A samou láskou se snědli... 
Dějiny Centaura A 
Na kometě 
Co dělají supernovy 
 
 

  
A samou láskou se snědli...  
 
Galaktický kanibalismus vyvolává v lidech zvláštní představy. Nedávno jsme se o tom mohli přesvědčit i na brněnské hvězdárně krátce poté, co v novinách vyšla zpráva o srážce galaxií Tykadla. Z několika telefonátů (ale i otázek v rodinném kruhu) jsem pochopil, jak si lidé takové blízké setkání představují: ke srážce došlo ve středu a v pátek už je zase všechno v pořádku. Ostatně, není se čemu divit -- co by měl "normální" člověk vědět o životě galaxií? 
Člověk astronomicky vzdělaný by vám k tomu asi řekl, že srážky galaxií jsou naprosto běžné a že se nejedná o nijak zajímavou atrakci. Alespoň ne na první pohled. Celé divadlo trvá velmi dlouho a relativně klidně. Jiná situace však nastane, když se například podíváte směrem ke hvězdnému ostrovu Centaurus A. 
 
Centaurus A (NGC 5128) je velká eliptická galaxie. Když jsme na přednáškách z astrofyziky s dr. Mikuláškem tento druh galaxií probírali, nabyl jsem dojmu, že je nemá příliš v lásce. Tvářil se kysele a s hlasem přešel o oktávu níž. Dělal různé obličeje a všemožně nám dával najevo, že mu tyto objekty k srdci nepřirostly. Možná je to proto, že eliptické galaxie nejsou nijak zvlášť pohledné, jejich hmotnosti a velikosti jsou v rozmezí mnoha řádů a navenek se chovají víceméně stejně. Dr. Mikulášek však nemá skleněné oko Hubblova dalekohledu (ani žádné jiné) a už vůbec nevidí na jižní oblohu. Kdyby tomu tak bylo, možná by si ty eliptické galaxie nakonec oblíbil. 
 

 
Centaurus A je nejbližším příkladem aktivní galaxie, tedy objektem, jenž ve svém centru obsahuje velmi hmotnou černou díru a příležitostně mění svoji jasnost. Centaurus A je zároveň velmi blízkým příkladem vesmírného kanibala. Obrovská eliptická galaxie (na snímcích je světlá a velká) polapila do svých gravitačních sítí mnohem menší a lehčí spirální galaxii, kterou roztrhala na kusy a zahalila se do hávu z jejich vnitřností (nepředstavujte si to moc barvitě, ostatně Centaurus A je od nás asi deset milionů světelných let daleko). 
Do míst, kam často míří dalekohledy protinohých amatérů, byl namířen také Hubblův vesmírný dalekohled (HST). Na přiložených snímcích si můžete prohlédnout, co v exotických končinách hvězdného nebe viděl. 
Přes eliptickou galaxii se táhne barevný pruh, který je pozůstatkem roztrhané spirální galaxie. V centru se podařilo za mraky mezihvězdného prachu a plynu pomocí infračervených kamer NICMOS spatřit samotné srdce systému. Uprostřed eliptické galaxie je supermasivní černá díra, která, jak se ukazuje, tam však není dlouho. 
Není úplně jasné, zda se tu černá díra ocitla jako důsledek kolize a nebo zda je pozůstatkem jádra spirální galaxie, které se jen usadilo v novém domovu. Hmotnost černé díry se odhaduje na několik miliard Sluncí a tento prapodivný útvar je obklopen dvěma disky. Rozlišení HST je na tuto vzdálenost asi sedm světelných let, takže máme možnost poměrně dobře studovat v různých oborech elektromagnetického záření tajemné oblasti kolem galaktických jader. Jádro (naší) Galaxie je před námi spolehlivě ukryto za velmi hustými mračny prachu a plynu v její rovině,  takže paradoxně zkoumáme podobné jevy pohodlněji v relativně velkých vzdálenostech. 
 
