Zkáza přichází z kosmu 
  
1. Předehra 
 
Tom Miller neměl ani chvilku volnou. Už zase se ozval telefon. 
"Tady je Jim Stevens. Nazdar Tome, nevím, jestli si na mě vzpomínáš. Známe se ze školy -- " 
"Ale jistě, Jime, vzpomínám si, a docela dobře." 
Je to už hezkých pár let. Na univerzitě oba studovali fyziku, Jim Stevens byl o ročník níž. Po absolvování se Tom vydal na dráhu profesionálního astronoma, Jim však nechal fyziku fyzikou a stal se novinářem. Je "vědeckým" zpravodajem četných novin a časopisů, tu a tam se objeví i v  televizi. Není to lecjaký žurnalista. Jeho články bývají přitažlivé, mají jasnou logiku a nikdy jim nechybí překvapivá pointa. Zdá se, že přírodovědné vzdělání mu jde i při novinářském povolání náramně k duhu. 
"Ozývám se proto, že bych se moc rád zúčastnil zítřejší konference. Promiň, že se hlásím až teď. Vím, že jsem prošvihl všechny termíny, ale byl jsem poslední dobou stále někde na cestách." 
Konference je opravdu na spadnutí. Jde o setkání několika desítek odborníků z řady vědních oborů, kteří budou jednat zde, v  arizonském městě Tucson, na téma nadmíru přitažlivé: Nebezpečí střetu Země s  kosmickými tělesy. Tomu Millerovi připadla poněkud nevděčná role předsedy vědeckého výboru konference. Nevděčná proto, že se teď vše hrne na jeho hlavu. Ačkoli se na přípravě konference podílí ještě nejméně desítka dalších lidí, dost příznačně se všichni obracejí se svými přáními, návrhy a požadavky většinou jenom na něho. 
"Jsem rád, Jime, že se chceš zúčastnit. To už je roků, co jsme se neviděli. Myslím, že právě tady si přijdeš na své. -- Samozřejmě, že tvou přihlášku vyřídím, ale pro jistotu se přihlas ještě u tajemnice organizačního výboru Aničky Lindvallové. Víš, ona je takovou dobrou duší celé konference. Postará se opravdu o všechno." 
"Fajn, mockrát díky. Ale ještě malou otázečku, Tome." Stevens nápadně změnil zabarvení hlasu. "Copak víš o nové planetce, která teď letí přímo k Zemi?" 
"O nové planetce? A letí přímo k Zemi? -- Promiň, nechápu." Tomovy rozpaky byly očividné. 
"Ale ano! Děláš, jako by to byla pro tebe naprostá novinka." 
"Jenže já opravdu o žádné takové planetce nevím." 
Stevens se krátce a významně zasmál. "To nic, Tome. Ale vsadím se, že už zítra bude o tomto záhadném kosmickém tělese vědět celý svět!" 
 
 


 
Do zahájení konference zbývalo necelých čtyřiadvacet hodin. Bylo to jaksepatří znát na přívalu zpráv, vzkazů a všelijakých přání účastníků. Doktor Miller, který se spolu s Annou Lindvallovou tím vším probíral, bručel, že elektronická pošta je zajisté ďáblův vynález. Pravda, je snadné cokoli komukoli sdělit, a možná právě proto píšeme a sdělujeme pořád dokola i to, co nikoho dvakrát nezajímá. "Potřebuji odjet už ve čtvrtek. Můžete zařadit můj přihlášený příspěvek do programu nejpozději ve středu?" "Vzkažte prosím doktoru K., že s  ním nutně potřebuji jednat, ale nemohu ho zastihnout." "Můj příspěvek ve formě vývěsky je poněkud rozsáhlejší. Přidělíte mi šest nástěnek?" "Abstrakt příspěvku přivezu až na konferenci, nestihnu to dřív." "Nemáte nějaké levnější ubytování než v  hotelu Královský dvůr?" 
Miller si pročítal ještě jednou seznam účastníků. Dost je tu astronomů... nu ovšem, ale i  geologů a paleontologů. Ti všichni budou mít nepochybně hlavní slovo. Mezi přihlášenými je ale také pár biologů, lékař, několik techniků. Velmi rozmanitá společnost. Miller znovu a znovu přemítal, zda si tato pestrá vědecká komunita může vůbec rozumět. Zajisté tu nejde o  problém jazykový, bude zde ostatně jen několik cizinců, ale i ti už léta spolupracují s  některým americkým ústavem či výzkumným centrem. Tentokrát jde o věcnou stránku: téma je nadmíru kontroverzní. 
Naprostým krokem do tmy ale tato konference určitě není. Má své předchůdce: v roce 1981, bylo to v červenci, organizoval Americký úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA) pracovní setkání s přitažlivým  názvem: Srážky planetek a komet se Zemí -- důsledky z  pohledu fyziky a člověka. O deset let později se sešly hned dvě konference na obdobné téma: v kalifornském San Juan Capistrano a v ruském Petrohradě. Není sporu o to, že taková setkání jsou zapotřebí, dnes víc než kdy jindy. Protože o společných problémech je třeba začít hovořit; to je první krok k tomu, abychom si nakonec i porozuměli. 
Millerovi prošly hlavou tyto myšlenky už nesčíslněkrát. Již dlouhou dobu usiluje o  četnější kontakty vědců z jednotlivých oborů. Stále užší a užší specializace badatelů vede sice rychleji k výraznějším úspěchům v  oboru, ke skvělé kariéře, ale zároveň vzdaluje jednotlivé vědce od sebe navzájem. Dílčí poznatky nejsou totiž propojeny tak potřebným vědomím souvislostí. Jednoduše -- vědci si přestávají rozumět. 
Na této konferenci určitě nebudou zveřejněny nové a převratné teorie, neobjeví se neznámá a netušená fakta. Půjde především právě o  ony souvislosti. Miller několikrát žádal každého přednášejícího, aby na konferenci nepoužíval vědeckou hantýrku, srozumitelnou jen kolegům z oboru. Stále mějte na paměti, vyzýval v písemných informacích účastníkům konference, že víc než polovina posluchačů nikdy váš obor do hloubky nestudovala. Vžijte se do jejich role posluchačů, protože až oni budou hovořit a vy naslouchat, mohli byste být dost nemile překvapeni. 
Tom Miller absolvoval nepřeberně konferencí. Stovku? Možná. Ne všechny se povedly. Jaká bude tato? Ale teď už jsou kostky vrženy. Nezbývá než vyřídit poslední vzkazy, přivítat se s  prvními účastníky -- prostě začít. Anna Lindvallová ještě Millera upozornila, že v  elektronické poště má jeden čerstvý vzkaz. "Velkou radost z  něj mít nebudete." 
Ne, opravdu neměl. Hned to bylo vidět na jeho obličeji. Takový kyselý a rozmrzelý pohled často neuvidíte. Bob Lancaster, astronom z nedaleké observatoře na hoře Kitt Peak sděloval, že se jeho příjezd na konferenci opozdí. "Přijedu o den až dva později. Mám k  tomu opravdu vážný důvod." 
Pěkně nám to začíná! Bob Lancaster přislíbil na zítřek zevrubný příspěvek o projektu Vesmírné ostrahy. Projekt vznikl zde v  Arizoně a rozvíjí se zásluhou zejména "místních" astronomů z Kitt Peaku. (Pravda, observatoř leží asi 90 kilometrů jihozápadně od Tucsonu, v  pohoří Quinlan Mountains, ale vždyť to je opravdu co by kamenem dohodil.) Bob je jedním z úspěšných pozorovatelů, pečlivý a chytrý zároveň. Není to lehkomyslný frajer, který chce za každou cenu na sebe upozornit. Je tu doma a přesto nepřijde zítra na zasedání. To je až k vzteku! Už nyní musíme měnit program konference, a to vlastně ještě ani nezačala! Jakýpak vážný důvod Bob Lancaster asi má, že se dostaví později? 
