Venezuela 1998 
  
Úplné zatmění Slunce je velice zajímavý přírodní úkaz. Na celé zeměkouli můžeme pozorovat patnáct úplných zatmění za osmnáct let. Vždy ale jen na poměrně malém území. Pás totality (tedy pás úplného zatmění) je široký cca 200 kilometrů a dlouhý několik tisíc kilometrů. Pouze při úplném zatmění je možno sledovat řadu procesů, které probíhají ve sluneční koróně a které nám mohou pomoci objasnit řadu dalších procesů týkajících se sluneční aktivity a sluneční fyziky vůbec a pak následně ovlivnit děje na Zemi. Expedice za černým Sluncem se staly tradicí pro práci úpické hvězdárny. První expedice byla v roce 1990 na Čukotku, dále pak následovala v roce 1994 Brazílie, 1995 Indie, 1997 Sibiř a konečně v roce letošním Venezuela. 
Taková expedice začíná již dlouhou dobu před vlastním zatměním. Je třeba navázat kontakty, sehnat peníze, připravit přístroje. Na množství posháněných peněz závisí i počet členů expedice a množství a náročnost experimentů. Před cestou do exotické oblasti jakou Venezuela je, je potřeba projít lékařským vyšetřením a očkováním. Těsně před odletem zabalit přístroje, odvézt na celnici, na letiště. Přístroje jsme kvůli nadváze posílali jako kargo, tedy letěly úplně jinými letadly než my. Po příletu na místo pak nastupují nervy. Došly přístroje v pořádku? Dostaneme je z celnice včas? Vždy je to hra nervů. 
Celá expedice ve složení RNDr. Eva Marková, CSc. -- náčelník a ing. Marcel Bělík, Ladislav Křivský a Tomáš Sýkora -- členové, vyrazila na cestu 16. února s leteckou společností KLM přes Amsterdam do hlavního města Venezuely, Caracasu. Na letišti nás čekal pan Zícha, pracovník naší ambasády, který nás protáhl přes pasovou a celní kontrolu. Na letišti jsme se setkali se zařízením, které nás provázelo celou cestu po Venezuele -- s klimatizací. Když jsme opustili klimatizovaný prostor, udeřilo nám do tváří ohromné vedro. Cesta na ambasádu zabrala více než třicet minut. Tam už na nás čekal e-mail, že naše Ceska ambasada ve Venezuelepřístroje jsou ve skladu v Miami a že na další cestu se vydají na druhý den. Viděli jsme jak je výhodné použít k přepravě spediční firmu. Pak máte po celou dobu přehled o tom, kde se přístroje nacházejí. Druhý den jsme se seznámili se všemi pracovníky ambasády v čele s panem velvyslancem ing. Stieglerem, kteří nám ve všem vyšli vstříc a vybavili nás i neocenitelnými radami. V Caracasu jsme se lehce aklimatizovali, vyměnili peníze, koupili jízdenky a vyrazili.  
Cesta nás vedla do západní části Venezuely, do více než milionového Maracaiba. Zde jsme se ubytovali v hotelu Kristoff. Na recepci jsme se setkali se slovenskou výpravu z Astronomického ústavu SAV z Tatranské Lomnice vedené dr. Rušínem. Ubytování zde jsme měli zajištěné již z ambasády. A to bylo dobře. Do města se začali sjíždět davy lidí kvůli zatmění a i kvůli nějakému sjezdu evangelíků. Ihned po příjezdu jsme za pomoci českého emigranta pana Prince začali shánět naše přístroje. V kanceláři spediční firmy Fritz nám sdělili, že přístroje zatím nedorazily, ale že je čekají příštím letadlem. Bylo to tak. Od nás chtěli jen nejrůznější papíry, některé jsme měli již z Čech, jiné nám dali na ambasádě. Pak nám oznámili, že přístroje přivezou v pátek v 16 hodin na hotel. Stalo se něco co jsme nečekali. Přístroje opravdu dovezli. Ne sice v 16, ale v 17. To bylo po zkušenostech které měla expedice před čtyřmi lety v Brazílii, kdy vydobytí beden stálo více než třista dolarů na úplatcích a týden času na letišti, neuvěřitelné.  
