Věda? Ani náhodou! 
Mir odchází  
Láhev plná těžké vody 
Kalibán a Sycorax 
Planetka na neobvyklé dráze 
Sbohem Mars Pathfindere 
Meteorologicke informace na Internetu 
 
 
 
 
 
 
  
Věda? Ani náhodou! 

Dvacátéhopátého prosince minulého roku se na palubě nosné rakety Proton vydala na cestu sonda AsiaSat 3. Měla být dopravena na geostacionární dráhu, kde by ve výšce asi 36 tisíc kilometrů -- zavěšená nad rovníkem -- zajišťovala televizní vysílání a další telekomunikační služby pro velikou část Asie. Měla, ale nebyla. Čtvrtý stupeň rakety během svého druhého zážehu, který měl družici dopravit z parkovací dráhy na plánovanou geostacionární, vypověděl službu. AsiaSat 3 byla tudíž navedena na zcela nepoužitelnou dráhu. Konsorcium pojišťovacích společností vyplatilo čtvrtmiliardovou pojistku původnímu provozovateli (hongkonské Asia Satelite Telecommunications) a na všechno se pomalu zapomnělo. O odepsanou sondu nicméně projevila zájem firma Hughes Global Service, Inc. (mj. ji také sestavila). Modelové výpočty totiž ukázaly, že je možné AsiaSat -- přejmenovaný nyní na HGS-1, vzkřísit. Jedná se však o riskantní, zcela průkopnický manévr. Proto Hughes, jinak přední světový výrobce komerčních geostacionárních družic, své plány důsledně tajil. 

Nicméně minulý týden prosákly první zprávy o tomto odvážném kousku (pěkná ukázka, jak se v dnešní době žádné manévry na oběžné dráze neutají.), a tak Hughes Global Service, Inc. své plány zveřejnil. 
Série manévrů začala 10. dubna a bude ukončena 7. května, kdy zažehnutý motor HGS-1 vyšle sondu směrem k Měsíci. Kolem něj proletí ve vzdálenosti asi osm tisíc kilometrů od povrchu. V případě, že jsou všechny výpočty v pořádku, gravitační pole našeho souseda vymrští družici zpět směrem k Zemi, ke které se vrátí po devíti dnech a bude tak navedena na geostacionární dráhu. (Aktuální polohu sondy najdete zde.) 
Jestliže se vše podaří, začne se pro HGS-1 hledat další použití. Původní vlastníci o ní již zcela ztratili zájem. Možná bude nabídnuta americké armádě, která by ji mohla využívat při mimořádných akcích či v rámci humanitárních projektů, možná se ale ujme nápad někoho jiného. 
Nestandardní cesta HGS-1 je vlastně prvním případem komerčního využití Měsíce a první takovou misí organizovanou nevládní společností. Možná, že se tak nalezne alternativní cesta na vyšší oběžné dráhy. Ovšem, i když oblet kolem Měsíce může připomenout dobu romantických výprav Apollo, skutečnost je méně zajímavější. Náš vesmírný soused poslouží pouze jako gravitační bumerang. Jak sami potvrdili organizátoři projektu, celá akce nemá absolutně žádný vědecký význam. 
 
AsiaSat 3 
  
AsiaSat 3 je konstrukčně postavena na modelu Hughes HS 601HP. Má 25 C pásmových a 16 Ku pásmových transpordérů. Jejím úkolem bylo zprostředkování televizního vysílání a dalších služeb v následujících patnácti letech pro Asii, Střední východ, Austrálii a části bývalého Sovětského svazu. Měla nahradit družici AsiaSat 1. 
Koncem minulého roku byla neúspěšně navedena na geostacionární dráhu s výškou 36 tisíc kilometrů, zavěšena nad Indickým oceánem (105,5 stupně výchdoní délky). 
Váží dvě a půl tuny a má zhruba tvar krychle o hraně dlouhé čtyři metry. Na obou stranách jsou k ní připojeny sluneční panely, každý z délkou asi jedenáct metrů. Kromě toho je vybavena dvojicí velikých antén o průměru zhruba dva a půl metru.
 
-- jd --
(Kresby Hughes Space and Communications International, Inc.)
 