Z trudného přemítání vytrhlo Millera energické zaklepání. Vzápětí se dveře prudce rozlétly a v nich stál rozjařený Bill. V příštích několika okamžicích se s náramným hlomozem a povykováním vrhl k Tomovi. 
"Ještě jsi z toho nezcvokl? No né, ty vypadáš líp než když nemáš žádný starosti." 
"Ty ses Bille opravdu ani trochu nezměnil," vysoukal ze sebe Miller, ale byl docela rád, že ho náhlý příchozí na chvíli odpoutá od komplikací. "Posaď se na chvilku, ať mohu v klidu vyzvědět, co se děje na Divokém východě." Divokým východem byl míněn Boston, kde Bill -- vlastně William Borkowski -- je profesorem astronomie na tamní univerzitě. Studoval společně s Tomem Millerem, několik semestrů spolu bydleli ve vysokoškolských kolejích. Jenže pak se rozběhli do světa, každý jinam, a vídají se jen tu a tam právě na konferencích, kongresech nebo na observatořích, když je pracovní povinnosti nebo náhoda zase svedou dohromady. 
Bill Borkowski usrkával horkou kávu a klábosil o všem možném. Ale dlouho nevydržel mluvit "jen tak". Inu, asi každý jsme nějak poznamenáni svou profesí. Borkowski je uznávaným odborníkem v  oboru výzkumu meziplanetární látky a zítra bude přednášet úvodní přehledový referát o  planetkách. 
"Před pár dny jsem objevil docela zajímavou práci o pádech meteoritů," prohodil Borkowski. "To jsem listoval ve starších číslech časopisu Kanadské astronomické společnosti, hledal jsem tam cosi jiného, a ejhle, Christopher Spratt tam měl pěknou studii. Znáš ji, Tome?" 
"Možná jsem ji někdy zahlíd. Jméno mi ale moc neříká." 
"Spratt je astronom-amatér, jinak je to diplomovaný zahradník. Taky jsem se dočetl, že po něm byla pojmenována jedna planetka -- Sprattia. Jo, abych nezamluvil hlavní věc: tenhle chlapík shromáždil případy, kdy nějaký ten meteorit žuchnul pár metrů od lidí. Tuším, že do okruhu asi tak pěti metrů." 
"Takových případů určitě moc není," odtušil Miller. 
"Je a není, jak se to vezme. Blízkých pádů, tak do několika metrů, bylo za necelé století a půl patnáct. Pak uvádí ještě několik pádů krapet vzdálenějších." 
"Píše taky o nějakém smrtelném případu? Pokud vím, zatím takový nebyl." 
"No, Spratt opravdu žádný neuvádí. Ovšem vyloučil několik případů údajného zabití člověka meteoritem, protože záznamy o tom byly příliš mlhavé. Jeden případ je hodně dávný, několik století před Kristem, to měl meteorit zasáhnout válečný vůz a zabít jednou ranou deset mužů. Nebo dva případy z renesanční Itálie, tam měli být obětí mniši. Myslím, že píše ještě o pár podobných ..." 
"A případ ze středověké Číny je tam taky? Někde jsem o tom pádu meteoritu četl, mělo tam být víc než deset tisíc obětí." 
"O něm se Spratt nezmiňuje, to je výsledek novějšího výzkumu. Ale já osobně jsem k  tak velkému počtu obětí skeptický. Asi nevíš, že čínsky deset tisíc znamená taky mnoho. Řekl mi to můj přítel sinolog." 
"Takže asi nejznámější osobou, potrefenou meteoritem, zůstává ona tělnatá paní Hodgesová." 
"Jó, paní Hewlett Hodgesová, 30. listopad 1954. To vlastně není ani tak dávno." Borkowski se nadechl. Vypadalo to, že vzpomíná, ale byl to jen trénink paměti. "Tenkrát to musela být pořádná petarda. Vždyť meteorit prorazil střechu a strop domu, práskl do radiopřijímače a odtud se odrazil k paní Hodgesové, která ležela nic netušíc na gauči. Ještě že byla pod tlustou přikrývkou. Ale i tak ta rána na noze byla ošklivá." 
"Tomu se říká štěstí v neštěstí. Když už se ti povede ocitnout se na špatném místě v  nepravou dobu, pak tu trochu štěstí potřebuješ." 
"Mně vždycky nakonec uklidní statistika. Vím sice, jak ošidné je cokoli předpovídat, když vstupní data jsou nejistá jak předpověď počasí na pozítří, ale výsledek odzbrojuje. Christopher Spratt v práci uvádí statistický odhad dvou geologů." Borkowski se maličko zarazil a lovil v paměti: "Tuším, že to byl nejméně příznivý odhad vůbec. Těm dvěma vyšlo, že každý čtvereční kilometr na Zemi zasáhne meteorit jednou za 8000 let." 
"Potěšil’s mě," usmál se Miller. "Bral bych i 800 let, výměnou za jiná nebezpečí kolem sebe." 
"Ani mě tahle kosmická drobotina nevzrušuje ..." 
"Kouzelný výrok," vpadl mu do řeči Tom Miller a srdečně se rozchechtal, "to říká expert na meziplanetární látku, pro něhož je ona kosmická drobotina obživou." 
"Však víš, jak to myslím. Takový metrákový meteorit -- a to je už pořádný kus -- představuje nebezpečí třeba pro mě, pro tebe nebo někoho dalšího, ale určitě ne pro rozlehlé území, na němž žijí statisíce lidí." 
"Máš pravdu, nás teď zajímají trochu větší kalibry. Však o nich bude na konferenci řeč." Miller si pojednou na něco vzpomněl. "Když už mluvíme o větších kalibrech, slyšel jsi o  případu ‚Brasileiro Tunguska‘?" 
"Jakže?" 
"Brazilská Tunguska. Obří meteorit, který se trefil do brazilského pralesa." 
"To je pro mě novinka. Kdy se to stalo? Teď někdy?" 
"Teď ne, ale v roce 1930. Moc o tom nevím, myslel jsem, že se od tebe dovím podrobnosti." 
"Tak vidíš," zazubil se Bill Borkowski, "a zatím expert na kosmickou drobotinu, jak říkáš, neví zhola nic a bude proto informace naopak vyzvídat na tobě. Byl to pořádnej kus?" 
"Podle všeho dost velký. Pád zaznamenal a pak taky zakreslil jeden italský misionář, jméno mně už vypadlo z paměti." 
"To byl jediný svědek?" skočil mu do řeči Bill. 
"Kdepak, prý ještě stovky obyvatel pralesa, Indiáni, rybáři, sběrači kaučuku. Podle nich najednou uviděli nad pralesem tři jasné ohnivé koule a za několik okamžiků uslyšeli tři detonace, doprovázené chvěním půdy. Za chvíli se zvedl obrovský oblak prachu, který zakryl Slunce. Po čtyři hodiny pak bylo jen sinalé přítmí, a to je co říct, protože v době pádu bylo asi osm hodin místního času, Slunce už vystoupilo nejmíň třicet stupňů nad obzor." 
"Kdy se to stalo? Nevíš náhodou přesné datum?" 