Navázali jsme také kontakty s místní univerzitou, která se o nás velice dobře starala. Díky univerzitě jsme mohli být přes e-mail v kontaktu s domovem. Teprve, když jste tak daleko si uvědomíte, jak se díky Internetu zkrátily vzdálenosti. Měli jsme přidělenou skupinku studentů, kteří se nám stali průvodci nejen po Maracaibu, ale i po zajímavostech v okolí.   
Nemohli jsme si nechat ujít karnevalový průvod. Není to sice jako průvody v Riu, jak je známe z televize, ale i tak je to zážitek. Všude spousta lidí, policie na koních živých i pod kapotou a průvod plný princů, princezen, pirátů i s loděmi (taženými samozřejmě auty), krásné tanečnice a fantastická hudba. Byli jsme též pozváni na představení skupiny "Vassalos del Sol", byly to tance a zpěvy z různých částí Venezuely. V bývalé tržnici, přestavěné na pěknou klimatizovanou halu se za velice přísných bezpečnostních opatření sešli snad všichni lidé co v Maracaibu něco znamenají a my. Všude kolem ostří hoši se sluchátkami na uších a vyboulenými kapsami. 
Ve chvíli volna nás univerzitní autobus odvezl na místo zvané Sinamaica, kde je možné nalézt na laguně domky na kůlech. Lidé zde žijí podobným životem, jako tomu bylo při přistání prvních Evropanů. Díky těm domkům na kanálech toto místo bylo nazváno "malé Benátky". V italštině jsou Benátky Venezia. Odtud i jméno pro Venezuelu. 
Maracaibo sice bylo v pásu totality, naše stanoviště však leželo na misii Don Bosco asi 60 km severozápadně od Maracaiba, na centrální přímce. Cesta z hotelu trvala univerzitním autobusem více než hodinu. Jelo se po silnici, která vede na hranice s Kolumbií, takže byla lemována policejními kontrolami. Nebyl to příjemný pocit, když se kolem nás pohybovali policisté a vojáci v neprůstřelných vestách s prstem na spoušti odjištěného samopalu.  
Misii Don Bosco založili salesiáni. Je to vlastně internátní učiliště pro chlapce z celé Venezuely. Dost často jde o chlapce z ulic, kteří tak aspoň dostanou základní vzdělání a vyučí se nějakému řemeslu. Na misii nás každý den dovážel autobus univerzity. Pozorovací stanoviště jsme si vybrali v krásném koutě pod palmami. Kromě naší a slovenské výpravy zde měli stanoviště i astronomové z Indie, Mexika, Brazílie, Německa a samozřejmě místní ze zulijské univerzity. V den zatmění dorazili ještě dva autobusy turistů z Japonska. 
Před zatměním je třeba důkladně připravit všechny experimenty, ustavit a zaostřit dalekohledy a nacvičit si krok po kroku činnost při zatmění. Přístrojové vybavení jsme měli rozsáhlé. Dalekohled Mertz o ohniskové vzdálenosti 1800 mm, průměr objektivu deset centimetrů na snímkování vnitřní bílé korony, objektiv MTO 1000, objektiv Rubinar 8/500, objektiv 300 mm s okultním diskem (pokus o simulaci radiálního filtru), objektiv 105 mm, objektiv 200 mm s polarizačním filtrem, objektiv 135 mm s červeným filtrem a digitální kameru Sony 1000 DV.Celkem to bylo 160 kg přístrojů v bednách plus další kilogramy v batozích na zádech. 
