Nový prachový prstenec Jupiteru 
Ježíš Kristus se odstěhoval na Mars! 
Děti rostou, Galaxie se zmenšuje... 
Jak vypadá temná strana Galaxie? 
 
 
100 let Ondřejova
Česká televize připomene 100. výročí založení hvězdárny v Ondřejově 
dvěma pořady na okruhu ČT 2: 
 
    Pondělí 13. dubna, 15.25 - 15.55, VPS 2 13 04 1525  
    V Kunz: Sto let Ondřejova
    Čtvrtek 16. dubna, 20.00 - 20.55, VPS 2 16 04 2000,   
    J. Císařovský: Nebesa zmizela, jako když se zavře kniha   
    [repríza na ČT 1 ve čtvrtek 23. dubna]
-- jg --
 

Sonda Galileo u Jupiteru (kresba NASA)Nový prachový prstenec Jupiteru 
 
V časopise SCIENCE byla začátkem března uveřejněna zpráva o objevu stop nového prachového prstence obíhajícího kolem planety Jupiter v retrográdním směru. Jako důkaz posloužily počítačové simulace a data získaná sondou Galileo. 
Vědecký tým z Coloradské university v Boulderu oznámil, že slabý prstenec meziplanetárního a mezihvězdného prachu obíhá ve vzdálenosti přibližně půl milionu kilometrů od obří planety. Svědectví o jeho existenci jsou založena na počítačových simulacích, které jsou v souladu s daty získanými detektorem prachových částic na palubě sondy Galileo. "Právě tento detektor zjistil při průletech kolem Jupiteru stopy prachu", uvádí Dr. Joshua Colwell vědecký pracovník univerzitní Laboratoře pro atmosférickou a vesmírnou fyziku (LASP). 
"Překvapením nejen pro vědce je fakt, že většina meziplanetárních a mezihvězdných prachových částic pravděpodobně obíhá po retrográdní dráze, tj. v opačném směru vůči rotující planetě a jejím měsícům", říká Colwell a dodává, že důvod, proč tomu tak je, není dosud zcela zřejmý. 
Kovový detektor prachu umístěný na Galileu má podobu misky s nabitou elektrickou mřížku. Malinkatá prachová smítka, která naráží na misku, se vypaří, přičemž je mřížkou detekován malý obláček, který tak vznikl. Směr a pohyb detektoru pak ukazuje směr a rychlost pohybu meziplanetárních a mezihvězdných prachových částic. 
 
Jupiterův hlavní prstenec objevil Voyager 2 v roce 1979. Tento snímek však pořídila sonda Galileo 8. listopadu 1996. Družice se tehdy nacházela ve stínu planety ve vzdálenosti asi 2,3 milionu kilometru od prstenu. Průměr starého prstenu je 260 tisíc kilometrů. Nyní se ovšem ukazuje, že se kolem planety nachází ještě další, mnohem větší prsten s průměrem 1,1 milionu kilometrů. Na snímku vidět není, odhalila jej však právě sonda Galileo. (Foto NASA)  
 
 
Nerovnoměrný prachový prstenec okolo Jupiteru zaznamenal již v roce 1979 sonda Voyager 2. Částice, které jej tvoří, pocházejí pravděpodobně ze srážek malých měsíčků a mikrometeoroidů v okolí planety. Ale nově objevený prstenec je složený z částic o velikosti 0,6 až 1,4 mikrometrů (přibližně velikost částeček kouře) zachycených Jupiterovou magnetosférou a je, zdá se, větší, řidší a pravděpodobně velmi unikátní. 
"Předpokládám, že na něco podobného narazíme také u Saturnu," prohlásil Calwell. Sonda Cassini vypuštěná v roce 1997 doletí ke svému cíli -- Saturnu, v roce 2004. 
 
Hynek Olchava
 
 
 
 Kliknutim ziskate obrazek v plnem rozliseni.Ježíš Kristus se odstěhoval na Mars! 
 
Zdálo by se, že dvacet let stará „záhada“ lidské tváře na povrchu Marsu byla vyřešena. V neděli 5. dubna se totiž ocitla v zorném poli kamer Mars Global Surveyoru a obrázky, které nám vzápětí sonda poslala, měly desetkrát lepší rozlišení než dosáhla v roce 1976 sonda Viking. Tam, kde měla „lidská tvář“ oči, ústa a nos, jsou nyní obyčejné kopce, údolí a jiné banální povrchové útvary. Utichly tedy spory o jejím mimozemském původu? Ani náhodou! 
Obrázek oblasti Cydonia, kde se nachází „lidská tvář“ a který si můžete také stáhnout v plném rozlišení, pořídil Mars Global Surveyor asi pět minut po svém 220. největším přiblížení k povrchu planety. „Tvář“ byla 444 kilometrů daleko od sondy a při pohledu z povrchu bylo Slunce asi 25 stupňů nad obzorem. Snímek má rozlišení 4,3 metru na pixel, což je asi desetkrát více než v případě sond Viking, které Mars studovaly ve druhé polovině sedmdesátých let. Celý obrázek zachycuje oblast 4 a půl kilometru širokou a 40 kilometrů dlouhou. 
Pro srovnání pracovníci Jet Propulsion Laboratory pořízený záznam „lidské tváře“ poněkud upravili. U nejlepšího ze snímků sondy Viking uměle třikrát zvětšili rozlišení, naopak v případě Mars Global Surveyoru ho třikrát zmenšili. Trochu museli upravit i projekci. Výsledek najdete na přiložené trojici snímků: levý pořídil Viking Orbiter 1, prostřední je originál z Mars Global Surveyoru, u pravého byl poněkud změněn kontrast (světlé plochy jsou tmavší a opačně), aby se tak simulovaly světelné podmínky u obrázku z Vikingu. Rozdíl posuďte sami. 
 