"Datum není vůbec těžké si zapamatovat," řekl Miller. "Třináctého srpna." 
Borkowski hvízdl překvapením. "Třináctého srpna," opakoval. "Takže to mohly být tři poněkud přerostlé Perseidy." 
Byly -- nebyly. Skoro jako v pohádce. Každoročně kolem 12. srpna se naše Země potkává s proudem drobných prachových částeček. Ty se srážejí se Zemí, v atmosféře ve zlomku času shoří a my na noční obloze pozorujeme "padající hvězdy", meteory. Vlivem perspektivy se nám zdá, jako by tento jinak rovnoběžný proud částic vyletoval ze souhvězdí Persea. Tak přišel meteorický roj ke svému označení Perseidy. 
Meteorických rojů známe několik desítek, ale tento je nepochybně nejznámější. Za svůj vznik vděčí kometě Swiftově-Tuttleově, která přilétla ke Slunci naposledy ve dvaadevadesátém roce a příští její návštěva se očekává v roce 2126. Kometa se pomalu rozpadá, trousí podél své dráhy drobná zrnka prachu, budoucí meteory. Ale co když některá ta zrnka jsou pořádně velká? Konečně, proč ne? 
"Připadá mi ale zvláštní," pokračoval Miller, "že nebyl nalezen ani poničený prales, ani nějaký meteorický kráter. Při tak velké rychlosti srážky -- u Perseid je to přece takových šedesát kilometrů za sekundu ... Vždyť v případě předchozí velké události tohoto druhu -- teď myslím právě na pád do povodí sibiřské řeky Tungusky, který se stal o 22 let dříve -- byla tajga poničena k nepoznání." 
"V Brazílii spadl zřejmě menší kousek." 
"Jistě. Odhady hmotnosti se sice rozcházejí -- od tisíce po 25 tisíc tun, ale to je zlomek hmotnosti tunguzského tělesa. Tam jdou odhady tuším do sedmi miliónů tun, že?" 
"Souhlasím," přisvědčil Borkowski. "Brazilský meteorit neměl zkrátka dost energie, aby devastoval místo dopadu natolik, že bychom si toho všimli i po letech. Moc sice toho o  brazilských pralesích nevím, ale mám dojem, že hledat tam nějaké stopy pádu meteoritu až za desítky let musí být předem ztracená záležitost. Asi jako pátrat po stopách ve starém sněhu, když už napadl sníh nový." 
"Víš, Bille, mě připadá skoro až záhadné, že oba poslední velké pády meteoritů -- když budeme ten brazilský považovat za reálný -- se odehrály v naprosto nepřístupné krajině, na samém konci světa." 
"Ale to je přece naše štěstí," rozesmál se Borkowski. "Snad bys nechtěl, aby se nebešťané zlomyslně strefovali do New Yorku nebo Tokia? Zvláštní je snad jen skutečnost, že o tom pádu skoro nikdo neví. Ani já jsem to nevěděl -- " 
" -- a to už je co říct." 
"Baže. Ale tohle všechno už je přece minulost. Dobře víš, že dnes se žádnému pořádnému meteoritu nepovolí dopadnout si na zem jen tak, bez asistence astronomů," dodával napůl žertem. "Existuje Vesmírná ostraha!
Bill Borkowski přesně věděl, o čem hovoří. Je jedním z architektů ambiciózního projektu, který si klade za cíl najít v kosmickém prostoru všechny projektily, které míří k Zemi a při srážce s naší planetou mohou přivodit zkázu nedozírných rozměrů. Kosmickými střelami mohou být drobné planetky nebo jádra komet, zkrátka vše, co má velikost od stovky metrů výš. Cílem Vesmírné ostrahy je tyto střely nejen zaznamenat, ale především je včas vyhledat. Natolik brzy před jejich příletem k Zemi, aby šlo ještě něco rozumného podniknout k  odvrácení pohromy. 
Myšlenka nová není. Už v sedmdesátých letech o podobném projektu psal světoznámý autor Arthur Clarke v románu Setkání s Rámou. Jenže Clarke vymyslel příběh, patřící do oblasti science fiction, zatímco tento vědecký projekt se stal realitou dnešních dnů. K  dokonalosti a ke splnění všech svých cílů má sice ještě dost daleko, nicméně existuje a dokazuje svou potřebnost. 
Borkowski byl u zrodu projektu a dosud je v těsném kontaktu se všemi koordinátory programu. Proto je též zasvěcen -- na rozdíl od doktora Millera -- do řady podrobností, které se dnes nesdělují už ani odborné veřejnosti. 
Tom Miller ve společnosti svého bývalého spolužáka viditelně pookřál, ale starosti s  konferencí ho samozřejmě neopouštěly. "Bille, ani nevíš, jak jsem rád, že jsi už tady." 
Borkowski se na svého kamaráda podíval dost pobaveně. 
"No, chci jen říct, že tím mám první bod zítřejšího programu v  suchu. Teď už mi určitě nikdo nedoručí vzkaz, že se pro vážné důvody zpozdíš o dva dny, jak mi chvilku před tvým příchodem vyřídili od Boba Lancastera." 
"Jo táákhle ..." Borkowski zvážněl. "Ujišťuji tě, Tome, že Bob má doopravdy závažný důvod, proč se dostaví až za pár dní ... Ty ho asi neznáš, že? Ale myslím si," Borkowski se naklonil k Millerovi a bezděky ztišil hlas, "že bych ti to měl říct už teď. Jde o letošní planetku DC. Všem nám nahání hrůzu. Tak poslouchej ... " 
 
 


 
Druhý den dopoledne je v kongresové hale jak se patří živo. Do zahájení konference už příliš času nezbývá, právě končí registrace účastníků. Každý je obtěžkán plastikovou aktovkou s konferenčními materiály, na klopách sak, někde jenom na košili či tričku, se všem houpe připíchnutá jmenovka. Dobrá polovina účastníků si na saka a vázanky nepotrpí. 
Mnozí účastníci nenápadně, někteří zase velmi okatě si prohlížejí jmenovky společníků. "Aáá, my jsme se viděli naposledy v Richmondu, že?" "Vás ještě neznám. Jo vy jste biolog. Já zase fyzik." "Copak je nového v San Diegu? Už jsem tam nebyl, ani nepamatuju." 
Sešel se tu opravdu pestrý výběr z vědeckého světa. Konference se účastní i několik zástupců sedmé velmoci, ale vesměs jsou to tak napůl vědci -- dopisovatelé populárně vědeckých časopisů, redaktoři ze zpravodajských oddělení pro vědu a techniku, publicisté na volné noze. Jim Stevens ovšemže nechybí. 
Myslím, že dosud na žádné konferenci nebylo při zahájení všechno přesně tak, jak si pečliví organizátoři během příprav představovali. Ještě se nedostavili někteří klíčoví účastníci, není rozmnožena poslední verze programu konference, technici avizují jakési potíže s  přenosným mikrofonem ... Ale začít se musí. 
Doktor Miller předstoupil před publikum a bez velkých oficialit konferenci zahájil. "Problém, o kterém budeme po několik dní intenzivně jednat, je opravdu závažný. Srážky Země s planetkami a kometami jsou sice velmi nepravděpodobné, poměřováno situacemi odvozenými z každodenního života, nicméně dojde-li k takové události, jsou následky vpravdě katastrofální. A my dnes bezpečně víme, že v  historii vývoje naší planety k řadě takových střetů již došlo." 
