Zrod černé díry 
Jak se má supernova v galaxii M 96? 
Oblet Měsíce se podařil 
New York byl zničen 
Unikátní setkání planet s Měsíce 
 
 
 
  
Zrod černé díry 
 
Australští astronomové se domnívají, že se stali svědky něčeho nevídaného -- zrodu černé díry. 
V naší Galaxii, která obsahuje několik stovek miliard hvězd, ukončí svoji existenci asi jedna stálice ročně -- coby supernova však exploduje každá padesátá až stá. Supernovy jsou vlastně proměnné hvězdy, které na sebe upozorňují enormním zvýšením své jasnosti. Při vzplanutí supernovy stačí pouhých několik desítek hodin, aby se z původně docela nenápadné hvězdy stala fascinující hvězdná pochodeň, který září jako miliardy Sluncí. Třebaže toto období enormní zářivosti trvá jen několik měsíců, dokáže během něj hvězda vydat tolik energie, kolik jí naše Slunce vyzářilo za celou dobu své zářivé existence. Supernovy se od ostatních typů proměnných hvězd liší především v tom, že při této hvězdné explozi se hvězda zcela zásadním způsobem změní. Buď se nadobro rozplyne do prostoru nebo po ní zůstane jen suprahustý zbytek v podobě neutronové hvězdy nebo černé díry. Tak vysvětluje jev supernovy Dr. Zdeněk Mikulášek z brněnské hvězdárny. 
Unikátní objev zprostředkovaly dalekohledy Anglo-australské observatoře na Mt. Stromlo a CSIRO (Commonwealth Scientific and Industrial Research Organisation) poblíž Narrabri, když se podívaly na blízkou galaxii označovanou ESO 184-G82. První náznaky však přišly prostřednictvím gama záření, které zachytila italsko-holandská družice BeppoSAX 25. dubna jen několik minut před půlnocí našeho času. Den poté byl na australské observatoři na Mt. Stromlo nalezen optický protějšek gama záblesku (označeného GRB 980425) -- hvězda asi patnácté velikosti ve spirálním ramenu galaxie ESO 184-G82. O týden později (prvního a druhého května) se nakonec podařilo získat i spektrum, které ukázalo, že se jedná o supernovu typu Ib. Její vzdálenost odhadli na 120 milionů světelných let. Možnost, že by se jednalo o dva různé jevy -- gama záblesk a explodující hvězdu v jedné části oblohy -- je velmi malá (Dr. Elainy Sadler z University of Sydney odhaduje pravděpodobnost jedna ku milionu). Objekt byl též pozorován na radiových vlnách. V této oblasti elektromagnetického spektra se dokonce stala jednou z nejzářivějších známých supernov. 
Pokud je hmotnost větší než 50 Sluncí, silný hvězdný vítr řízený zářením důkladně ohlodá celou hvězdu, až se dostane do oblasti, která obsahuje hélium a jiné pozůstatky předchozího hvězdného vývoje. Stálice tohoto typu pak vybuchují jako supernovy typu Ib, jejichž spektrum dokazuje, že jejími předchůdci byly hvězdy s mimořádně malým množstvím vodíku. Hvězdy kolabují velmi rychle a při smršťování se nezarazí ani na neutronové degeneraci (neutronové hvězdy), ale končí jako exotické černé díry. Vzhledem k malému procentu natolik hmotných hvězd, jsou černé díry zcela výjimečným završením vývoje některých velice hmotných hvězd. Uvádí opět dr. Mikulášek. 
 
Jiří Dušek 
 
  
Jak se má supernova v galaxii M 96?  

Vypadá to, že docela dobře. V minulém čísle IAN jsme vám slíbili přinést více informací -- tady jsou. Spektroskopie, kterou provedli astronomové na Kyushu University v Japonsku, potvrdila domněnku, že se jedná o typ Ia. Bohužel se však také zjistilo, že světlo supernovy je zeslabováno mezihvězdnou látkou jak v naší, tak v mateřské galaxii, takže maximální hvězdná velikost supernovy nebude slibovaných 10,7 magnitudy, ale "jen" 11,3 mag. Umírající hvězda se tak stane velmi snadným objektem malých dalekohledů (velmi dobře viditelná bude už v patnácticentimetrovém refraktoru) a doporučujeme vám tedy navštívit některou hvězdárnu v okolí, kde vám supernovu rádi ukáží. Na jarní obloze, kde je tato "stálice" vidět, je obrovské množství nápadných galaxií a dalších objektů vzdáleného vesmíru, takže snad svojí návštěvy nebudete litovat. Přikládáme předobjevový snímek pořízený 13. května Chuckem Farandou (Florida), kde byla hvězda necelých sedmnáct magnitud jasná. Nakonec už jen oficiální jméno nové hvězdy -- SN 1998bu
 

Rudolf Novák
(Připraveno podle informací VSNETu)
 
 
  
Oblet Měsíce se podařil 
 
Podobně jako před mnoha lety Apollo 13, i soukromá sonda HGS-1 využila ve středu přitažlivosti Měsíce, aby byla zpět navedena k Zemi. Nejblíže -- asi šest a půl tisíce kilometrů -- se ocitla ve 21 hodin 30 minut našeho času. 
HGS-1, původně pod jménem AsiSat 3, měla zprostředkovat z geostacionární dráhy ve výšce 36 800 kilometrů na zemí televizní vysílání pro rozsáhlou část Asie a Austrálie. V důsledku selhání posledního stupně nosné rakety však nedošlo k  navedení na plánovanou dráhu. Firma Hughes Global Services, která si poté jeden a půl tunový satelit za pakatel koupila, provedla v uplynulých týdnech sérii manévrů, které HGS navedly na velmi protáhlou dráhu (350 až 36 tisíc kilometrů od Země). Sedmého května pak byla poslána na šestidenní výlet k Měsíci, jehož gravitační pole vrátilo satelit zpět k Zemi. Koncem května by pak měl být usazen na plánovanou geostacionární dráhu. 
Na manévrech spolupracovaly organizace  U.S. and Air Force Space Commands, NASA's Goddard Space Flight Center a EMBRATEL. Tato cesta bude dost možná v brzké budoucnosti využívána čím dál tím častěji -- umožňuje totiž snížit množství pohonných hmot. Hughes Global Services je jednou z největších světových firem zabývajících se komerční kosmonautikou. Například postavila čtyřicet procent všech soukromých geostacionárních družic. 
 
