"Nesmrtelnost" za patnáct stovek 
Osmé narozeniny Hubblova dalekohledu 
HST hity posledních osmi let 
Virtuální seminář 
 
 

"Nesmrtelnost" za patnáct stovek 
 
Za padesát amerických dolarů, v přepočtu asi patnáct set korun, můžete do mezihvězdného prostoru poslat svoji fotografii, krátký vzkaz a šest velmi drobných kousků DNA (z vašich vlasů). Jestliže jste majetnější, můžete si na sondě Encounter 2001 zaplatil i vlastní soukromou "kóji" a umístit zde ve speciálním pytlíku celý vlas. (Pouze deset tisíc míst!) 
Podmínkou je, že americká organizace Coelestis (kremace ve vesmíru) získá alespoň jeden a půl milionu platících "zákazníků", přičemž optimisticky odhaduje zájem čtyř a půl milionu lidí! Jestliže se to podaří, vyšle na začátku příštího milénia malou sondu s tímto zvláštním nákladem směrem k planetě Jupiter, jejíž gravitační pole ji urychlí ven ze sluneční soustavy do mezihvězdného prostoru.Kresba John Whatmough a NASA 
Společnost samozřejmě neslibuje nesmrtelnost. Celá myšlenka, až na nepodstatný detail s výdělkem, je podobná jako u známého velkofilmu Jurský park. Možná jednou někdo sondu zachytí a z DNA vytvoří vaši kopii... Aby se autoři alespoň trochu pojistili, začnou již letos ve směru letu sondy vysílat speciální rádiové depeše, upozorňující na její přílet. 
Bohužel to asi nepůjde. Nesmí se totiž zapomínat na kosmické a elektromagnetické záření -- biologické vzorky budou tudíž brzo zničeny. Autoři projektu odhadují jejich životnost na maximálně 10 tisíc let, za tu dobu se ale sonda prakticky vůbec nevzdálí od sluneční soustavy. Měla by být asi devět bilionů kilometrů daleko, což je zhruba čtvrtina vzdálenosti k nejbližší hvězdě. 
Organizátoři si jsou tohoto "nedostatku" vědomi. Výpravu proto spíše považují za jakousi "lahev v moři", která může, ale s velikou pravděpodobností nikdy nenajde svůj cíl. Kromě toho máte šanci, že se alespoň kousek z vás zúčastní výpravy do vesmíru. A přiznejme si, že uplyne ještě hodně let, než budeme létat do vesmíru vcelku. 
V neposlední řadě se jedná o skvělý byznys: vývoj sondy a její vypuštění má přijít na deset až dvanáct milionů dolarů. Jestliže se najdete čtyři a půl milionu zájemců -- průzkumy naznačují, že ano -- pak činí čistý zisk asi dvě stě milionů. A to už stojí za to. 
 
-- jd --
(Podle ABCNews a zpráv společnosti Coelestis)
 
 

Osmé narozeniny Hubblova dalekohledu 
 
V neděli 26. dubna oslavil Hubblův kosmický dalekohled (Hubble Space Telescope -- zkr. HST) své osmé narozeniny. Za ta léta -- dosud nejlepší astronomické observatoře, kterou mají astronomové k dispozici -- se v jeho zorném poli ocitly vzdálené kvasary, explodující hvězdy, tajemné černé díry, kolidující galaxie, tělesa sluneční soustavy… Ostatně s výsledky se pravidelně setkáváte i na stránkách Instantních astronomických novin. 
Za osm let své práce, překonal hned několik mezníků: 
  • Naši planetu oběhne jednou za devadesát minut, celkem tudíž dalekohled urazil necelé dvě miliardy kilometrů, tj. více než je vzdálenost Saturnu od Slunce.
  • Na základě pozorování Hubblovy observatoře bylo dosud publikováno 1700 vědeckých prací. (Rekord však drží družice IUE s více než 3000 recenzovaných prací.)
  • Celkové množství pořízených dat dosáhlo 4,44 terabytu, zaplnilo se tak 710 dvanáctipalcových optických disků.
  • Dalekohled provedl 120 tisíc expozic kolem 10 tisíc objektů.
Hubblův kosmický dalekohled je jednou z velkých observatoří NASA, pracuje ve viditelném, ultrafialovém a blízkém infračerveném oboru spektra. Má tři klíčové úkoly: 
  • složení, fyzikální a dynamické charakteristiky nebeských těles,
  • vznik, struktura, evoluce hvězd a galaxií,
  • minulost a evoluce vesmíru.
Na oběžnou dráhu byl vynesen prostřednictvím raketoplánu 26. dubna 1990. Záhy se ale zjistilo, že jeho hlavní zrcadlo o průměru 2,4 metru trpí optickou vadou, která snižuje jeho ostrost. První servisní mise v prosinci 1993 tento problém, po instalaci dodatečné korekční optiky a nových zařízení, zcela odstranila. Další návštěva raketoplánu následovala v březnu loňského roku a plánují se ještě tři následující v roce 1999, 2002 a poslední v roce 2005.  Od té doby bude v provozu bez dalších zásahů.  
Roku 2008 by jej měl nahradit NGST (New Generation Space Telescope) o průměru šest až osm metrů. Oproti HST by měl primárně pracovat v infračerveném oboru spektra, jeho hlavním úkolem totiž bude studium galaxií s velkým kosmologickým posuvem a protogalaxií. Jeho umístění se plánuje v Lagrangově bodě L2 za dráhou Země. 
  