Tom Miller si byl velmi dobře vědom toho, že mnozí účastníci konference ani zdaleka nebudou s jeho slovy souhlasit. Pro řadu vědců jsou ničivé srážky kosmických těles se Zemí jen výsledkem přebujelé fantazie astronomů a některých geologů, protože ty opravdové katastrofy ve vývoji života na naší planetě nemají na svědomí příhody kosmické, ale ryze pozemské. Miller však pokračoval ve stejném tónu: 
"Dopad planetky nebo jádra komety na naši Zemi, pokud by k němu došlo v této době nebo někdy v budoucnosti, se neobejde bez ohromných ztrát na lidských životech a na majetku. Těžko dokážeme takovou apokalypsu byť jen popsat. Je proto naším svrchovaným úkolem včas vyhledat všechna kosmická tělesa, která míří k Zemi, a pozměnit jejich dráhy tak, aby nás minula." 
Jak lehce se to říká, ale přesvědčte samy vědce, natož pak politiky, že nejde o žádný podružný problém! 
"Na naší konferenci se schází dost rozmanitá pospolitost vědců. Věřím, že zde budeme hledat jednak společný jazyk, abychom si v tak různorodé komunitě porozuměli, ale i  společná východiska. Je totiž nejvyšší čas začít velmi usilovně pracovat na společné věci," řekl Tom Miller závěrem svého vystoupení. 
Bez průtahů pokračoval další program. "Profesor Borkowski přednese přehledový příspěvek o planetkách, které se nebezpečně přibližují k  Zemi," ohlásil Miller dalšího aktéra konference. Když usedal na místo, odkud bude do přestávky řídit jednání konference, zahlédl koutkem oka, jak Jim Stevens prudce vyrazil ven ze sálu. Vypadalo to, jako by jej čerti honili. 
 
 

 
Stevens neodešel daleko. V předsálí konferenční haly zamířil k  nejbližšímu telefonnímu přístroji. 
"Haló, observatoř? Tady Jim Stevens. Nutně bych potřeboval mluvit s doktorem Lancasterem." 
Moc šancí tomuto pokusu o interview Stevens nedával. Vždyť celou  noc bylo báječně jasno i zde v Tucsonu, natož pak v horách na Kitt Peaku, takže je jasné, že Bob Lancaster v  noci pilně pracoval a nyní někde vyspává. Ale co kdyby? 
Stevense přepojují k sekretářce observatoře Simmonsové. "Doktor Lancaster? Ne, ten tu teď není. To víte, hvězdáři mají právě svou půlnoc." 
"Aha, rozumím," ozval se naoko překvapený Stevens, "ale vy určitě budete mít nějaké čerstvé informace. Paní Simmonsová, sledoval doktor Lancaster tu planetku ... myslím letošní dé céčko?" 
"Pane Stevensi, tohle bohužel nevím. My sekretářky se staráme o  zajištění letenek, když někdo někam cestuje, přepisujeme výzkumné zprávy, a taky někdy obstaráme sendvič a kávu, ale abychom se pletly astronomům do řemesla, to ne. A proč taky?" 
Řekla to takovým způsobem, že Stevensovi bylo ihned jasné, kolik uhodilo. Ještě měla říct, že správná sekretářka bdí nad nerušeným spánkem nebohých hvězdářů po probdělé noci, pomyslil si Stevens. Tak tady jsem skončil, pomyslel si. Simmonsová ale kupodivu pokračovala: 
"Mám dojem, že jde o dost horkou věc. Už několikrát tu byli nenápadní pánové s  takovým až vojenským držením těla ... Ehm, nejste vy také jedním z nich?" 
"Určitě ne," prudce se ohradil Stevens, "jsem astronom." I když se živím jako novinář, ale to si už netroufl říct nahlas. 
"Takže vy jste Bobův kolega a o tom tělese už taky něco víte." 
"Jistě," blufoval Stevens. "Dřepím tady dole v Tucsonu na konferenci a připadalo by mi nenormální, kdybych se Boba nezeptal, jak pokročil ve výzkumu. Vím, že je to moc zajímavý případ." 
"Ale proč se nezeptáte některého z účastníků konference? Tam je přece expertů ... třeba doktor Miller ..." 
"Ten ví míň než já," uklouzlo Stevensovi. 
"Nu a což tak profesor Borkowski?" radila dál Simmonsová. Vypadalo to, jako by mu opravdu chtěla pomoci. Stevensovi ale bylo jasné, že tentokrát neuspěl. 
"Díky za radu, jste moc laskavá, já už se nějak zařídím," spěšně poděkoval a rychle zavěsil sluchátko. "Tak to jsem se toho dověděl," bručel si pro sebe, když se navracel do konferenčního sálu. "Ale koneckonců -- je tady přece ten Borkowski!" A v očích mu zaplály čertovsky veselé plamínky. 
 
 


 
Bill Borkowski se přihnal na mírně vyvýšené pódium v sále a na dlouhý stůl začal poněkud obřadně rozkládat připravené průhledné fólie pro zpětný projektor. Má na nich poznačeno to nejdůležitější ke své přednášce. Chvíli se v nich přehraboval a přerovnával je, pak jednu fólii obratně položil na sklo projektoru a bez okolků spustil: 
"Podívejte se na tento graf. Myslím, že mnoho komentářů k  němu není třeba." 
Na promítací stěně se objevila výrazná, prudce zahnutá křivka, která elegantním obloukem strmě šplhala kamsi doprava nahoru. Znázorňovala počty všech planetek, jež byly v jednotlivých letech známy natolik spolehlivě, že jim bylo již přiděleno definitivní pořadové číslo a objevitelé měli právo je i pojmenovat. 
"Zatím co k objevení první tisícovky planetek bylo zapotřebí celých 124 let, u druhé stačilo jen 52 roků.  To už jsme v březnu 1977," komentoval Borkowski. "Tempo objevování nových planetek vzrostlo natolik, že třetí tisícovku těles se podařilo odhalit za necelých sedm let, čtvrtou za pět a pátou ani ne za tři roky. To znamená, že v té době neuplynul den, aby do seznamu definitivně objevených planetek nepřibyl další záznam." 
Světelná šipka se octla v pravém horním rohu grafu. "Ani si netroufám přesně předpovědět, jak rychle poroste počet objevených planetek v  příštích letech. Jsem si ale jist, že tato závislost bude hodně strmá. -- Aby nevznikl mylný dojem," dodal honem Borkowski, "musím uvést ještě dvě další čísla. Na prvních pět tisíc planetek, definitivně označených a pojmenovaných, připadá třináct tisíc dalších, které byly zatím sledovány jen letmo, takže získaná pozorování nestačí k  propočtům definitivních drah. A kdybych měl říct, kolik planetek bylo za tu dobu pozorováno alespoň jednou, pak uvedu hodně nejistý odhad: sto tisíc ... dvě stě tisíc." 
Borkowski se na malou chvíli odmlčel a pak rozmáchlým gestem naznačil návrat do minulosti. Nu ano, s přibývajícím věkem se snad každý rád obírá aspoň v myšlenkách dobou minulou. Tehdejší svět a jeho tehdejší problémy mu zajisté připadají bližší než naprosto nejistá budoucnost. 
"Vraťme se k objevu první planetky. To se musíme přenést až do konce 18. století. Tehdy už bylo v povědomí astronomů, že v prostoru mezi Marsem a Jupiterem by měla být nějaká další planeta. V jinak pravidelně uspořádané sluneční soustavě -- jak se tehdy zdálo -- je za Marsem totiž dost velká mezera. Johann Titius, profesor matematiky na univerzitě ve Wittenbergu, již v roce 1766 zformuloval empirický zákon, který existenci planety v těch místech přímo předurčoval. 