Jiří Dušek 
(Podle informací Hughes Global Services)
 
  
Foto ParamountNew York byl zničen 
 
Jedno z největších měst na světě, megapolis New York, byl v minulých měsících zničen. Tedy ne ve skutečnosti, ale v představách Sandia National Laboratories
Pracovníci této instituce, coby konzultanti nového velkofilmu Deep Impact, pomocí několika superpočítačů graficky namodelovali pád malé planetky do Atlantického oceánu poblíž východního pobřeží Spojených států. Přiložené obrázky ukazují jeho průběh několik sekund po dopadu ze dvou různých pohledů -- směrem na sever podél Long Island (větší) a ve směru letu planetky. Vyvržená hornina je vyznačena hnědě, vodní páry bíle, materiál s teplotou nad pět tisíc stupňů Celsia oranžově. Jak je vidět, osm a půl sekundy po pádu bude hromná masa vody vyhozena na tzv. suborbitální dráhy, v některých případech se dokonce dostane na oběžnou dráhu Země. 
 
 
V modelech byl znázorněna kolize s asteroidem o průměru 1,4 kilometru ve vzdálenosti asi padesát kilometrů od pobřeží, který vlétl do atmosféry pod úhlem patnáct stupňů. Vzhledem ke kinetické energii tělesa tak došlo k vypaření celé komety a tři sta až pěti set kilometrů krychlových vody. 
 
Jiří Dušek 
(Podle informací Sandia National Laboratories)
 
 
Unikátní setkání planet s Měsíce 
 
Erich Karkoschka z University of Arizona a čtyři brazilští amatérští astronomové minulý měsíc úspěšně pozorovali unikátní jev -- 23. dubna fotograficky zachytili zákryt dvojice planet Venuše a Jupiteru Měsícem. 
Pokud čtete pravidelně Instantní astronomické noviny, určitě si i vy vzpomenete na pěkné setkání tří těles sluneční soustavy, které jsme mohli sledovat na ranní obloze ve druhé polovině dubna. Foto Ivo Schotta 
Ve čtvrtek 23. dubna dokonce došlo k současnému zákrytu dvou planet Měsícem. Vzácný jev byl ale pozorovatelný jen v jižním Atlantiku, na několika ostrovech a malé části Brazílie. Jednalo se přitom o první takové setkání viditelné na tmavé obloze v tomto tisíciletí. Poslední dvojitý zákryt Venuše a Jupiteru mohli sledovat naši předci 18. srpna roku 568 v severozápadní části Indického oceánu. Tělesa byla ale úhlově blízko Slunce a určitě proto nebyla tak lehce pozorovatelná jako letos. 
Z našich zeměpisných šířek jsme bohužel mohli 23. dubna sledovat jen přiblížení Měsíce k oběma planetám. Jejich schůzku fotograficky zachytil například inženýr Ivo Schőtta: Foto Erich Karkoschka 
Úkaz jsem sledoval v Jablonci nad Nisou. Ve druhé polovině noci se vyjasnilo a ráno bylo téměř ideální počasí. Všechna tři tělesa vyšla skoro současně v 5:05 letního času nad horský hřeben s vrcholem Černá Studnice (869 m. n. m.) -- jedné z dominant nad Jabloncem. Nedlouho po východu v době od 5:10 do 5:15 jsem udělal sérii snímků celého úkazu. Fotografoval jsem  na barevný kinofilm s teleobjektivem 4/200 mm při úplně otevřené cloně, expozice se pohybovala od 1 do 10 sekund. Nakonec jsem udělal ještě několik snímků s 2x zvětšujícím telekovertorem nasazeným mezi teleobjektivem a fotoaparátem. Přibližně po 5:20 pro pokročilé svítání již přestal být úkaz na obloze tolik nápadný jako v prvních minutách po východu a vzhledem ke vzdálení všech tří těles od obzoru již ani jejich fotografování nebylo tak atraktivní. Uvádí ve svém dopisu. 
Erich Karkoschka a čtyři brazilští amatéři se za úkazem vydali na východní pobřeží Brazílie, asi sto kilometrů severně od Recife (nejvýchodnějšího místa amerického kontinentu). Přiložený obrázek (kliknutím jej získáte v plném rozlišení) zachycuje přeexponovaný Měsíc s Venuší a Jupiterem, kolem jsou siluety palem. Ve spodní části najdete souhvězdí Vodnáře. Světlo Měsíce se též odráží na mořské hladině. 
Dole vlevo je vkomponován snímek pořízený ve stejný okamžik teleobjektivem. Vpravo je fotografie zhotovená o hodinu dříve, skrz tenkou vrstvu mraků, krátce poté co Venuše (jasnější) a Jupiter (slabší) vylezly zpoza měsíčního disku. 
 
Jiří Dušek 
(Foto Erich Karkoschka a Ivo Schőtta)