 
Černá díra má ještě jednu zvláštnost. Menší akreční disk, který ji obklopuje (celé by se to vešlo téměř do sluneční soustavy) je vůči díře natočen jinak, než by tomu mělo být. Poloha disku je určena rotační osou černé díry. Ta se projeví v rentgenovém oboru velkými výtrysky hmoty (tzv. jety), které proudí na obě strany. Disk v jádru NGC 5128 je ale stočen trochu jinak. Odborníci NASA to vysvětlují několika způsoby. Buď je díra skutečně mladá a celý dynamický systém si ještě neutvořil nejvýhodnější rovnovážný stav, a nebo je gravitační rušení Centaura A tak velké, že k tomu už nikdy nedojde. Na zodpovězení této otázky si ale budeme muset ještě počkat. 
Eliptické galaxie jsou ve vesmíru velmi rozšířené. Na fotografiích nejsou nikterak vábné, v dalekohledech se vám jeví pouze jako mlhavé skvrnky. Mohlo by se zdát, že jsou to objekty veskrze nudné. Na první pohled. Ten druhý však může být docela zajímavý. 
 
Rudolf Novák 
(Připraveno podle NASA News. Foto STSCI a kolektiv autorů.)
  
Dějiny Centaura A 
  
Výjimečnou galaxii NGC 5128, označovanou též Centaurus A, najdete v jižním -- z našich zeměpisných šířek nepozorovatelném -- souhvězdí Kentaura, asi čtyři a půl stupně severně od známé kulové hvězdokupy Omega Centauri. I v malém dalekohledu je patrný její podivuhodný tvar: vypadá jako kruhová skvrnka o úhlovém průměru deset minut, rozdělená v půlce temnějším pásem. 
  • První, kdo se o této mlhavé skvrnce zmiňuje, je známý John Herschel, syn ještě známějšího Williama Herschela (mj. objevitele planety Uran). V knize "Outlines of Astronomy" ji popisuje jako "eliptickou skvrnu rozdělenou na dva ovály podél hlavní osy tmavým pásem, uprostřed kterého je slabý proužek světla."
  • Tím zájem o nový objekt na sto let prakticky zcela pohasl. Koncem minulého století si však mlhavá skvrnka vysloužila svoje dnešní označení NGC 5128 -- tedy 5128. objekt v New General Catalogue of Nebulae and Clusters of Stars (zkr. NGC) J. L. E. Dreyera. 
  • Ve dvacátých letech našeho století americký astronom Edwin Hubble zjistil, že mnohé mlhoviny, kterých bylo v té době známo několik tisíc, jsou složené z hvězd. V roce 1923 s pomocí tehdy největšího dalekohledu na světě, dvou a půl metrového zrcadla na Mt. Willsonu, pak v "mlhovině" NGC 6822 v souhvězdí Střelce nalezl zvláštní typ proměnných hvězd, tzv. cefeidy. Pomocí nich bylo možné určit vzdálenosti alespoň některých těchto objektů. Poprvé se to podařilo u Mlhoviny v Andromedě (M 31). Vzdálenost jeden milion světelných roků tak jednoznačně potvrdila, že se skutečně jedná o rozsáhlé hvězdné ostrovy podobné naší Galaxii. 
  • Rozlišených galaxií přibývalo, NGC 5128 však odolávala. Zřejmě proto, že nebyla v dosahu velkých dalekohledů, které na jižní polokouli chyběly. Proto ji také E. Hubble (1922) aj. S. Paraskevopoulos (1935) zařadil mezi místní mlhoviny složené z plynu a prachu, zatímco H. Shapley a A. Ames (1932) mezi tzv. nepravidelné galaxie.
  • Sea InterferometerPo druhé světoví válce došlo k prudkému rozvoji nového druhu astronomie -- na radiových vlnách. V roce 1949 astronomové John Bolton, G. Stanley a Bruce Slee zjistili, že NGC 5128 je neobyčejně silným radiovým zdrojem. Jelikož tehdy nebyla technika příliš dokonalá, označovaly se objekty souhvězdím a písmenem. Galaxie tak dostala dnes používané jméno Centaurus A. Zajímavé je, že tehdejší experimentální radioteleskop "Sea Interferometer" v Dover Heights v Austrálii (viz snímek) využíval odrazu radiových vln od mořské hladiny. Kromě Centaura A nalezli i zdroj Taurus A (Krabí mlhovina), Virgo A a Sagittarus A.
  • V roce 1954 Walter Baade a Rudolph Minkowski spolu s dalšími pracovníky na pětimetrovém dalekohledu na Mt. Palomaru definitivně potvrdili, že se jedná o galaxii. Dokonce vysvětlili přítomnost výrazného tmavého pásu -- Centaurus A je výsledkem kolize dvou galaxií: obří eliptické a malé spirální, na kterou se díváme z boku a která tak vytváří tmavou siluetu na pozadí větší.
  • Einstein a VLAV letech 1969 až 1971 Stuart Bowyer s pomocí detektorů na balistických raketách objevil rentgenové záření přicházející z NGC 5128. Potvrdila to i družice UHURU (1970). V roce 1971 Bill Kunkel a Hale Bradt s dalekohledem na Cerro Tololo Inter-American Observatory (CTIO) v Chile pozorovali silný zdroj v infračerveném oboru spektra v jádru Centaura A. Některé astronomické družice pak v polovině sedmdesátých let ukázali, že zdroj rentgenového záření mění svoji intenzitu. Zřetelné změny v krátkém čase tak potvrdili, že objekt musí mít jen malou velikost -- poprvé se tak začalo mluvit o možné černé díře.
  • V roce 1975 Victor Blanco (CTIO) objevil slabý výtrysk směřující ven z galaxie, v centru též pozoroval modrý stelární objekt.
  • V letech 1975-76 údaje ze satelitu Sigma a některých balonových experimentů ukázaly, že z centra Centaura A přichází gama záření.
  • Koncem sedmdesátých let John Graham nalez sérii slabých plynných obálek ve vnějších oblastech, které by se měly vytvořit při kolizi dvou galaxií.
  • Einstenova observatoř v roce 1979 přinesla důkazy o existenci výtrysků z jádra galaxie. Byly pozorovány jednak v rentgenovém oboru, jednak na radiových vlnách. (Viz přiložený snímek z Einsteinovy sondy složený s radiovými pozorováními.)
  • V roce 1996 Ethan Shreier s Hubblým kosmickým dalekohledem studoval centrální oblasti Centaura A. Z existence mladých hvězd potvrdil myšlenku, že se jedná o dvojici kolidujících galaxií: obří eliptické a malé spirální. Eliptická galaxie totiž neobsahuje dostatek materiálu nutných ke vzniku velkého množství mladých hvězd.
  • VLA a opticky snimekKenneth Kellermann, Anton Zensus a Marshall Cohen o rok později s pomocí sítě radioteleskopů Very Long Baseline Array  zjistili, že jádro Centaura A má průměr pouze deset světelných dní a je tak nejmenším extragalaktickým radiovým zdroje. Také změřili, že intenzita jeho záření kolísá v rozmezí dní. Hmotnost jádra odhadli na 100 milionů Sluncí. Very Long Baseline Array je složena z deseti stejných antén rozložených po Spojených státech od Havaje až po Virgin Inslands. Na přiloženém obrázku je kompozice rádiového snímku výtrysků a podoby Centaura A ve viditelném světle.
  • 1997-1998 Ethan Shreier použil ke studiu centra kolidujících galaxií zařízení NICMOS na Hubblově kosmickém dalekohledu. Jeho objevy najdete v předcházejícím článku.
 