Na sklonku století se o celém problému mezi astronomy dost často diskutovalo. Německý hvězdář Johann Bode se dokonce pokoušel organizovat pátrací akci po nové planetě, jakousi nebeskou policii. Předešel ho však Giuseppe Piazzi, italský mnich a ředitel observatoře v Palermu. Asi by už dávno upadl ve všeobecné zapomnění, nebýt jeho objevu ze silvestrovské noci. Ano, právě v noci z 31. prosince 1800 na 1. ledna 1801 -- to byla přece první noc devatenáctého století a většina smrtelníků ji určitě trávila jinak -- Piazzi objevil v  souhvězdí Býka hvězdičku, která měla být hledanou planetou. Poloha mezi Marsem a Jupiterem souhlasila, jen velikost se zdála být na planetu poněkud malá. Nu což. Nové těleso objevitel Piazzi pojmenoval podle sicilské bohyně úrody Ceres." Borkowski se pojednou zarazil a rozhlédl se po sále. 
"Promiňte, už přestanu s tím výletem do minulosti. Je to sice docela zajímavý příběh, ale chápu, času není moc. A pak -- mnozí tuto historii přece znáte. Dodám jen, že rok po objevu planetky Ceres bylo nalezeno další podobné těleso, za dva a půl roku třetí, no a dnešní stav jsem popisoval před chvílí. 
Nyní uvedu několik dalších čísel. Myslím, že stojí za trochu komentáře," dodal a rychle vyměnil fólii na projektoru. 
"Tady je první série čísel -- hmotnosti a rozměry planetek. Největší je Ceres, průměr dosahuje 936 kilometrů. Nic moc -- vždyť i při srovnání s  naším Měsícem je planetka Ceres docela malou kuličkou. Druhá největší planetka Pallas je zhruba poloviční, má 530 kilometrů v průměru, třetí Vesta 500 kilometrů." 
Na promítacím plátně se objevila fotomontáž snímku Měsíce a několika největších planetek, vše ve stejném měřítku. Až neskutečně velký kotouč Měsíce v pozadí nelze v  žádném případě přehlédnout. Obrázek mluví za vše. Teprve teď si zřejmě každý uvědomuje, jak nevelká tělesa jsou i ty nejrozměrnější planetky. Zdrobnělina v označení tohoto druhu kosmických těles je zde použita plným právem! 
"Asi třicet planetek je větších než 200 kilometrů," neúnavně pokračoval ve statistice profesor Borkowski, "dvě stovky planetek přesahují velikost 100 kilometrů. Tak velká tělesa už pravděpodobně známe všechna, připustil bych, že snad jen jeden dva kousky v této kolekci nám ještě chybí." 
Borkowski vzhlédl od svých papírů do sálu a na chvilku se zarazil. Kdosi z první řady mu oponoval. 
"Vidím, že někteří kolegové tak docela nesouhlasí s mým jednoznačným tvrzením. Dobrá -- upřesňuji: známe už všechny velké planetky v oblasti mezi Marsem a Jupiterem, tam je jich ostatně nejvíce. Pro vzdálenější části sluneční soustavy, zejména pro oblast za Neptunem a Plutem, jsou již naše statistiky děravější. Podstatné však je, že dost dobře nevíme ani v případě hlavního pásu planetek, kolik je tam těles menších. Proto také celkový počet planetek o velikosti alespoň jeden kilometr můžeme jen odhadovat. Můj odhad říká, že se jedná přinejmenším o celý jeden milión objektů." 
Milión planetek větších než kilometr! A my jsme zatím, třeba jen jedinkrát, zahlédli sotva desetinu těchto těles. Vždyť je to navlas stejné jako v  případě pověstné špičky ledovce -- o devíti desetinách planetek nemáme zatím ani tušení. Situace je vlastně ještě horší: jsou přece též menší planetky než jeden kilometr. Ostatně, kde leží spodní hranice velikosti planetek? Můžeme jen hádat. Tradičně se sice považuje za mez sto metrů, ale známe i řadu objektů, které nejsou větší než pár desítek metrů. Kdepak celé hory, to už i naše bloky domů jsou větší! Jak je jen označíme? Stále ještě jako planetky? Nebo jsou to pouze jakási skaliska, v  kosmickém měřítku naprosto titěrné kousíčky meziplanetární látky? Vyberte si sami. Tento problém astronomy nepálí, snad tak jazykovědce. Stejně vám nikdo neřekne, kolik této drobotiny je ve sluneční soustavě roztroušeno. 
"Zdálo by se," pokračoval Borkowski v přednášce, "že tak obrovský počet těles, i když nijak velkých, by dohromady vydal za dosti hmotný objekt. Považte -- celý milión planetek! Vidím, že moji kolegové astronomové se už usmívají, a já vím proč. Je to takový chyták, který máme vymyšlený na adepty astronomie. Stačí si vzít do ruky kalkulačku, chvíli pracovat s  konkrétními čísly, a je to úplně jasné: tři největší planetky přispívají k  celkové hmotnosti všech planetek asi padesáti procenty. Druhých téměř padesát procent připadá největším dílem na planetky od sto kilometrů výše, a ta drobotina, i když je nesmírně početná, k celkové hmotnosti přidává jen pranepatrně. 
Ještě musím dodat," přispíšil si Borkowski a vysypal ze sebe jedním dechem, "že celková hmotnost všech planetek nestojí skoro ani za řeč. Když povím, že dosahuje odhadem tři trilióny tun, pro mnohého je to závratně velké číslo. Ale zkuste je srovnat třeba s  hmotností Měsíce: všechny planetky poskládané dohromady by nedaly ani pět procent jeho hmotnosti. To přece skoro vůbec nic není! Kdybychom z  planetek utvořili jedinou kouli, neměla by víc než čtrnáct set kilometrů v  průměru. Vidíte, jak ta čísla sama -- bez nějakého srovnání -- dokážou klamat!" 
Po úvodu plném čísel se přednášející konečně dostal k jádru svého příspěvku. "Položme si zásadní otázku: proč vůbec zkoumáme tyto drobné planetky? Nemylme se, to není otázka jen pro astronomy. Ti mohou převzít plnou odpovědnost pouze za první ze tří hlavních důvodů: Chceme lépe poznat počátky naší planetární soustavy. Jak nám v tom pomohou právě planetky?" 
Borkowski se rozhlédl po sále. Bez rozdílu odbornosti všichni pozorně sledovali výklad. Bylo to skvělé publikum. 
"Planetky, jak jsme uvedli, jsou vesměs subtilní tělesa. Zdá se, že nikdy v dávné minulosti ani nějaké větší těleso netvořily. Nemohly tedy podstoupit tak markantní proměny svého chemického složení a různých fyzikálních vlastností jako látka, z níž jsou utvořeny naše Země a další planety. Materiál, ze kterého jsou planetky, má tedy mnohem víc společného s  původní látkou v zárodečné mlhovině, z níž se zformovalo naše Slunce i  všechny planety, než třeba horniny na Měsíci. Zkrátka -- planetky jsou jedním z klíčů k  plnému pochopení událostí před téměř pěti miliardami let, když vznikala sluneční soustava. 