Lidská tvář na Marsu. Levý snímek pořídil Viking Orbiter 1 v roce 1976, prostřední je originál z Mars Global Surveyoru, u pravého byl poněkud změněn kontrast (světlé plochy jsou tmavší a opačně), aby se tak simulovaly světelné podmínky u obrázku z Vikingu. Foto NASA.
 
Na první pohled je každému soudnému člověku jasné, že legenda o „lidské tváři“, zanechané na povrchu rudé planety zelenými pidimužíky, vzala za své.  Jenže ouha! Byl o ní publikováno bezpočet článků i knih, byly natočeny „dokumentární“ filmy. A tato díla se musí i nadále prodávat. Spousta „badatelů“, ale i obyčejných šarlatánů se pak drží rčení, na kterém je založený i seriál Akta X: „pravda je někde jinde“. Není divu. Člověk, který by přinesl důkaz o existenci mimozemské civilizace, by se stal skutečně hodně populární. Takový objev by byl jedním z největších v historii lidstva. Tvar Jezise Krista na Marsu (animace ABCNews) 
Je tedy pochopitelné, že mnozí lidé podezírají Americký úřad pro letectví a kosmonautiku (NASA) z nečistého jednání. Při poruše Mars Observeru v srpnu 1993 se například objevily ničím nepodložené domněnky o záměrném zničení, jelikož sonda našla „něco, co neměla“. Totéž se opakuje i v případě Mars Global Surveyoru. Nejnovějším hitem je, že „lidská tvář“ -- tento marsovský Bermudský trojúhelník -- je mimozemskou verzí obličeje na „turínském plátnu“, o kterém kolují pověsti (stěží doložitelné), že do něj byl po smrti zabalen Ježíš Kristus a jeho postava se pak obtiskla na látku! 
Vraťme se ale k seriózním informacím. Dalším z fotografických cílů sondy Mars Global Surveyor byla místa přistání trojice amerických sond Viking 1, 2 a Pathfinder. Bohužel zatím bez úspěchu. Jak jsme vás již informovali, toto snímkování může zmařit hned několik různých věcí. V případě Vikingu 1 a Pathfinderu se díky nejistotě v poloze (staré mapy mají chybu jeden až dva kilometry) kamery jednoduše netrefily, snímek Vikingu dvě byl potom přeexponován. Během dubna má ale sonda dvě další šance podívat se na ně. Pak zmizí za Sluncem a až od června bude opět pokračovat se studiu planety. 
 
-- jd --
 
 
  
Děti rostou, Galaxie se zmenšuje... 
 
Nebojte se, jedná se pouze o subjektivní pocit astronomů. Možná jste si už zvykli na to, že čas od času provede vědec XY měření veličiny V a na základě svého pokusu prohlásí, že měřený objekt není A, ale B (kde A, B nechť jsou libovolné). Zdá se vám úvod šílený? Nedivte se, tak to v astronomii prostě chodí. Kupříkladu měření družice Hipparcos, která se specializovala na velmi přesná určování poloh a jasností hvězd opět vneslo zmatek do našich představ o stáří vesmíru. I když umístění hvězd na nebeské klenbě spolu se stářím vesmíru přímo nesouvisí, úzká pěšinka nebeského výzkumu vás k hodnotě věku Všehomíra dovede. Takových příkladů bychom mohli uvést bezpočet.  
Astronomové M. Merrifield a R. Olling ze Southamptonské univerzity předložili astronomické veřejnosti výsledky svého bádání, na jehož konci je nová velikost Galaxie, která se zdá být o pěkných pár tisíc světelných let menší. Zároveň se ukázalo, že rotuje o něco pomaleji, než jsme si mysleli. Téměř celé století jsou hvězdáři přesvědčeni o tom, že Slunce a celá jeho soustava jsou umístěny v galaktické rovině, poměrně blízko vnějšího okraje. Slunce se pohybuje po téměř kruhové dráze kolem galaktického středu. Je ale velmi těžké určit, jak je to s absolutními hodnotami těchto veličin (vzdálenost, rychlost), rozptyl příjimaných hodnot je veliký -- vzdálenost bereme nejpravděpodobněji rovnou dvaceti osmi tisícům světelných let od jádra Galaxie, rychlost oběhu asi dvě stě dvacet kilometrů za sekundu, s nejistotou několika desítek procent. Možná si řeknete, co na tom sejde, ale dobrá znalost těchto parametrů dovoluje mimojiné konstrukci vlastních pohybů hvězd a nepřímo i hmotnost našeho hvězdného domova. Takže pak můžeme předvídat či zpětně analyzovat, co nás čeká a nemine v blízké nebo daleké budoucnosti. Rozborem mnoha publikovaných prací přišli britští astronomové na to, že mají-li se hvězdy pohybovat tak jak pozorujeme, musí ležet Slunce asi dvacet tři tisíc světelných let od jádra Galaxie a obíhat kolem něj rychlostí sto osmdesát pět kilometrů za sekundu. Možná si řeknete podruhé, co na tom sejde. Pak vězte, že s rozměrem Galaxie porovnáváme často různé kosmické objekty a tak se tedy mění celkový pohled na pozorovaný vesmír. Dokonce tak drasticky, že odhadovaná velikost vesmíru vyjde o patnáct procent menší. Je jasné, že musíme brát tyto závěry s rezervou a nezbude, než počkat na další přesná měření, ale jedno je jisté už teď. Začátek tohoto příspěvku nebyl rozhodně vůbec šílený. 
 
 
-- rkn --
 
(Podle tiskové zprávy katedry Fyziky a Astronomie univerzity v Southamptonu)
 

Jak vypadá temná strana Galaxie? 
 
Více než dvacet let mají astronomové zcela evidentní důkazy, že galaxie obsahují mnohem více hmoty, než by se na první pohled zdálo. Poměry mezi hmotností galaxií a jejich kup odvozené na základě viditelných částí v různých oborech elektromagnetického spektra vůči celkové hmotnosti vypočítané z gravitačních projevů se pohybují kolem 1:10! Utajená hmota, jež tvoří podstatnou část hvězdných ostrovů, se nazývá „temnᓠ-- to proto, že není vidět a projevuje se pouze svými gravitačními účinky. Dokonce není ani zcela jasné, jak je v galaxiích rozprostřena: mohla by být podél disku svítících hvězd, v kulové složce, kam patří třeba kulové hvězdokupy, či někde mezi. Odpověď na otázku Jak by vypadala naše Galaxie, kdybychom si nasadili fiktivní brýle ukazující temnou hmotu? byla tudíž ještě před nedávnem zcela neznámá. Poslední studie však poprvé alespoň hrubou odpověď dávají. 
Výzkumy spirálních galaxií, mezi které patří i ta naše, prováděné ve viditelném světle ukazují, že většina hvězd se v jejich případě nachází v disku o průměru až sto tisíc světelných let, s tloušťkou pouhých deset tisíc světelných let. Obdobně z radiových pozorování vyplývá, že tyto hvězdné ostrovy obsahují veliké množství oblaků vodíku (což je nejrozšířenější prvek ve vesmíru), které jsou opět rozloženy podél galaktického disku, ovšem o mnoho větším průměru. Tento plyn, stejně jako hvězdy, obíhá kolem hmotného středu. Z rychlosti jeho pohybu mohou astronomové odhadovat hmotnosti galaxií. Právě odtud vyplývá, Rozlozeni temne hmoty v Galaxii (kresba R. Olling, M. Merrifield)že galaxie obsahují mnohem více hmoty, než vychází pouze na základě odhadů založených na sledování viditelných částí hvězdné soustavy. Ukazuje se též, že tato neviditelná složka sahá mnohem dál než zářivý disk. Bohužel pozorování nám mohou říci pouze to, kolik temné hmoty galaxie obsahují, nikoli již, jak je rozložena v prostoru. 
Dr. Robert Olling a Dr. Michael Merrifield z Southampton University však přišli na způsob, jak z tloušťky vodíkových mračen odvodit alespoň v hrubých rysech rozložení temné hmoty. Princip metody je jednoduchý: tloušťka  mračen udává velikost hmoty v rovině galaxie. Jestliže se v její blízkosti nachází většina „temné látky“, jsou mračna více přitahována k rovině. Jestliže je naopak tloušťka mračen veliká, musí být temná hmota rozprostřena v difúzním halu kolem centra galaxie. 
Metodu použili na naší Galaxii a výsledek si můžete prohlédnout na přiloženém obrázku. Modré body představují hvězdy, zelené rozložení vodíku a červené temné hmoty. Je vidět, že temná hmota alespoň v případě našeho hvězdného ostrova vyplňuje rozsáhlé kulové halo, které sahá do vzdálenosti několika set tisíc světelných let. Utápí se v něm dokonce i satelitní galaxie Velký a Malý Magellanův oblak. 
 
-- jd --
 Dle tiskové zprávy Southampton University.