z kosmu 
  
2. Představení začíná 
  
Tom Miller uvítal, že po přestávce mohl odevzdat řízení konference dalšímu z  členů vědeckého výboru. Už nemusí sedět vpředu na pódiu, ve stálém postřehu. Jeho myšlenky teď mohou volně bloudit světem, a když jednání bude nezáživné, jednoduše na chvíli vypne a odpočine si. Báječné vyhlídky. 
Nyní je na řadě příspěvek geologa Michaela Kellyho ze Státní geologické služby. Téma: impaktní krátery na Zemi. 
"Vše se bude točit kolem kráterů, které vznikaly na naší planetě po dopadech cizích kosmických těles. Nejznámější je arizonský kráter, jistěže nejen proto, že ho máme zde v  Tucsonu takřka na dosah ruky." 
Přes celou projekční stěnu svítil nádherný letecký snímek kráteru. Má téměř kilometr a půl v průměru. Kdysi býval až 250 metrů hluboký, teď je již částečně zhlazen a zasypán. Samozřejmě -- dnes je to turistická atrakce prvního řádu. Ne tak na začátku století, když si jej prohlížel americký inženýr a podnikatel Daniel Barringer. Dospěl k  názoru, že jde o  kráter po dopadu obřího meteoritu, což v té době byla věru odvážná představa. Dokonce se marně pokoušel nalézt v  kráteru nějaké kovy, které by pak těžil. Inu, podnikatel. Musí tam být milióny tun železa a niklu, tvrdil, když se snažil světu dokázat, že má pravdu. 
Tom Miller přivřel oči a dopřál si v myšlenkách výlet do doby před padesáti tisíci lety. Podél Ďáblova kaňonu v severní Arizoně se v  klidu popásaly antilopy, v kraji silně zarostlém jalovcovými lesy hledala ochranu mnohá zvířata před tygry se zahnutými špičáky nebo před mamuty. Člověk se v této končině světa dosud neobjevil. 
Daleko na jihovýchodě se náhle zjevila oslnivá zář. Blížila se zcela nepozemskou rychlostí. Rozřízla oblohu a osvítila vše jasněji než Slunce. Za ohnivou koulí zůstávala dlouhá světelná stopa. Nebylo zvířete, které by poděšeně nezvedlo hlavu. 
Bez sebemenšího varovného zvuku se ta příšerně ohnivá věc ocitla nad nimi. Byla tím posledním, co mohli živí tvorové ještě zaregistrovat. Explodovala sama zem. Milióny tun hornin vystříkly šikmo do prostoru, do všech směrů. Gigantická rázová vlna pokácela stromy na kilometry daleko. V širokém okolí okamžitě propukly divoké lesní požáry, podporované vichřicí, která dokonávala dílo zkázy. 
Nad celou krajinou se rozprostřela tma. Ovzduší bylo plné rozprášených hornin, prachu a sazí, ani troška slunečního svitu nepronikla k povrchu. Černé mračno vystoupilo vysoko, až do stratosféry. Teprve za delší čas se větru a dešťovým kapkám podařilo poněkud rozptýlit temnotu a první sluneční paprsky osvítily krajinu. Až tehdy se vnějšímu světu počal zjevovat rozsah pohromy. 
Ano, tak nějak to tenkrát mohlo být, připouštěl Miller a procitl do přítomnosti. Železný meteorit nebyl větší než asi 60 metrů. Milión tun kovů a hornin se srazil s naší Zemí rychlostí 15 kilometrů za sekundu. Výbuch, který následoval, nemá v našem běžném životě obdobu; lze ho přirovnat snad jen k ničivým explozím atomových bomb. Víc než tisíc hirošimských pum by bylo zapotřebí, aby se vyrovnaly děsivé síle kosmického vetřelce. 
Popis vzniku arizonského impaktního kráteru v podání geologa Michaela Kellyho byl pochopitelně jiný než Millerovy barvité představy. Celý děj je třeba rozfázovat a popsat krok po kroku. Na projekční plátno se postupně promítaly schematické náčrtky -- fáze první, fáze druhá, fáze třetí ... 
"Na těchto obrázcích si přiblížíme vznik jednoduchých výbuchových kráterů," zahájil svůj zevrubný popis doktor Kelly. "Pro představu -- takovým jednoduchým kráterem je třeba i  náš arizonský kráter. Vše začíná, jak také jinak, dopadem cizího tělesa na zemský povrch. Vytváří se silná rázová vlna. Tou se přenáší značná část kinetické energie dopadajícího tělesa do podkladových hornin. Nastává první fáze celého děje, fáze stlačení. 
Rázová vlna prudce tlačí povrchové horniny do hloubky a do stran. Enormním tlakem se horniny drtí, taví a vypařují. Z oblasti styku mezi dopadlým tělesem a okolním podkladem tryskají vysokou rychlostí tavenina a plyny. Tyto fontány kapalného a plynného materiálu jej vyvrhnou do značných vzdáleností. Cestou materiál zchladne a zesklovatí. 
Obrovitá rázová vlna se nešíří jenom horninami v místě dopadu, ale i v  dopadnuvším tělese. Za zlomek sekundy se odráží od jeho zadní strany." 
Kellyho popis byl opravdu velmi detailní. Co vše se dokáže zkoncentrovat do mizivě krátkého zlomku jediné sekundy! Děj však stále ještě pokračuje. 
"Za rázovou vlnou pak dochází k uvolnění," pokračoval Kelly ve svém výkladu. "Materiál, který byl před chvilkou prudce smáčknut a rozdrcen, se působením odražených rázových vln zase uvolňuje. Ze zvětšující se kráterové dutiny vylétá velké množství taveniny, zbytky tělesa i  materiál podkladových hornin, které byly impaktem výrazně přeměněny. Jde o  fázi výhozu. 