Druhý důvod, proč zkoumáme planetky, se týká víceméně geologů a techniků. Drobné planetky a meteority patří -- zhruba řečeno -- do stejné kategorie objektů. Proto podobně jako meteority jsou i mnohé planetky tvořeny převážně minerály z křemíku a kyslíku, jiné určitě obsahují hodně kovů -- v extrémních případech až téměř sto procent -- a konečně existují ještě další planetky, kde najdeme spoustu uhlíku a vody. 
Těžba nerostů mimo Zemi je z energetického hlediska sice nerentabilní, nicméně představa, že bychom velká množství nerostů všeho druhu dobývali právě na planetkách, je opravdu lákavá. Snil o tom kolem roku 1900 Rus Konstantin Ciolkovskij. Ten chtěl dokonce planetky zabydlit. Myšlenku pak rozvíjely další osobnosti: Dandridge Cole, Arthur Clarke, Gerard O’Neill. Ty, které jsem neuvedl, prosím o prominutí. Byl by to dlouhý výčet jmen." 
Na promítacím plátně se objevuje krátký videozáznam s kosmonautem, volně se vznášejícím nad malou planetkou. Povrch rozbitý mnoha krátery se nijak zvlášť neliší od měsíčního. Opodál parkují části výzkumné kosmické stanice. Jde samozřejmě jen o trikový záběr -- kresba animovaná počítačem tak, že na první pohled vypadá jako reálný obraz -- ale sugestivní pohled to určitě je. 
"Konečně třetí důvod našeho zájmu o drobné planetky se týká už nás všech, všech lidí, doslova celé civilizace. Každý z nás, účastníků této konference, o něm dobře ví, i když ne každý je ochoten jej brát jako důvod opravdu závažný. Jistě -- teď mám na mysli možné srážky planetek se Zemí. 
Slíbil jsem, že se již nebudu navracet do minulosti, ale v tomto případě musím udělat výjimku. Psal se rok 1932 a německý astronom z univerzity v Heidelbergu Karl Reinmuth objevil planetku 1932  HA. Později byla pojmenována Apollo a dostala číslo 1862. Apollo je takovou bílou vránou mezi planetkami. Zatímco všechny do té doby známé planetky se pohybují někde mezi Marsem a Jupiterem, tato je už na první pohled jiná. Obíhá kolem Slunce po natolik výstředné dráze a tak blízko ke Slunci, že kříží dráhu Země a dostává se i  blíže ke Slunci než naše planeta. Objekt Apollo, necelé dva kilometry velký, je tudíž prvním známým tělesem přirozeného původu, který se může octnout i docela těsně u Země, blíže než Měsíc." 
Borkowski položil na zpětný projektor další fólii. Na stěnu se promítlo něco na způsob telefonního seznamu: drobnými písmenky vytištěný několikasloupcový seznam, sestávající z  jakýchsi jmen nebo číslic, zřejmě letopočtů, doplněných dvoupísmenovou kombinací. 
"Toto je seznam všech planetek, které astronomové objevili do konce minulého roku a o nichž spolehlivě vědí, že se mohou přiblížit velmi blízko k Zemi." 
Bill Borkowski chvíli sledoval reakci účastníků. Většina se snažila z  obrázku vůbec něco přečíst, tak drobný text to byl, někteří ostentativně povstali a pomocí divadelních kukátek, která si berou s sebou na konference právě pro takové případy, si seznam prohlíželi. 
"Nezlobte se na mě za ta drobná písmenka," spustil za okamžik. "Ostatně si ani nemyslím, že je to nějaká poutavá četba. Chtěl jsem pouze ukázat, že takových planetek není známo jen několik, abychom nad tím jednoduše mávli rukou. Kdyby se naše konference konala za rok a já byl nucen doplnit tento seznam ještě o letošní přírůstky, pak by mi určitě nestačily ani dvě takové stránky." 
V sále kdosi povstal a ptal se: "Jestli tomu dobře rozumím, právě tato tělesa se někdy mohou srazit se Zemí. Ví se o některém konkrétním z  nich, že se v dohledné době nebezpečně přiblíží k Zemi?" 
Borkowski na chvíli docela viditelně znervózněl. Ne proto, že mu někdo skočil do řeči, to je při takových přednáškách běžné. Příčinou jeho nejistoty byla otázka sama. 
"Je to tak," záměrně začal naprosto zvolna, aby získal čas a uklidnil se, "jak jsem už říkal, v tomto seznamu jsou všechny nebezpečné planetky, objevené do 31. prosince minulého roku. Z těchto planetek, pokud vím, ani jedna se nepřiblíží v nejbližších padesáti, sto letech k Zemi natolik blízko, aby nás nějak ohrozila. Ale jak to s nimi bude vypadat později, to nemohu říct, dráhy takových těles se dost mění." 
Borkowski byl rád, že jeho odpověď uspokojila a nevyvolala další reakci. Na tu dálku ovšem nemohl vidět, jak jeden účastník se potutelně usmíval. Byl to Jim Stevens. 
"Některé z těchto pro nás nebezpečných planetek mají docela milá a poetická jména," rychle navázal Bill Borkowski na svůj předchozí výklad. Přistoupil až těsně k promítacímu plátnu a ze sáhodlouhého seznamu planetek četl: "Hermes, Eros, Icarus, Bacchus, Cerberus, nebo tady: Ra-Shalom." 
"Ten seznam čítá, odhaduji, pár stovek planetek," ozvalo se opět odkudsi ze sálu. "Kolik je to z celkového počtu takových těles? Procento? Deset procent?" Tato otázka se Borkowskému očividně zamlouvala víc než předchozí. 
"Odpovím jinak než jediným číslem. Četnost výskytu těchto těles závisí samozřejmě na jejich velikosti." Borkowski zalovil v hromádce fólií a promítl další graf. 
"Chci znovu připomenout, že nyní nemám na mysli všechny planetky, ale jen takové, které jsou s to se srazit se Zemí. Myslím, že tato skutečnost jen podtrhuje závažnost výsledků, které teď uvedu. Je to studie Edwarda Bowella z Lowellovy observatoře. Bowell v  ní odhaduje, kolik může být těles náchylných ke srážce se Zemí, která jsou větší než jistá hodnota průměru. Tady vidíte výsledky." 
Světelná šipka se dotýká plynulé křivky a na chvíli se zastavuje na některých významných bodech: planetek větších než dva kilometry je asi 400. Těles větších než kilometr je 2100, větších než pět set metrů pak 9200. Nejméně stometrových objektů je pravděpodobně 320 000, desetimetrových (a větších) snad až 150 miliónů! 
"Jsou to jistěže jen odhady, u velkých těles možná poněkud přesnější než u těch malých, nicméně jedno z tohoto grafu vyčteme zcela bezpečně. Malých planetek, které se značně přibližují ke dráze Země a hrozí tak případným střetem s naší planetou, je velmi mnoho. Mnohem víc, než se ještě před několika málo lety předpokládalo." 
Na plátně se začaly střídat snímky světových observatoří a jejich dalekohledů. Schmidtovy komory observatoře na Mount Palomaru v  Kalifornii. Pak velký reflektor arizonské observatoře na Kitt Peaku, další speciální Schmidtova fotokomora, tentokrát z  Anglo-australské observatoře v  Siding Springs. Přístroje z Evropské jižní observatoře v  Chile a z jihofrancouzské hvězdárny v Côte d’Azur. 
"Při popisu objevu planetky Apollo, prvního známého tělesa, které kříží dráhu Země, jsem se zapomněl zmínit o jedné pozoruhodné okolnosti. Apollo bylo sice objeveno už v roce 1932, ale pak se astronomům ztratilo z  dohledu na dlouhých jedenačtyřicet let, až do roku 1973. Teprve po tomto druhém objevu byla vypočítána definitivní dráha a přiděleno pořadové číslo. Možná, že si někteří z vás vzpomenou, jak jsem pro Apollo uváděl číslo 1862. Dost vysoké číslo na planetku, poprvé vyfotografovanou už ve dvaatřicátém roce!" 
Borkowski pokračoval: "Vzpomínkou na objev Apolla nadvakrát chci připomenout, že vůbec není jednoduché uhlídat všechny planetky, zejména pak ty, které těsně míjejí naši Zemi. Až do sedmdesátých let neexistoval žádný systematický výzkumný program, který by tato tělesa vyhledával a sledoval. Dnes už je řada z nich v  chodu. Používají se přístroje, jejichž snímky jsem vám promítnul. Za tímto velkolepým projektem Vesmírné ostrahy, který se právě teď vymaňuje z počátečních nesnází, musíte vidět hrstku nadšenců. Nedá mi, abych nevzpomněl Eleanoru Helinovou, Carolyn a Eugena Shoemakerovy, Duncana Steela. U  zrodu projektu jich bylo pár, a ani dnes netvoří početnou armádu výzkumníků. Odhaduji, že vyhledáváním objektů, které hrozí Zemi srážkou, se v přepočtu na plné pracovní úvazky zabývá jen několik tuctů lidí na celém světě. A  někteří jsou dokonce jen naprostými dobrovolníky." 
Bill Borkowski se na chvíli odmlčel. Jeho slova určitě nutila každého k malému zamyšlení. Pár tuctů lidí se snaží uchopit do svých rukou šanci na záchranu civilizace, pokud by jí hrozil úder zvenčí. Oni mohou na nebezpečí předem upozornit, právě od nich přijdou první varovné signály. Záleží ale i na zbytku světa: bude dost peněz na ambiciózní projekt? Jsou zapotřebí nové dalekohledy, spolehlivá záznamová zařízení, inteligentní přístroje pro rychlé vyhodnocení získaných dat. Budou i ostatní chápat nezbytnost takových výzkumů? Vesmírná ostraha totiž není obyčejný vědecký projekt! 
"Astronomové nečekají nečinně na chvíli, až kosmické kladivo udeří," pokračoval Borkowski a na zpětný projektor položil poslední fólii s nějakým textem. "Už na kongresu Mezinárodní astronomické unie, který se konal v roce 1991 v Buenos Aires, přijali astronomové rezoluci o nebezpečí srážky Země s kosmickými tělesy. Byl to jeden z  prvních potřebných kroků." 
 
21. valné shromáždění Mezinárodní astronomické unie zvážilo výsledky rozličných studií, které potvrdily, že Země je objektem náhodných srážek s  malými tělesy sluneční soustavy, jež mohou mít občas katastrofální následky, upozorňuje na skutečnost, že jen nepatrná část těchto objektů byla dosud objevena a má dobře zjištěné dráhy, potvrzuje důležitost těchto vědeckých programů, které jsou zaměřené na objevování a další sledování potenciálně nebezpečných objektů, nařizuje vytvořit společnou pracovní skupinu ... 
 
"Opakoval bych se, kdybych hovořil o nutnosti spolupráce vědců řady oborů při řešení problému střetu Země s větším tělesem sluneční soustavy. Navíc nejde jen o záležitost ryze vědeckou. Je tu mnoho aspektů jiných, určitě neméně důležitých -- aspekty politické, etické, sociální. Úsilí astronomů odvrátit zkázu hrozící nám z kosmu by zcela jistě mělo najít odezvu u  všech vědců. Věřte mi, že tentokrát vím  velmi přesně, o  čem mluvím," končil svůj příspěvek profesor Borkowski. 
Předsedající Tom Miller ani nemusel vyzývat publikum k položení dotazů. Les zvednutých rukou byl hustý. 
"Profesore, jak je to s kometami? O těch zatím nebyla řeč." 
"Souhlasím, toto téma jsem si tak trochu šetřil pro diskusi. Je zde totiž pořád hodně otazníků. Položme si třeba tuto zásadní otázku: dokážeme jednoznačně odlišit planetky od komet? Dnes už víme mimo jakoukoli pochybnost, že existují planetky, které jsou ve skutečnosti mrtvými, vyhaslými kometárními jádry, nebo jen spícími kometami. Ale promiňte," zarazil se Borkowski na okamžik, "nejdřív bych měl asi vysvětlit, jak vypadá taková obyčejná kometa. Nemyslím si, že je to všeobecně známo." 
Přistoupil k psacímu projektoru a na fólii načmáral cosi jako kometu. 
"Hlavní, co nás zajímá, je kometární jádro. Nevelký slepenec pevných částeček a zmrzlých plynů. Při každém přiblížení komety ke Slunci těkavé látky sublimují a kolem jádra se vytvoří plynný obal, jakási atmosféra. Kometa má v té době mnohem větší rozměry, než když byla daleko od Slunce." 
"Jak velké je jádro komety?" ozvalo se ze sálu. 
"Správně -- to jsem ještě neřekl. U komet, které přilétají ke Slunci často, řekněme každých dvacet let, jen několik ze stovky jader je větších než kilometr. Asi tak deset dalších kometárních jader přesahuje velikost půl kilometru, zbytek jsou už jen menší kusy. Možná, že tento odhad je trochu opatrný. Někteří kolegové mě totiž vytrvale přesvědčují, že jádra těchto krátkoperiodických komet musí být určitě větší než jeden kilometr. Vždyť je pozorujeme i v  nejvzdálenějším bodě jejich dráhy kolem Slunce, namítají. Malá jádra by v té dálce přece nebyla vidět! 
Ale u komet dlouhoperiodických, které se objevují u Slunce jednou za pár set let nebo jsou tu vůbec poprvé, bývají jádra téměř zcela jistě větší než jeden kilometr. Odhadem tak do deseti kilometrů, snad i  o trochu víc." 
Borkowski nebyl k zastavení. Kometární jádra patřila mezi jeho oblíbená témata. "Když už mluvím o velikostech, musím se zmínit také o tvarech kometárních jader. Kdepak nějaké příliš pravidelné tvary! Podobně jako řada malých planetek vypadají jádra komet dost roztodivně. S jistotou to víme o slavné Halleyově kometě. Možná si vzpomínáte na její snímky z těsné blízkosti, které pořídily kosmické sondy při posledním návratu komety ke Slunci. Omlouvám se, nemám ty obrázky tady, ale byly otištěny v  kdejakém časopisu. Tenkrát se tvar jádra často přirovnával k  burskému oříšku. 
Ale abych neutíkal od tématu, hovoříme stále o rozdílu mezi planetkami a kometami. Při každém návratu komety ke Slunci se z jejího jádra vypařují další a další plyny. Na povrchu se začnou tvořit jakési ostrovy z  pevnějších, ale už netěkavých látek. Tyto ostrovy se rozrůstají a nakonec se spojí v celistvou nepropustnou vrstvu, jakousi kůru, která stále víc a víc brání úniku těkavých látek, pokud vůbec ještě nějaké v  jádru komety zbyly. Tak asi kometa umírá, aby se tím přerodila v  planetku." 
"Pak ovšem mezi takovou mrtvou kometou a planetkou velký rozdíl není," mínil kdosi. 