 
Jiří Dušek 
(Podle zdrojů na Internetu)
 
  
Kresba NASANa kometě 
 
Již za necelých devět měsíců se na svoji cestu vydá sonda Stardust. Jestli máte zájem, můžete být prostřednictvím svého jména přitom. 
Stardust je meziplanetární mise, jejímž úkolem je přinést na Zemi k důkladnému rozboru část kometárního prachu. Startovat bude v únoru 1999. V lednu 2004 se přiblíží k jádru komety Wild 2. Pomocí speciální "pracholapky" -- tzv. aerogelu, zachytí vzorky prachových části uvolňovaných z jádra, které speciální pouzdro přinese o dva roky později zpět na Zem. Cestou bude také prováděn odběr mezihvězdného prachu. 
Součástí přistávacího pouzdra je i speciální mikročip, kam můžete umístit své jméno (a samozřejmě jména svých přátel). Příslušný formulář lze vyplnit na stránkách National Space Society
 
Jiří Dušek 
(Podle zdrojů na Internetu)
 
 
Co dělají supernovy 
 
Jak jsme vás již informovali, na jarní obloze se doslova roztrhl pytel se supernovami -- velmi hmotnými hvězdami, které svoji existenci završily ohromnými explozemi. Jelikož bylo u nás v Brně minulý týden celkem jasno, zamířil na dvě z nich náš čtyřiceticentimetrový reflektor i Rudolf Novák. S pomocí CCD kamery se mu nakonec podařilo pořídit tyto dva pěkné snímky: