Výzva pro mladé astronomy 
Výjimečná vlasatice 
Další jasná supernova? 
Expedice Úpice 1998 
Pohled na vrásčitou tvář Europy 
Balonem k hranicím vesmíru 
Nové rekordní z  
Mars, Měsíc, Země a Vesta 
Mizící sloupy stvoření 
Dlouhá cesta k pěknému snímku 
 
 
 
  
Vyzva pro mlade astronomy 
  
podpora ucasti na konferenci JENAM 98 
  

Ve dnech 8.-13. zari 1998 se v Praze bude v Praze konat mezinarodni astronomicka konference JENAM 98.  Bude to nejvyznamnejsi astronomicka konference v ceskych zemich od roku 
1987 a zucastni se ji rada vyznamnych evropskych astronomu. 
Ceska astronomicka spolecnost, jako spoluporadatel konference, vyhlasuje program podpory ucasti mladych ceskych a slovenskych astronomu do 33 let na teto konferenci. Vyhlaseni  programu bylo umozneno sponzorskym prispevkem nakladatelstvi Eminent. V ramci programu mohou zajemci zadat o uhrazeni registracniho poplatku (700 Kc) a ubytovani v Praze na studentskych kolejich od 7. 9. do 
13. 9. 1998.  Podminkou prideleni podpory je clenstvi v Ceske nebo Slovenske astronomicke spolecnosti k datu podani zadosti, vek maximalne 33 let a doporuceni nektere pobocky ci sekce prislusne astronomicke spolecnosti nebo nektereho organizatora konference. 
V zadosti je treba uvest jmeno, prijmeni, akademicke tituly, rok narozeni, adresu bydliste a podpis zadatele, strucne zduvodneni ucasti (prihlaseny prispevek, aktivni ucast v diskusi apod.) a pozadovanou podporu (reg. poplatek, ubytovani od kdy do kdy). 
Prilozte doporuceni a v pripade prihlaseneho prispevku take abstrakt. Zadosti posilejte na adresu Sekretariat CAS, Kralovska obora 233, 170 21 Praha 7. Uzaverka je 19. cervna 1998, zadosti dorucene po tomto datu nebudou vzaty v uvahu. Pocet podpor, ktere je mozno udelit, je omezen. Zadatele budou vyrozumeni o vysledku rizeni v prvni polovine cervence. 
  

RNDr. Jiri Borovicka, CSc.,  predseda CAS
 
 
  
Výjimečná vlasatice  
 
Jak jsme vás již informovali během víkendu, objevil třetího května satelit Solar and Heliospheric Observatory (SOHO) již 45. kometu. Vlasatici označenou C/1998 J1 poprvé spatřil S. Stezelberger na severozápadním okraji zorného pole tzv. širokoúhlého koronografu (osm stupňů od Slunce), který nepřetržitě monitoruje okolí naši nejbližší hvězdy do vzdálenosti několika desítek poloměrů. 
Komety většinou takto blízké setkání s naší mateřskou hvězdou nepřežijí. Tato však v pátek 8. května kolem 22. hodiny prolétla nejblíže Slunce ve vzdálenosti 26 milionů kilometrů a pak se začala vzdalovat. V sobotu 9. a v neděli 10. května dokonce mohla být viditelná i z našich zeměpisných šířek, krátce po západu Slunce, poblíž známé hvězdokupy Plejády. Její hvězdná velikost měla být kolem -1 mag. Žádné pozitivní pozorování jsme však do vydání tohoto čísla Instantních astronomických novin nezískali. 
V přiložené tabulce najdete polohu nově objevené komety SOHO v následujícím týdnu (ekvinokcium 2000,0,  0 hodin světového času). Na konci května se přesune na jižní oblohu, kde bude zářit jako objekt čtvrté velikosti. Z našich zeměpisných šířek bohužel nebude pozorovatelná. Podrobnější předpověď najdete v cirkuláři Mezinárodní astronomické unie č. 6894
Vpravo si můžete prohlédnout průlet C/1998 J1 v těsné blízkosti Slunce (vlevo nahoře) tak, jak jej mezi 7. a 8. květnem zaznamenal širokoúhlý koronograf družice SOHO (snímá okolí do vzdálenosti asi třiceti slunečních poloměrů). Zářivé Slunce je zakryto malým terčíkem uprostřed. Foto NASA/ESA. 
 
Polohy komety C/1998 J1
datum rektascenze deklinace
9. května 3h 17m +25,3°
11. května 3h 47m +24,3°
13. května 4h 13m +21,5°
 
 
 
Jiří Dušek
(Dle IAUC a dalších zpráv na Internetu)
 
 
  
Foto R. NovakDalší jasná supernova?  
 
Vypadá to, že na jarní obloze bude ve známé galaxii M 96 (souhvězdí Lva) vidět i malými dalekohledy další relativně jasná supernova. Umírající hvězdu nalezl na CCD snímcích italský astronom Mirko Villi v noci z desátého na jedenáctého května. Hvězdná velikost objektu byla mezi třinácti a čtrnácti magnitudami. Vizuálně potvrdil existenci supernovy Brian Skiff (Lowell observatory) den poté. Před objevem se v těchto místech nenacházela žádná hvězda jasnější osmnácti magnitud a v poli neměla být ani žádná planetka. 
První astrometrická měření provedl Yasuo Sano (Nayoro observatory) a určil polohu přibližně 47" od jádra galaxie. Ta je spirální (Sab), patří do skupiny galaxií ve Lvu, přičemž vzdálenost této kupy se odhaduje na 8,1 megaparseků. Jedná se tedy o nejbližší pozorovatelnou supernovu od roku 1993. Je-li navíc tato supernova typu Ia, může její hvězdná velikost dosáhnout v maximu přibližně deset a půl magnitudy a bude tak snadným objektem i pro velmi malé dalekohledy. Tento odhad však musí potvrdit spektroskopie, na kterou se zatím čeká. Dojde-li tedy k dalšímu zjasnění,budeme vás na stránkách IAN v budoucnu informovat. 
 
Rudolf Novák
(Připraveno podle informací společnosti VSNET)
 
K obrázku: Výřez CCD snímku pořízený Rudolfem Novákem (CCD ST-7, filtr V). Špatná kvalita je způsobena svitem Měsíce a technickými problémy s CCD kamerou. Hvězdná velikost V=12,7 magnitudy. 
 
 
 
Expedice Úpice 1998 
 
Rádi se díváte na noční oblohu? Je vám více než patnáct let? Chtěli byste se naučit poznávat denní i noční nebe pod vedením zkušených instruktorů spolu s několika desítkami dalších začínajících astronomů? Pak vám můžeme doporučit Expedici Úpice 98, která se uskuteční od soboty 18. července do neděle 2. srpna tohoto roku. 
Účastníci budou dle svých schopností a zájmu rozděleni do několika skupin specializujících se na pozorování meteorů, proměnných hvězd, objektů vzdáleného vesmíru a astronomickou fotografii. Součástí programu je série přednášek z řad zkušených pozorovatelů i předních profesionálních astronomů. Každý účastník bude mít k dispozici jeden dalekohled, odveze si sebou také množství písemných materiálů (dalekohled nikoli). 
 
 
Zcela mimo obvyklý program se letos uskuteční i další dvě akce. V sobotu 18. července to bude sraz účastníků všech předcházejících třiceti devíti Expedic a v sobotu 25. srpna celodenní seminář o úplném zatmění Slunce, které nastane 11. srpna 1999. 
Již čtyřicátou Expedici Úpice pořádá Hvězdárna v Úpici spolu s Hvězdárnou a planetáriem Mikuláše Koperníka v Brně. Maximální počet expedičníků je omezen na padesát (spodní věková hranice 15 let, výjimečně méně). Cena vč. ubytování (ve stanech) a čtyř jídel denně (snídaně, oběd, večeře a půlnočka) je 1600,- Kč. Všichni zájemci (i když máte zájem pouze o výroční sraz 18. 7.) mohou o další informace požádat na adrese obsupice@mbox.vol.cz 
 
Jiří Dušek
(Na snímku účastníci loňské 39. Expedice)
 
 
  
Pohled na vrásčitou tvář Europy 
 
Europa je známým satelitem krále sluneční soustavy Jupiteru. Je o něco menší než Měsíc, planetu oběhne jednou za tři a půl dne. Spolu s dalšími třemi, tzv. galileovskými satelity (Io, Ganymed a Kallisto) si ji můžete prakticky každou noc prohlédnout i v malém triedru. 
Jak už vyplývá z označení, objevil všechny čtyři jasné Jupiterovy měsíce na začátku sedmnáctého století italský vědec Galileo Galilei. Dlouho dobu o nich nebylo prakticky nic známo. Vzhledem ke vzdálenosti není možné na jejich povrchu rozlišit žádné detaily (až na naprosté výjimky, jako jsou největší skvrny pozorované Hubblovým kosmickým dalekohledem, či některé vulkány na Io). Svoji roli v historii ale sehráli. Pomohli například poprvé stanovit rychlost světla (Olaf Rőmer 1675-6). 
Detailní pohled na Europu přinesly až americké sondy Voyager: Ukázaly, že se jedná o nádhernou "kulečníkovou kouli" s matným povrchem a složitým komplexem tmavých trhlin, kde až na výjimky chybí jakékoli krátery, stopy po pádech menších či větších těles. Povrch měsíce musí být tudíž nesmírně mladý, resp. se neustále obnovuje. 
Jestliže nám Voyagery pořídily první pohledy na celkový vzhled Europy, sonda Galileo, která již několik let krouží kolem Jupiteru, se zaměřila přímo na "intimní" partie. Už koncem roku 1996 přinesla první důkazy, že měsíc je pokryt ledem. Loňské snímky ze vzdálenosti menší než tisíc kilometrů pak jednoznačně ukázaly, že družice je pokryta rozlámanými a znovu ztuhlými ledovými krami, které se pohybují buď na jakési kašovité břečce nebo přímo na oceánu tekuté vody s hloubkou až sto kilometrů. 
Šestnáctého prosince loňského roku proletěl Galileo nad Europou znovu, tentokrát jen dvě stě kilometrů nad povrchem. Pořídil snímky s fantastickým rozlišením, které potvrdily domněnku, že někdy v minulosti (a možná i dodnes) existoval pod ledovou kůrou tekutý či polotekutý oceán. 
My vám tentokrát přinášíme pohled na malou část satelitu o velikosti 200x250 kilometrů (kliknutim získáte snímek v plné velikosti). Všimněte si navzájem se křížících a překrývajících trhlin v ledové kůře. Barvy jsou umělé a poskytují základní informace o jednotlivých typech povrchu. Bílé oblasti tvoří materiál vyvržený při vzniku mladého kráteru Pwyll, jenž leží asi tisíc kilometrů od snímkované oblasti (má průměr 26 kilometrů). Jak je vidět, místy překrývají jiné útvary -- jedná se tudíž o velmi mladý útvar. Načervenalé oblasti jsou místa, která obsahují jen minimální množství vodního ledu. Světle modrá pak logicky odpovídá ledovým pláním. 
Snímek pořídila sonda Galileo během tří různých přiblížení. Data s nejmenším rozlišením (fialový, zelený a infračervený filtr) v září 1996 doplnily snímky se středním rozlišením z prosince 1996 a s velkým rozlišením z února 1997. 
V těsné blízkosti Europy Galileo prolétlo i 10. února a 29. března. Další přiblížení se plánuje na 31. května. V současné době probíhá přehrávání pořízených dat na Zemi. V nejbližší době se tudíž dočkáme v nejbližších dnech. 
 
Jiří Dušek
(Dle zpráv JPL, foto NASA)
 
 
  
Balonem k hranicím vesmíru 
 
Minulý týden oznámila trojice odvážlivců (dva Američané, jeden Australan), že plánují oblet naší planety bez mezipřistání. Na první pohled nic zajímavého, vždyť v minulých letech bylo podobných (neúspěšných) pokusů hned několik. Zajímavý je však způsob letu. K více než dvoutýdenní expedici použijí balon, který se bude pohybovat ve výšce nejméně 25 kilometrů. 
Celý oblet se má -- především kvůli menším politickým problémům -- uskutečnit na jižní polokouli. Tři členové posádky budou během 16 až 18 dní letu obývat hermeticky uzavřenou gondolu válcového tvaru o průměru dva a půl metru a asi dva metry vysokou. Má viset na balonu plněném heliem o šířce sto padesát metrů a výšce více než dvě stě metrů(!). Předpokládá se, že během dne se budou dobrodruzi pohybovat ve výšce nad 40 kilometrů(!), v noci klesnou na 25 kilometrů. Let je alespoň z části podporován americkým Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA). 
 