"Taky to tak vidím. Důkazů o těsném spojení komet s planetkami je v současnosti už dost. Vezměme třeba planetku číslo 3200 Phaeton: obíhá ve dráze téměř totožné s  meteorickým rojem Geminidy. Když byla planetka ještě aktivní kometou, jejím postupným rozpadáním se utvořil roj meteorů. Nebo planetka Chiron: u ní se podařilo zachytit -- bylo to tuším v  roce 1988 -- náhlé propuknutí kometární aktivity. Kolem jádra se utvořil silný prachový a plynný obal, koma komety, mohu-li použít astronomickou terminologii. Podobně se chová planetka Pholus. Teď si vyberte: buď jde o pořádnou kometu, nebo o  zvláštní planetku, která má jinak pevný povrch obalený křehkou kůrou, kde je spousta těkavých látek." 
V sále povstal další účastník konference: "Po tom všem, co jste řekl, profesore, je jasné, že střelami schopnými zasáhnout naši Zemi mohou být nejen planetky, ale i jádra komet." Borkowski jen mlčky přikývl. "Dobrá, ale co je pro nás nebezpečnější -- komety nebo planetky?" 
Borkowski se zašklebil. "Nikdy mě nenapadlo o tom nějak hlouběji přemýšlet," přiznal se. "Nuže -- ptáte se, co je menší z těch dvou zel: komety nebo planetky? 
Hm, to musím rozvážit," začal pomalu a bylo vidět, že usilovně přemýšlí. "Tak především, srážky s planetkami jsou určitě častější než s kometami. To je dáno tím, že ve vnitřních částech sluneční soustavy je mnohem víc planetek než komet, zejména menších rozměrů. Ale na druhé straně -- komety se v okolí Země pohybují zpravidla většími rychlostmi než planetky. To je v případě srážky zajisté okolnost krajně nepříznivá. 
Dobře ... a jak se projeví struktura komety?" položil otázku sám sobě. "Jádra komet jsou dost křehká, plná ledu. Když takováhle kometa vlítne do ovzduší, exploduje někde v  atmosféře. Celá ta pohroma se tedy odehraje ještě před dopadem na zem, to ale může mít mnohem vážnější ekologické následky, než kdyby se všechno událo na povrchu ...  Hm, přiznávám -- opravdu nevím, které střelivo je lepší a které horší." 
"Mám nedobrý pocit," ozval se z hloubi sálu jeden z účastníků, "že se celý problém srážek Země s planetkami nebo kometami zbytečně dramatizuje." Všichni se zvědavě natočili dozadu. 
"Když dopadne něco takového na Měsíc -- no prosím, přibude pořádný kráter. Měsíc nemá ovzduší, je bezbranný. Ale Země přece má atmosféru, a dost hustou! To už je nějaký ochranný pancíř! V ovzduší shoří určitě většina těles, která hrozí srážkou s naší planetou, a  to, co dopadne na povrch, budou jen nevelké a neškodné zbytky." 
Zvláštní, blesklo Borkowskému hlavou. Tato představa vůbec není ojedinělá! Lidé se cítí na zemském povrchu zcela bezpečni před kosmickými vlivy v domnění, že jsou spolehlivě chráněni naší atmosférou. Borkowski zareagoval ihned a zprudka: "Bohužel, to co říkáte pravda není! Jasně, zemská atmosféra nás určitě zaštítí před přímým nárazem u  těles, která jsou nanejvýš několik metrů velká. Myslím tím případy, kdy se těleso vzhledem k nám pohybuje opravdu velkými rychlostmi, od jedenácti kilometrů za sekundu výš. Takové jsou totiž rychlosti střetu Země s kosmickými tělesy. 
Když je objekt jenom o trochu větší, řekněme do dvaceti metrů, bude ochrana jen částečná. Ovzduší výrazně sníží původně vysokou rychlost tělesa a většina látky se rozpráší v atmosféře. Když je ale kosmický vetřelec ještě rozměrnější -- a právě o takových případech jsme se dosud bavili -- ovzduší nás před ním už vůbec neochrání. Je tomu skutečně tak, věřte mi, velké kalibry projdou zemskou atmosférou stejně snadno jako medvěd pavučinou." 
Diskuse nabývala na zajímavosti, ale předsedající Tom Miller byl neúprosný: "Ještě jsem nezažil nějakou konferenci, která by se nedostala do časové tísně. I nás začíná nepříjemně tlačit čas. Proto už jen poslední dotaz před přestávkou. Prosím ..." 
"Každý už mnohokrát byl svědkem situace, kdy svět oběhla zpráva o  blízkém průletu nějaké planetky nebo komety kolem Země, nebo šlo dokonce o předpověď srážky. Vždycky to však byl planý poplach. Myslíte si, že po tom všem ještě někdo astronomům uvěří, až zase jednou oznámí, že se doopravdy blíží okamžik takového střetu?" 
"Vy jste novinář, viďte," dosti neočekávaně zareagoval Borkowski. "Připouštím ... publicista," zněla váhavá odpověď. 
"Neobávejte se ničeho zlého. Bylo by náramně jednoduché, kdybych teď prohlásil, že všechny ty plané poplachy mají na svědomí nezodpovědní žurnalisté, zkrátka že oni zpackali a překroutili vyjádření vědců. Ale tak tomu není a nebylo. Svůj podíl má i druhá strana. Vědci se často vyjadřují dosti tajemně. Znáte to: aby nešlápli vedle, aby je kolegové nepomluvili, jsou jejich věty plné alibistických předpokladů, odborných termínů i vědecké hantýrky. Běda novináři, když tenhle guláš špatně zamíchá! 
Docela živě si vzpomínám, když jsem jako čerstvý absolvent univerzity v  roce 1968 odpovídal na desítky dotazů, jak že je to s planetkou Icarus. Tehdy míjela Zemi ve vzdálenosti šesti miliónů kilometrů a přesto podle některých sdělovacích prostředků nám hrozila srážka. Ještě mnoho let potom jsem vysvětloval, že o srážce nemohlo být ani řeči. Nebo vzpomeňte na dobu ne tak dávnou. To byl rok 1992 a planetka Toutatis. Obdobná historie. Pokaždé si však říkám, že prapočátek každého planého poplachu leží v  nás -- v  astronomech. Vždyť právě my přicházíme na trh s jakousi divnou spekulací o srážce, která nastane, kdyby ... Neříkáme ale dostatečně jasně nebo dokonce vůbec, jak zanedbatelně málo je ta naše spekulace pravděpodobná. 
Ale všimněte si prosím: dnes je situace jiná, plané poplachy prakticky žádné nejsou. Vysvětlení je ovšem jednoduché: v rámci projektu Vesmírné ostrahy platí úmluva, že nebudou zveřejňovány případy blízkých průletů, ani když nás kosmická tělesa budou míjet jen o pár desítek či stovek tisíc kilometrů. Právě proto, aby zbytečně nevznikaly plané poplachy. Zkrátka, domluvili jsme se, že zveřejníme jen ty případy, kdy pravděpodobnost srážky bude velmi vysoká." 
Všem se zdálo, že profesor Borkowski skončil. Ten však pojednou dodal -- důrazně, skoro až výhružně: "Pak ale přestává veškerá legrace, je to jasné?!" Těmto slovům ovšem naplno porozumělo jen pár lidí v sále. 
Přednáška byla u konce a šumící masa vědců se rozlila do předsálí a všech salonků. Borkowski si rychle skládal do obalu fólie, které se mu podařilo rozházet během přednášky po stole. Ještě si ani pořádně nevydechl a už byl u něj Jim Stevens. Netrvalo dlouho a tato dvojice, zabraná do debaty, pomalu odcházela z přednáškového sálu. 
  

(pokračování příště)