Vše bylo připraveno, ustavené přístroje hlídala na stanovištích Národní garda. A již tu byl den D 26. 2. 1998. Na misii jsme dorazili po osmé hodině ranní. Ještě poslední kontrola přístrojů, měření polohy stanoviště přístrojem GPS Magellan 3000. Pak už jen rozhovory pro místní sdělovací prostředky a čekání na okamžik "O". Obloha však od rána nevěštila nic dobrého. Bylo zataženo. Čím více se blížil okamžik zatmění, tím více nervozita stoupala. Díky novinářům a jejich mobilním telefonům jsme měli informace o počasí v Maracaibu, kde se obloha trhala rychleji než na misii. Proto byla připravena náhradní varianta, že jeden přenosný přístroj od nás i od slovenských kolegů se přesune do Maracaiba, aby se podařilo napozorovat alespoň něco. Asi hodinu před druhým kontaktem vylezl Láďa na vysokou věž vodojemu a sdělil nám, že nám počasí s největší pravděpodobností bude přát. Od toho okamžiku se počasí velice rychle zlepšovalo. Do Maracaiba se tedy nejelo. Jak se Měsíc nasouval před Slunko bylo méně a méně světla. Klesala teplota. Těsně před druhým kontaktem obloha značně potemněla, vytryskly bílé paprsky korony a pak už jen záblesky jasného světla na nerovném měsíčním okraji. Slunce se celé ukrylo za měsíční disk a kolem se rozprostřela stříbřitá záře sluneční korony. Její paprsky zasahovaly až do vzdálenosti několika poloměrů slunečního kotouče. Byly vidět i načervenalé protuberance. Na tmavé obloze byly planety Merkur a Jupiter -- poblíž Slunce, dále Mars a Venuše. Zvedl se vítr a začali příšerně otravovat komáři. Zvířata byla poplašena, rozléhal se křik ptáků. Při úplném zatmění není úplná tma. Je šero, ale takové zvláštní, barevné, magické. Ne, popsat se nedá. To se musí cítit ta vlastní kůži. Pokud však jedete na zatmění pracovně, nemáte příliš času vnímat celou tu nádheru před vámi je krátký čas na to vše zaznamenat na nejrůznější media. Pak pojednou vytryskl první zářivý paprsek Slunce a rychle se navracelo denní světlo. Bylo po zatmění. Nás však čekala ještě jedna povinnost. Sbalit všechny přístroje. To nám sice dalo zabrat, ale díky tomu, že vzápětí po zatmění vypukly oslavy, přeci jenom se balilo o poznání lehčeji.  
K večeru, když všechny výpravy zabalily jsme odjeli autobusem zpět na hotel. Odnést bedny na pokoj, poslat e-maily o úspěšném pozorování a rychle na večeři do útulné hospůdky, kterou pro nás naši přátelé zajistili. V pátek po zatmění jsme nedočkavě nechali vyvolat film z jednoho experimentu. Oddychli jsme si. S prázdnou se vracet nebudeme. Alespoň jedna věc vyšla. Odpoledne dorazil náklaďáček od Fritzů a odvezl bedny na letiště. I odeslání přístrojů proběhlo hladce. Neuvěřitelné. Večer jsme se rozloučili se slovenskými přáteli, kteří odjížděli „mrazákem“ do Caracasu. Nás čekala cesta až v sobotu -- do Meridy. Města v Andách, poblíž něhož (asi 60 km) se nachází hvězdárna. Na cestu jsme se vydali -- jak jinak -- "mrazákem". 
Ve Venezuele máte možnost cestovat buď letecky (což pro nás nepřicházelo v úvahu) nebo autobusem. Kolejí mají snad jen asi 200 km a jen pro nákladní dopravu. U autobusů si můžete vybrat. Buď úplně laciné, které zastavují na každé mezi a je v nich vedro anebo autobusy s přízviskem "air condition", které se naopak mohou pochlubit neuvěřitelnou zimou. Vypozorovali jsme takové pravidlo, že čím dražší jízdenka tím větší zima. Opravdu jsme byli překvapeni, když jsme poprvé jeli autobusem a viděli místní obyvatele nastupovat nabalené do svetrů, šál, lyžařských kulichů a rukavic. Poté co jsme nastoupili, bylo nám jasné proč. Od té doby jsme měli připravené pohotovostní tašky, ve kterých byly připraveny dlouhé kalhoty a teplé triko. 
Merida je nádherné město položené ve výšce asi 1600 m n. m. Obklopené je vysokými kopci, z nichž nejvyšší je Pico Bolívar. Vrcholek leží ve výšce asi 5000 m. V Meridě je velice zajímavě položené místní letiště. Uprostřed města. Je to zážitek, když jdete po ulici a nad hlavou vám najednou odstartuje letadlo. Mimo jiné jsou tu snad ta nejkrásnější děvčata z celé Venezuely. Moc se nám zde líbilo.  