Část materiálu je vymrštěna po strmých balistických křivkách nahoru a za pár okamžiků dopadá zase zpět do vyhloubeného kráteru. Většina látky však končí v blízkém okolí kráteru a vytváří kolem něj nasypaný val. U okrajů kráteru nacházíme všelijak posunuté a převrácené bloky hornin, ale i jinak bývá kráter deformován. Často pozorujeme různé sesuvy a skluzy hornin. Je to jen další důsledek skutečnosti, že se tu na malém prostoru a v  závratně krátkém čase přeskupilo, promíchalo a proměnilo velké množství materiálu." 
Na promítací ploše se objevil silně zvětšený snímek kapky vody, která právě narazila na hladinu. Kelly na malou chvíli přerušil svůj výklad a čekal na reakci publika. Dočkal se ale jen mnoha udivených pohledů. Samozřejmě. 
"Když se vám podaří vyfotografovat vodní hladinu právě v tomto zlomku času, máte před očima dost dokonalou napodobeninu složitého impaktního kráteru. Uprostřed, kde právě dopadla kapka, se voda zvedá prudce vzhůru. Kousek dál od centra vzniká menší vlnka kruhovitého tvaru, kterou na okrajích zdobí vějířek jemné vodní tříště, rozletující se do okolí. Zde ovšem veškerá podobnost s velkým impaktem končí, protože vodní hladina se za krátkou dobu zklidní a vyrovná, zatímco horniny, roztavené při nárazu, v jistý moment zchladnou a tím se nadlouho zviditelní stopa po dopadu." 
Michael Kelly se pak věnoval zevrubnému popisu velkého impaktního kráteru. Průměr bývá větší než třicet kilometrů. Kráter má dosti plochý tvar, uprostřed nacházíme středový pahorek, okolo prohlubně je nasypaný val. Kelly se opravdu hodně snažil, aby jeho popis nebyl tak technický, ale sám nejlépe věděl, že touto pasáží publikum nijak nenadchne. Byl proto docela rád, když mohl změnit téma. 
"Vždycky, když si prohlížím schematické obrázky impaktních kráterů, mám pocit, že rozeznat tyto struktury od jiných je úkol náramně jednoduchý," rozvíjel úvahu Kelly. "Pak si ale vzpomenu, že ještě v době, kdy jsem začínal svou kariéru geologa, byl náhled většiny kolegů na impakty zcela odlišný. Hned zas vidím celý problém v  jiném světle." 
Opravdu, až do 70. let si geologové namnoze mysleli, že utváření zemského povrchu prostřednictvím impaktů je proces velmi málo významný. Někteří dokonce ještě tehdy tvrdili, že krátery na Zemi, všechny bez výjimky, jsou sopečného původu. V té době však už byl znám efekt rázové (nebo šokové, jak říkají geologové) přeměny hornin. Jsou to nevratné změny, ke kterým dochází v horninách vystavených po velmi krátkou dobu vysokým tlakům a teplotám. Tento stav nastává právě při dopadu velkého meteoritu na zemský povrch. 
Expedice na Měsíc v rámci projektu Apollo ukončily dlouholetý vleklý spor o původ měsíčních kráterů. Drtivá většina kráterů je impaktních, zněl výrok vědců. A veřejné mínění geologů se pomalu přiklání k názoru, že i na Zemi dochází k impaktům poměrně často. 
"Ani dnes není nijak snadné rozeznat impaktní kráter od ostatních," vysvětloval Kelly účastníkům konference. "Připouštím, že snad nejsnazší je to u mladých kráterů, kde bývají dost dobře zachovány valy, kráterová prohlubeň, případně i středový pahorek. Už mnohem těžší je to u  kráterů starých. Obvykle je patrna jen část valu. Pak je třeba použít jemnějších metod a zjišťovat, zda jsou horniny postiženy šokovou přeměnou." 
Šoková přeměna hornin vzniká opravdu pouze při impaktu. Částečně k ní dochází i při velmi silných explozích klasických trhavin nebo při nukleárních výbuších, ale to je vlastně stejná kategorie jevů. Žádný jiný geologický proces šokovou přeměnu hornin nevytváří. Samozřejmě můžete namítnout, že při sopečných explozích jsou horniny také vystaveny značným teplotám a tlakům. Ano, ale ne tak vysokým, aby se jev přeměny mohl uskutečnit: teplota je "jen" asi 1400 stupňů Celsia (při impaktu bývá dvakrát až třikrát vyšší), tlak nepřesahuje jeden gigapascal (zatímco při dopadu velkých projektilů narůstá až do nepředstavitelných stovek gigapascalů, to je tlak miliónkrát větší než atmosférický). 
V nitru Země -- jistěže -- tlak i teplota narůstají také hodně vysoko, nicméně ani tady nedochází k šokové přeměně hornin. Zde totiž panují takové podmínky velmi dlouho, po nekonečné milióny roků. K šokové přeměně je ale zapotřebí, aby se ohromné množství energie uvolnilo náhle, doslova okamžitě! 
"Impaktní krátery se na Zemi hledají sice obtížně, ale pátrá se po nich dost usilovně. Možná, že nejenom z ryzího vědeckého zápalu. Tyto struktury totiž mohou mít -- a je to čím dál zřetelnější -- i jistý význam hospodářský. V rozpukaných horninách kráterů nacházíme rudu, ropu, zemní plyn či vodu. Samé strategické suroviny. Ale o tom až někdy jindy," mínil Mike Kelly. 