HST hity posledních osmi let: 
(Kliknutím získáte obrázek v plném rozlišením.)
Sloupy stvoření 
 
 

"Sloupy stvoření" -- bezkonkurenční snímek roku 1995 -- najdete v mlhovině M 16, nazývané Orlí. Jedná se o plynoprachové pilíře, ve kterých se nacházejí zárodky nových hvězd. 
 

Potápění v Laguně  
 
 
 
Ve známé mlhovině Laguna (M 8) v souhvězdí Střelce existují zajímavé turbulentní proudy plynu, za jejichž existenci vděčí velmi hmotné, mladé hvězdě (Na snímku v plném rozlišení má načervenalou barvu a leží zhruba uprostřed).
Pestré hvězdné rakve I. 
 
 
  
Podivuhodné prsteny plynu kolem umírající hvězdy. Mlhovina má označení NGC 6543, či též Kočičí oko. Patří do kategorie tzv. planetárních mlhovin (s planetami ovšem nemá nic společného.)
Pestré hvězdné rakve II. 
 
 
 
 
 
Jiným případem plynné obálky zanikající hvězdy (tzv. planetární mlhovina) je M2-9 v souhvězdí Hadonoše. Takových snímků pořídil Hubblův dalekohled bezpočet.
Gravitační čočky 
 
 
 
Obloučky na snímku jsou obrazy vzdálených galaxií zobrazených gravitačními čočkami-hmotnými galaxiemi kupy Abell 2218. Tento efekt vyplývá z obecné teorie relativity.
Srážející se Tykadla 
 
 
 

 
Kolize dvojice galaxií v souhvězdí Havrana -- souborně se nazývají Tykadla -- dává za vznik ohromnému množství nových hvězd. Hubblův dalekohled zde nalezl několik set velmi mladých hvězdokup.

Vesmírné balony 
 
 
 
Nadouvající se oblaka plynu a prachu v okolí masivní hvězdy eta Carinae -- jedné z nejzářivějších známých hvězd. Pozorování umožnila sestavit třírozměrný model.
Znovuzrozeni supernovy 
 
 
 
Dvojice rozsáhlých prstenů v okolí zbytku po explozi supernovy v roce 1987 ve Velkém Magellanově oblaku. V následujících letech se očekává jejich prudké zjasnění. 
Až na dno vesmíru 
  
 
  
Několik stovek galaxií na dosud nejhlubším pohledu do vesmíru. Nejslabší objekty jsou miliardkrát slabší než jsme schopni spatřit vlastníma očima.
Ultrafialové show 
 
 
  
V okolí severního a jižního pólu planety Saturn lze v ultrafialovém oboru spektra spatřit nádherné polární záře.
Bude zítra zataženo? 
 
 
 
 
Hubblův kosmický dalekohled sleduje většinu těles sluneční soustavy. Pravidelně například monitoruje počasí na planetě Mars. Pozorování byla využita především během přistání sondy Pathfinder.
Papání pro černou díru 
 
 
 
 Rozsáhlý plynný disk kroužící po spirále do masivní černé díry v jádru galaxie NGC 4261. Hubblův kosmický dalekohled přinesl důkazy o existenci hned několika černých děr.
 
-- jd --
(Podle STSCI, foto NASA)
 
 
  
 
  
Virtuální seminář 
Malá tělesa sluneční soustavy 
 
Podle odhadů existuje asi devět tisíc těles o průměru nad půl kilometru, která se přibližují k dráze Země. Kolize s takovou planetkou by měla přímo fatální důsledky pro všechny živé organismy: požáry, záplavy, dlouhodobé zastínění atmosféry by spolehlivě rozvrátilo ekosystém planety. Taková blízká setkání se přitom stávají jednou za 40 tisíc let. Ostatně právě na této hrozbě jsou postaveny dva letošní americké sci-fi filmy Armageddon a Deep Impact
 
Jsou tato tělesa skutečně nebezpečná? 
Existuje vesmírná ostraha, která by nás varovala? 
Bylo by možné srážku odvrátit? 
 