Jiří Dušek
(Dle ABC News, foto RE/MAX International) 
 
 
  
Nové rekordní  
 
Vcelku nedávno jsme vás informovali o objevu kvasaru s rekordním kosmologickým červeným posuvem. Stejný tým oznámil objev dalšího vzdáleného objektu, jehož červený posuv z = 5,64. Celý projekt vede Esther M. Hu (University of Hawaii) ve spolupráci s odborníky s Cambridge. Rekordní hodnoty červených posuvů pozorují na desetimetrovém Keckově dalekohledu II. v rámci prohlídky objektů s posuvy od tří do šesti. Na vlnových délkách 400 až 1000 nanometrů sledují silné emisní čáry, které mají signalizovat přítomnost oblastí vzniku hvězd. 
Do budoucna lze očekávat, že galaxií s červeným posuvem blízkým šesti bude přibývat jako hub po dešti a je také celkem pravděpodobné, že tým dr. Hu učiní historický objev kvasaru s hodnotou z = 6
 
 
Rudolf Novák
(Podle informací University of Hawaii) 
 
K obrázku: Na přiloženém snímku najdete objekt, který poprvé překonal hranici kosmologického červeného posuvu 5. Pořídil jej tým pracovníků na W. M. Keckově observatoři na Havaji. 
 
 
  
Mars, Měsíc, Země a Vesta 
 
Rudý Mars, soused Měsíc, rodná Země a planetka Vesta pohybující se mezi Marsem a Jupiterem -- co mohou mít společného? Určitě by vás to nenapadlo. Pouze vzorky těchto čtyř kosmických těles totiž zdobí vitríny některých našich muzeí. Země je samozřejmostí, Měsíc navštívili lidé i kosmické sondy, v Antarktidě jsme našli několik meteoritů, které s velkou pravděpodobností pochází z Marsu, ale planetka Vesta? 
 
V prosinci roku 1994 zamířil Hubblův kosmický dalekohled své kamery na čtvrtou známou planetku -- Vestu. Jelikož se nacházela jen 250 milionů kilometrů daleko, byl schopen pořídit snímky s rozlišením asi 75 kilometrů. Měření provedená v infračerveném oboru spektra na některých pozemských observatořích pak dohromady pomohla sestavit geochemickou mapu planetky. 
Na snímcích Vesty byl také nalezen rozsáhlý kráter, který se tak stal důležitým spojovacím článkem mezi touto třetí největší planetkou (průměr 525 km) a jistým druhem meteoritů známých ze Země. 
Vesta, objevená na počátku minulého století, má povrch trochu podobný Měsíci: také na ni najdete světlé a tmavé plochy. Netradiční typ spektra pak prozrazuje, že je na povrchu pokryta bazalty -- starými čedičovými výlevy lávy. Planetka tedy alespoň někdy v minulosti měla polotekuté jádro a pravděpodobně má také strukturu jako Země: v jejím nitru se nacházejí těžší látky než na povrchu. 
 
 
V říjnu 1960 dva námezdní dělníci v západní Austrálii spatřili nesmírně jasný meteor. Až o deset let později byl nalezen malý zbytek tělesa, které tenkrát způsobilo vzácné divadlo. Měl hmotnost o něco více než půl kilogramu a vešel by se do větší kapsy u kalhot. Chemický rozbor jej zařadil mezi tzv. bazické achondrity, které tvoří asi šest procent nalezených meteoritů. Jejich složení ukazuje, že se jedná o drobné úlomky některé z planetek. V pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem však existuje spolu s Vestou několik desítek dalších těles, které mají podobné spektrum a které by tak mohli být mateřským zdrojem tohoto typu meteoritů. 
Hubblův kosmický dalekohled však poblíž jižního pólu Vesty nalezl 460 kilometrů široký kráter s hloubkou přes deset kilometrů. Jedná se o pozůstatek po srážce s velkým tělesem, kdy bylo do prostoru vyvrženo mnoho stovek tisíc krychlových kilometrů hornin. Tyto malé "planetky" (nazývané meteoroidy) se vlivem gravitačního působení Jupiteru mohly vydat také směrem k Zemi a dokonce se s ní i srazit. Bazické achondrity za vitrínou některých světových muzeí jsou tudíž s velkou pravděpodobností úlomky právě z planetky Vesta. 
 
Jiří Dušek
(Dle zpráv z NASA, Sky and Telescope, foto STSCI. R. Kempton)
 
 
  
Mizící sloupy stvoření  
 
Podmořské korály? Kouzelné zámky? Vesmírné choboty? Takové otázky si možná kladli astronomové pracující s Hubblovým kosmickým dalekohledem, když poprvé spatřili snímky mlhoviny M 16 ze souhvězdí Hada. Co napadalo v osmnáctém století objevitele Charlese Messiera zcela jistě nezjistíme, víme však, jak ji popsal ve svém známém katalogu: Kupa malých hvězd, smíšená se slabým světlem, u ocasu Hada, nedaleko rovnoběžky dzeta tohoto souhvězdí, ve slabém dalekohledu vypadá jako mlhovina. 
"Sloupy stvoření", jejichž fascinující podobizna před časem oblétla celý svět, nejsou ničím jiným než částí oblaku plynu a prachu, kde vznikly a také dodnes v hojném počtu vznikají nové hvězdy. M 16, přezdívaná Orlí mlhovina, je totiž ohromnou hvězdnou porodnicí vzdálenou asi sedm tisíc světelných let. V centrální oblasti (na přiloženém snímku D. Malina je vyznačena rámečkem) se pozoruje rozhraní mezi zářivou oblastí Foto D. Malinionizovaného vodíku a temným molekulovým mračnem. Mezihvězdný plyn se zde hroutí vlastní přitažlivostí, takže vznikají hustší chuchvalce -- zárodky budoucích hvězd. Nejhmotnější stálice, tzv. spektrální třídy O, které se tu v minulosti narodily, se ale pro mateřský oblak stávají zkázou: jejich ultrafialové fotony i hvězdný vítr ničí hvězdné zárodky a současně také likviduje celý oblak (tento proces se nazývá fotoevaporizace). 
"Choboty" jsou částí molekulového mračna obklopeného ionizovaným vodíkem, které vznikly vlivem silného hvězdného větru (plynu proudícího z mladých hvězd) a intenzivního ultrafialového záření z horkých hvězd, jež se nachází za horním okrajem snímku. Pilíře jsou tak trochu podobné známým pouštním útvarům, kde bazalty či jiné odolné horniny přežijí dlouhodobou erozi větru a vody a vytvoří tak osamocené sloupy. V případě mlhoviny se na vrcholcích nachází hustá oblaka vodíku a prachu, která brání ionizaci plynu v "jejich stínu". Záření mladých hvězd má na svědomí i jejich světlé okraje. 
Tento model byl v minulých týdnech potvrzen studií Marc W. Pounda (University of California), který se na M 16 podíval prostřednictvím sítě malých radioteleskopů Berkeley-Illinois-Maryland Array (BIMA). Na přiloženém obrázku najdete tři podoby Orlí mlhoviny. Vlevo je pověstný snímek, pořízený Hubblovým kosmickým dalekohledem v dubnu 1995 kamerou WFPC 2. Vznikl složením tří expozic -- každá barva tak odpovídá jinému druhu atomů. Červené oblasti mapují rozložení jednou ionizovaných atomů síry, zelené atomům vodíku a modré dvakrát ionizovaným atomům kyslíku.  Na snímku vpravo, kde je vzhled M 16 zachycen na základě pozorování emisí molekuly CO, je zřetelně vidět, že mlhovinu tvoří tři části. Zelená barva ukazuje plyn, který se vzhledem ke sluneční soustavě vzdaluje rychlostí 20 až 27 kilometrů za sekundu. Evidentně odpovídá třem "sloupům stvoření" (nejdelší sloup má délku asi jeden světelný rok). Pomaleji se pohybující plyn (18 až 20 km/s) je vyznačen modře a naopak plyn, který se pohybuje rychleji (27 až 31 km/s) je v obrázku červeně. 
 
 
Podle závěrů Marca W. Pounda není ionizované záření natolik intenzivní, aby sloupy zlikvidovalo do zániku samotných horkých hvězd. Současně ale spočítal, že během několika desítek tisíc let budou roztrhány na menší kousky. Červené a modré oblasti leží za pilíři a nejsou nijak porušeny horkými hvězdami - musí se tudíž nacházet mnohem dál. 
Nakonec ještě pár slov k temně rudému snímku uprostřed. Jak si můžete přečíst v následujícím článku, barevné obrázky různých nebeských objektů často neodpovídají tomu, co bychom viděli na vlastní oči z dostatečné vzdálenosti. Podobu, jak by "sloupy stvoření" mohly vypadat z okénka prolétající kosmické lodě, zachytil Chris Dorreman z Hollandska. Sami se můžete přesvědčit, že obrázek rozhodně není tak pěkný, jako tentýž vlevo v umělých barvách. 
 
Jiří Dušek
(Foto Jeff Hester, Paul Scowen (Arizona State University), Marc. W. Pound a NASA)
 
 
Dlouhá cesta k pěknému snímku 
  
Obrázky z Hubblova kosmického dalekohledu zaplavují svět již celých osm let. Jsou skutečně nádherné. Jen málokoho ale napadne, jak moc jsou reálné. Vypadaly by takto vesmírné objekty, kdybychom vyhlédli z okénka kosmické lodě prolétající poblíž? Ano i ne. Podívejme se proto, jak zhruba takový obrázek "sloupů stvoření" vzniká. 

1. Kamery umístěné na Hubblově kosmickém dalekohledu nepracují stejně jako pozemské fotoaparáty. Jsou vybaveny tzv. CCD detektory. Tyto polovodičové čipy tvoří soustava malých obrazových prvků (tzv. pixelů) uspořádaných do sloupců a řádků. Při dopadu světla se v každém z pixelů vytvoří náboj, jehož velikost lze po expozici přesně zjistit. Záznam pořízený kamerami kosmického dalekohledu je tedy souborem mnoha číslic, z nichž každé reprezentuje množství fotonů dopadlých na ten který pixel. To umožňuje dodatečné rozsáhlé úpravy snímku, či jeho částí, jako jsou změny kontrastu, jasu apod. (viz přiložená trojice). 
  

  
2. Kosmický dalekohled se nachází mimo ochranný obal zemské atmosféry. Proto je celý, včetně CCD detektorů, neustále bombardován částicemi kosmického záření (nabité částice pohybující se vesmírem velkými rychlostmi), jenž se na snímcích projevují jako jasné body či krátké úsečky (tzv. kosmiky). Objevují se v různých okamžicích na různých místech (viz ukázka). Proto se vždy pořizuje několik expozic a z každého snímku se vybere nejlepší část. Je také možné složit několik kratších expozic a dostat tak portrét rovnocenný delší expozici. Mimo to lze tímto způsobem odstranit i rušivé kosmiky. 

3. Kamery kosmického dalekohledu nejsou schopné pořídit přímo barevný snímek. Datový soubor ze CCD detektorů pouze udává, kolik fotonů dopadlo na čip. Lze jej zobrazit buď v různých odstínech šedi nebo jednotlivým hodnotám přiřadit různé typy barev. I když je možné vybrat paletu tak, aby alespoň trochu odpovídala skutečnosti, jedná se o umělé zabarvení. Na druhou stranu vystoupí různé, jinak nevýrazné detaily. 
  

  
4. V případě, že chceme pomocí černobílé kamery získat barevný snímek odpovídající skutečnosti, je nutné pořídit alespoň tři portréty téhož objektu v různých filtrech (červeném, zeleném a modrém). Jejich složením získáme barevný obrázek. Na podobném principu pracují barevné videokamery či fotografické filmy. (Barevné snímky z Hubblova dalekohledu vznikají složením záznamů pořízených v různých filtrech. Jejich propustnost je ale taková, že výsledek zpravidla neodpovídá tomu, co bychom spatřili na vlastní oči.) Na přiložené trojici je zachycen vzhled "sloupů stvoření" v červeném, zeleném a modrém filtru. Úplně vlevo je výsledek. 

5. Jistě jste si všimli, že snímky z Hubblova kosmického dalekohledu mají poněkud zvláštní podobu: často je jeden jejich okraj zvláštním způsobem "ukousnut". Nejedná se o náhodu. Tzv. Wide-Field Planetary Camera 2 (WFPC2), která má na svědomí většinu fotografií známých veřejnosti, je ve skutečnosti složena ze čtyř kamer. Planetary Camera (PC) zobrazuje úzkou část oblohy, tři další kamery pak vidí nepatrně větší přilehlé části nebe (viz přiložená čtveřice). Když se pořízené snímky natočí, posunou a přeškálují, výsledkem je známá mozaika s "ukousnutým" rohem. 
  

  
Dle materiálů STSCI připravil Jiří Dušek