Když jsme byli zde, rozhodli jsme se navštívit zdejší observatoř. Leží cca 60 km od města ve výšce 3600 metrů. Autobusy tam však žádné nejezdí. Naštěstí nám vyšla vstříc majitelka naší "posady" (to je něco jako turistická ubytovna) a zajistila nám za rozumnou cenu auto. Cesta byla ďábelská. Prudké srázy lemované v obzvlášť nehezkých místech spoustou křížků nevyvolávaly zrovna optimistické myšlenky. Řidič však jel spolehlivě. Cestou nám na překrásných vyhlídkách zastavoval, abychom se mohli rozplývat nad krásou majestátných hor. Na hvězdárně nás přivítal velice milý človíček jménem Johny Cova, kterého jsme znali již po e-mailu. Patřil k členům Covesolu -- organizačního výboru zatmění. Hvězdárna má fantastickou polohu i skvělé vybavení. Nachází se zde jedna z největších schmidtových komor na světě o průměru 1,5 metru (korekční deska jeden metr). Používala se ke sledování komet, mlhovin a galaxii, nyní ji osazují CCD prvky vlastní výroby a chtějí se tu věnovat vyhledávání gravitačních čoček. Dále je tu dvojitý astrograf s čočkovými objektivy o průměru 51 centimetru, který je momentálně mimo provoz. Řídící prvky byly totiž po poruš použity u schmidtovy komory. Navíc pro něho nemají momentálně využití. Pak zde můžete nalézt i šedesáticentimetrový refraktor s ohniskovou vzdáleností jedenáct metrů ke sledování dvojhvězd a hvězdokup a zrcadlový dalekohled o průměru jeden metr. Moc pěkně se tam o nás postarali. Kafe a kakao nám navařili, po hvězdárně pěkně provedli a nakonec i Měsíc šedesátkou ukázali. No to vám povím, to bylo něco. Kdyby tam byl Pavel Gabzdyl, asi bychom ho od okuláru neodtrhli. 
Po několika dnech v Meridě jsme vyrazili zpět do Caracasu. Tam jsme si na ambasádě chtěli odpočinout před další cestou. Přijeli jsme tam právě včas. Zrovinka se konalo sezení československých emigrantů. To bylo moc příjemné. Našlo se mnoho témat, která zajímala naše krajany a mnoho, která naopak zajímala nás. Byli tam zástupci několika emigrantských vln. První zde byli z doby již před druhou světovou válkou, převážně Židé, pak po roce 1948, a po roce 1968. Jen pro zajímavost poslední emigrantka dorazila před dvěma lety -- z Košic.  
Po odpočinku, nezbytné výměně peněz a nákupů autobusových jízdenek jsme vyrazili tentokrát na východ. Nejprve do delty Orinoka, do městečka Tucupita. Tam jsme si najali loď a nechali se provést po spletitých ramenech delty. Poslední dny jsme se rozhodli strávit na břehu Karibského moře v Mochimském národním parku. Ubytování jsme si našli v malé vesničce Mochimá. Zde jsme podnikli několik vyjížděk na člunech na blízké ostrovy. Bílé pláže, různé druhy korálů, rozmanité ryby. Opravdu by se toto místo dalo bez přehánění nazvat rájem na Zemi. Ve čtvrtek dvanáctého března jsme pak naposledy nastoupili do mrazáku, který nás odvezl do Caracasu. Tam poslední noc na ambasádě a třináctého v pátek jsme nastoupili do letadla a vydali se na cestu k domovu.  
Horká Venezuela se nám určitě vryje do paměti. Je to země kontrastů. Na jedné straně lidé, kteří se topí v bohatství na straně druhé nepředstavitelní chudáci. Na jedné straně krásné modré moře, na straně druhé místa kde je mořská hladiny pokryta odpadem z ropných věží a blízkých měst. Je to však zamřížovaná země. Snad každé okno v zemi má mříž. I okna v nejvyšších patrech výškových budov. Přes varování mnohých jsme se nesetkali s problémy, kdy bychom se museli obávat o svou bezpečnost. Naopak potkávali jsme samé přátelské lidi, kteří nám ve všem vycházeli vstříc.  
Na závěr nezbývá než poděkovat našim hlavním sponzorům, bez jejichž přispění bychom se na cestu nemohli v žádném případě vydat. Byli to: Vitana, Mac Trend Praha, EXPERT & PARTNER, s.r.o., FALCOO, s.r.o. Trutnov, RAMON comunication, Liberec. Velké díky patří i firmě Elvia Pro, která nám poskytla slevu na nákup digitální kamery a též Ministerstvu zahraničních věcí a české ambasádě. Bez jejich pomoci by expedice určitě neměla tak hladký průběh. 
  
Tomáš Sýkora, Marcel Bělík
(Foto Expedice Hvězdárny v Úpici)