"Teď vás zvu na krátkou obhlídku naší planety pohledem shora, který nám pomůže odhalit, kde všude nacházíme impaktní krátery." Vedle velké mapy Země, která byla potečkována podle výskytu dopadových kráterů, se střídaly záběry nejznámějších meteorických kráterů. Snímky pozemní, letecké, ale hojně též družicové, a na nich krátery v  plné kráse nebo jen v náznaku, zhlazené a zastřené. 
"Poučný je už jen krátký pohled na tuhle mapu," upozornil Mike. "Třeba v tom, že pouze jeden kráter byl nalezen pod hladinou moře. Tady," a světelná šipka poskočila ke kanadským břehům, do oblasti Nového Skotska. "Přitom nikdo nepochybuje o tom, že sedmdesát procent meteoritů dopadá do oceánů. Když se ale zaměříme jenom na pevninu jasně vidíme, že impaktní krátery jsou roztroušeny po celém povrchu zeměkoule. Dvě třetiny nacházíme v  oblasti takzvaných štítů -- to jsou staré části zemské kůry. Není těžké vysvětlit, proč tomu tak je: tyto štíty nebyly později, v  mladších geologických dobách, tak silně proměňovány. A  pokud zjišťujete, že v oblasti štítů v Jižní Americe, Africe a severní Asii je nalezených kráterů jaksi málo, pak to nepochybně souvisí s jiným výběrovým efektem, i tentokrát snadno pochopitelným: tamní geologické služby mají málo peněz na to, aby si mohly dovolit důkladný průzkum podezřelých impaktních struktur. Trápí je jiné problémy." 
Kelly se zmínil ještě o stáří impaktních kráterů. "To je údaj pro geologa cennější než zlato. Známe-li stáří zkoumaných hornin, hned se nám dýchá volněji. 
V případě impaktních kráterů se obvykle nenavracíme příliš daleko do minulosti. Jedna z nejstarších známých struktur, Vredefort v Jižní Africe, je proto spíše výjimkou. Bez několika miliónů let je stará plné dvě miliardy roků, patří tedy až do starohor. O 300 miliónů let mladší je kráter Sudbury v Kanadě. Ale jak jsem už říkal, většinou se zachovaly impaktní krátery mladších ročníků, tak do dvou set miliónů roků. Chcete nějaký příklad? Tu je." 
Objevil se snímek z družice a na něm nepravidelně roztřepený bílý prstýnek, jemný jak čerstvě padlý sníh a z té výšky i docela nenápadný.  Jezero Manicouagan v  kanadské provincii Quebec, o průměru tak asi 75 kilometrů. Před 210 milióny roků zde vznikl po dopadu velkého tělesa rozlehlý kráter, původně snad až stokilometrový, jehož část v podobě zmrzlého a zasněženého jezera teď všichni sledovali. 
"Vraťme se zpět k arizonskému kráteru. V porovnání s tím posledním se jeví jako naprosto čerstvý, ale stále ještě nejde o současnost. Člověk jako divák tu při jeho vzniku chyběl. Tentokrát to bylo jeho štěstí. 
Očití svědkové však nechyběli u události opravdu už téměř současné. V tomto případě nejsou s určením okamžiku, kdy se tak stalo, vůbec žádné problémy." 
V přítmí sálu se pro připomenutí události objevil snímek poničeného lesa se zpřelámanými stromy a ulomenými korunami. Kam oko dohlédne jen spoušť a zkáza. Známý snímek, známý případ. Výsledek srážky s  kosmickým tělesem, sotva sto metrů velikým, ke kterému došlo třicátého června 1908 v 0 hodin 17 minut světového času v  sibiřské tajze, v  povodí řeky Podkamennaja Tunguska. Detonaci bylo slyšet na tisíc kilometrů daleko. Vzdušnou rázovou vlnu zaznamenaly po pěti hodinách meteorologické stanice v Evropě, které byly od místa výbuchu 6000 kilometrů daleko. Vlna dvakrát oběhla celou zeměkouli. Byla tak mohutná, že ve vzdálenosti 35 kilometrů od epicentra vymrštila skupinu kočovných pastevců ze stanů. Strojvůdce transsibiřského vlaku, když uslyšel ten příšerný rachot, zastavil soupravu a k  smrti vyděšení cestující sledovali velkou ohnivou kouli nad krajinou. Několik následujících nocí byla obloha v Evropě mimořádně světlá, takže bylo možné bez potíží číst noviny. Sibiřské noci byly takto jasné po celé dva následující měsíce. 
"Tunguzský případ do našeho přehledu vlastně ani nepatří," poznamenal Kelly. "Hovořím přece o impaktních kráterech na Zemi, a v povodí Tungusky žádný takový kráter není! Jen zničená tajga. Geologové se shodují s astronomy, že v tomto případě došlo k  explozi kosmické střely ve výšce 6 až 8 kilometrů. Rázová vlna sice devastovala les, ale nebyla už schopna vyhloubit kráter. Astronomové se nyní přou navzájem, zda tou střelou bylo křehké jádro komety nebo solidní planetka. Kdyby to bylo porézní kometární jádro, jak si dosud myslí mnozí z nich, došlo by k  výbuchu mnohem výš v atmosféře. Tomu ovšem neodpovídá velký rozsah škod. A taky pravděpodobnost srážky Země s kometou je menší než pravděpodobnost střetu s  nějakou planetkou. Ale to je spor astronomický, do toho se jim plést nebudu," dodal chvatně. 
Mike Kelly se zhluboka nadechl a na okamžik tak přerušil proud informací, které až dosud hrnul na účastníky konference. Každý trochu pookřál a zvýšil pozornost. Bylo toho třeba; blížilo se poledne a pozornost ke konci Kellyho výkladu už znatelně upadala. 
"Jak vidíte, existují případy, kdy ke srážce Země s dost velkým kosmickým tělesem sice dojde, ale kráter nevznikne. O to zajímavější a závažnější je poznatek, že impaktních kráterů je na Zemi hodně. Mnohem víc, než by byl mnohý geolog ještě před pár lety ochoten připustit." 
"Kdepak před pár lety, ještě dnes," ozvala se ze sálu štiplavá poznámka. 
"Budiž. Dnes známe na Zemi již několik stovek impaktních kráterů, a podezřelých struktur může být k tisíci. Přitom každý z nich má svou neopakovatelnou historii. Nicméně jeden kráter, ležící v  mexickém Yucatánu, je obzvlášť mimořádný případ. Zvláštní znamení: je starý právě šedesát pět miliónů let." 
Kelly se krátce rozhlédl po sále: "Každému na této konferenci je samozřejmě jasné, kam těmito slovy mířím. Kolega Björn Linquist se tímto yucatánským kráterem zabývá několik let velmi podrobně, a proto mu nyní předám štafetu. Má pro vás připravenu spoustu určitě velmi zajímavých informací." 
 
 


 
Zajisté -- na konferenci určitě nebyl jediný účastník, který by neznal domněnku Alvareze a jeho spolupracovníků, jež od počátku osmdesátých let hýbe světem geologů a paleontologů. Vše začínalo nenápadně, naprosto ne dramaticky. Od roku 1973 zajížděl každé léto geolog Walter Alvarez se svými kolegy do severoitalského městečka Gubbio. Nedaleko je známá geologická lokalita, dokonale zachované vrstvy vápence. Usadil se zde na rozhraní mezi nejmladším druhohorním útvarem -- křídou -- a nejstarším třetihorním útvarem -- paleogénem. 
Alvarez se tenkrát zabýval paleomagnetismem. V horninách hledal stopy po přepólování zemského magnetického pole, protože chtěl zpřesnit stáří tohoto rozhraní. Metoda, kterou zvolil, se k tomu účelu znamenitě hodila. 
Stáří je možné určovat ze dvou hledisek. Především relativně. Představme si, že vrstvy, které ve skalním odkryvu nebo v lomové stěně leží jedna nad druhou, představují něco jako hromadu, na kterou nepořádní lidé každý den odloží přečtené noviny. Nejstarší noviny jsou úplně vespod, ty o trochu mladší poněkud výš a noviny z  minulých dní najdeme docela nahoře. Podobně je tomu s vrstvami usazených hornin: v normálním, horotvornými procesy neporušeném sledu jsou starší horniny vždy níž než mladší. 
Při určování relativního stáří hornin pomůže též výzkum zkamenělin. Za posledních 600 miliónů roků, od nejmladších starohor, došlo k intenzivnímu rozvoji života na Zemi. V  jednotlivých časových obdobích naši planetu obývaly vždy určité organismy. Když poznáme tuto posloupnost organismů a objevíme jejich zkameněliny v  horninách, můžeme podle nich určovat i relativní stáří hornin. Obecně totiž platí, že horniny stejného stáří obsahují i stejné zkameněliny. 
Období, vymezená výskytem určitého souboru zkamenělých rostlin nebo živočichů, jsou ale nestejně dlouhá a proto nám nic neříkají o plynutí absolutního času. Teprve takzvané absolutní datování, které se opírá o studium produktů rozpadu vybraných radioaktivních prvků, určí stáří hornin ve fyzikálních jednotkách času, například v rocích. Nicméně spolehlivost tohoto způsobu určování stáří je různá, protože výsledky měření, i při použití nejmodernější laboratorní techniky, bývají ovlivněny řadou geologických faktorů. Například tehdy, je-li zkoumaná hornina později nějak promíchána, můžeme dojít při použití různých metod k výrazně odlišným číselným výsledkům. Někdy zase nezjistíme stáří horniny, ale jen okamžik, kdy zchladla na určitou teplotu. 
Absolutní datování může zpřesnit studium změn polarity zemského magnetického pole. Čas od času totiž dochází ke změně znaménka magnetického pólu Země, přičemž tato změna nastane z  geologického hlediska "okamžitě", to je během několika desítek tisíc let. Zjednodušeně řečeno, změnu lze zjistit podle orientace magnetických minerálů. A o to se právě pokoušel Alvarez se svým týmem, když studoval vápence u obce Gubbio. 
Když odebírali vzorky hornin pro určení stáří, nalezli ve vrstvách bělošedého vápence, přímo na paleontologicky zjištěné hranici mezi druhohorami a třetihorami, centimetr až dva tlustou vrstvičku hnědošedého jílu, která ostře kontrastovala s bílým vápencem. Stáří oné vrstvičky odpovídá 65 miliónům roků. Pro toto rozhraní je z  paleontologického hlediska charakteristické hromadné vymírání velkého množství rostlinných a živočišných druhů na naší planetě. Nejméně dvě třetiny z nich dosti rychle, z hlediska geologického času bychom řekli náhle, zmizely z tohoto světa. Mezi jinými vzali za své také pověstní druhohorní ještěři, jejichž velmi dobře známí zástupci patří do skupiny dinosaurů. Zanikla také významná část skupiny hlavonožců -- amoniti. Ze zemského povrchu zmizely globigeriny; tato skupina mořských dírkovců se významně podílela na tvorbě vápenců v mořích. 
Ve vápencových vrstvách jsou zřetelné důkazy této události: pod hnědošedou vrstvou vápence obsahují plno zkamenělin. Pak ale nastává náhlý zlom. Vápence v nadloží hnědavé vrstvy jsou téměř bez zkamenělin. Až posléze se tu a tam znovu objevují. Dokazují, jak pomalu a nesměle se navracel život do tehdejších moří. 
Walter Alvarez si ověřil, že žádná změna orientace zemského magnetického pole časově nesouvisí s touto dobou hromadného vymírání rostlin a živočichů. Když se v roce 1977 vrátil domů se vzorky nahnědle šedé vrstvičky a seznámil svého otce Luise Alvareze s  celou situací, příběh se dostal do dalšího dějství. 
Otec Alvarez byl známým jaderným fyzikem, v roce 1968 se stal dokonce nositelem Nobelovy ceny za fyziku. Požádal o spolupráci dva nukleární chemiky -- Franka Asaro a Helenu Michelovou. Tým těchto badatelů vzorky analyzoval a zjistil, že právě ona hnědá vrstva je z geochemického hlediska prazvláštní: obsahuje abnormálně vysoké množství iridia. Prvek iridium je v zemské kůře nadmíru vzácný, protože se váže na železo a je z toho důvodu z valné části soustředěn v nitru Země, v  zemském plášti. Tam se dostal krátce po utvoření naší planety, když se formovalo její žhavé jádro, plášť a kůra. Iridia je však mnohem víc v materiálech, které tuto proměnu nepodstoupily, například v meteoritech. Proto tak překvapilo, když se nezvykle mnoho iridia našlo v jílovci ze severoitalského Gubbia. 
Geolog Alvarez mladší poprvé referoval o pozoruhodných nálezech u vesničky Gubbio v  roce 1979 na schůzi Americké geofyzikální unie ve Washingtonu. Prohlásil tehdy, že zvýšené množství iridia je zřejmě mimozemského původu. Časová shoda s hromadným vymíráním na Zemi podporuje názor -- řekl dále --, že tato mimozemská příčina mohla přivodit prudké změny podmínek na naší planetě. Ty nakonec vyústily v hromadný zánik mnoha živých organismů. Spolu se svým otcem uvažoval tenkrát o výbuchu supernovy. 
Nedlouho potom ovšem hypotézu o supernově zavrhli. Je pranepatrná pravděpodobnost, že by v poslední půl miliardě let vybuchla nějaká supernova natolik blízko, aby se na Zemi objevilo tak mnoho iridia. Domněnka o supernově měla navíc i další slabiny. Mezitím se podařilo objevit vrstvičku se zvýšeným množstvím iridia i ve vápencových usazeninách v Dánsku a na Novém Zélandě. Postupně přibývaly další lokality po celém světě. Teď už to bylo jasné: nejde jen o místní záležitost, nýbrž o celoplanetární jev. 
Alvarezovi se konečně propracovali k hypotéze, že impakt planetky přinejmenším deset kilometrů velké byl právě tou událostí, která je příčinou vymření většiny živočichů a rostlin před 65 milióny lety. Zde je jejich scénář události: planetka po průletu atmosférou vyhloubila v zemském povrchu kráter asi 200 kilometrů velký. Do ovzduší až vysoko do stratosféry se zvedlo nepředstavitelně velké množství prachu, které rychle zahalilo celou planetu do temnot. Tento stav trval po dva roky. Dopad planetky vyvolal také četná zemětřesení a závratně vysoké přílivové vlny. To vše spolu s požáry vykonalo dílo zkázy. 
Tak se zrodila nejpřekvapivější hypotéza v období moderní vědy. Alvarezův tým ji zveřejnil v prestižním časopisu Science. Do vydání z  šestého června 1980 byl zařazen jejich článek, nazvaný "Mimozemská příčina vymírání na hranici křída-terciér". 
Reakce vědeckého světa nedala na sebe dlouho čekat. Prudký odpor paleontologů a mnoha geologů. Tichý souhlas astronomů -- ano, takový impakt  je možný, zapadá to do soudobých představ o vzniku a vývoji našeho planetárního systému. Rychle se kupily nové důkazy pro a proti této hypotéze. Alvarezova domněnka jedno slabé místo opravdu měla: chyběl příslušný impaktní kráter. Dostatečně velký a především právě tak starý, aby vyhovoval vymyšlenému scénáři vymření mnoha druhů rostlin a živočichů, včetně proslulých veleještěrů. Nyní se ale situace změnila: kráter byl nalezen! Příznivci Alvarezovy hypotézy jsou navýsost spokojeni. 
Buďme však opatrní. Ve světě vědy je poznávání málokdy přímočaré, bez slepých uliček, bez omylů. Není třeba místo vykřičníku psát otazník, stejně by to na věci nic nezměnilo. Rozhodující jsou jen fakta, jejich věrohodnost a správné seřazení. 
Björn Linquist se chystal tato fakta uvést a zhodnotit. Myslím, že ani on nepochyboval o  tom, že se může mýlit. Ale jistota, s jakou se pustil do vysvětlování, dávala tušit, že si věří: mýlit bych se mohl možná v detailech, ale v zásadě mám pravdu! 
"Připomenu pro oživení historii objevu yucatánského kráteru," začal se zápalem Björn, "protože je to kouzelně zamotaná příhoda. Vlastně ani dost dobře nevím, ze kterého konce mám začít. Asi od Alana Hildebranta. Ten se jako zcela čerstvý absolvent arizonské univerzity -- kosmochemik v druhé půlce osmdesátých let zaměřil na výzkum hornin z  přelomu druhohor a třetihor v oblasti Karibského moře. Nacházel tu na mnoha místech všelijak promíchané usazeniny úlomků hornin, které jako by byly odplaveny z jednoho místa obrovskou mořskou vlnou tsunami. Ta by zcela nevyhnutelně doprovázela velký impakt do moře. 
V únoru 1990 měl Hildebrant v rukou další důkaz o tom, že místo dopadu planetky-zabijáka je nedaleko. Poblíž městečka Beloc na jižním výběžku Haiti našel nejen mnohonásobně silnější vrstvu hnědavého jílu než kdekoli jinde, ale i spoustu až několik milimetrů velkých skleněných kuliček v ní. Samozřejmě také nadbytek iridia a šokově deformovaná křemenná zrna. Kráter nemůže být dál než tisíc kilometrů, ale kde?" Teď ale musím jít pěkně na nervy odpůrcům impaktní hypotézy, projelo Linquistovi hlavou. Vždyť podobné skleněné kuličky by mohly pocházet i z mohutné vulkanické exploze. Jenže pak by se v nich našel uvězněný plyn a voda. V těchto ale nic takového není. Ne, není čas dokládat všechno až do posledního detailu. Ostatně myslím, že i  kdybych to udělal, přesto by snesené důkazy nepřesvědčily ty druhé, že mám pravdu. 
Björn Linquist pokračoval dál: "Hildebrant spolu se svým nedávným učitelem z fakulty Williamem Boyntonem vše zatepla přednesl na každoroční březnové konferenci o planetách a Měsíci, která se už tradičně scházívá v Houstonu. Tady se musím zarazit a představit dalšího aktéra, Glena Penfielda." 
Děj se vrací v čase poněkud zpět a na jiný začátek. Linquist jej komentoval takto: "Penfield byl v sedmdesátých letech mladým vědeckým pracovníkem v Západní geofyzikální společnosti v Houstonu. Jí zadala zakázku mexická naftařská společnost Petróleos Mexicanos -- PEMEX. Penfield proto odlétá do Méridy, hlavního města mexického spolkového státu Yucatán. Psal se rok 1978. Penfield se probíral desítkami metrů registrací z  leteckých magnetometrických měření. Nechyběla mu trpělivost a tak si všimnul neobvyklých záznamů, které vypadaly jako nějaký vysokofrekvenční šum. Když je poskládal k sobě tak, aby odpovídaly polohově, objevil se široký oblouk v  severní části poloostrova Yucatán. To by ale v yucatánských usazeninách vápence být nemělo! 
Pro ověření požádal společnost PEMEX o poskytnutí gravimetrické mapy poloostrova. Na ní bez problémů rozeznal téměř přesný polokroužek, orientovaný ale opačně než oblouk z magnetických měření. Polohou středu však oba segmenty souhlasily výborně! Střed byl v  místech malé vesničky Puerto Chicxulub, vzdálené asi třicet kilometrů od Méridy. Glen Penfield byl zamlada astronomem-amatérem, a tak mu bylo ihned jasné, že tohle musí být velký impaktní kráter, který má snad až 300 kilometrů v  průměru." 
Teď se také vysvětlilo, jak přišel kráter ke svému označení Chicxulub. Toto pro nás exotické slovo pochází od Mayů a volně je můžeme přeložit jako ďáblovy rohy. 
"Naftařská společnost PEMEX tenkrát nechtěla ani slyšet o  zveřejnění těchto dat. Ale v  roce 1981 byl projekt dokončen, a navíc nastala příznivá doba -- světem už hýbala Alvarezova domněnka. Proto bylo Penfieldovi a inspektoru z PEMEXu Antoniu Camargovi povoleno popsat objev na výroční schůzi Společnosti geofyziků. Ironií osudu bylo, že většina odborníků na impakty byla tenkrát jinde: na speciálním pracovním semináři v Utahu. Oba se místo bouřlivého ohlasu, který jistojistě očekávali, setkali jen s ohlušujícím mlčením, jak později komentoval Penfield. 
Nu, a historka je téměř u konce," poznamenal Linquist. "Kdo už z  dřívějška nezná řešení, určitě ho neuhodne. Na této nešťastné schůzi sice nebyli přítomni experti na impakty, byl tu však jistý Carlos Byars, novinář z Houstonské kroniky. Vyslechl i zprávu těch dvou, napsal o ní a především -- nezapomněl na ni! Když se za devět let Alan Hildebrant ocitl na planetární konferenci v Houstonu, tento Byars tam byl také a řekl mu o Penfieldově objevu. Kruh se tak uzavřel, Penfield a Hildebrant spojili své síly." 
Pak říkejte, že novináři na vědeckých konferencích jenom překážejí! 
Björn pokračoval: "Důkazů o impaktním původu této struktury se mezitím nashromáždilo dostatek, ale obávám se, že času už není nazbyt, abych o nich nějak zevrubně pohovořil." Linquist se tázavě podíval směrem k předsedajícímu a ten horlivě pokyvoval hlavou, že času je opravdu málo. 
"Musím však uvést výsledky, které tuto událost datují. První odhady stáří, ještě bez použití metody radioaktivního datování, vymezovaly pro vznik kráteru dost široký časový interval -- od 67 do 55 miliónů roků. To je příliš velký rozptyl dat. Měření množství izotopů, vzniklých radioaktivním rozpadem prvků, umožňuje určit stáří hornin mnohem přesněji. Nová argon–argonová metoda, kterou v roce 1992 použil Carl Swisher a skupina jeho kolegů z  Ústavu o původu člověka v Berkeley, udává stáří kráteru Chicxulub na 64,98 miliónu roků. Nejistota tohoto údaje je pozoruhodně malá: ačkoli byly nemalé potíže s obstaráním vzorků, protože ty byly zvětráním silně narušené a to samozřejmě snižuje přesnost měření, chyba výsledku vyšla nakonec plus minus 50  000 let. Považte prosím -- chyba je menší než jedno promile! 