  
Mir odchází 
 
Následující měsíc bude snížena výška oběžné dráhy Miru. Jedná se o první fází ukončení provozu této dvanáct let staré orbitální stanice. 
Patnáctého května se k Miru vydá dopravní loď Progress, která s sebou přinese zvláštní zásobu pohonných hmot, nutných ke snížení výšky. V dalších devíti měsících jsou pak předpokládány dva až čtyři podobné lety. Během této doby bude dráha stanice upravena na 130 kilometrů nad Zemí. Poté se předpokládá, že z větší části shoří v zemské atmosféře. Bezpečná vzdálenost od povrchu je přitom pro kosmonauty stanovena na 150 kilometrů. 
Stodvacetčtyřitunová stanice je složena z pěti velikých modulů, kde pracují kosmonauti. Nyní jsou na palubě dva Rusové a jeden Američan, celkem se zde vystřídalo více než sto lidí! 
Definitivní zánik přesluhujícího Miru zatím nebyl stanoven. Mluvčí Ruské kosmické agentury však uvedl, že by měl být znám koncem příštího roku. 
 
-- jd --
(Podle ABC News)
 
  
Láhev plná těžké vody 
 
Minulý týden -- po sedmi letech příprav v ceně více než padesát milionů amerických dolarů -- byl za účasti mnoha významných vědců zahájen provoz jednoho z nejambicióznějších kanadských vědeckých pokusů -- Sudburské neutrinové observatoře. Optimisté předpokládají, že nám přinese odpovědi na otázky typu: Mají neutrina klidovou hmotnost? Existují tři typy: elektronová, mionová a tau neutrina: Je možné, aby neutrino měnilo svůj typ? A proč proboha ze Slunce přichází tak málo neutrin? 
Neutrina patří do stejné skupiny jako protony či neutrony, tj. mezi ferminony. Jejich existenci teoreticky předpověděl W. Pauli v roce 1930. Nemají elektrický náboj a lze říci, že jsou vůči ostatním částicím i sami k sobě velmi plaché, nevšímavé. Například lidským tělem projde za celý život asi 1000 000 000 000 000 000 000 000 neutrin (1024). Pouze jedno z nich se ale zachytí, ostatní průlet organismem vůbec nezaznamenají. 
Jak by vypadal pohled na vesmír skrz neutrinové brýle? Předně by nám pod nohama zmizela Země, která je pro tyto částice zcela průhledná. Na obloze bychom spatřili žhavá jádra hvězd, místa, kde se rodí většina (elektronových) neutrin. Slunce by se proměnilo v oslnivou tečku o průměru zhruba stokrát menším než jak ji vídáme normálně. 
U většiny hvězd představují neutrina pouze několik procent celkové vyzářené energie, avšak velmi horké hvězdy svítí především ve formě neutrin. Souhvězdí noční oblohy byste tudíž jen stěží poznali. Zajímavé by bylo sledovat vzplanutí blízké supernovy, kde při hroucení jádra neutrina unášejí drtivou většinu veškeré energie. Na krátkou chvíli se jejich výkon vyrovná všem hvězdám v Galaxii. 
Také nebe mezi hvězdami by velmi slabě zářilo. Jakmile se totiž neutrino zrodí, má jen malou naději, že bude někdy pohlceno nějakým atomovým jádrem. K částicím, která se vytvořila krátce po velkém třesku, se tak neustále přidávají neutrina vzniklá ve hvězdách. Celý vesmír, prostor mezi hvězdami, planety i naše těla, všechno je ponořeno do neutrinového moře. 
V našem nejbližším okolí je nejvýznamnějším zdrojem (elektronových) neutrin Slunce. Částice zde vznikají při termonukleárních reakcích, během přeměny vodíku na helium. Neutrina nám tak dávají jedinečnou možnost nahlédnout do nitra mateřské hvězdy, ba dokonce z jejich množství můžeme určit kolik reakcí v nitru hvězdy probíhá a potvrdit, či vyvrátit obecně přijaté teorie, že základním zdrojem energie hvězd je spalování vodíku. 
Právě zde je zakopán pes. První neutrinové observatoře byly postaveny před více než patnácti lety. Dnes jich existuje již několik, na různých principech, a všechny dávají stejný výsledek: neutrin přichází ze Slunce málo. Dokonce tak málo, že se stávají noční můrou astrofyziků. Veřejně se mluví o "neutrinovém skandálu". 
Záhadu by snad mohla vyřešit právě Sudbury Neutrino Observatory. Jejím základem je umělohmotná "láhev" o průměru dvanáct metrů vyplněná tisíci tunami těžké vody D2O (atomy vodíku jsou v molekule nahrazeny izotopy deuteria). Ta plave v nádrži vyplněné sedmi tisíci tunami obyčejné čisté vody, která slouží jako ochrana před přirozenou radiací okolní horniny. Aby nebyly výsledky zkresleny kosmickým zářením pronikajícím občas skrz ochranný štít atmosféry, je nakonec celá observatoř umístěna dva kilometry pod zemí, na dně dolu, v kanadském státě Ontario. 
Vědci očekávají, že se v nádrži zachytí přibližně jedno neutrino za hodinu. Srazí se s jádrem deuteria, za vzniku neutronů a kratičkého světelného záblesku. Právě na ten čeká asi deset tisíc detektorů na povrchu "láhve". Jejich citlivost je taková, že odhalí svíčku na Měsíci. 
Rozdíl mezi Sudbury Neutrino Observatory a ostatními neutrinovými dalekohledy je, že umí zachytit nejen elektronová neutrina, ale i další dva druhy. Od minulého týdne světelné detektory chytají záblesky vznikající při srážkách elektronových neutrin. Asi za devět měsíců bude do lahve s těžkou vodou instalován i detektor neutronů a bude tak možné rozlišit kolize mionových a tau neutrin. 
Třeba se tak ukáže, že sluneční neutrina mohou za letu měnit svůj typ -- z elektronového na mionový a tau, které není většina detektorů schopna zachytit. Neutronový skandál by tak mohl být vyřešen. Ovšem i když se to podaří, určitě se ihned objeví skandál jiný. 
 
-- jd --
(Foto Sudbury Neutrino Observatory)
 
  
Kalibán a Sycorax 
 
Kalibán a Sycorax -- postavy z Shakespearovy hry Bouře -- budou s velkou pravděpodobností oficiální jména dvou nových satelitů planety Uran. 
Třetí největší a od Slunce sedmá nejvzdálenější planeta Uran, resp. suita jeho měsíců, se dlouhou dobu poněkud lišila od svých ostatních obřích kolegů. Jupiter, Saturn i Neptun totiž mají dva typy přirozených satelitů: jedni se pohybují po stabilních dráhách poblíž roviny rovníku, existují však i malé měsíce, které obíhají po velmi protáhlých a skloněných trajektoriích. U planety Uran však nebyl až do minulého září znám jediný měsíc spadající do druhé kategorie. 
Planetu Uran nalezl 13. března 1781 anglický astronom William Herschel. Až donedávna bylo v jeho okolí známo patnáct měsíců. Deset z nich objevil při svém průletu 24. ledna 1986 Voyager 2. Zbývajících pět poprvé spatřili pozemští astronomové -- poslední v roce 1948. Všechny se pohybují po přibližně kruhových dráhách ve vzdálenosti padesát až šest set tisíc kilometrů. 
Kalibán a Sycorax mají velikost jen šedesát a sto dvacet kilometrů. První z nich se dle současných propočtů pohybuje po přibližně kruhové dráze sedm milionů kilometrů od planety.  Jasnější Sycorax opisuje výstřednou elipsu s průměrnou vzdáleností 12 milionů kilometrů, od Uranu se však vzdaluje až na 18 milionů kilometrů. Některé jejich vlastnosti naznačují, že by mohly mít souvislost s kometám podobným tzv. transneptunickým tělesům a tzv. Kentaurům. (První z nich se pohybují kolem Slunce za dráhou Uranu, druhé dráhu překračují.) 
Ostatně právě při hledání transneptunických těles byli Kalibán s Sycorax nalezeni. Čtveřice astronomů pod vedením Brett J. Gladmana (Canadian Institute for Theoretical Astrophysics) se šestého září chtěla věnovat sledování těchto vzdálených těles s pomocí Haleova dalekohledu o průměru pět metrů na hoře Mt. Palomar. Pozorovací pole však nebylo ještě dostatečně vysoko a tak jeden člen týmu Philip D. Nicholson (Cornell University) namířil přístroj na Uran. V blízkosti planety pak na CCD snímcích zachytil dvě tělesa 20. a 22. velikosti -- šestnáctý a sedmnáctý měsíc planety. 
 
-- jd --
(Foto Sudbury Neutrino Observatory)
Na snímku je zachycen slabší z objevených měsíců Kalibán. Záře vpravo pochází od Uranu.
 
  
Planetka na neobvyklé dráze  
aneb nový pozoruhodný objev kleťských astronomů 
 
Jihočeská Observatoř Kleť, pobočka českobudějovické hvězdárny, je známa u nás i ve světě výzkumným programem zaměřeným na vyhledávání dosud neznámých planetek a určováním jejich drah. S počtem 345 potvrzených objevů planetek na svém kontě zaujímá v současnosti šesté místo v celosvětových statistikách, a stovky dalších na Kleti zaznamenaných planetek čekají na upřesnění svých drah při dalších, poobjevových obězích kolem Slunce. Většina kleťských objevů patří do hlavního pásu planetek, několik z nich jsou planetky ocitající se v blízkosti Země. 
Nejnovější kleťský objev však je daleko pozoruhodnější. Planetek s velmi neobvyklou dráhou tohoto typu bylo ve sluneční soustavě doposud známo jen pět mezi více než 38 tisíci planetkami. Nový kleťský objev je tedy teprve šestou takovouto planetkou. 
Těleso, nápadné rychlým pohybem mezi hvězdami, zaznamenali poprvé astronomové Miloš Tichý a Zdeněk Moravec na Observatoři Kleť v noci z 23. na 24. dubna 1998 na snímcích pořízených 0,57-m zrcadlovým dalekohledem vybaveným elektronickým záznamovým zařízením CCD. Po následujících pozorováních z Kleti z 25. dubna (Jana Tichá a Miloš Tichý) a z amerických observatoří v Novém Mexiku (projekt LINEAR) a v Prescottu (Paul Comba) bylo možno poprvé spočítat dráhu tělesa. Dr. Brian G. Marsden z Minor Planet Center při Harvard-Smithsonianské astrofyzikální observatoři v Cambridge v Massachusetts ji publikoval v cirkuláři Mezinárodní astronomické unie MPEC 1998-H25. Planetka označená předběžně kódem 1998 HZ7 obíhá kolem Slunce po značné protáhlé elipse s excentricitou 0,44, velkou poloosou 3,26 astronomické jednotky a sklonem dráhy k rovině ekliptiky 23 stupňů tak, že se v přísluní přibližuje k dráze Marsu a v odsluní k dráze Jupiteru. Podobná dráha by se nezdála tak překvapující u komety, avšak nové kleťské těleso nejeví (zatím?) jakýkoliv náznak kometární aktivity. 
Oběžná doba planetky je 5,89 roku. To je polovina oběžné doby planety Jupiter. Planetka 1998 HZ7 se zřejmě pohybuje v rezonanci 2:1 s největší planetou sluneční soustavy, v jedné z tzv. Kirkwoodových mezer v pásmu planetek, kde planetky chybějí, neboť jsou na podobných drahách pravidelně rušeny gravitačními účinky Jupiteru. Jedná se tedy o nestabilní dráhu, z níž může být planetka v dlouhodobém časovém horizontu odhozena např. na dráhu směřující do blízkosti Země. 
Planetky s podobnou dráhou se označují podle jména první z nich, objevené v roce 1935, jako typ Griqua. Zkusíme-li tělesa takovéhoto typu vyhledat například v nové verzi katalogu drah planetek Edwarda L. G. Bowella z Lowellovy Observatoře v Arizoně, najdeme pouhých pět mezi 38665 známými planetkami. A nově objevené těleso 1998 HZ7 je šestým. 
Následná pozorování pro upřesnění stávajících a získání nových poznatků o tomto tělese probíhají jak na Observatoři Kleť tak i na dalších světových pracovištích. 
Přikládáme schéma dráhy planetky 1998 HZ7 ve sluneční soustavě s vyznačenými polohami planetky, Země, Marsu a Jupiteru ke dni objevu. 
 
Ing. Jana Tichá
ředitelka
 
  
Sbohem Mars Pathfindere 
 
Desátého března byl uskutečněn poslední pokus o navázání rádiového kontaktu se sondou Mars Pathfinder -- Carl Sagan Memorial Station. Celý průběh tohoto pokusu byl živě prezentován na stránkách věnovaných této misi. Zprávy, které se na monitoru objevovaly pokaždé, když se "něco" událo, byly následující: 
    10:15 - Vysoce výkonná 34 metrová anténa sítě Deep Space Network (DSN #15) v Goldstone v Kalifornii se momentálně pokouší zaměřit na nosný signál. Mars je v tento okamžik 2,35 AU -- 351 mil. km od Země a rádiovému signálu trvá cesta k Marsu přibližně 19,8 minut. První příkaz bude vyslán v 10:51. 
    10:39 - V 10:51 bude vyslán příkaz Pathfinderu, aby aktivoval na palubě instrukce, které mají za úkol zapnout hlavní vysílač na Pathfinderu. Vzhledem ke vzdálenosti Marsu budeme muset přibližně 40 minut čekat na odezvu sondy. Tak tomu bude v případě, že sonda signál zachytí a vykoná instrukce. 
    10:53 - Příkaz k aktivaci palubních instrukcí je právě přenášen k Pathfinderu. 
    11:22 - Právě očekáváme příjem signálu. Mars je momentálně 49,2 stupně nad horizontem stanice Goldstone DSN v poušti Mojave v jižní Kalifornii. 
    11:35 - Touto dobou už bychom měli slyšet signál, ale neslyšíme. Na nosný signál budeme čekat 50 minut. 
    12:10 - Během padesátiminutové periody posíláme také příkazy k zapnutí hlavního vysílače na Pathfinderu. Na konci padesátiminutové periody budeme čekat na odpověď z Marsu. 
    12:25 - Padesátiminutový interval skončil. Počkáme dalších 40 minut, což je doba potřebná pro cestu tam a zpět. 
    13:20 - 40 minut uběhlo a my jsme nic neslyšeli. 
    13:30 - Sledování pomocí DSN skončilo. Signál se na našich monitorech neobjevil ani jednou. 
    13:57 - Poslední pokus o kontakt se sondou Pathfinder nebyl úspěšný. Na právě probíhající tiskové konferenci byl Pathfinder oficiálně prohlášen za mrtvého s datem úmrtí 10. března 1998 ve 13:21 pacifického standardního času (PST).
Celý tým Pathfinderu by rád poděkoval světu za zájem o tuto misi. Třebaže kontakt s Pathfinderem byl oficiálně ztracen, tým bude dál analyzovat data, která budou přístupná během nadcházejících měsíců. 
 
Hynek Olchava 
 
 
  
Meteorologicke informace na Internetu 
  
Cesky hydrometeorologicky ustav ma stranku: 
 
http://www.chmi.cz/aktinf.html,
 
pres kterou jsou verejne dostupne nektere AKTUALNI informace o pocasi, ktere by ale mohly zajimat i astronomy. Lze tam ziskat: vseobecnou predpoved pocasi na 24 hodin (bezna predpoved, dostupna i 
pres sdelovaci prostredky), aktualni snimky z druzice NOAA (cca 10x denne, dobre pro sledovani 
pohybu frontalnich systemu, atd.), aktualni snimky z geostacionarni druzice METEOSAT (každých 30 minut), podrobná aktuální synoptická data ze stanice Libus (hlavne pro prazské astronomy, ve forme grafu), aktualni radarová data (1x za hodinu, detailnejsi sledovani vyvoje vyznacnejsi oblacnosti a srazkovych oblasti nad CR, velice operativni, k dispozici nekolik minut po terminu samotneho pozorovani), ozonove a UV zpravodajstvi (to asi jen pro zajimavost), vybrane predpovedni produkty numerickeho modelu ALADIN na 48 hodin (predpovedi teplot, vetru a dalsich meteorologickych parametru pro radu lokalit v CR).  
Dalsi materialy modelu ALADIN na 48 hodin jsou jen pro registrovane uzivatele (napr. predpoved srazek, plosneho rozlozeni teplot, predpoved oblacnosti atd.), odkaz na e-mailovou adresu, kde je mozne se informovat nebo registrovat, je na prislusne strance uveden. 
Lze predpokladat, ze mnozstvi volne dostupnych materialu i materialu pro registrovane uzivatele budou dale narustat, ale myslim si ze rada nabizenych informaci muze uz dnes trochu pomoci astronomum, aby lepe vedeli, na cem jsou, pokud jde napr. o mozny vyvoj pocasi behem pozorovani atd. (napr. sledovani postupu frontalnich systemu pres nase uzemi na druzicovych nebo radarovych snimcich). 
   
Ladislav Metelka