Jak zahynul Gagarin? 
Zeptali jsme se Ing. Marcela Grüna 
 
V těchto dnech to bude již 37 roků, kdy se do vesmíru vydal první člověk Jurij Gagarina. Shodou okolností před několika týdny uplynulo třicet let od jeho tragické smrti. Často se ale říká, že Gagarin nezahynul při cvičném letu, ale během neúspěšném startu. Občas si dokonce můžete přečíst, jak dodnes jeho ostatky krouží kolem Země. Jaký je váš názor? 
 
Jsem přesvědčen, že Gagarin opravdu zahynul v letadle při cvičném letu a rovněž současné objektivní posuzování archivních materiálů to potvrzuje. Ostatně, také řada Američanů našla smrt při leteckých haváriích, smiřme se s tím tedy i v případě jejich prvního kosmického předchůdce. Utajování detailů mělo nejspíš zakrýt a zamlžit nepořádky v ruském letovém provozu než kamuflovat smrt slavného muže. 
 
 
Poněkud problematická je i současná kosmická stanice Mir. Její přesluhování se mi zdá až křečovité. Nejedná se pouze o vhodný zdroj amerických dolarů pro ruskou kosmonautiku? 
 
To není tajemství, že ruská Duma nyní financuje už jen 20 procent provozu stanice Mir a zbytek platí zahraniční účastníci kosmických letů. Ovšem pobyty amerických kosmonautů na Miru nejsou motivovány získáním dolarů - jiných zájemců je víc než dost. Avšak jednak jiné pracoviště na oběžné dráze dosud nemáme a stavba Mezinárodní kosmické stanice se opožďuje, jednak stanice vytváří ideální podmínky pro získání zkušeností s činností posádek v havarijních nebo aspoň kritických situacích. A to se bude jednou v budoucnosti určitě hodit. Pro Rusy i Američany shodně jsou to skvělé "manévry" na pokraji rizika. Ale dosud určitě ne za mezí únosného rizika! 
 
 
Je pravda, že předchůdci Miru, stanice typu Saljut, měly spíše vojenský než civilní význam? Dokonce jsem četl, že velitel stanice měl k dispozici osobní zbraň, kterou mohl v případě nouze použít. 
 
V zásadě ano, ale i ne. Pokusím se to vysvětlit. Orbitální stanice se začala vyvíjet v OKB-52 pod vedením V. N. Čeloměje 12. října 1964 jako Orbitalnaja pilotirujemaja stancija (OPS), v roce 1967 byl schválen projekt pod názvem Almaz. Úkolem bylo vytvořit dobře vybavené kosmické pracoviště pro sledování povrchu Země a vojenských cílů. V roce 1970 byla hotova výroba konstrukce dvou letových exemplářů a pokračovalo jejich osazování přístroji. 
Avšak pod tlakem ministerstva všeobecného strojírenství byla v té době dokumentace i část rozpracovaných systémů předány Centrální konstrukční kanceláři Strojírenství (CKBM) a její první pobočce (kde kraloval Koroljovův nástupce akademik Mišin), a tam během jediného roku postavili zařízení DOS -- Dolgovremennuju orbitalnuju stanciju (jiné označení 17K). Lišila se přechodovým úsekem, předním modulem se stykovacím zařízením pro přijetí lodí Sojuz a zadním, kde byl motorový úsek z téže lodi. Rovněž byly instalovány čtyři malé  sojuzovské panely slunečních baterií a mnohem chudší přístrojové vybavení. 
Tento postup přinesl urychlení termínů a posílil "civilisty", avšak znamenal jen polovičaté řešení některých technických problémů a vedl k souběžnému vývoji dvou variant, stavěných v Chruničevových závodech. Protože v té době však nebylo možné řídit lety dvou stanic současně, bylo nutné vypouštět střídavě civilní a vojenskou verzi stanice, přičemž k oběma startovaly stejné transportní lodě Sojuz (větší transportní loď, vyvíjená v OKB-52 nebyla nikdy použita jako pilotovaná). 
Saljut 1 byl DOS-1 -- startoval 19. dubna 1971 a časově tedy díky němu Rusové skutečně "předběhli" Američany. Závady, které vedly k nerealizaci spojení první lodi (Sojuz 10) a úmrtí navracející se posádky Sojuzu 11, s konstrukcí stanice nesouvisejí. 
DOS-2 startoval 29. července 1972, ale pro havárii druhého stupně nosné rakety se nedostal na oběžnou dráhu. 
Pod názvem Saljut 2 startoval 3. dubna 1973 poprvé Almaz, avšak 13. den letu došlo k dehermetizaci stanice a následném výpadku všech systémů -- zřejmě pro explozi motorového bloku. 
Ani DOS-3 nezazářil: startoval 11. května 1973 a zůstal skryt pod názvem Kosmos 557. Pro poruchu systému orientace došlo k předčasnému vyčerpání paliva tohoto systému a místo zvýšení dráhy stanice shořela v atmosféře. 
Jako Saljut 3 startoval 25. června 1974 vojensky zaměřený Almaz 2. Při druhém pilotovaném letu k němu se v srpnu 1974 nepodařilo setkání a let pak už probíhal jen v bezpilotním režimu. 
Saljut 4 byl zase DOS-4. Byl vypuštěn 26. prosince 1974, uskutečnily se k němu tři pilotované starty (poslední se 5. dubna 1975 nezdařil pro závadu nosné rakety) a jeden bezpilotní. 
Saljut 5, uvedený na oběžnou dráhu 22. června 1976 byl Almaz 3. Startovaly k němu tři posádky, z toho druhé se nezdařilo setkání. Rozpracovaný Almaz 4 se dvěma stykovacími uzly už nestartoval a pilotovaný program byl roku 1978 zrušen. Pokračoval však vývoj bezpilotní varianty, která nakonec startovala roku 1985, avšak pro závadu rakety se nedostala na oběžnou dráhu. Až 18. července 1987 byl Almaz jako Kosmos 1870 úspěšný. Poté startoval tento typ stanice v bezpilotní verzi ještě 31. března 1991 jako observatoř pro dálkový průzkum Země Almaz 1. 
Saljut 6 a 7 byly orbitální stanice verse DOS (5 a 6) druhé generace se dvěma stykovacími uzly a řadou modifikací. Pod označením Mir byl pak 19. února 1986 vypuštěn DOS 7 neboli 17KS -- ale to už je jiná historie, k níž bych se rád v IAN vrátil samostatným příspěvkem. 
Zprávy o osobním vyzbrojení velitelů nepovažuji za pravdivé, k ničemu by to nebylo. Rychlopalný letecký kanon konstrukce A. E. Nudelmana však v projektu Almazu skutečně byl -- jako příp. obrana při potenciální snaze Američanů stanici podrobit kontrole. O útočném významu nemůže být řeč -- Almaz měl na oběžné dráze velmi omezené manévrovací možnosti. Šlo o ruskou reakci na některé tehdejší americké úvahy ohledně inspekce družic. 
 
Ptal se Jiří Dušek.