Druhý tým z Měsíčního a planetárního ústavu, který vedl Virgil Sharpton, zveřejnil vzápětí podobný výsledek: 65,2 miliónu roků. Metoda byla stejná, jen chyba trochu větší -- 400  000 let. Ale shoda v  rámci chyby tu je. Když k tomu přičteme dřívější měření stáří vrstvy obohacené iridiem, které provedl Glen Izett -- 65,06 plus minus 0,18 miliónu roků, a když uvážíme, že stejně staré jsou i ony skleněné kuličky z Haiti, pak zbývá dodat opravdu jen jedinou větu: bylo by krajně nepravděpodobné, kdyby ke vzniku kráteru Chicxulub došlo velice těsně před nebo po -- ale nikoli přesně na rozmezí druhohor a třetihor." 
Chvíli to vypadalo, jako by Linquist už skončil se svým příspěvkem. Měl však pro účastníky připraven ještě krátký přídavek. "Vždycky mě nejvíce deprimuje, když se po skončené práci podívám na výsledek, jen tak pro jistotu a snad i pro potěchu duše, a  najednou odhalím nějakou nesrovnalost, komplikaci. Je to skoro jak rána pěstí mezi oči." 
Kolegové ho zjevně nechápali, ale jeho poslední slova zabrala, protože mírně šumící sál se opět zklidnil. "S impaktem před 65 milióny roků je to také tak. Kráter Chicxulub byl nalezen a vše podporuje hypotézu o  dávném střetu planetky se Zemí" (v sále to zase zahučelo, zřejmě mnozí nesouhlasí), "když pojednou se ukazuje, že impakt nebyl asi jediný, ale nastaly impakty nejméně dva, které přišly velice krátce za sebou. 
Na řadě míst se v usazeninách objevila ne jedna, ale hned dvě temné vrstvičky materiálu, který se po výbuchu postupně usazoval. Navíc ta spodní nese na svém povrchu známky dost dlouhého a poměrně intenzivního působení povrchových geologických pochodů, spojených zejména se vznikem půd. Vzpomeňme Davida Fastovskyho, ten na to upozornil jako první. Nebo jiný nález: stopy po kořenech rostlin, které prorostly spodní vrstvou. 
Zatím si nikdo netroufá říct víc než odhad, jak dlouho po prvním impaktu došlo k  druhému. Zřejmě to nebylo jen pár měsíců, a kdoví, zda stačí 140 let, jak odhadl Fastovsky. Taky nevíme, kde mohou být ukryty další odpovídající krátery. 
Už už se zdálo, že v případě kráteru Chicxulub zmizely s novými daty všechny velké otazníky. Bohužel -- situace se vyvinula poněkud jinak. Ano, původní otazníky sice zmizely, ale objevily se další -- u  jiných otázek," zakončil už definitivně Björn Linquist. 
Tím byl uzavřen celý dopolední program konference. Björn si ještě před obědem dopřál šálek kávy. Pomalu se ploužil v předsálí, aby kávu nerozlil cestou k jednomu stolku, když ho dostihl paleontolog Rilk. Znal ho jen od vidění a vůbec netušil, s čím přišel. 
"Příteli, to jsou zajímavá čísla, myslím tím odhady stáří podle radioaktivního datování ..." 
"To jsou měření, ne odhady," skočil mu do řeči Linquist. 
"Nu dobrá -- měření, ale jste si opravdu jist, že přesnost je tak vysoká? Vy jste zřejmě fyzik, viďte?" 
"Geofyzik," zněla odpověď. Linquist ani trochu nechápal poslední dotaz, který byl tak trochu výzvou na souboj. Rilk si všimnul Björnova rozpačitého obličeje a honem začal vysvětlovat: 
"No, nic ve zlém, Björne, ale mám takový pocit, že příliš důvěřujete této metodě, protože ji dobře znáte, a tak trochu stranou jsou metody jiné. Například paleontologické nálezy." 
"Nevím sice, kam míříte, ale povídejte." 
"Všechno se přece točí kolem otázky, zda příčinou masového vymírání byl skutečně impakt čehosi z kosmu. Proto ta snaha časově ztotožnit okamžik impaktu s přelomem druhohor a třetihor. Jenomže paleontogické nálezy často říkají něco jiného: vymírání je rozloženo do mnohem delšího období, a řada druhů zmizela už dávno před koncem epochy křídy." 
"Kdysi jsem nahlížel do jakési učebnice paleontologie," začal Linquist pomalu, "a tam mne zaujalo tvrzení, že časový okamžik, kdy se zdá, že určitý druh vymizel, silně závisí na množství fosilií. Při nedostatečném množství fosilií, když jde o nějaký vzácnější druh ..." 
"Oukej, tak se zdá, že ten druh pomalu vyhynul dřív, než se tak stalo doopravdy," doplnil ho Rilk. "Ale to je jen takový učebnicový příklad. Samozřejmě, fosilií musí být nalezeno hodně, a pak už jsou výsledky dostatečně spolehlivé." 
"Mám návrh," přerušil ho Linquist, "jak strávit čas při obědě příjemně i užitečně. Pojďme spolu něco pojíst, vy mně podrobně vysvětlíte, jak je to z pohledu paleontologa, a já zas na oplátku něco povím o spolehlivosti údajů o stáří hornin, které získáváme metodou radioaktivního datování. Platí?" 
 
 
 
 
Polední přestávka se nachýlila ke konci. Tom Miller spěchal ještě na sekretariát podepsat několik dokumentů. Sotvaže se pustil do práce, přitočila se k němu Anna Lindvallová a mlčky, ale s naprosto jasným gestem před něj na stůl položila čerstvý výtisk večerníku. 