Je nutné poznamenat, že s tělesy z kosmického prostoru se naše Země sráží neustále. V drtivé většině případů se jedná drobné částice o průměru do několika metrů. Na noční obloze díky nim vídáme tzv. padající hvězdy -- meteory. Na tmavém, bezměsíčném nebi jich můžete spatřit pět až deset za hodinu. Někdy jich ale může létat i více -- deset, dvacet i třicet za hodinu, a bude vám možná připadat, jakoby vylétaly z jednoho místa. Jen ve zcela výjimečných případech, kdy je meteor neobyčejně jasný, se může stát, že jeho zbytek (tzv. meteorit) dopadne až na zemský povrch. 
 
Odkud se meteory berou? 
Jak vznikají? 
Viděli bychom meteory i na Marsu či Měsíci? 
Mohou ohrozit umělé družice Země? 
Může mi meteorit spadnout na hlavu? 
Co je to meteorický déšť? 
 
  
  
Počítačová simulace pádu jádra komety do pozemského oceánu. Jádro o průměru jeden kilometr (hmotnost jedna miliarda tun) přiletí rychlostí 60 kilometrů za sekundu pod úhlem 45 stupňů. Uvolněná energie odpovídá 300 gigatunám TNT. Část materálu bude vyhozena na suborbitální balistické dráhy a spadne na jiných částech zeměkoule. Vpravo dole je jako měřítko uvedeno město s velikostí tři kilometry. Odhaduje se, že se podobné srážky opakují jednou zhruba za půl milionu let. Animace David Crawford, MS0820, Sandia National Laboratories.
 
Jiným příkladem malých těles sluneční soustavy jsou komety. Kdo z nás by si nepamatoval na Hale-Bopp, která zazářila na jaře loňského roku, příp. na Hyakutake z roku 1996. Komety nejsou nic jiného než plyn a prach unikající z malého tělesa o průměru zpravidla jen několik kilometrů, které se přiblížilo ke Slunci. O těchto "tajemných" vlasaticích dnes víme mnohé, k některým z nich jsme již vyslali sondy a další chystáme. Například za pár let se na svoji cestu vydá Stardust, která má za cíl setkat se jádrem komety Wild 2. 
 
Jak často můžeme na nebi spatřit jasnou kometu? 
Z čeho jsou složeny jádra komet? 
Kde vznikla a čím mohou být pro nás užitečná? 
Jak se hledají a pojmenovávají? 
 
Na začátku minulého století byly mezi dráhou planety Mars a Jupiter nalezeny první planetky (tehdy dokonce považované za řádné planety). Jedná se o tělesa s průměrem od několika desítek do několika stovek kilometrů. 
 
Jak se hledají a pojmenovávají? 
Kolik jich je? 
Mohou být nějak užitečná? 
Jak moc je tento pás planetek nebezpečný pro sondy letících do vnějších oblastí sluneční soustavy? 
Mohu planetku spatřit na vlastní oči? 
 
Za planetky lze ale označit i tělesa vzdálenější než je planeta Jupiter. Jejich množství narůstá ve vzdálenosti Pluta a směrem za ním. Mluví se o tzv. vnitřním Kuiperově pásu, jehož největším tělesem je asi Pluto. Ještě před několika lety nebyly vůbec známy, dnes jich ale s pomocí moderní techniky pozorujeme již několik desítek. 
 
Jaké mají tyto planetky vlastnosti? 
Odkud se vzaly? 
Je Pluto vůbec planetou? 
 
Snímek prvního objeveného tělesa tzv. Kuiperova pásu pořízený dalekohledem o průměru 2,2 metru Havajské univerzity, který je umístěn na vrcholu Mauna Kea. Pohybuje se ve vzdálenosti 37 až 59 astronomických jednotek (astronomická jednotka je vzdálenost Země-Slunce) a  jeho průměr se odhaduje na dvě stě kilometrů. Foto David Jewitt.
 
Zajímají vás odpovědi na výše uvedené otázky? Máte na srdci ještě další? Pak nám je zašlete do redakce. Odpoví vám přední čeští astronomové pracující v oboru "malá tělesa sluneční soustavy": 
 
Dr. Jiří Borovička (Astronomický ústav AV ČR, Ondřejov) 
Dr. Petr Pravec (Astronomický ústav AV ČR, Ondřejov) 
Ing. Jana Tichá (Hvězdárna a planetárium Č. Budějovice s pobočkou na Kleti) 
Doc. Vladimír Znojil (předseda Společnosti pro meziplanetární hmotu) 
 
Jejich odpovědi najdete ve speciální příloze Instantních astronomických novin. Virtuální seminář spolupořádá Sdružení hvězdáren a planetárií a dle zájmu by měl být ukončen do začátku října tohoto roku. 
 
-- jd --