Tom Miller vzhlédl od papírů, které podepisoval, a nechápavě se podíval na sekretářku. Pak kouknul na noviny. Chvilku na ně civěl, jako by to byl jen žert. Jenže nebyl -- na titulní stránce četl zcela nepřehlédnutelný dvoupalcový titulek: Kosmické Kamikadze míří přímo k  Zemi! 
Oči mu sklouzly doprostřed stránky: zvláštní zpravodajství od Jima Stevense. A hned vedle velký snímek Borkowského z dnešního zahájení konference (jak jsou ti novináři rychlí: večerník vychází už krátce po poledni, ale přesto obsahuje i to, co se přihodilo jen chvilku před dvanáctou). Miller chvatně čte: letos objevená planetka DC podle dosavadních měření míří přímo k Zemi! Kdyby došlo ke srážce, mělo by to pro lidstvo obrovsky nepříjemné následky, protože planetka je určitě skaliskem velkým několik kilometrů. Výsledky pozorování z  poslední noci dosud nejsou k dispozici, protože hlavní koordinátor sledování tohoto tělesa, člen týmu Vesmírné ostrahy Bob Lancaster, není k zastižení. Jsou tu však zasvěcené informace od profesora Billa Borkowského, jednoho z otců projektu Vesmírná ostraha
Tak tedy Borkowski! 
Tom Miller ještě spěšně prolétl informaci o konferenci, pár spekulací, co by se událo, kdyby ... Planetka by byla při střetu se Zemí samozřejmě zničena, ale katastrofa, kterou by její pád vyvolal, by měla pro vše živé na této planetě fatální důsledky. Ano, blesklo Millerovi hlavou, přirovnání k sebevražedným japonským pilotům z  konce druhé světové války je naprosto přesné! I závěr je pravdivý: "Zatím nikdo neví," končí novinová zpráva, "zda planetka Kamikadze opravdu zanedlouho Zemi zasáhne nebo ji jen těsně mine. Připraveni však musíme být na nejhorší." 
"Aničko, je tu někde Borkowski? Sežeňte mi ho, moc vás prosím. Nutně s  ním potřebuji mluvit." Lindvallová ovšem jako správná sekretářka odhadla Millerovu reakci dopředu, a tak jen postrčila Billa Borkowského do místnosti a zanechala oba o samotě. 
"Bille, četl’s večerník? Proč jsi to, proboha, tomu Stevensovi všechno vyzvonil? Vždyť ty informace jsou dosud důvěrné! Sám jsi mi včera večer říkal, že zatím není jasné, zda je srážka opravdu nevyhnutelná." 
Borkowski večerník už viděl. Nijak se nevytáčel. 
"Hraješ v tom taky jednu malou roli, Tome. Stevens se odvolával na tebe, že prý je tvůj spolužák." 
"Tvůj ostatně taky, Bille. Stevens přece studoval na naší univerzitě o  rok níž, cožpak si nevzpomínáš?" 
"Aáá, máš pravdu, trochu mně byl povědomý, ale nemohl jsem ho okamžitě někam zařadit. Pověsil se na mě hned po přednášce, ale pěkně jsme si popovídali. Měl velice rozumné dotazy. A pak, o téhle planetce už hodně věděl. Opravdu jsem měl za to, že je fyzikem nebo astronomem, nějaký tvůj kolega. Na konferenci je normálně zaregistrován, že? Jasně, tady ho vidím v seznamu účastníků ..." 
Jenže v tu chvíli Borkowskému začínalo docházet, že tady něco nehraje. "K sakru, jak to s ním vlastně je? Je to vědec nebo zakuklenej novinář?" 
"Obojí," řekl krátce Miller, "a musím ti říct, jak se věci doopravdy mají." Na vysvětlení stačilo pár vět. 
Borkowski měl docela po náladě. "To jsem vyvedl pěknou hloupost. Všecko, co o  planetce vím, jsem mu hned vyklopil, a teď si to mohu přečíst na titulní stránce novin! Výbornej novinář ten Stevens, a já jsem pitomej a ukecanej chlap ..." 
"Jen si to tak moc neber, Bille," chlácholil ho Miller. "Kdyby opravdu ke srážce došlo, vejdeš do dějin jako první vědec-zpravodaj, který o tom informoval lidstvo." Miller se nutil do lehkého tónu konverzace, ale Borkowski byl mrzutost sama: "Takové prvenství mi bude houby platné, když to tady ten -- no, Kamikadze -- všecko roztříská. Ale když Stevens toho věděl už tolik! Co jen bylo těch podrobností, které mi o planetce říkal!" 
"Tak vidíš," namítl Miller, "žádné velké výčitky svědomí si nedělej. Informace unikaly ven od někoho jiného ..." 
" ... určitě od někoho jiného, vždyť jsem Stevense až dodneška neznal! Pro mne to byl pořád tajný případ, ale od té doby, co do něj začali strkat nos ti chlapíci z armádní zpravodajské služby, mně bylo jasné, že je po veškerém utajování ..." 
"Chápu, Bille. Dohodněme se, co dál." 
"Navrhuji zaujmout pozici mrtvého brouka," ozval se po chvilce přemýšlení Borkowski, "protože povyku kolem Kamikadze si užijeme ještě dost." 
"Souhlasím," Miller na to. "Snad ještě -- je tu někde Stevens? Taky by nám měl leccos vysvětlit." 
Jenže po Stevensovi nebylo ani vidu ani slechu. 
 
(pokračování příště)
  
Zdeněk Pokorný, Zkáza přichází z kosmu, Rovnost a.s., Brno 1996